Vážně na tom záleží? (2012)
Tradiční vs. nový způsob přijímání Svátosti oltářní
Stephen Dupuy
5. 7. 2012
Nedávno jsem narazil na příběh, který sepsal jeden Novus Ordo kněz. Části jeho příběhu ukazují – z jeho strany nejspíš neumýslně – rozdíly mezi tradičně katolickým a novokatolickým způsobem myšlení. První výňatek z příběhu je tento (zdůraznění přidáno):
Můj předchůdce byl liturgicky konzervativní a byl zde lidmi velmi milován. Na můj příchod se dívali s velkým strachem. Co se stane s farností, kterou povede mladý muž? Jedna paní mi řekla: „Jsme rádi, že vás zde máme, otče, ale chtěla bych, abyste věděl, že jestli nás budete chtít přinutit stát při svatém přijímání, už sem nikdy nepřijdu!“ Musel jsem se jí zasmát. Neměl jsem v úmyslu prosazovat žádné takové změny a jen pramálo mi záleželo na tom, jaký postoj lidé při svatém přijímání zaujmou. Jak šel čas, zjistil jsem, že v náboženských záležitostech takovéto nedůležité věci nabývají mimořádnou důležitost.
Bohužel je v katolických kruzích dnes celkem běžné slyšet, že na způsobu, jakým se přijímá Tělo a Krev Páně pramálo záleží. Vypadá to, že ať si člověk zvolí jakýkoliv postoj, je to dokonale přijatelné. Konec konců, řeknou vám, pouhý způsob přijímání nemá žádný hlubší význam a ani nevysílá žádné poselství ostatním o víře daného člověka vůči Tomu, jehož přijímá. Naopak je to úplně „nedůležitý“ a „nahodilý“ akt, prostý fyzický akt užívaný k přenosu sv. Hostie z rukou kněze (nebo laického pomocníka) do něčích úst. Jestliže je toto pravda, pak skutečně pramálo záleží na tom, zda člověk přijímá sv. Hostii na ruku, do úst, ve stoje, vkleče nebo vsedě.
Je to ale pravda? Není způsob přijímání Svátosti oltářní o nic významnější než to, jak si člověk podá do úst bramborový lupínek z misky? Naopak, způsob přijímání Našeho Pána není v žádném případě nahodilý nebo nedůležitý. Tradiční myšlení chápe, že jednání při mši má význam a důležitost, přičemž nezáleží na tom, jak nedůležité se jeví. Starobylá praxe přijímání Svátosti oltářní vkleče v sobě nese znamení respektu a zbožné úcty a připomíná nám i všem kolem nás, že jsme skutečně nehodní, abychom přijímali takový dar. Tato svátostná praxe nám neustále připomíná úžas vyvolávající verš z Izaiáše: „Ale jakož vyšší jsou nebesa než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše, a myšlení má myšlení vaše.“
Stejně tak má důležitost přijímání Svátosti oltářní do úst přímo z posvěcených rukou kněze oporu i u samotného andělského učitele [sv. Tomáše Akvinského – pozn. překl]:
... protože z úcty se této svátosti nedotýká žádná věc než posvěcená; pročež se posvěcuje i korporale i kalich, podobně i ruka knězova je posvěcována na dotyk této svátosti. Pročež není nikomu jinému dovolen dotyk, leda v nutnosti, třebas, kdyby spadla na zem nebo v nějakém jiném případě nutnosti.
Navzdory tomuto napomenutí světce a užívání oltářní mřížky ze strany Církve po staletí, aby se usnadnilo přijímání Svátosti oltářní vkleče a do úst, nakládají novokatolíci s touto praxí jako s něčím, co lze bez nejmenších negativních dopadů odhodit. Skutečně to vnímají jako něco zcela nahodilého. Podle novokatolického myšlení skutečně naši předci asi vymysleli tuto posvátnou tradici z rozmaru, aniž jí chtěli dát nejmenší důležitost. Jak jsme viděli, v realitě tento uvolněný postoj a způsob přijímání Našeho Pána ve Svátosti oltářní v posledních desetiletích velmi přispěl k nedostatku úcty, jíž jsme svědky při mnoha Novus Ordo mších a vzrůstající nevíře v proměňování, o níž čteme v každém výzkumu veřejného mínění, který se týká reálné Přítomnosti.
