Konec světa a stav nouze: Ignorujeme znamení? (2026)
Robert Lazu Kmita
13. srpna 2026
Kristus řekl Svým učedníkům, aby byli bdělí ohledně znamení konce – katolíci tedy mají rozjímat o Apokalypse, velké apostazi, Antikristu a o „tajemství nepravosti“. Ale děláme to? Opomíjení těchto témat ze strany Církve je asi samo o sobě příznakem bezprecedentní krize, kterou prožíváme.
Jedním z nejvýmluvnějších příznaků stavu nouze, který dnes v celé Církvi zakoušíme, se zdá být to, že jsme přestali rozjímat o znameních konce.
Clive Staples Lewis v eseji publikovaném v roce 1952, který nesl zároveň melancholický i dojemný název „Poslední noc světa“ (1), hned na samém počátku poznamenává, že ačkoliv druhý příchod Krista Spasitele a konec světa patří k samotnému jádru učení Evangelia, jde dnes o témata, která téměř úplně chybějí mezi tím, čím se křesťané zabývají. Samozřejmě nemám na mysli pozornost věnovanou „hollywoodské apokalypse“, která se prostřednictvím svých senzacechtivých filmů rozšířila po celém světě. Ve skutečnosti mi připadá naprosto trapné, že namísto Henocha a Eliáše jsme nuceni myslet na Arnolda Schwarzeneggera a Bruce Willise. Ale co se dá dělat? Takový je svět, v němž žijeme. Každopádně Lewis si toho byl dokonale vědom, ačkoli neměl onu osudovou výsadu vidět ty dva v žádném z jejich filmových trháků.
Lewisova poznámka se tedy týká vážného přístupu k Apokalypse v duchu apoštolů, kteří se na Olivové hoře shromáždili kolem Božského Učitele a s obavami se Ho poté, co předpověděl zničení Chrámu, ptali:
„Pověz nám, kdy to bude a co bude znamením tvého příchodu a konce světa?“ (Mt 24, 3)
Intenzita apokalyptických obav je zřejmá také z druhého listu svatého Pavla Tesalonickým, kde se autor snaží uklidnit rozrušení těch, kteří byli přesvědčeni, že se blíží konec dějin:
„Bratří, pokud se týká příchodu Pána našeho Ježíše Krista a našeho spojení s ním, prosíme vás, abyste se nedali hned pomásti na mysli nebo děsiti ani (prorockým) duchem ani slovem ani listem od nás prý poslaným, jako by onen den Páně (již) nastával.“ (2 Tes 2, 1–2)
Aby tento apoštol čelil účinkům proroků okamžiku, kteří se Tesalonické snažili přesvědčit, že den Páně přijde během jejich generace, rozvinul proslulou nauku o mysterium iniquitatis (tajemství nepravosti) a o katechónovi – o tom, kdo zadržuje projev Antikrista v dějinách. Když tedy hovořím o vážném rozjímání o znameních konce a o Apokalypse, odkazuji na tyto věci, jimiž se lze zabývat pouze s přísností úměrnou prozíravosti, kterou vyžadují.
S úmrtím papeže Benedikta XVI., kterého hluboce zajímaly eschatologické výklady a vize učitelů Církve, jako byli Bonaventura a Hildegarda z Bingenu, se zdá, že katolická Církev byla ponechána téměř bez teologů, kteří taková témata studují s prozíravým zájmem a s hlubokou vážností. Neměli bychom být překvapeni tím, že pro některé se ekologie a imigrace jeví být důležitějšími tématy než Evangelium a eschatologické otázky. Jak z našich chrámů zcela vymizely starobylé hymny, jako byl Dies Irae (Den hněvu) – který působil i na ty nejnekatoličtější skladatele –, tak už není v módě ani nauka týkající se konce dějin. Otázka položená C. S. Lewisem nicméně zůstává: proč?
