Malý
katechismus k sedesvakantismu (2014)
od dominikánů z Avrillé
Dominicus
Le Sel de La Terre č.
79, zima 2011-2012
29. června 2014
První
vydání tohoto malého katechismu se objevilo v Le Sel de La Terre č. 36.
Toto druhé vydání, revidované a značně rozšířené, bere v potaz debaty a
námitky vznesené prvním vydáním.
Úvod:
mezi Skyllou a Charybdou
V Messinské úžině
mezi Sicílií a Itálií se nacházejí dvě respekt budící skály: Skylla a Charybda.
Při průjezdu je důležité se vyhnout oběma skalám. Mnozí nerozvážní nebo
nezkušení mořeplavci, kteří se chtěli vyhnout jedné, ztroskotali na druhé:
místo Skylly ztroskotali na Charybdě.
V současné době,
kdy čelíme krizi v Církvi, existují dva omyly, kterým je potřeba se vyhnout:
modernismus (který nás postupně připravuje o víru) a sedesvakantismus (který se
odchyluje ke schizmatu). Pokud chceme zůstat katolíky, musíme proplout mezi
herezí a schizmatem, mezi Skyllou a Charybdou.
V tomto krátkém
katechismu zkoumáme jedno z těchto skalisek. Na to druhé se však nesmí
zapomínat. Pod záminkou toho, abychom se vyhnuli nebezpečím sedesvakantismu, se
nesmí snižovat nebezpečí modernismu rozšiřovaného koncilní církví.
Stanovisko
arcibiskupa Lefebvra
Stanovisko, které
chceme předložit, je stanoviskem arcibiskupa Lefebvra, které jsme v Avrillé
vždy hájili. Zde je krátký souhrn:
1) Arcibiskup Lefebvre
si veřejně položil tuto otázku: „Nacházíme se skutečně před velice závažným
dilematem, které, myslím si, v Církvi nikdy nenastalo. Ten, který sedí na
Petrově stolci, má podíl na náboženstvích falešných bohů. Nemyslím si, že se
toto někdy v celé historii Církve stalo.“ (Velikonoce 1986) „Jestliže
někdo říká, že je papež apostata, heretik, schizmatik dle pravděpodobného
mínění teologů (pokud by bylo pravdivé), pak by papež již nebyl papežem a
v důsledku toho bychom se nacházeli v situaci „sede vacante“. Je to názor; neříkám, že nemůže mít ve svůj prospěch
některé argumenty.“ (18.3.1977) „Je možné, že tato hypotéza bude jednoho dne
Církví potvrzena, protože má některé seriózní argumenty. Vskutku je mnoho činů
Pavla VI., které kdyby uskutečnil nějaký biskup nebo teolog před dvaceti lety,
byly by odsouzeny jako podezřelé z hereze, se sklonem k herezi.“
(24.2.1977)
2) Po úvaze však upřednostňoval
protikladné řešení: „Nemyslím si ale, že je to řešení, které bychom měli
přijmout, které bychom měli následovat. V tuto chvíli si osobně myslím, že
by bylo chybou následovat tuto hypotézu.“ (18.3.1977) „To však neznamená, že jsem
si naprosto jistý správností stanoviska, které zaujímám; zůstávám zde
obezřetný. Nahlížím to tímto způsobem, spíše než čistě z teoretického teologického
hlediska. Myslím, že Bůh nás žádá, abychom měli jasné myšlenky nejen
z čistě teoretického a teologického pohledu, ale také v praxi, když
jsou věci velmi obtížné a delikátní, a abychom jednali s určitou
moudrostí, určitou obezřetností, která se může zdát mírně v rozporu
s jistými principy, a nebyli pouze logičtí.“ (5.10.1978) „Dokud nemám
důkaz, že papež není papežem, předpokládám, že jím je, že je papežem. Neříkám,
že nemohou existovat argumenty, které mohou člověka v určitých případech
dostat do pochybností. Člověk ale musí mít důkaz, že to je nejen pochybnost,
platná pochybnost. Je-li argument pochybný, nemáme právo z něho vyvozovat
dalekosáhlé důsledky!“ (16.1.1979) „Kněžské bratrstvo [toto] řešení nepřijímá,
ale na základě historie Církve a učení teologů si myslí, že papež může
podporovat ničení Církve výběrem špatných spolupracovníků a tím, že je nechá
jednat, podepisovat výnosy, které neužívají jeho neomylnost, ..., a které
způsobují značnou škodu Církvi. Nic není pro Církev nebezpečnějšího než
liberální papežové, kteří jsou v neustálém rozporu.“ (13.9.1982) „V praxi
to nemá vliv na naše praktické jednání, protože pevně a statečně odmítáme vše,
co je proti víře, aniž bychom věděli, odkud to pochází, aniž bychom věděli, kdo
je vinen.“ (5.10.1978)
Otázky
a odpovědi
O
čem hovoříme? Co je sedesvakantismus?
