Jaká je věroučná důvěryhodnost a morální autorita kardinála Fernándeze? (2026)
10. srpna 2026
Dne 2. července 2026 podepsal kardinál Víctor Manuel Fernández, prefekt Dikasteria pro nauku víry, „exkomunikační“ dekret namířený proti světícím i svěceným biskupům z Écône předešlého dne. Je ironické vidět, že tento dekret podepsal prelát, který dne 27. ledna během plenárního zasedání svého dikasteria vyzýval k „intelektuální, duchovní a teologické pokoře“.
Kritizoval tam „absolutizaci samotného rozumu nebo určitých morálních kritérií, která by mohla vést k vážnému zneužití“. Mezi uváděnými příklady byla inkvizice, světové války a holokaust.
Dne 6. července v článku zveřejněném na webu InfoVaticana Pedro Gómez Carrizo tvrdil, že dekret podepsaný kardinálem Fernándezem především znamenal selhání Lva XIV. Oprávněně vyjádřil své pobouření: „To, že taková osoba [jako je Fernandéz] prosazuje exkomunikaci ve jménu čistoty církevního společenství, je prostě vrchol absurdity. Je to vrchol absurdity, protože jedním z aspektů, který nejvíc odlišuje exkomunikované od těch, kteří exkomunikují, je skutečnost, že ti první odsuzují právě to, jak ti druzí připravili své jednání o veškerý smysl.“ Jinak řečeno, jak nesmyslným učinili své jednání.
Aby upřesnil, v co se dnes proměnilo Dikasterium pro nauku víry, za které odpovídá kardinál Fernández, píše: „Nauka je dnes sotva něčím víc než zprávou sepsanou pracovní skupinou, vždy závislou na kontextu; morálka se postupně rozplynula v tomto milosrdenství bez soudu, které doprovází hříšníka a dbá na to, aby se necítil nepříjemně; liturgie už desítky let trpí farní kreativitou; Německo se už léta snaží postupnými malými kroky dospět ke schizmatu a Komunistická strana Číny světí biskupy; Kurie staví kardinály do služeb prefektů z řad řeholnic, zatímco homosexuálním párům žehná pod podmínkou, že se nemodlí latinsky; pastorace už nespočívá ve vedení duší k pravdě, ale v tom, že se učení Církve podává v takové podobě, až je jeho skutečný obsah zcela zastřen, a synodalita umožnila, aby se staré hereze znovu zrodily v plném lesku, přímo z nějakého brainstormingu.“
Pedro Gómez Carrizo vznáší otázku, kterou si klade každý: „Jak může Řím očekávat, že bude jeho exkomunikace brána vážně, když vynaložil tolik úsilí na to, aby ukázal, že vše, nebo takřka vše, lze upřesnit, zasadit do kontextu, vyjednat, tolerovat, nově vyložit nebo požehnat prostřednictvím poznámky pod čarou [narážka na Amoris laetitia, kde je Svaté přijímání pro rozvedené a znovusezdané katolíky dovoleno v jednoduché poznámce pod čarou]? Je to samotný Řím, který po desítky let znehodnocoval jazyk, jehož prostřednictvím se nyní snaží soudit. Neměl by být překvapen, že jeho „proměnlivá teologie už nedělá žádný dojem“.
A pokračoval: „Řím vytvořil všemožné výjimky i pro ty nejnepřijatelnější případy, ale před Écônem vztyčil nepřekonatelnou překážku. Tato „selektivnost výjimek“ odhaluje nedostatky autority: v případě Německa je vše proces; v případě Écônu jde o absolutní překážku. Pokoncilní Církev nakonec objevila, že peklo není prázdné, ale vidí v něm jen stoupence arcibiskupa Lefebvra. Jedině tyto děti dostanou kámen, když žádají o chleba.“
Pak se Pedro Gómez Carrizo obrací k muži, pro nějž kardinál Fernández tento dekret podepsal, tedy ke Lvu XIV.: „Papež Prevost se ve snaze vystupovat jako garant jednoty ocitl v roli dědice promarněné autority. Zdědil Řím, který si zvykl tolerovat netolerovatelné, a poté, co svěřil tento citlivý úkol člověku, který symbolizuje nejhorší naukovou odchylku, se tento člověk rozhodl na Écône reagovat tím nejpřísnějším gestem, i když jeho vlastní výzvy už předtím zůstaly bez veřejné odezvy.“
„Místo aby obnovil pořádek, ukázal, že se mu ho nepodařilo nastolit. Podpis je Tuchův [familiární jméno kardinála Fernándeze], ale selhání je selháním Lva XIV. […] Demonstrovat sílu moci je snadné, ale nezdá se že, by to byl nejlepší způsob, jak znovu získat autoritu. O to obtížnější je přesvědčit lidi, že za tímto počínáním Bratrstva sv. Pia X. stála netolerovatelná nekázeň, a nikoliv skutečná a svatá potřeba, která byla naplněna ke slávě Boží, pro dobro duší a k posvěcování jeho členů a věřících, kteří jsou nyní exkomunikovaní nebo jim exkomunikace neprávem hrozí.“
Nepravověrná nauka prefekta nauky víry
Abychom plně pochopili paradoxní – ne-li nenormální – povahu exkomunikačního dekretu podepsaného kardinálem Fernándezem, je užitečné připomenout si některé okolnosti jeho kariéry, která začala za Františka a věrně pokračovala za Lva XIV.
