Křížové tažení 1936 – 1939
D. Grof
Tuto krátkou upomínku otiskuji v souvislosti s výročím zahájení Španělské občanské války dne 17. července 1936.
Proslov Franciska Franka 17. července 1936
„Španělé! Národ volá na svou obranu všechny ty z vás, kteří slyší svaté jméno Španělska, ty v řadách armády a námořnictva, kteří složili vyznáni víry ve službě Vlasti, všechny ty, kteří přísahali, že jí budou bránit do posledního dechu proti jejím nepřátelům. Situace ve Španělsku se stává každým dnem kritičtější; anarchie vládne na většině venkova i ve městech; vládou jmenovaní nositelé moci podporují vzpoury, pokud je ve skutečnosti nevedou; vrazi užívají pistole a kulomety k vyřešení svých neshod a k věrolomnému vraždění nevinných lidí, zatímco nositelům veřejné moci se nedaří vynutit zákon a pořádek. Revoluční stávky všeho druhu ochromují život národa, ničí jeho zdroje bohatství a vytvářejí hlad a dohání pracující až do bodu zoufalství. Ze strany revolučních hord, které poslouchají příkazy zahraničních vlád, se vedou nejdivočejší útoky proti národním památkám a uměleckým pokladům za spoluviny a lhostejnosti místních orgánů. Ve městech a na venkově se páchají nejzávažnější zločiny, zatímco síly, které by měly bránit veřejný pořádek, zůstávají v kasárnách, vázány slepou poslušností k oněm vládním orgánům, které jsou rozhodnuty je zneuctít. Armáda, námořnictvo a další ozbrojené síly jsou terčem nejsprostších a nejhanlivějších útoků, jež jsou uskutečňovány právě těmi lidmi, kteří by měli chránit jejich prestiž. Mezitím je zavedeno stanné právo, aby se národ umlčel, aby bylo skryto, co se děje v jeho městech a obcích a aby byli uvězněni takzvaní političtí odpůrci.“
(překlad D. Grof)
Španělská občanská válka se odehrála mezi 17. červencem 1936 a 1. dubnem 1939. Byla však v podstatě vyústěním rozporů, které Španělsko rozdělovaly již roky předtím. Již po únorových volbách z roku 1936, kdy zvítězilo sdružení levicových stran pod názvem Lidová fronta, začalo v zemi opět docházet k brutálním útokům proti Církvi, násilnému zabírání půdy na venkově a dalším excesům. Levicová vláda si byla dobře vědoma znepokojení na straně armády a námořnictva a v rámci preventivních opatření převelela konzervativní generály na od sebe vzdálená periferní místa. (Například generál Franco se stal vrchním velitelem na Kanárských ostrovech.)
Pravicový politik José Calvo Sotelo ve Španělském parlamentu v dubnu 1936 přednesl projev, v němž řekl, že za 6 týdnů vlády Lidové fronty od 15. února do 2. dubna 1936 bylo uskutečněno 199 útoků, z nich 36 na kostely. Dále vypočetl 136 požárů a útoků zápalnými bombami, které zahrnovaly 106 podpálených kostelů a 56 jinak zničených kostelů. Při těchto útocích bylo 74 osob zabito a 345 zraněno. Krátce nato byl tento politik sám dne 13. července 1936 zavražděn socialistickým vrahem.
Válka začala krátce po této vraždě vystoupením generálů pod vedením Josého Sanjurja (který však zahynul již 20. července při leteckém neštěstí) a vedla proti levicovému režimu prezidenta Manuela Azaña. 1. října, několik dní po dobytí města Toleda, které mělo důležitou symbolickou hodnotu, se velitelem povstání stal generál Franco. Nacionalisté měli podporu Falangy, monarchistů i dalších skupin a zahraniční podporu z Německa, Itálie, Portugalska a ze strany zahraničních dobrovolníků. Levicové síly (republikáni) měly podporu bolševického Sovětského svazu, zednářského Mexika a interbrigád. Celkový počet mrtvých v této válce se odhaduje na 300 tisíc až 1 milion lidí.
Generál Franco – hrdina křížového tažení – při mši svaté.
Církev vyjádřila svůj postoj ve společném biskupském listě 1. července 1937, který byl adresován všem biskupům katolického světa. V něm biskupové konstatovali, že Španělsko je rozděleno na dva nepřátelské tábory. Jedna strana vykonává protináboženský a protišpanělský teror a druhá dodržuje respekt vůči náboženství a národnímu řádu. Církev je pastoračně orientována a není ochotna prodat svou svobodu politice, nicméně za těchto okolností nemá jinou volbu, než se přidat na stranu povstalců a bránit svou svobodu a právo na existenci.