Sedesvakantismus je
názor těch, kteří si myslí, že poslední papežové od Druhého vatikánského
koncilu nejsou pravými papeži. V důsledku toho je Petrův stolec
neobsazený, což je vyjádřeno latinskou formulí sede vacante.
Odkud
tento názor pochází?
Tento názor byl
způsoben velmi závažnou krizí, která se v Církvi odehrává od posledního
koncilu, krizí, kterou arcibiskup Lefebvre oprávněně nazval „třetí světová válka“.
Hlavní příčinou krize
je opomenutí římských papežů, kteří učí nebo dovolují propagovat velmi závažné
omyly ve věcech ekumenismu, náboženské svobody, kolegiality atd.
Sedesvakantisté si
myslí, že skuteční papeži by nemohli být zodpovědní za takovou krizi a
v důsledku toho je nepovažují za „skutečné papeže“.
Mohli
byste stručně vysvětlit, v čem krize v Církvi spočívá?
Učiníme tak citací P.
Gleizeho:
„Nejvýmluvnější jsou
všechny projevy publikované v Osservatore
Romano, které neustále znovu potvrzují zásadu náboženské svobody, státního
sekularismu a ekumenismu, zásadu, která je formálně v rozporu
s neměnným a jednomyslným učením papežského Magisteria z doby před
Druhým vatikánským koncilem. […]
„V minulosti bylo
možné, že někteří papeži neobstáli ve svém poslání. Mohli selhat v tom,
aby si v té či oné době udrželi svou pastorační roli a uvedli do více či
méně závažného, více či méně přímého nebezpečí jednotu víry ve Svaté Církvi.
Tento postoj se však vysvětluje v zásadě z morálních důvodů. Nikdo
z těchto papežů nelpěl na omylu z rozumového přesvědčení. Oni všichni
zklamali, aniž by svou podstatou lpěli na omylu, což se někdy stalo
z nedostatku odvahy uprostřed pronásledování jako u Liberia, někdy
z určité naivity a přemíry váhání jako u Honoria a Vigilia, někdy kvůli jisté
teologické nestřídmosti jako u Jana XXIII. Nejvážnější postoj ze všech, tj.
postoj papeže Honoria, spadal pod cenzuru favens
haeresim. Nezapříčinil, aby byl papež odsouzen jako formální heretik […]
„Ale se zřetelem na tyto
izolované případy má konzistentní postoj všech papežů od Druhého vatikánského
koncilu zcela odlišný charakter. Každodenní učení těchto nejvyšších pontifiků
je neustále poznamenáno mylnými principy náboženské svobody, ekumenismu a
kolegiality. Toto jsou vážné omyly a jsou důsledkem této „hereze 20. století“,
abych použil vyjádření Jeana Madirana, tj. hereze neomodernismu. Neustálé a
opakované omyly od Jana XXIII. a Pavla VI. po Benedikta XVI., omyly, které
nejsou důsledkem pomíjivé slabosti nebo naivity, ale naopak, které jsou
vyjádřením základního přilnutí rozumu, poučeného přesvědčení. Proto je taková
situace opravdu a skutečně bezprecedentní.“ srovnej P. Gleize, Vu de Haut 14 (2008), str. 95-96
Shodnou
se sedesvakantisté navzájem?
