Obnova starobylého chaldejského ritu – rozhovor s o. Minou Georgem (2025)
22. října 2025
(foto: TB)
Milý otče, měli jsme tu čest vás letos v létě přivítat v kapli katolického „Odporu“ v Praze, v Česku, a někteří z nás měli možnost účastnit se liturgie starobylého chaldejského ritu, kterou jste slavil v aramejštině – v jazyce našeho Spasitele. Setkání s tradičně katolickým knězem z Austrálie bylo samo o sobě zajímavou zkušeností. Někteří čeští věřící by o vás a vaší katolické cestě rádi věděli více. A protože rozhovor povedeme v angličtině, budeme ho moci sdílet i se čtenáři po celém světě.
V každém případě vám, otče, děkuji, že jste si udělal čas na odpovědi. Začněme.
***
REX!: Nejdříve to nejdůležitější: Narodil jste se v Austrálii, ale vaši rodiče mají chaldejský původ a do Austrálie přišli z Iráku teprve v 90. letech 20. století. Můžete nám říct, co je vedlo k tomu, že opustili svůj domov?
o.G: Děkuji, že jste mě pozval k tomuto rozhovoru.
Narodil jsem se v Austrálii v polovině 90. let 20. století. Moji rodiče jsou chaldejští katolíci, stejně jako já a moji sourozenci. Všichni jsme byli pokřtěni v chaldejské církvi. V roce 1991 začala v Iráku válka v Zálivu, která mé rodiče donutila opustit svou vlast a hledat útočiště v sousedních zemích.
Moji rodiče se vzali v mladém věku. Krátce po svatbě utekli v roce 1991 do Turecka, kde zůstali několik měsíců, než v roce 1992 emigrovali do Austrálie. Zde začali nový život v cizí zemi, která se stala novým domovem mnoha Chaldejců a křesťanů vystěhovaných pokračujícími válkami v Iráku.
Moji rodiče a prarodiče vždy byli zbožnými katolíky a svou víru praktikovali i v nejtěžších dobách. Víra je pro chaldejskou komunitu zvláště důležitá, protože to často byla jediná věc, na kterou se mohli spolehnout, když kvůli válce a konfliktu ztratili vše.
REX!: Jste praktikujícím katolíkem od dětství, kdy jste se však rozhodl stát knězem a proč?
o.G: Jsem praktikujícím katolíkem od dětství. Chaldejská komunita v Melbourne byla vždy početná a taková zůstává i dnes. Mnoho Chaldejců emigrovalo do Austrálie v roce 1992, někteří už v 80. letech a většina po americké invazi do Iráku v roce 2003. V počátečních letech, kdy se komunita teprve utvářela, Chaldejci neměli vyhrazený kostel, často se stěhovali a pronajímali si sály či jiné kostely. Hlavní roli při vedení chaldejské komunity v Melbourne v těchto formativních letech sehrál jeden konkrétní kněz, o. Emmanuel Khoshaba, a to až do svého odchodu na odpočinek v polovině 1. desetiletí 21. století. Neúnavně pracoval na tom, aby do Austrálie dostal mnoho Chaldejců, a velký počet členů komunity mu vděčí za svou přítomnost.
Pravidelně jsme navštěvovali mši svatou a chaldejský kněz často přicházel k nám domů. V té době jsem toho o tradičním katolicismu věděl málo – mše svatá, kterou jsme navštěvovali, byla silně ovlivněna reformami Druhého vatikánského koncilu, což nám tehdy připadalo zcela normální. Komunita z velké části nevěděla o žádných kontroverzích, které tyto reformy doprovázely, a všichni přijímali stav věcí tak, jak byl. Jak komunita rostla a církev se rozšiřovala, duchovní i laici měli jen malou motivaci, aby mešní formu zpochybňovali. Mše byla prostě mše, bez ohledu na to, jak se slavila. Teprve později jsem začal chápat to, co někteří vnímali jako problematické.
Od velmi mladého věku jsem vzhlížel k o. Emmanuelovi, který byl příbuzným mého otce a často navštěvoval naši domácnost. Objevil jsem v sobě rostoucí vášeň pro víru a kněžství, která byla podnícená ranými úvahami o životě a smrti. Často jsem přemýšlel nad tím, co se stane poté, co zemřeme – jak může živá osoba prostě přestat existovat? Skončil život skutečně, nebo je něco po něm? Tyto otázky prohlubovaly mou lásku k víře a nakonec mě vedly k tomu, že jsem začal zvažovat povolání ke kněžství.
