(375)
20. září
2014
Jeden
italský přítel (C.C.) začal s argumenty proti sedesvakantismu, který je
krátkozrakým omylem ve zcela nenormální situaci, a podrobněji tuto situaci
zkoumá. Aniž by byl knězem nebo teologem, troufá si vyslovit názor, že
sedesvakantismus je jen jedním z několika pokusů v Církvi vtěsnat
dnešní krizi do kategorií včerejška. Nejde o otázku měnící se katolické
teologie, reálná situace, na níž se tato teologie musí aplikovat však podstoupila
s Druhým vatikánským koncilem proměnu. Zde je jeho klíčový odstavec k této
změněné realitě:
„Svým
odmítnutím objektivní reality Boží existence a potřeby podrobit se jeho zákonu,
je dnešní svět nenormální, a ani současná katolická jednota, která do středu
věcí umístila člověka místo Boha, není normální. Ani to, že Církev došla do
tohoto nenormálního stavu věcí, není náhlým vychýlením, ale je to následek
dlouhého komplexního procesu vzdalování se od Boha, jehož ničivé dopady se
projevily na Druhém vatikánském koncilu. Po stovky let se v Církvi pěstují
mikroby rozkladu, a stejně tak i lidé, kteří tyto mikroby přechovávají, a bylo
jim dovoleno zmocnit se všech míst v hierarchii až po Petrův stolec a
včetně něj.“
Můj přítel
pokračuje, že pokud člověk nedokáže vzít do úvahy tuto celkovou nenormálnost
současného stavu Církve, která je, ačkoliv je to neuvěřitelné, přesto skutečně
horší, než kdy předtím, pak člověk riskuje, že se zaobírá realitou, která již
neexistuje, a z hlediska odkazů, které již neplatí. Proto například
sedesvakantisté budou říkat, že dnešní duchovní musí vědět, co dělají,
protože jsou to inteligentní a vzdělaní lidé. Nikoliv, říká C.C., jejich
hlásání a praktikování [Víry] docela dobře nemusí již být katolické, ale oni
jsou přesvědčení, že jsou zcela pravověrní. Celý svět se zbláznil. Oni se
prostě jen zbláznili s ním, nikoliv tím, že ztratili rozum, ale tím, že se
vzdali jeho užívání, a jak jejich katolická víra slábne, je toho čím dál tím
méně, co by je zastavilo před tím, aby ji ztratili úplně.
Člověk ale
pak může namítnout, že Bůh musel opustit svou Církev. Aby C.C. odpověděl,
uchyluje se ke třem citátům z Písma svatého. Zaprvé, Lk. XVIII, 8, kde Náš
Pán přemýšlí, zda vůbec na zemi nalezne Víru až se vrátí. Zjevně jen malý
zbytek kněží a laiků (a možná někteří biskupové) bude dostačovat pro zajištění
nepomíjejícnosti Církve až do konce světa (člověk přemýšlí o současných
těžkostech při formování „Odporu“). Podobně, zadruhé, Mt. XXIV, 11-14, kde se
předvídá, že mnoho falešných proroků oklame mnohé duše a láska ochladne. A
zatřetí, Lk. XXII, 31-32, kde Náš Pán poučuje Petra, aby utvrzoval bratry ve
víře poté, co se obrátil, a důrazně prohlašuje, že jeho víra
nejprve selže. Celá hierarchie tedy může selhat, včetně Petra, aniž by Církev
přestala být nepomíjející, jako když apoštolové v Getsemanské zahradě všichni
utekli (Mt XXVI, 56).
Závěrem
vize, kterou C.C. má ohledně Církve zítřka nebo pozítří, velmi připomíná vizi
P. Calmela: konejme všichni své povinnosti podle svého životního stavu a
podílejme se na budování sítě malých pevností Víry, která bude každá mít kněze
pro zajištění svátostí, ale od nynějška bez nepoužitelné teologie Církve, ani s
nezískatelným kanonickým schválením, ani s jakýmikoliv zastaralými dělícími
zdmi přes jejichž vršek se Víra přelije. Pevnosti budou sjednoceny Pravdou a
budou mít vzájemné kontakty křesťanské lásky. Zbytek je v Božích rukách.
Kyrie
Eleison
Zdroj: http://www.dinoscopus.org
Překlad: D. Grof
