O zbrani pravého křesťana (1899)

O zbrani pravého křesťana (1899)

Neděle dvacátá první po svatém Duchu

Obsah: Život člověka vůbec a křesťana zvlášť jest boj; všem nám jest bojovati proti nepřátelům různým; k boji jest potřebí zbraně, a to dobré; o té zbrani mluví svatý Pavel ve svaté epištole; proto: O zbrani pravého křesťana. 1. pásem jest pravda, 2. pancířem spravedlnost, 3. obuví jest příprava evangelia pokoje, 4. štítem jest víra, 5. přilbicí naděje na spasení a 6. mečem jest slovo Boží. – Tou zbraní se braňme a bojujme, a dosáhneme vítězství.

Vezměte zbroj Boží. (Ef. 6, 13)

Nelze popříti, že pravdu mají jak spisovatelé pohanští, tak spisovatelé svatí, když nazývají život člověka bojem. Každý člověk musí mnoho bojovati, aby překonal své nepřátele, kteří usilují o jeho zdraví, o jeho život, o jeho čest, o jeho dobré jméno, o jeho statky pozemské. Takovýmto nepřítelem jest po hříchu prvotním pro člověka již celá příroda; dokud byl poslušen člověk Boha, poslouchala člověka příroda; jakmile vypověděl poslušnost člověk Bohu, vypověděla příroda poslušnost člověku. Co jest zima, co jest nesnesitelné vedro, co jest příval, co krupobití a jiné zjevy v přírodě než nepřátelé člověka, proti kterým musí člověk hájiti své zdraví, svůj život? K této přírodě taktéž po hříchu prvotním přidružil se také člověk. A bohužel, jak jest toto nepřátelství rozšířeno! Mnohdy člověk ani neví, kde mu zdánlivý přítel, někdy docela bratr, činí nástrahy, aby pokálel jeho čest, dobré jméno, nebo připravil jej o statky, kterých těžce nabyl! Tak musí bojovati lidé všichni, ať křesťané, ať židé, ať pohané. Avšak ještě krutější boj jest bojovati křesťanu, nechce-li zachrániti jenom své tělo, nýbrž chce-li zachrániti také svou duši. Je-li mnoho nepřátel našeho těla a blaha pozemského, jest nepřátel naší duše a blaha duševního tím více a jsou tím urputnější a úskočnější. Vždyť svatý apoštol právě ve dnešní svaté epištole píše, že nám křesťanům není bojovati jenom proti tělu a krvi, nýbrž i proti knížatům a mocnostem, proti správcům světa této temnosti, proti duchovním zlostem v povětří. Ano my křesťané nemusíme bojovati jenom proti světu, t. j. zlým lidem, a proti tělu, t. j. proti zlým náklonnostem a vášním, nýbrž také proti ďáblu, jehož moc jest veliká a jehož prohnanost a úskočnost jest hrozná. A jak slabé jsou síly lidské proti nepřátelům tak mnohým! Jak často se stává, že člověk po nějakou dobu statečně a šťastně bojuje, ale náhle jako v okamžiku umdlévá, klesá a poražen nepřítelem umírá. Ku boji není potřebí jen síly, nýbrž jest potřebí také zbraně, a to dobré; a o té zbrani mluví svatý apoštol ve dnešní svaté epištole. Abychom tedy tento boj bojovali šťastně a s pomocí Boží zvítězili slavně, rozjímejme o zbrani pravého křesťana.

Má-li býti vojín dobře proti nepříteli ozbrojen, jest potřebí, aby touto zbraní dobře chránil své tělo, aby jí dobře odrážel útoky nepřítele, a aby mohl tohoto nepřítele s prospěchem napadati. A takovouto zbraň výtečnou, ovšem duchovní, udává sv. apoštol Pavel, a té zbraně musí užíti každý křesťan v boji proti nepřátelům svého spasení, má-li šťastně zvítěziti a dosáhnouti koruny spravedlnosti jako odměny.