Zdaleka ne. Abych použil
termín sedesvakantistů: „sedesvakantisté“ jsou rozděleni přinejmenším dle šesti
dělících linií:
- naprosté
uprázdnění [papežského stolce] / formální uprázdnění [papežského stolce] a
materiální permanence („Cassiciacká teze“)
- přijímání
svěcení bez apoštolského mandátu / odmítání těchto svěcení
- zavržení
všech těch, kteří nejsou sedisvakantisty, s tím, že jsou mimo Církev
/ odmítání takového zavržení
- církevní
zákony si uchovávají svou nutnou platnost / zákony jsou zbaveny exekutivní
platnosti
- přijetí
principu konkláve mimo římskou linii / odmítání takové možnosti
- uprázdnění
stolce trvá od smrti Pia XII. / od Pacem
in terris / od smrti Jana XXIII. / od vyhlášení náboženské svobody (7.
prosince 1965) [a náš sedesvakantista zapomněl ještě jednu teorii: od
chvíle, kdy byl Pavel VI. nahrazen dvojníkem].
To nám, pokud se
nemýlím, dává 160 možností.
To, co je však všem
sedesvakantistům společné, je, že si myslí, že se člověk veřejně nesmí modlit
za papeže.
Sedesvakantistické
argumenty
Na
jakých argumentech zakládají sedesvakantisté své teorie?
Mají argumenty a priori a a posteriori. A priori
říkají, že protože je papež heretikem, nemůže být pravým papežem, což lze
dokázat teologickým způsobem (heretik
nemůže být hlavou Církve, ale Jan Pavel II. je heretikem, proto…) nebo právním způsobem (zákony Církve
zneplatňovaly volbu heretika, ale kardinál Wojtyla – nebo Ratzinger – byl
heretik v době své volby, proto…).
A
priori, opakují, byl současný „papež“ vysvěcen biskupem
v novém biskupském světícím ritu vymyšleném Pavlem VI., takže není
biskupem. Ale aby byl někdo papežem, musí být biskupem římským. Proto…
A
posteriori, na závěr říkají, upozorňujeme na to, že kroky
přijaté papeži jsou špatné nebo mylné, i když by měly být chráněné neomylností.
Proto tito papeži nejsou skutečnými papeži.
Teologický
argument hereze papeže
Není
ale pravda, že papež, který se stane heretikem, ztratí svůj pontifikát?
Sv. Robert Bellarmin
říká, že papež, který se formálně a zjevně stal heretikem, by ztratil svůj
pontifikát. Aby se to dalo vztáhnout na Jana Pavla II., musel by být formálním heretikem úmyslně odmítajícím
Magisterium Církve a jeho formální hereze by musela být zjevná v očích všech. Ale ačkoliv papeži od Pavla VI. a
zvláště Jan Pavel II. pronášeli heretická tvrzení či prohlášení, která vedou
dosti často k herezi, nedá se snadno dokázat, že si byli vědomi, že
odmítají dogma Církve. A dokud neexistuje jistý důkaz, pak je obezřetnější
zdržet se soudu.
Pokud
by byl katolík přesvědčen, že Jan Pavel II. je formálním, zjevným heretikem,
měl by vyvodit závěr, že již není papežem?
Ne, neměl, protože
podle „obvyklého“ názoru (Suarez) nebo dokonce ještě „obvyklejšího“ názoru
(Billuart) si teologové myslí, že dokonce i heretický papež může nadále
vykonávat papežství. Podle něj, aby papež ztratil svou jurisdikci, museli by
katoličtí biskupové (z Boží vůle jediní soudci ve věcech víry kromě papeže)
vydat prohlášení odsuzující papežovu herezi.
„Dle obvyklejšího
názoru Kristus zvláštní prozřetelností pro obecné dobro a klid Církve nadále
dává jurisdikci dokonce i zjevně heretickému papeži do té doby, než by byl
Církví prohlášen za zjevného
heretika.“ (Billuart, De Fide, dis.
V, a. III, § 3, obj. 2)
V takto závažné
věci tedy není obezřetné jít proti obecnému názoru.
Jak
ale může heretik, který již není údem Církve, být jejím vůdcem či hlavou?
P. Garrigou-Lagrange,
který svou úvahu zakládal na Billuartovi, ve svém pojednání De Verbo Incarnato (str. 232) vysvětluje,
že heretický papež stále může být hlavou Církve, i když už není jejím údem.