První odpověď lze nalézt v samotném Evangeliu. Ke konci „malé apokalypsy“ obsažené v Matoušově Evangeliu říká Spasitel jednoznačné tvrzení:
„O tom dni však a o té hodině neví nikdo, ani nebeští andělé, toliko Otec sám.“ (Mt 24, 36)
Jaký smysl má tedy zabývat se tématem zahaleným závojem neproniknutelného tajemství přístupného pouze Bohu? Na první pohled se zdá, že tento text zakazuje apokalyptické úvahy. Ale je tomu opravdu tak? Pokud si vzpomeneme, že jen o několik veršů dříve náš Božský Učitel doporučoval to, co se zdá být opakem tvrzení citovaného výše, okamžitě si uvědomíme, že věci nejsou tak jednoduché:
„Od fíkovníku se pak naučte podobenství: Když jeho ratolest již omládne a vyrazí listí, víte, že blízko je léto. Tak i vy, až uzříte všechny ty věci, vězte, že je blízko, přede dveřmi.“ (Mt 24, 32–33)
Tyto dvě pasáže Evangelia podle Matouše výše jsem oddělil, abych ukázal, jak důležité je číst Písmo svaté jako jednotný celek. Neboť vezmeme-li v úvahu pouze verš 36, zdá se, že jakákoliv předběžná znalost o konci dějin je vyloučena. Ve skutečnosti ten text říká pouze to, že nikdo nemá přesnou znalost – znalost s matematickou přesností (den, hodinu) – přesného okamžiku druhého příchodu. Druhá pasáž, v níž je nám však fíkovník předložen jako podobenství k rozjímání, potvrzuje možnost určitého nepřesného druhu předběžné znalosti, která odhaluje pouze přibližování konečného okamžiku dějin. Byl to svatý Jeroným, kdo to ve svém komentáři dokonale vysvětlil:
„Jako by tím říkal: Když se na kmeni fíkovníku poprvé objeví křehké výhonky, pupen vypučí v květ a kůra vydá listy, poznáváte příchod léta a období jara a růstu; tak až uvidíte všechny ty věci, které jsou psány, nepředpokládejte, že konec světa je bezprostřední, ale že se objevují určitá varovná znamení a předchůdci, kteří ukazují, že se blíží.“
Ale jaký užitek by pro nás měla přibližná znalost? Vysvětlení je nám dáno v téže 24. kapitole Evangelia podle Matouše:
„Bděte tedy, poněvadž nevíte, v kterou hodinu Pán váš přijde! To však vězte: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, zajisté by bděl a nenechal by si podkopat svůj dům.“ (Mt 24, 42–43)
Proto si Bůh výhradně pro sebe vyhradil znalost vrcholného okamžiku dějin světa, aby nás vyzýval k obezřetnosti, ostražitosti, krátce řečeno k duchovní bdělosti, v níž ústřední místo zabírá vytrvalá modlitba. Koneckonců cožpak to není smyslem liturgie hodin, která se bez přestání recituje v klášterech? Cožpak to není nejhlubší význam nočních modliteb, tj. nokturna, které všichni mniši a řeholnice recitují po staletí?
Kdyby někdo přesně znal „den a hodinu“ Spasitelova druhého příchodu, důsledky by byly strašlivé. Kdo by především snesl tlak takové formy apokalyptického vědění? Na druhou stranu však, protože Bůh příliš dobře zná naše hříšné sklony, objasňuje nám, že zásadní pokušení by bylo přesně pokušení těch, kteří odsouvají své pokání až na konec svého života a chtějí mít až do té doby bez omezení podíl na zakázaném ovoci oněch hříchů, které jim nabízejí okamžité odměny. Podobně někdo, kdo by znal okamžik Spasitelova druhého příchodu, by mohl odkládat své pokání – koneckonců ví, kdy Pán domu přijde. A přesto i tato varování v sobě nesou jednu jistotu: že ti, na něž je zaměřeno učení našeho Pána Ježíše Krista, mají rozjímat nad Jeho blížícím se druhým příchodem. Co to konkrétně znamená?
Bůh jako dokonalý Učitel nám dal v Písmu svatém k dispozici jak velké apokalyptické texty, jako jsou Kniha proroka Daniela a Zjevení sv. Jana, tak i „malou apokalypsu“ v synoptických Evangeliích Matouše (24–25), Marka (13) a Lukáše (21). V praxi je pečlivá četba těchto inspirovaných textů spolu s rozjímáním doprovázeným pečlivým studiem výkladů Otců a Učitelů Církve způsobem, jak si udržet bdělou pozornost vůči reálné možnosti druhého příchodu Krista Spasitele.
Dotčené texty nám předkládají dvě kategorie obsahu. První, svou povahou symbolicko-alegorická, odhaluje střet mezi silami temnoty – padlými anděly a jejich pomocníky – a silami dobra – Bohem a Jeho andělskými a lidskými služebníky. Druhý typ obsahu se týká „znamení konce časů“, která lze zredukovat na tři: všeobecné rozšíření Evangelia, velká apostaze a projev Antikrista.
Abychom se vyhnuli povrchnosti a senzacechtivosti, je důležité, abychom prostřednictvím modlitby rozpoznávali znamení krize, která v dějinách Církve nemá obdoby – krize, která představuje skutečný stav nouze.
Poznámky
1) Poprvé vyšel v časopise Religion in Life (pod názvem „The Christian Hope Its Meaning for Today“) v roce 1952 a pod novým názvem byl zařazen do sborníku C. S. Lewis, The World’s Last Night and Other Essays, Harcourt, Brace and Company, New York, 1960, str. 93–113.
Zdroj: The Remnant
Překlad: D. Grof