U lidí v nacionalistické zóně se záhy projevilo náboženské obrození, vítězství se slavila v rámci náboženských obřadů, odluka Církve a státu byla zrušena a do škol byla znovu zavedena náboženská výchova. Dřívější postoje mnohých k Církvi se změnily z nesouhlasu k obdivu.
Rudý teror
Protinábožensky zaměřená republikánská vláda a její příznivci v reakci na vojenské povstání nacionalistů ihned počali s vražděním kněží, řeholníků a řeholnic. Nejvíce obětí tak bylo zaznamenáno během prvních měsíců roku 1936. Arcibiskup Antonio Montero Moreno, který byl v té době ředitelem časopisu Ecclesia, napsal ve své knize v roce 1961, že během války bylo zavražděno 6 832 lidí z řad duchovenstva včetně 4 184 kněží, 2365 mnichů a 283 řádových sester. Mimoto bylo zavražděno 13 biskupů. Každý z nich si byl vědom nebezpečí, ale všichni zůstali. Biskup z Cuenca k tomu řekl: „Nemohu odejít, právě zde je moje povinnost, ať se stane cokoliv.“ Dle některých jiných zdrojů bylo do konce války zavražděno 20% všeho duchovenstva. V některých městech byl počet zabitých světských kněží ohromující:
Barbastro – ze 140 kněží bylo zabito 123 (88%)
Lleida – ze 410 kněží bylo zabito 270 (66%)
Tortosa – zabito 44% kněží
Toledo – z 600 kněží bylo zabito 286 (48%)
V diecézích Málaga, Minorca a Segorbe byla zabita polovina kněží.
Byly také vypáleny stovky kostelů a mnohé církevní památky byly srovnány se zemí.
„Poprava“ Posvátného Srdce Ježíšova, kterou 7. srpna 1936 vykonává komunistická milice. Fotografie byla otištěna v dobovém vydání Daily Mail s popiskem „Válka španělských bolševiků proti náboženství“.
Jsou mimo jiné zdokumentovány následující případy teroru:
- Kněz v Cienpozuelos byl vhozen do ohrady se zápasícími býky, kteří jej rohy probodali tak, že skončil v bezvědomí. Poté mu levičáci uřízli uši, aby tak napodobili skutek matadora poté, co úspěšně skolil býka.
- V Ciudad Real byl kněz vykastrován a jeho pohlavní orgány mu komunisté nacpali do úst.
- Existují očitá svědectví případů, kdy věřící lidé byli donuceni polykat korálky růžence, než byli svrženi do důlních šachet a kněží, kteří byli přinuceni si vykopat vlastní hrob a pak do něj byli zaživa pohřbeni.
- V Madridu byla zavražděna jeptiška, která odmítla nabídku k sňatku od člena milice, která vzala útokem její klášter.
Oběti řádění rudých.
Podobných útoků na nevinné bylo mnoho. Na územích ovládaných republikány bylo dle střízlivých odhadů historika Paula Prestona zabito 55 tisíc civilistů. Někteří civilisté byli popraveni, protože byli podezřelí z členství ve Falanze, jiní byli povražděni v odvetě za akce nacionalistů, nebo proto, že byli bohatí nebo sympatizovali s nacionalisty. Tuto „spravedlnost“ často vykonávaly komise, které po ruském vzoru nesly jméno čeka.
Vítězství
Dne 1. dubna 1939 válka oficiálně skončila vítězstvím nacionalistů. Cena, kterou Španělsko zaplatilo, byla nesmírná.
Papež Pius XII. zaslal 16. dubna 1939 rádiovou zprávu s gratulací nové španělské vládě. V ní prohlásil, že oběti teroru zemřeli pro Krista. Španělskému lidu popřál mír a prosperitu a vyzval jej, aby zločiny potrestal, ale aby prokázal shovívavost a velkorysost vůči těm, kteří bojovali na opačné straně.
V posledních letech Církev beatifikovala stovky obětí. Za Jana Pavla II. v roce 2001 to bylo 233 obětí, mimo jiné z řad bohoslovců ze semináře v Barbastru, zastřelených republikány za věrnost své víře. 28. října 2007 bylo papežem Benediktem XVI. na Svatopetrském náměstí v Římě najednou beatifikováno 498 obětí, které byly katolickými mučedníky Španělské občanské války.
Nezapomínáme!
Viva Cristo Rey!
Hrob generála Franka.
