(374)
13. září
2014
Ani
liberálové, ani sedesvakantisté nejsou vděční, když se jim řekne, že jsou jako
dvě strany jedné mince, ale je to pravda. Kupříkladu si nikdo z nich neumí
představit třetí alternativu. Podívejte se například, jak biskup Fellay ve svém
Dopise třem biskupům ze 14. dubna
2012 nedokázal vidět jinou alternativu ke svému liberalismu kromě
sedesvakantismu. Naopak pro mnoho sedesvakantistů, pokud člověk přijme, že
kterýkoliv z koncilních papežů je skutečně papežem, může být člověk jedině
liberálem, a když kritizuje sedesvakantismus, pak prosazuje liberalismus. Ale
vůbec ne!
Proč ne?
Protože obojí činí stejnou chybu zveličování papežské neomylnosti. Proč? Možná
je to proto, že obojí jsou moderními lidmi, kteří věří více v osoby než
instituce? A proč by to mělo být rysem moderního člověka? Protože více či méně
od protestantismu čím dále méně institucí skutečně usilovalo o obecné dobro,
zatímco čím dále víc jich usiluje o nějaký soukromý zájem, jako jsou peníze (o
které vás žádám i já), což samozřejmě zmenšuje náš respekt k nim. Dobří
lidé například na čas zachránili prohnilou instituci moderního bankovnictví od
toho, aby mělo okamžitě všechny své špatné účinky, ale prohnilí „banksteři“
přinejmenším ukazují, čím instituce zanedbatelného rezervního bankovnictví a
centrálních bank od počátku samy o sobě byly. Ďábel je díky nepřátelům Boha a
člověka v moderních strukturách.
Je tedy
pochopitelné, jestliže moderní katolíci měli sklon vkládat příliš mnoho víry
v papeže a příliš málo v Církev. A zde je odpověď čtenáři, který se
mě zeptal, proč nepíšu o neomylnosti stejně, jako to činí klasické teologické
příručky. Tyto příručky jsou svým způsobem úžasné, byly však všechny napsány
před Druhým vatikánským koncilem a měly sklon připisovat papeži
neomylnost, která náleží Církvi. Například vrcholek neomylnosti má sklon
být v těchto příručkách prezentován jako slavnostní definice papeže nebo
papeže s koncilem, ale v každém případě papeže.
Liberálně-sedesvakantistické dilema je důsledkem a jakoby trestem za tento
sklon přeceňovat osobu a podceňovat instituci, protože Církev není jen čistě
lidskou institucí.
Protože, za
prvé, sněhová čepice slavnostního Magisteria na hoře řádného Magisteria je
jejím vrcholkem jen velmi omezeným způsobem – zcela závisí na skalnatém
vrcholku pod sněhem. A za druhé, díky nejsměrodatnějšímu textu Církve ohledně
neomylnosti, definici opravdu katolického Prvního vatikánského koncilu (1870),
víme, že neomylnost papeže pochází od Církve a nikoliv naopak. Když papež
zapojí všechny čtyři podmínky nutné pro učení ex cathedra, pak, říká definice, požívá... „té neomylnosti, jíž božský Vykupitel Církev svou ...obdařenu míti
chtěl...“ Ale samozřejmě! Odkud jinud může neomylnost pocházet než od Boha?
Nejlepší z lidí, a někteří papeži byli velmi dobrými lidmi, mohou být
neomylní, tj. nedělat chyby, ale dokud mají prvotní hřích, nemohou být
neomylní, jak může být jedině Bůh. Jsou-li neomylní, neomylnost musí přicházet
skrze jejich lidství, ale [zároveň je to] z vnějšku, od Boha, kterému se
zlíbí ji propůjčit skrze katolickou Církev, a tato neomylnost je nutně jen
chvilkovým darem během definování.
Proto mimo
papežových okamžiků ex cathedra, jej
nic nezastaví před tím, aby povídal nesmysly jakým je nové náboženství Druhého
vatikánského koncilu. Proto ani liberálové, ani sedesvakantisté nepotřebují
nebo by neměli dbát na tyto nesmysly, protože, jak řekl arcibiskup Lefebvre, mají
hodnotných 2000 let řádně neomylného učení Církve, jímž mohou posoudit, že je
to nesmysl.
Kyrie
Eleison
Zdroj: http://www.dinoscopus.org
Překlad: D. Grof