Hluboce mě také zajímal mnišský život. Často jsem navštěvoval kláštery a nacházel velkou inspiraci ve způsobu, jakým se mniši oddali Bohu a usilovali o plnou jednotu s Ním. Domnívám se, že tyto sklony byly inspirovány Duchem Svatým a velmi ovlivnily mou rostoucí zbožnost. Během školní docházky jsem žil na církevním priorátě a staral se o o. Emmanuela, který trpěl těžkou Parkinsonovou chorobou. Rozhodl jsem se tam nastěhovat, abych mu pomáhal, protože jsem viděl velké výzvy, kterým čelil ve svém každodenním životě a chtěl jsem mu posloužit. V tomto období rozlišování jsem si uvědomil, že moje touha sloužit druhým, bez ohledu na to, kým jsou, ještě více zesílila. Tato oddanost ke službě posilovala mé povolání i ve chvílích pochybností a nejistoty. Doba, kterou jsem strávil s o. Emmanuelem na priorátu – což byly skoro čtyři roky – byla formativní a působila jako předseminární příprava, která mě připravovala na formální formaci.
Pak jsem byl poslán do chaldejského formačního domu v australském Sydney na kněžskou formaci. Byl to nově založený institut, který měl sloužit jako seminář pro chaldejskou diecézi v Austrálii. Byl pýchou biskupa, ačkoliv bohužel po svém založení nefungoval mnoho let.
Je pozoruhodné, že jsem prvním chaldejským katolíkem narozeným v Austrálii, který se vydal na cestu ke kněžství, a dodnes jsem jediným v Austrálii narozeným chaldejským knězem.
REX!: V roce 2015 jste tedy vstoupil do semináře. Jistě to nebyl tradiční seminář. Můžete nám říct o své zkušenosti tam a jak jste se vydal cestou ke katolické Tradici?
o.G: Vstoupil jsem do semináře v roce 2015. Bohužel nebyl ani zdaleka tradiční. Šlo o velmi moderní instituci silně ovlivněnou probíhajícími modernizačními snahami v rámci chaldejské diecéze. Vzhledem k tomu, že žádný z kněží nebyl tradiční, nemohl ani samotný seminář ztělesňovat tradiční hodnoty.
Má zkušenost tam byla často hluboce neuspokojivá. Bylo to skoro jako bych byl uvězněn. Zřídka o tom mluvím, protože celé prostředí bylo nezdravé. Kněz, který zodpovídal za formaci, neměl jasnou představu o tom, jak správně formovat budoucí kněze. Často jsme se cítili zranitelní, jako ovce uvízlé mezi vlky, kteří byli připravení každým okamžikem zadávit naše duše. Neobviňuji biskupa, jsem přesvědčen, že rektor se prezentoval jako někdo, kdo připravuje pro diecézi ty nejlepší budoucí kněz, a biskup mu přirozeně důvěřoval. Při zpětném pohledu to však byla velmi politováníhodná situace.
Během této doby jsem se začal hlouběji věnovat zkoumání chaldejského ritu a tiskl jsem mnoho textů, abych lépe pochopil jeho historii a to, proč už se mše nepodobá té, jaká bývala. Ptal jsem se, proč se kněží oblékají do civilního oblečení a proč se často zanedbává každodenní sloužení mše svaté a modlitba. Tyto otázky mě vedly k hlubšímu studiu tradice.
Při jedné příležitosti jsem otevřeně promluvil s biskupem v jeho kanceláři a vyjádřil jsem své obavy. Živě si vzpomínám, že jsem mu řekl: „Váš seminář není skutečný seminář – podívejte se, jak své kněze formuje latinská církev.“ Reagoval zlostně a udeřil rukou do stolu. Má slova ho zjevně urazila. Naše obavy byly opakovaně odmítány. Ve formačním domě jsme bydleli jen tři, ostatní jako by navzdory nedostatkům přijímali stávající stav. Těžko jsem chápal, proč mlčí tváří v tvář tak zjevným problémům.
REX!: V každém případě jste byl vysvěcen Novus ordo biskupem. Neměl jste v té době žádné pochybnosti o platnosti takového svěcení, nebo se objevily až později?
o.G: Byl jsem vysvěcen Novus ordo biskupem. Měl jsem v té době jisté pochybnosti o platnosti svěcení, ale proces přesto pokračoval. Po svěcení se moje pochybnosti prohloubily a druzí také vyjadřovali nejistotu. Částečně i kvůli klepům, které zpochybňovaly mé kněžství, jsem zastával tradičnější názory a zamýšlel jsem slavit reformovanou verzi tradičního chaldejského ritu.
Přemýšlel jsem o těchto obavách a ptal se sám sebe: „Jak mohu tyto pochybnosti rozptýlit?“ To mě vedlo k prohloubení mého zájmu o tradici. Už jsem nebyl formálně spojen s diecézí a začal jsem slavit mši nezávisle pro věřící, kteří toužili po tradiční liturgii. Poznal jsem, že musím hledat pravdu, abych vyřešil neregulérnost své situace.