1. Prvou zbraní, kterou chrání vojín tělo své, a kterou je činí také pružnějším a k boji ochotnějším, jest pás. Má-li člověk bedra přepásána, snáze a obratněji se také pohybuje. Proto shledáváme pásy u vojska téměř všech národů a u všech druhů vojska jednotlivých národů. Tímto pásem má býti dle svatého apoštola pravda. Ano pravda, kterou člověk poznává a kterou člověk také mluví, činí člověka statečným, činí člověka k boji způsobilejším. Pravda, tak již náš básník píše, jest co cedr na Libanu, ti již na ni dují větrové – jenom šíří její vonnou mannu. Ano pravda může býti na nějakou doba potlačena, může býti potupena, mohou ji lidé nohama šlapati; ale pak se ukáže tím více, tím zřetelněji její krása, její vznešenost. Potupena a potlačena byla pravda v Josefu Egyptském, vždyť byl vlastními bratřími prodán, ženou Putyfarovou lživě obviněn, až do žaláře vsazen, kdež delší dobu potrval; ale vyšla na jevo jeho pravda, jeho nevinnost, jeho spravedlnost, jeho vyvolení od Boha, Josef byl v Egyptě povýšen, že byl prvním po králi, zachránil před hladem Egypt i národy sousední. Potupena a potlačena byla pravda ve zbožné Zuzaně, vždyť ji nešlechetní soudcové, starci, že jim nechtěla býti po vůli v jejich úmyslech nešlechetných, obvinili ze skutku hanebného, a tak daleko to přivedli, že by lid jim byl uvěřil a vydal šlechetnou Zuzanu k ukamenování; ale tu poslal v čas Bůh Daniela a ten usvědčil nešlechetníky ze lži, oni byli usmrceni a ctnostná Zuzana oslavována. Potupena a potlačena byla pravda v Mardocheovi, vždyť nešlechetný Aman to svými úskoky tak daleko přivedl, že vydán byl rozkaz, že mají býti jednoho dne všichni židé v říši babylonské povražděni, ano týž nešlechetník vystavěl ohromně vysokou šibenici, na které měl býti Mardocheus oběšen jen proto, že se Amanovi neklaněl; avšak král Ahasver byl poučen o pravém stavu věci, rozkazy proti židům byly odvolány, [1] a na té šibenici, kterou připravil Aman Mardocheovi, houpal se Aman sám. Potlačena a potupena byla pravda v Kristu Ježíši, vždyť Kristus až na kříž byl přibit, židé jásali, že hotovo jest dílo jejich, že odstranili Krista úplně; avšak Kristus vstal z mrtvých, dokázal nejzřetelněji, že jest pravý Bůh, pravda zvítězila a vítězí dále. Proto nám svatý apoštol tak vřele odporučuje pravdu jako pás v boji proti nepřátelům spasení. Chceme-li šťastně bojovati, máme poznati pravdu, ale také pravdu mluviti. Lež, tak praví přísloví, má krátké nohy; vyjde pravda na vrch, jako olej nad vodu. Kdo tápá v bludu, kdo nepoznal pravdu, chodí nejistě, bojácně, a proto nemůže bojovati statečně; a kdo páchá lež, kdo lže buď slovy, nebo skutky, že se přetváří, rovněž neustále se báti musí, kde mu kdo jeho nešlechetnost vyčte, stále se musí obávati, že bude usvědčen ve lži, a proto nemůže nikdy bojovati statečně. Jest pravda, že někteří lidé dospěli v drzé lži tak, že činí jako by se nebáli nikdy, a přísloví tuto drzost chválí, pravíc, že drzé čelo jest lepší než poplužní dvůr: avšak lež i těchto bídníků nezřídka odhalena bývá, a pak jest hanba jejich tím větší. A podařili se jim pravdu zatajiti po celý život, jsou vlastně po celý život služebníky ďáblovými, jenž jest otec lži, a budou jednou při posledním soudu zahanbeni tím více. Proto, nejmilejší, milujme pravdu a konejme pravdu, vždycky se varujíce lži a veškeré přetvářky!