Protože, co je nemožné v případě fyzické
hlavy, je možné (třebaže neobvyklé) pro pověřenou
hlavu morální. „Důvod je ten, že
zatímco fyzická hlava nemůže ovlivňovat údy bez toho, že by obdržela životně
důležité vlití duše, morální hlava jakou je [římský] papež, může uplatňovat
jurisdikci nad Církví, i když neobdrží z duše Církve žádné vlití vnitřní
víry nebo křesťanské lásky.“ Krátce řečeno, papež se stává údem Církve svou
osobní vírou, kterou může ztratit, ale hlavou viditelné Církve je na základě
jurisdikce a pravomoci, které mohou koexistovat s [jeho vlastní] herezí.
Kanonický
argument hereze papeže
A
co jejich kanonický argument?
Sedesvakantisté
zakládají svůj názor na apoštolské konstituci Cum ex Apostolatus papeže Pavla IV. (1555-1559). Některé dobré
studie však ukázaly, že tato konstituce ztratila svou právní platnost (což
uznávají dokonce i sedesvakantističtí kněží: „Nemůžeme používat bulu Pavla IV.,
abychom prokázali, že je svatý stolec v současnosti uprázdněný, ale jen
jako možnost, že se to může stát…“ –
P. F. Ricossa, Sodalitium 36,
květen-červen 1994, str. 57-58, poznámka 1). To, co v této konstituci zůstává
platné, je její dogmatický aspekt. A v důsledku toho nelze říci víc, než
to, že je to již prozkoumaný teologický argument.
Přesto
kodex [kanonického práva] v Gasparriho vydání (C.I.C. cum fontium annotatione, Romae) se v poznámce odvolává na
konstituci Cum ex Apostolatus.
Tyto poznámky
v Gasparriho vydání zmiňují zdroje kodexu. To však neznamená, že všechny
z jeho zdrojů jsou stále v platnosti!
Kodex z roku 1917
říká v kánonu 6 (5°), že tresty, které nejsou v kodexu zmíněny, jsou zrušeny.
Konstituce Cum ex Apostolatus byla
trestním zákonem, protože ukládala odnětí církevního úřadu, a tresty, které
nařizovala, nebyly do kodexu znovu včleněny.
Navíc: dokonce již před
novým kodexem zrušil konstituci Pavla IV. sv. Pius X. svou konstitucí Vacante sede apostolica z 25.
prosince 1904 (§ 29), která prohlašuje za neplatnou jakoukoliv cenzuru schopnou
odejmout aktivní nebo pasivní hlas kardinálům na konkláve. A kánon 160 kodexu
deklaruje, že volba papeže je usměrňována pouze
touto konstitucí sv. Pia X.
Konstituce Vacantis apostolicae sedis Pia XII.
z 8. prosince 1945, která nahradila konstituci sv. Pia X. v této věci
zastává stejný postoj: „Žádný kardinál nemůže být, pod záminkou exkomunikace
nebo z důvodu exkomunikace, suspendování nebo kvůli
interdiktu, nebo kvůli jakýmkoliv jiným církevním překážkám, vyloučen
z aktivní a pasivní volby nejvyššího pontifika. Tímto dokumentem
pozastavujeme tyto tresty výhradně pro účely výše zmíněné volby,
v ostatních případech zůstávají v platnosti.“ (č. 34)
Argument
neplatnosti papežova biskupského svěcení
Někteří
sedesvakantisté argumentují, že současný papež byl vysvěcen na biskupa
v novém ritu vymyšleném Pavlem VI., v ritu, který považují za
neplatný; proto Benedikt XVI. není biskupem nebo papežem.
[článek byl původně napsán v době úřadování Benedikta XVI. – pozn. překl.]
Nový obřad biskupského
svěcení pochází z modlitby nacházející se v Apoštolské Tradici, což je dílo patrně od sv. Hippolyta a datuje se
na počátek 3. století. I když se přičítá pravděpodobně jemu, ne všichni
s tím souhlasí. Někteří si myslí, že je to „anonymní kompilace obsahující
prvky z různých dob“. Pokud jde o sv. Hippolyta, smýšlí se o něm jako o
antipapeži v době před tím, než se smířil s papežem sv. Pontianem ve
chvíli jejich společného mučednictví (v roce 235). Ze stejného díla pochází
kánon číslo 2 z nové mše.