Když byl v roce 2023 papežem Františkem jmenován do čela Dikasteria pro nauku víry, argentinský blog The Wanderer trefně připomněl jednu Tuchovu homilii, v níž prohlásil: „Církev si po staletí, aniž si to uvědomovala, vytvářela nauku plnou nejrůznějších rozlišení, podle níž platilo: a) přijímat Svaté přijímání mohou pouze pokřtění, kteří jsou v Boží milosti, zatímco ti, kdo jsou ve stavu těžkého hříchu, je přijímat nemohou; b) jen ti, kteří se kají ze svých hříchů a vyjadřují úmysl polepšit svůj život, mohou obdržet svátostné rozhřešení. – To je něco strašného… Ale naštěstí se to odehrávalo v minulosti a nyní je zde papež František.“ – Tato „pastorační“ shovívavost se vztahuje na všechny (todos, jak řekl František)… s výjimkou tradicionalistických kněží a věřících.
Kardinál Fernández perfektně věděl, co od něj papež František očekává, protože mu to jasně řekl v dopise z 1. července 2023, jímž ho jmenoval do čela Dikasteria pro nauku víry a který byl v podstatě jeho programovým prohlášením: „Dikasterium, kterému budete předsedat, se v minulosti uchylovalo k nemorálním metodám. Byly to doby, kdy se namísto podpory teologického poznání pronásledovaly možné naukové omyly. To, co od vás očekávám, je nepochybně něco zcela jiného.“ – S výjimkou takzvaných „předkoncilních“ katolíků…
Tucho vděčí za všechno papeži Františkovi, jehož poslušným – nebo dokonce servilním – pisatelem byl v exhortaci Amoris laetitia (19. března 2016), která případ od případu umožnila Svaté přijímání rozvedeným, kteří uzavřeli nový civilní sňatek, a v deklaraci Fiducia supplicans (18. prosince 2023), která povolila žehnání párům v neregulérních svazcích a párům stejného pohlaví.
Jedna skutečnost, která neunikla nejbdělejším pozorovatelům v Římě: Františkův skrytý pisatel nejenže napsal velkou část Amoris laetitia, ale převzal do ní také celé pasáže ze svých vlastních článků, zejména těch týkajících se rozvedených a znovusezdaných katolíků. Stručně řečeno, papež opisoval od Tucha a Tucho opisoval sám od sebe.
Dokonce ještě před povýšením Františka na Petrův stolec byl Bergoglio myslitelem a Fernández pisatelem. V roce 2007 závěrečný dokument plenárního shromáždění Rady latinskoamerických biskupských konferencí [CELAM] v Aparecidě, za který byl kardinál Bergoglio odpovědný, odhaluje tuto těsnou spolupráci.
Jako papež se na něj František při několika příležitostech odvolával, a dokonce vyjadřoval nadšení: kdykoliv bylo zmíněno slova Aparecida, nepřímo naznačoval, že tento dokument považoval za svůj nejdůležitější programový úspěch. Je důležité vědět, že dokument z Aparecidy byl sepsán Fernándezem přirozeně podle Bergogliových přání a pokynů.
Tuchova horlivost byla zjevná už předem – v roce 2018 František jmenoval Fernándeze arcibiskupem v La Plata, což je druhý největší biskupský stolec v Argentině. Jedním z prvních kroků bylo pozastavení motu propria Summorum pontificum v jeho diecézi. Neuvedl pro to žádný skutečný důvod. Jeho přístup lze shrnout jednou větou: „Katolíci nepotřebují tradiční ritus a Církev nepotřebuje katolíky lnoucí k Tradici.“
V červenci 2021 František zrušil motu proprio Jan Pavla II. Ecclesia Dei [1988] a Benedikta XVI. Summorum pontificum [2007] a nahradil je apoštolským listem Traditionis custodes, který drasticky omezuje slavení tradiční latinské mše. Argentinský kardinál pouze předjímal dlouho plánované rozhodnutí argentinského papeže.