2. Jest až dosud obyčejem a bylo zejména za starších dob, že vojínové nosili silný pancíř na prsou svých, aby tak chránili tělo své proti ranám nepřátel. A takovýto pancíř doporučuje také svatý apoštol vojína křesťanu. Tímto pancířem má býti spravedlnost. Spravedlností rozumíme tu ctnost, která nechává a dává každému, co jest jeho; tedy Bohu, co mu náleží, bližnímu, co mu patří, i vlastní duši a tělu, co jim náleží. Spravedlnost již v tomto smyslu jest zajisté pancířem velmi silným, velmi dobrým, člověku spravedlivému nemůže činiti výčitek Bůh, nemůže výčitek činiti bližní, a nemusí si výčitek činiti ani sám. Kdo jest spravedlivý, kdo nikomu nekřivdí žádným způsobem, může kráčeti také po cestách života vezdejšího bezpečně, a proto může také bojovati statečně. Různé výčitky a nájezdy se ho nedotýkají, nýbrž jako rána o tvrdý pancíř se odrážejí, člověk nespravedlivý naopak neustále se musí báti, kdy a kde se jeho nespravedlnost, jeho podvod, krádež, lichva prozradí; takový hříšník musí se stálé báti, kde se to, zač se stydí a bojí, odhalí, a on bude veřejně před lidmi zahanben; proto nespravedlivý nemůže kráčeti po cestách života vezdejšího bezpečně, a nemůže bojovati statečně. – Spravedlností dále třeba rozuměti souhrn všech ctností, ve kterém smyslu nazývá písmo svaté spravedlivým Noema, Joba, svatého Josefa, ano ve kterém smyslu nazvala manželka Pilátova spravedlivým i samého Krista, ano sám svatý Petr jej tak nazývá. A jestliže rozumíme spravedlnosti v tomto smyslu, pak jest spravedlnost teprve pancíř velmi silný, velmi tvrdý a velmi pevný, o který se odrazí každá rána nepřítele. Neboť doráží-li na člověka kterýkoliv hřích, spravedlivý ho odrazí příslušnou ctností, ano hřích ten se odrazí od této ctnosti sám. Doráží-li na člověka spravedlivého t. j. všemi ctnostmi ozdobeného pýcha, chce-li jej ďábel svésti k tomuto počátku vší nepravosti, narazí tato pýcha na pokoru, a zničena jest síla a moc její. Chce-li ďábel takového člověka poraniti lakomstvím, narazí touto ranou na štědrost, ta odrazí ránu zasazenou, tak že člověku nic neuškodí. Chce-li buď svět, nebo tělo, nebo ďábel zraniti člověka spravedlivého smilstvím nebo jakoukoliv nečistotou, narazí tento hřích na ctnost čistoty, odrazí se od ní jako od pevného, tvrdého pancíře a člověka se ani nedotkne. A podobně o všech ostatních hříších hlavních, ano o všech hříších vůbec. Každému hříchu v člověku spravedlivém odpovídá ctnost, od které ctnosti se hřích tento odrazí jako od pancíře a člověka neporaní.

3. Za starých časů bylo obyčejem, jak poznáváme zejména na mnohých starožitných památkách, že vojínové měli silnou, mnohdy i železnou obuv, která kryla jejich nohy až po kolena, aby mohli kráčeti zcela bezpečně po cestách sebe horších, aby ani kameny, ani trny, ani cokoliv jiného nezranilo nohy jejich. Jest toho také dojista v boji potřebí nevyhnutelně. Je-li člověk poraněn na nohou, nemůže na nepřítele dorážeti, nemůže také, když toho jest potřebí, útěkem se spasiti. Mimo to, člověk, který se musí neustále báti, že si poraní nohy, chodí nesměle a nemůže bojovati statečně. Proto radí svatý apoštol Pavel, aby křesťan v boji proti nepřátelům spasení také náležitě zaopatřil nohy své; proto píše, že máme míti nohy obuté přípravou evangelia pokoje. Avšak v čem záleží tato obuv? Co třeba rozuměti slovy: přípravou evangelia pokoje. Slovem příprava třeba rozuměti ochotu, čilost, lásku, radost; a proto smysl těchto slov jest, že máme býti ochotni přijati svaté evangelium t. j. učení Ježíše Krista, které vede ku pravému pokoji, a že máme pro toto evangelium rádi pracovati a rádi trpěti. A vskutku kdo jest tak opatřen, kdo jest touto obuví obut, kdo chce rád pracovati pro evangelium Ježíše Krista a rád pro ně trpěti, ten zajisté za ně také bude bojovati vždy statečně. Když chce rád pracovati, nebojí se obtíží, jde s odvahou a důvěrou v Ježíše Krista ku každé práci a pak se mu práce podaří. Když chce rád trpěti pro Ježíše Krista, nelekne se žádné rány, žádné urážky, žádné potupy, nedá se odstrašiti ničím, nýbrž kráčí tou cestou dobrou, kterou nastoupil, přes všeliké urážky dále. Takovouto přípravou evangelia pokoje, čili s ochotností pro evangelium Ježíše Krista pracovati a trpěti, byli obuti svatí apoštolé, a proto přes veškeré překážky a pronásledování šířili učení Páně do všech končin světa, a proto také přinesli svatý mír a svatý pokoj do srdcí těch, kteří jim ublížili. Proto je velebí z vnuknutí Božího již prorok Isaiáš, an volá: „Ó jak jsou krásné nohy zvěstujícího a kážícího pokoj, zvěstujícího dobré, kážícího spasení, řkoucího Siónu: Kralovati bude Bůh tvůj!“ (52, 7). Ano nohy svatých apoštolů byly obuty přípravou evangelia pokoje, apoštolé zvěstovali a kázali pokoj, oni zvěstovali dobré věci všemu stvoření, oni kázali spasení a volali v Jerusalemě i ve všem světě,  že bude kralovati všude Bůh Israelský. Proto nazývá prorok nohy jejich krásné. Tak obuti byli všichni ti muži vznešení, kteří kázali učení Páně jednotlivým národům, tak byli obuti také apoštolé slovanští svatí Cyrill a Methoděj, a proto přinesli evangelium pokoje také nám. Kamkoliv zavítalo učení Ježíše Krista, všude bez rozdílu proti němu povstalo staré pohanství a židovství, která nechtěla ustoupiti. Ale svatí věrozvěstové přišli s pevnou, ochotnou a radostnou vůlí pro učení Páně pracovati a trpěti, tak přinesli pokoj těm národům, kteří je přijali, a tak se počala naplňovati slova chvalozpěvu andělského: Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj lidem dobré vůle! Tak obuti musíme býti také my; i my všichni musíme býti ochotni pro učení Pána Ježíše pracovati a pro ně také trpěti; pak budeme proti všem nepřátelům svého spasení také šťastně bojovati.