Přesto tato světící
modlitba byla opět převzata s několika obměnami do dvou východních ritů,
do koptského ritu používaného v Egyptě a syrského východního ritu
používaného zvláště maronity. Byla proto [také] přejata pokoncilními
reformátory, aby manifestovala jednotu mezi tradicemi tří velkých patriarchátů:
Říma, Alexandrie, Antiochie.
Kvůli této blízkosti
dvěma katolickým ritům nelze potvrdit, že modlitba Pavla VI. je neplatná.
Není
pravda, že tento nový ritus Pavla VI. je blíže anglikánskému ritu, který byl
Lvem XIII. prohlášen za neplatný?
Je pravda, že ritus
Pavla VI. je blízký anglikánskému ritu, ale ne ritu zavrženému Lvem XIII.
Anglikánské a episkopální církve po zavržení anglikánských svěcení Lvem XIII.
také zavedli novou světící modlitbu převzatou od sv. Hyppolita s cílem mít
ritus přijatelný pro katolíky.
A
posteriori argumenty
Nenárokují
si sedesvakantisté, že nacházejí potvrzení pro svůj názor v omylech
koncilu a škodlivých liturgických a kanonických zákonech koncilní církve?
Sedesvakantisté si
skutečně obecně myslí, že učení koncilu by mělo být chráněno neomylností
řádného univerzálního Magisteria a v důsledku toho by nemělo obsahovat
žádné omyly. Protože zde však omyly jsou, například ohledně náboženské svobody,
vyvozují z toho, že Pavel VI. v té chvíli přestal být papežem. (1)
Kdyby ve skutečnosti
člověk přijal takové uvažování, pak by bylo nutné říci, že v té chvíli
zmizela celá katolická Církev a že „ji brány pekelné přemohly“, protože učení
řádného univerzálního Magisteria je učením všech biskupů celé vyučující Církve.
Je jednodušší uvažovat
tak, že učení koncilu a koncilní církve není chráněno neomylností řádného
univerzálního Magisteria z důvodů vysvětlených v článku o „autoritě
koncilu“, který se objevil v Le Sel
de La Terre č. 35 (zima 2000-2001).
Můžete
shrnout podstatné části tohoto argumentu?
Hlavním důvodem, proč
není koncilní učení (například) o náboženské svobodě chráněno řádným
univerzálním Magisteriem je, že koncilní Magisterium sebe sama neprezentuje
tak, že učí pravdy, jimž se má věřit nebo se mají zastávat pevným a
definitivním způsobem. Koncilní učení se již neprezentuje jako „nutné pro
spásu“ (to je logické, protože ti, kdo jej vyznávají, si myslí, že je možné být
spasen dokonce i bez katolické Víry).
Protože toto učení není
autoritativně ustanoveno, není chráněno neomylností. Totéž se dá říci o
liturgických zákonech (nová mše; nové kanonizace...) a kanonických zákonech (nový
Kodex kanonického práva...) vydaných těmito posledními papeži: nejsou chráněny
neomylností, ačkoliv by normálně měly být.
Cassiciácká
teze
Můžete
vysvětlit, co znamená být papežem „materialiter“?
Hlavní potíží
sedesvakantismu je vysvětlit, jak Církev může nadále existovat viditelným
způsobem (protože od Našeho Pána obdržela příslib, že bude trvat až do skonání
světa) a přitom být zbavena své hlavy.
Stoupenci tzv.
„Cassiciácké teze“ přišli s mazaným řešením: současný papež byl platně
ustanoven papežem, ale neobdržel papežskou autoritu, protože v něm byla
překážka (hereze). Je papež materialiter
[materiálně], ale ne formaliter
[formálně].
Můžete
podrobněji popsat argumenty této „teze“?
Zde jsou argumenty
shrnuté knězem, který je vyznává:
- Počátečním
bodem je indukce: činy Pavla VI. (protože to byl on, kdo v té době
panoval v Římě) přispívají ke zničení katolického náboženství a jeho
nahrazení náboženstvím člověka ve formě skrytého protestantismu.
Z toho pochází jistota, že Pavel VI. nemá obvyklou intenci dosáhnout dobra
/ cíle Církve, kterým je Ježíšovo plenum
gratiae et veritatis.