Poté, co onen příběh zdánlivě bagatelizoval způsob, jakým milostivě ráčíme přijímat Stvořitelé vesmíru, pokračuje dál:
Jednou se na mě jedna paní šíleně rozzlobila, protože jsem netrval na tom, aby děvčátka, která měla obdržet první Sv. přijímání, měla na hlavě bílý závoj. Vysvětlil jsem jí, že jestli chce své dítě obléci do bílého závoje, je to pro mě naprosto v pořádku. Ale NE! Všechna děvčátka tak musí být oblečena... Musíme se vždy snažit rozlišovat podstatné od nepodstatného. To je jedním z prvků moudrosti a prozíravosti.
Je vskutku velice prozíravé a moudré rozlišovat podstatné od nepodstatného. Bohužel tak v tomto případě nebylo učiněno. Novokatolické myšlení opět spojuje dohromady ideu, že praxe je druhotná a představu, že je proto nedůležitá a bezvýznamná. Protože jaký existuje pro mladou dívku lepší způsob uctít při svém prvním Sv. přijímání Našeho Pána, než si vzít bílé šaty symbolizující čistotu a závoj symbolizující zcela skutečný sňatek duší?
Maminka v tomto příběhu, která chce při prvním Sv. přijímání své dcery vytvořit atmosféru zbožné úcty a krásy, se setkává s typickou liberální reakcí, kterou slýcháváme od „tolerantních“ a „nepředpojatých“ katolíků. „Jestli to chcete učinit, učiňte to, ale nenuťte k vašim názorům druhé.“ Podobné je to často v případě, kdy je člověku dovoleno obléci si na nedělní Novus Ordo mši sváteční oblek nebo pěkné šaty, zatímco ostatní farníci si svobodně mohou vzít na sebe tílko a kraťasy. Je snadné uvidět atmosféru neúcty, která se začíná rozvíjet ve chvíli, kdy kněz rezignuje na všechnu zodpovědnost při prosazování toho, co vnímá jako „nahodilé“ a „nevýznamné“ normy.
Pro tradicionalisty však akty týkající se mše a svátostí, ať již jsou vnímány jako jakkoliv bezvýznamné, mají velký a bohatý význam. Tyto akty se vyvíjely pomalu a organicky po staletí a obsahují narůstající moudrost věků. Klečení při přijímání Svátosti oltářní prokazatelně zvyšovalo pokoru, zbožnou úctu a podřízenost příjemce svátosti. Bílý závoj u dívek při jejich prvním Sv. přijímání prokazatelně podněcoval dojem čistoty, pokory a lásky ke Kristu. Proto se tato praxe dodržovala, předávala a Církev ji po staletí povzbuzovala. Nedržela se jako nějaký nahodilý a zbytečný zvyk, ale právě proto, že tyto akty měly hluboký smysl a podporovaly posvátnou duchovní realitu u těch, kteří je konali i těch, kteří byli jejich svědkem.
Když se všechno uváží, novokatolické myšlení je bohužel uvězněno v pozitivistickém světonázoru inspirovaném přesně tou liturgií, kterou prosazuje. Jak kdysi řekl kardinál Ratzinger, nová mše je často vnímána jako „banální, na místě vytvořený produkt“ a jako „uměle vytvořená liturgie“.
Mnohé z rubrik, aktů a alternativ Novus Ordo Missae jsou skutečně nahodilé, nevýznamné a nepodstatné. Novokatolické chápání mše i víry tak rozvíjí sklon vstřebávat jakýkoliv nový pokyn přicházející z vatikánských úřadů nebo komisí. Víra je v důsledku toho odtržena od své vlastní minulosti a stává se výsledkem rozhodnutí lidí spíše než posvátným pokladem svěřeným Církvi Všemohoucím Bohem.
Když se takový způsob myšlení příjme, jak člověk určí, co je podstatné a co je bezvýznamné? Je opravdu podstatné pro víru vyhýbat se aktivní účasti na nekatolické bohoslužbě? Je nějak významné trvat proti protestantům na Neposkvrněném početí Panny Marie? Je opravdu nutné hlásat nekatolíkům Božství Ježíše Krista? Nebo lze tuto víru a praxi kvůli ekumenickému dialogu zlehčit jako nedůležité, když nám to řeknou naše vůdčí osobnosti? Toto je skutečně šikmá plocha, na niž se tradicionalisté nebudou pouštět. Naopak tradiční katolíci raději lnou ke katolické víře a mši, kde žádný čin nebo přesvědčení není nadbytečné nebo bezvýznamné. Namísto toho věří, že každý akt předaný nám Tradicí a Církví má prospěšný účel a pracuje na tom, aby nás dobře směroval k Našemu Božskému Spasiteli a k nebi, které pro nás Spasitel chce jako náš věčný cíl.
Zdroj: The Remnant
Překlad: D. Grof