4. Vojínu jest nevyhnutelně potřebí také zvláštní zbraně, aby mohl rány nepřítele náležitě odrážeti; za tím účelem měli v dobách starších bojovníci štíty, které byly mnohdy velmi veliké, velmi tvrdé, pevné a proto také velmi těžké. Těmito štíty se chránili zejména proti střelám, šípům nepřátelským, a to tak, že vidouce letící šíp nastavili proti němu štít. A takovýmto štítem pro křesťana dle slov svatého apoštola Pavla jest svatá víra; vždyť svatý apoštol píše: Především vezměte štít víry, kterýmž byste mohli všecky ohnivé šípy nešlechetníka uhasiti. Svatý apoštol praví, že se máme o tento štít starati především, nejprve; tím vyslovuje pravdu, kterou písmo svaté tolikráte opakuje, že jest ku spasení především potřebí víry. Ano bez víry se nelze Bohu líbiti, kdo chce přijíti k Bohu, musí věřiti, že Bůh jest, a že jest těm, kteří ho hledají odměnitelem. Rozumíme pak touto vírou, která jest naším štítem, jak souhrn učení, kterému máme věřiti, tak souhlas s tímto učením z té příčiny, že Bůh jest pravda, kteráž nemůže klamati, aniž oklamána býti. Touto vírou dle slov svatého apoštola možno uhasiti t. j. odraziti, neškodnými učiniti všecky ohnivé šípy nešlechetníka, t. j. všecky útoky ďábla a jeho spojenců na naše spasení. A v pravdě, kdo má živou, pevnou víru, odrazí všecky útoky činěné na něho ve věcech spasení. Šípy nepřátelské mohou buď poraniti víru, nebo dobré mravy, a proti těmto nájezdům jest obrana nejmocnější svatá víra. Nyní ovšem pobloudili lidé tak, že zavrhují víru jako tmu, a těm, kteří šiří pravou víru a drží se jí, spílají tmářů; avšak počínání jejich jest zcela nespravedlivé. Víra jest světlo, víra není tma. Tmou ji nazývá jen ten, kdo ji nechce rozuměti. Jest ovšem pravda, že mnohých věcí, kterým věříme, nepochopujeme; avšak z toho nenásleduje, že věci ty jsou pochybné, nebo docela nemožné a bludné. Veškeré vědění lidské, na kterém si mnozí tolik zakládají, spočívá na rozumu lidském; víra pak, kterou někteří nesmyslníci jako tmou pohrdají, spočívá na rozumu Božím. A tážu se vás, nejmilejší, či rozum jest dokonalejší, Boží nebo lidský? A komu můžeme a máme více věřiti, člověku nebo Bohu? Každý rozumný člověk řekne, že více Bohu, a proto také má každý uznati, že víra jest lepší světlo než veškeré mudrování lidské. Také to dokazuje zkušenost. Tažte se jenom mudrců pohanských, kteříž učení víry neznali, aby vám odpověděli na nejdůležitější otázky ze života pozemského, např. jak povstal svět, k čemu jest tento svět, co jest člověk, k čemu jest člověk zde na zemi, a na sta jiných; a oni vám nemohou dáti odpověď spolehlivou ani na jedinou z těchto otázek. Víra odpovídá na všecky, a odráží a vyvrací bludné náhledy všecky. Nepřítel spasení metá rád šípy a to ohnivé na mravy křesťanů, rád by jej tu poranil, svedl ku hříchu. A co opět i tyto šípy lépe a vydatněji odráží než pravá víra? Člověk, který věří, uznává, že Bůh jest vševědoucí, že jest všude přítomen, že jest nejvýš svatý, který miluje vše dobré a nenávidí všeho zlého; člověk, který věří, uznává, že Bůh není jenom jeho Stvořitel, Vykupitel a Posvětitel, nýbrž že jest také jeho nejvýš spravedlivý budoucí soudce, který nenechává bez odplaty nic dobrého a nenechává bez trestu nic zlého; a řekněte sami, což může člověka více chrániti proti šípům ďáblovým, kterými chce člověka svésti ku hříchům, nad tyto a podobné články víry? Víra, ovšem pevná, živá, chrání člověka ve všech okolnostech života vždy nejlépe před hříchem, a proto jest víra nejlepší štít křesťana v jeho boji. Nyní se mnozí lidé ničemní učení Pána Ježíše posmívají, učení to zavrhují, rouhavě o něm mluví. Tak stává se velmi často i v hospodách, a dobří katolíci, kteří tento posměch slyší, mnohdy mlčí nebo jen s opovržením odejdou. Nechci popouzeti ku hospodským hádkám o víře, víru třeba hájiti důstojněji; avšak mnohdy, kdyby dobrý katolík znal své učení správně, jedním slovem by odrazil šíp nepřítele, který vlastně učení Páně zkrucuje a pak si z něho činí posměch. I jest tudíž víra pevným štítem křesťana i z té příčiny, že když křesťan učení víry dobře zná, snadno odrazí ničemné nájezdy všech nepřátel. Proto přičiňme se, abychom učení Páně čím dále tím lépe poznávali, abychom jím také čím dále tím lépe bojovali.