- Obvyklá
intence dosáhnout dobro Církve je nutnou podmínkou (rozhodující dispozicí)
pro subjekt zvolený za papeže, aby přijal předání papežské autority, která
způsobuje, že je s Ježíšem Kristem a zastává
roli Jeho náměstka na zemi.
- V důsledku
toho, je Pavel VI. zbaven veškeré papežské autority: není papež formaliter; není náměstkem Krista.
Krátce, není papežem. (2)
- To
vyžaduje ujištění, že jestliže Pavel VI. není papež formaliter, přesto zůstává papežem materialiter, jako prostý zvolený subjekt usazený na papežském
stolci, ani papež ani antipapež.
Vyjasňuje
toto řešení obtíže „čistého“ sedesvakantismu?
Neřeší hlavní obtíž
sedesvakantismu: jak může Církev nadále být viditelná? Pro některé zastánce
této „teze“, již neexistuje vůbec žádná hierarchie („nominace kardinálů a
biskupů jsou akty papežské jurisdikce, která však je právě nepřítomná a jíž
nemůže nic nahradit“). Pro druhé má papež materialiter
moc ustanovit (jak?) hierarchii materialiter.
Ale taková hierarchie nemající svou „formu“ není viditelnou hierarchií Církve
(o nic víc než je pravoslavná hierarchie hierarchií Církve). Navíc tato teorie
vyvolává další potíže – přinejmenším pro ty, kteří říkají, že papež materialiter má moc ustanovit hierarchii
materialiter – protože to znamená, že
papež materialiter, nemající
pravomoc, má přesto dost pravomoci na to, aby měnil zákony papežské volby.
Co
si myslíte o argumentech, na nichž se toto řešení zakládá?
Toto řešení se
v Tradici nenachází. Teologové (Cajetan, sv. Robert Bellarmin, Jan od sv. Tomáše
atd.) zkoumali možnost heretického papeže, ale nikdo před koncilem nikdy
nepředpokládal tuto teorii „nepřítomnosti obvyklé intence k dosažení dobra pro
Církev“, která by vytvářela „obex“
(překážku) pro to, „být s Kristem“, tj. pro formu papežství.
Pohrává si
s dvojznačností slova „intence“. Zastánci této teze uznávají, že intence
musí být v osobě papeže („tato intence je základní dispozicí subjektu, aby obdržel předání papežské
autority“), ale oni zároveň tvrdí, že to nemá nic co dočinění s osobní intencí papeže. Můžeme
s nimi souhlasit, když říkají, že poslední papeži škodí obecnému dobru –
přesně to vytvořilo stav nouze – ale zbývá prokázat, že to je skutečně osobní intence papežů a že je pak taková
intence zbavuje autority.
Otázka
„Una Cum“
Nemají
sedesvakantisté pravdu, když odmítají zmiňovat jméno papeže ve mši, aby
ukázali, že nejsou ve společenství s („una cum“) heretikem (přinejmenším
materiálně) a s jeho herezemi?
Vyjádření „una cum“
v mešním kánonu neznamená, že člověk prohlašuje, že je „ve společenství“
s osobou papeže a jeho mylnými idejemi, ale spíše, že se chce člověk
modlit za Církev „a za“ papeže.
Abychom si byli jistí
touto interpretací, postačuje kromě přečtení si erudovaných studií, které
k tomuto problému byly sepsány, přečíst si mešní rubriku pro případ, kdy
mši celebruje biskup. V tomto případě se biskup musí modlit za Církev „una cum [...] me indigno servo tuo“, což
neznamená, že se modlí „ve společenství
se sebou, tvým nehodným služebníkem“ (což nedává smysl!), ale že se modlí „a za sebe, tvého nehodného služebníka“.
Co
si o tom myslí sv. Tomáš Akvinský?
Sv. Tomáš Akvinský ve
své Summa Theologica, když komentuje
modlitby mše (III, Q. 83, A. 4, corpus)
klade rovnítko mezi „una cum“ a
vyjádření „et pro“: potom kněz tiše
připomíná [to je začátek mešního kánonu] nejprve ty, za které se přináší tato
oběť, totiž [je obětována] za celou Církev a
za ty, kteří mají vrchnostenské postavení [papeže, biskupa, krále]; a
zvláště ty, kteří obětují nebo za které se obětuje [memento živých].