Kontroverzní autor
Tento prelát, působící v utajení jako pisatel, nepodepisoval dokumenty svého pána a dobrodince, podepsal však dvě skandální díla, která pečlivě odstranil ze svého oficiálního životopisu a bibliografie: Sáname con tu boca: El arte de besar (Uzdrav mě svými ústy: umění líbat, 1995). Tato kniha mu vynesla přezdívku Besuqueiro (Líbač) a sám Tucho ji představil následovně:
„Budu mluvit o tom, co lidé cítí, když líbají. Abych to mohl udělat, dlouze jsem hovořil s mnoha lidmi, kteří mají v této oblasti mnoho zkušeností, a také s mnoha mladými lidmi, kteří se učí líbat svým vlastním způsobem… Doufám, že tyto stránky vám pomohou lépe líbat a že vás budou motivovat k tomu, abyste ze sebe při líbání uvolnili to nejlepší ……“
Dalším dílem vynechaným z jeho životopisu a bibliografie je La pasión mística: espiritualidad y sensualidad (Mystická vášeň: spiritualita a smyslovost, 1988). Tato rozprava o mysticko-smyslových zkušenostech svému autorovi vynesla další přezdívku: Tucho besame mucho (Tucho, hodně mě líbej – jde o narážku na tango zkomponované mexickou pianistkou Consuelou Velázquezovou v roce 1932.).
Pod záminkou „duchovních“ témat kniha nabízí důkladný rozbor nemystických extází mužů i žen a zachází tak daleko, že legitimizuje homosexuální vztahy, když prohlašuje, že nejsou hříšné. Například uvádí: „To kupříkladu neznamená, že homosexuál nutně přestane být homosexuálem. Připomeňme si, že Boží milost může existovat současně se slabostmi a také s hříchy, pokud existuje velmi silná podmíněnost. V takovém případě může člověk dělat objektivně hříšné skutky, ale nebýt za ně vinen a neztratit Boží milost.“ [str. 80]
Jinak řečeno, homosexuálové mohou páchat objektivně hříšné skutky, ale nenesou za ně vinu. Zde už tedy nacházíme náznak toho, co později najdeme ve Fiducia supplicans: homosexuální vztahy, přestože jsou objektivně hříšné, nejsou nutně zaviněné. Takový je názor prefekta Dikasteria pro nauku víry, obránce katolické pravověrnosti.
Zastánce „postupné morálky“
Tucho, teoretik gradualismu, jednou řekl: „Křesťanské manželství je nádherný ideál, ale když mluvíme o gradualismu, myslíme tím to, že musíme brát v potaz konkrétní realitu lidí, kteří tento ideál nemohou dosáhnout. Musíme mít proto na paměti kategorii ‘možného dobra’, kterou připomíná papež František v exhortaci Evangelii gaudium a o kterou musíme usilovat i s rizikem, že si zašpiníme ruce blátem ulice.“
Jak trefně poznamenává The Wanderer: „Tuchova teologie se jeví jako zmatená. Milost se nenabývá postupně – člověk ji buď získá, nebo ne; člověk ji buď má, nebo nemá; člověk ji buď nalezne, nebo ji ztratí. Křesťan je buď ve stavu milosti, nebo ve stavu hříchu. Katolická teologie nikdy netvrdila, že může být člověk ve stavu milosti postupně – poloviční milost nebo čtvrtinová milost zatím nejsou běžnými měřítky.“
V argentinském deníku La Nación hlásá Tucho „inkluzivnější“ společnost ve jménu rovnosti – neohlížejme se na ideje ani sexuální orientaci. Fratelli tutti! Všichni jsme bratři… „V jiné době,“ uzavírá The Wanderer, „by tyto teze svého autora dovedly přímo k sesazení z úřadu. Za současných okolností ho naopak dovedly přímo na stolec strážce katolické nauky.“
Jak si tedy v případě kardinála Fernándeze nepoložit následující otázky: Proč je prefektem Dikasteria pro nauku víry? Jak ho na této pozici může Lev XIV. ponechávat? Kdy bude odvolán?
Zdroj: FSSPX News
Překlad: D. Grof