5. Pohlédneme-li na rozličné staré památky, a pozorujeme-li vojsko i nyní, poznáváme, že vojínové chrání hlavu svou přilbicí, která jest mnohdy také velmi důkladná a pevná a tak těžká, že by jí muž slabý ani míti nemohl. Účel její jest velmi důležitý. Má chrániti před poraněním hlavu, kterou dojista třeba chrániti přede vším. A takovouto přilbici doporučuje svatý apoštol Pavel také vojínu křesťanskému; má jí býti naděje na spasení, dle slov: „A lebku spasení vezměte.“ Ano lebka nebo přilbice chrání hlavu, že ji člověk může nositi vzhůru, a naděje na spasení povznáší také člověka a dodává mu odvahy a důvěry, aby v boji neustával. Největší chybou člověka, která kazí každý ušlechtilejší vzlet, každou spasitelnou myšlenku a skutek, jest malomyslnost nebo docela zoufalství. Kdo síle své nedůvěřuje a o pomoci Boží pochybuje, ten nevykoná nikdy nic dobrého, ten nepřemůže sebe menší pokušení, nýbrž klesá z jednoho hříchu do druhého. Tažme se také, co člověka nejvíce nabádá, aby pracoval, co jej povzbuzuje, aby, když se mu jeden pokus nezdařil, začal druhý, aby v boji proti nepřátelům spasení svého nikdy neustával; a poznáme, že mocnou, ano nejmocnější pohnutkou v této příčině jest naděje na odměnu, naděje, že po pozemském boji jednou přijde šťastný klid a pokoj, který člověku neodejme nikdo. To vědomí: Bojovali již mnozí, a dosáhli koruny již mnozí, proto musím bojovati také já, chci-li dosáhnouti koruny, a dosáhnu ji, když budu bojovati statečně, mocně působí na každého křesťana, a blahoslavený jest ten, kdo v tomto vědomí žije a umírá! Kristus Pán ve svém velebném kázaní na hoře přenesl osmero blahoslavenství, kde slibuje odměnu věčnou všem, kdo žijí ctnostně, bojují statečně a trpí s odevzdaností do jeho svaté vůle. Kristus Pán slibuje všem život věčný jako odměnu a nevylučuje z tohoto zaslíbení nikoho leč hříšníka zatvrzelého. Proto jak má síliti každého křesťana naděje na život věčný, aby bojoval a neustával! To jest ta přilbice, to jest ona lebka spasení.