Neříká
však sv. Tomáš Akvinský, že by se člověk v kánonu neměl modlit za
heretiky?
Sv. Tomáš nezakazuje
modlit se za heretiky, ale pouze podotýká, že v modlitbách mešního kánonu
se člověk modlí za ty, jejichž víra a zbožnost jsou známé a Bohem prověřené (quorum tibi fides cognitates et nota devotio)
(III, Q. 79, A. 7, ad 2). Proto, říká, aby měla tato oběť účinek (effectumhabet), ti, za něž se člověk
modlí, musí být „spojeni s utrpením Kristovým věrou a láskou“. Nezakazuje
však modlitbu za nekatolíky. Jenom tím myslí, že tato modlitba nebude mít
stejný účinek jako modlitba za katolíka, a není v kánonu ustanovena.
Vše, co lze vyvodit z tohoto
tvrzení sv. Tomáše je, že pokud je papež heretik (což se však musí dokázat),
pak modlitba za něj nebude mít předpokládaný účinek, „non habeteffectum“.
Jaký
konečný obraz si lze vzít z těchto diskuzí?
Není přiměřené prohlašovat,
že „papež není papežem“ (materiálně nebo formálně) ve jménu „teologického
názoru“. V této věci odkazujeme na zajímavý článek P. Hurtauda, který se
objevil v Revue Thomiste. Autor
ukazuje, že Savonarola měl za to, že Alexandr VI. byl zvolen díky svatokupectví
a není proto papežem. Protože však neplatnost „svatokupecké“ volby [papeže]
byla jen názorem, Savonarola žádal o svolání koncilu, kde by předložil důkaz,
že Alexandr VI. již nemá katolickou Víru a tímto způsobem by bylo potvrzeno, že
Alexandr VI. ztratil svrchovanou jurisdikci.
Co
bychom si závěrem měli myslet o sedesvakantismu?
Je to názor, který nebyl
prokázán a je nerozumné zastávat jej prakticky (což je nerozumnost, která může
mít velmi závažné důsledky – pomyslete zvláště na lidi, kteří se připraví o
svátosti pod záminkou, že nemohou nalézt kněze, který má stejný „názor“, jako
mají oni). Proto arcibiskup Lefebvre nikdy nevstoupil na tuto cestu a dokonce kněžím
svého Bratrstva zakázal vyznávat sedesvakantismus. Měli bychom věřit
v jeho prozíravost a teologický cit.
Poznámky:
1) Argument otce B.: 1.
Univerzální Magisterium římského papeže, samotného nebo s biskupy
sjednocenými s ním na koncilu, je neomylné. – 2. Pavel VI. sám a na
koncilu uplatňoval takové Magisterium při všech vystoupeních; Jan Pavel II.,
který v tomto díle pokračuje, také. – 3. Při všech vystoupeních je proto
jejich učení neomylné. – 4. Existuje rozpor mezi obsahem toho, co učí nebo
předepisují pro univerzální Církev, a mezi naukou definovanou předtím
nezměnitelným způsobem. – 5. Vzhledem k tomu, že předpoklad 1 je
z víry, je závěr nutný: učení Druhého vatikánského koncilu promulgované a
aplikované Pavlem VI. a potvrzené Janem Pavlem II. není učením Církve a ani
Pavel VI., ani Jan Pavel II. nemohou být uznáváni jako papeži.
2) Jeho akty proto
postrádají všechnu autoritu, učitelskou i kanonickou; v důsledku toho lze
vidět, jak je možné, že akty Pavla VI. jsou v protikladu ke katolické Víře
a jsou neslučitelné s papežskou autoritou, a že prohlašovat to, nijak
neznamená upírat papežské výsady, zvláště jeho neomylnost a jeho univerzální a
bezprostřední jurisdikci. – Tento důkaz však neříká nic o osobě Pavla VI.,
protože intence, která je mu upřena, není jeho osobní intence (finis operantis, která zůstává mimo hru),
ale objektivní intence, která je obvykle bezprostředně blízká jeho aktům (finis operis). Proto to nedovoluje
prohlásit, že Pavel VI. je osobně mimo katolickou Církev kvůli hříchu hereze
nebo schizmatu (poznámka zastánce této „teze“).
Překlad: D. Grof