6. Křesťan nemá v boji jenom chrániti sebe, nemá jen odrážeti útoky nepřátel, nýbrž křesťan má také své nepřátele přemáhati, potírati. Proto mu jest potřebí také meče, a tímto mečem pro křesťana jest slovo Boží. Slovem Božím rozumí vše, co vychází od Boha, aby nás poučilo, posilňovalo, utvrdilo, pokáralo a tak napravilo. Sem náleží na prvém místě písmo svaté, kteréž jest sepsáno z vnuknutí Ducha svatého, a proto obsahuje neomylnou pravdu, sem náleží hlásání nebo učení svaté církve, sem náležejí nábožné modlitby a písně, sem náležejí zbožné povzdechy k Pánu Bohu v době utrpení a navštívení, sem náležejí krátké tak zvané střelné modlitby, sem náleží vzývání Nejsvětějšího jména Ježíš, jeho přesvaté Matky Marie a pěstouna sv. Josefa. Že pak slovo Boží jest skutečně meč, kterým možno překonati a úplně poraziti nepřítele i mocného, poznáváme z počínání Páně s pokušitelem ďáblem. Veškeré trojí pokušení odrazil Pán a ďábla porazil slovem Božím. Když ďábel pokoušel, aby Pán učinil z kamení chleby, řekl mu Kristus: „Psáno jest: Ne samým chlebem živ jest člověk, ale každým slovem, kteréž vychází z úst Božích.“ Když jej ďábel pokoušel, aby se spustil s vrchu chrámu jerusalemského do propasti a tak se dopustil těžkého hříchu opovážlivého spoléhání na milosrdenství Boží, odpověděl Pán: „Psáno jest: Nebudeš pokoušeti Pána Boha svého.“ a když jej pokoušel ďábel po třetí, vybízeje, aby se mu klaněl, pokořil jej Pán opět slovem Božím, řka: „Psáno jest: Pánu Bohu svému se klaněti a jemu samému sloužiti budeš.“ Ó kdyby, nejmilejší, všichni křesťané slovo Boží náležitě znali, kdyby ho také za příkladem Ježíše Krista náležitě užili, jak často by svého úhlavního odpůrce ďábla nejen odrazili, nýbrž také porazili! V dobách navštívení, v dobách pokušení, v dobách domnělé opuštěnosti od Boha jsou velmi užitečné modlitby střelné; tu jest mocnou zbraní vzývati nejsvětější jméno Ježíš. Jako jest hřích toto jméno bráti nadarmo, tak jest užitečno a chvalitebno vyslovovati je s pravou pobožností tu, když jest toho potřebí. Jak mocným mečem jest toto jméno nejsvětější, vysvítá z toho, že v prvních stoletích církve křesťanské jménem tím i ďábly vymítali.

Ejhle, moji drazí, to jest zbraň pravého křesťana, kterou chrání sebe, odráží útoky nepřátelské a potírá nepřítele svého! Chrání sebe pravdou, spravedlností, ochotným přijetím svatého evangelia a nadějí na spasení; odráží útoky a rány štítem víry a potírá svého nepřítele mečem slova Božího. Proto užívejme této zbraně dle napomenutí svatého apoštola v boji života pozemského vždy ochotně a rozumně. Útoky nepřátel našeho spasení jsou mnohé a různé, proto jest potřebí zbraně také rozličné. Když užijeme zbraně připomenuté dobře, pak budeme moci na konci života svého se svatým apoštolem zvolati: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokonal, víru jsem zachoval. Naposledy složena mi jest koruna spravedlnosti, kterouž mi dá v onen den Pán, spravedlivý soudce; a netoliko mně, ale i všem těm, kteříž milují příští jeho.“ (2. Tim. 4, 7) Amen.

[1] Odvolání nařízení byla právě věc, kterou perský král udělat nemohl. Musel proto vydat jiné nařízení, kterým dovolil židům bránit se proti nepřátelům, kteří by je na základě prvního nařízení napadli. Židé se v den jejich plánovaného vyhubení shromáždili ve svých městech a všech krajinách, jimž král vládl, a pobili všechny, kteří je chtěl vyhubit., pozn. ed.

Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1899, str. 644

Zpracoval: Jakub Albert