REX!: Rozumím. Co se stalo dál? Pokusil jste se kontaktovat Australský a novozélandský distrikt FSSPX? Co jste jim sdělil a jaká byla jejich odpověď?
o.G: Během svého bádání jsem se dozvěděl o FSSPX v Austrálii a několikrát jsem navštívil jejich kapli na rozhovory, které pořádali. Také jsem se znal s priorem v Tynongu, se kterým jsem vedl několik rozhovorů. Kontaktoval jsem představeného distriktu FSSPX a vysvětlil mu svůj původ a současnou situaci. Byl přívětivý a naznačil, že bych případně mohl spolupracovat s Bratrstvem jako spojenec a přidružený člen.
Později jsem však dostal radu, že by bylo nejlepší, abych se vrátil do své diecéze a znovu navázal kontakt s chaldejským Novus ordo biskupem. S tímto směřováním jsem byl nespokojený a dál jsem s FSSPX komunikoval o dalších možných cestách. Když se zdálo, že se dveře zavřely, dal jsem si za úkol kontaktovat jednoho z jejich biskupů osobně.
REX!: Tehdy jste se setkal s Jeho Excelencí biskupem Williamsonem? Byla to náhoda, nebo vám o něm někdo řekl? Kontaktoval jste ho e-mailem, nebo jste se s ním setkal osobně? Jaká byla jeho reakce?
o.G: Ano, v této době jsem se stal přívržencem Jeho Excelence a pečlivě jsem sledoval jeho komentáře a videa online. Už jsem o něm měl mnoho informací. Byla to jeho odvaha a neochvějná oddanost kázat pravou víru, které mě inspirovaly pokračovat v mé cestě za tradicí.
Nakonec jsem se s biskupem dostal do kontaktu poté, co jsem získal jeho e-mailovou adresu prostřednictvím známého, který jej znal. Bylo zpočátku těžké kontakt na něj získat, ale jakmile jsem ho měl, nemarnil jsem čas a kontaktoval ho. Ve svém prvním e-mailu jsem velmi detailně vysvětlil svou situaci a zmínil se o současné krizi v chaldejské církvi, zejména o rozsáhlých reformách a vážných pochybnostech týkajících se platnosti svátostí. Vyjádřil jsem obavy ohledně svého vlastního svěcení a jeho platnosti a zdůraznil svou touhu zajistit platné kněžství pro spásu duší, které jsou mi nyní i v budoucnu svěřeny.
Také jsem se podělil o potíže, kterým jsem čelil při svém formování a svěcení, i o výzvách, se kterými jsem se setkal poté, co jsem začal slavit mši svatou pro nezávislou skupinu. Popisoval jsem kritiku, falešné pomluvy a nedorozumění, které jsme museli snášet, přičemž většina z nich pocházela od chaldejské církve a jejích slepých věřících, kteří byli svedeni těmi, kdo měli autoritu.
Překvapivě mi odpověděl s podporou a ochotou mi v mé situaci pomoci. Diskutovali jsme o možnosti podmínečného svěcení (sub conditione), které byl ochoten udělit.
REX!: Jeho Excelence tedy souhlasila s vaším svěcením sub conditione. Kdy se svěcení konalo? Byl jste požádán, abyste prokázal plné pochopení katolické nauky v klíčových oblastech? Co přesně se od vás vyžadovalo? Mohl byste popsat podmínečné svěcení a jak jste se cítil poté?
o.G: Moje podmínečné svěcení se odehrálo v kapli Regina Martyrum v Broadstairs ve Velké Británii. Od chvíle, kdy jsem poprvé kontaktoval biskupa Williamsona v roce 2019, až do mého svěcení sub conditione, uplynul přibližně rok a jeden měsíc. Byl jsem podmínečně vysvěcen 30. září 2020, na svátek sv. Jeronýma. Stalo se to během vrcholu pandemických uzávěr a cestovních omezení, což ze samotné cesty činí skutečný zázrak. Navzdory mnoha překážkám jsem nakonec mohl letět do Velké Británie na svěcení.
V den odletu jsem cestoval s Cathay Pacific Airlines. Když jsme byli připraveni ke vzletu a motory běžely naplno, náhle se vypnuly a letadlo prudce zastavilo. Kabinu naplnil dým a pilot oznámil, že vážná závada na motoru znemožnila vzletět. Rychle jsme museli opustit letadlo a zajistit si nový let se Singapore Airlines ještě téhož večera. Bylo mi jasné, že do cesty tomuto podmínečnému svěcení se staví každá možná překážka.
Během roku, který předcházel svěcení, jsem si všímal biskupova obezřetného a vážného přístupu k celé záležitosti. Nikdy to nebyl jen prostý případ ve stylu „přijeď do Británie a já na tebe vložím ruce“. Velmi pečlivě ověřoval platnost mého původního svěcení. Požádal mě o osvědčení o svěcení, jméno biskupa, který mě světil, a místo svěcení, aby mohl prozkoumat jeho platnost – měl své vlastní pochyby.
Biskup navíc důkladně prověřil moje teologické znalosti včetně mého chápání současné krize Církve, Druhého vatikánského koncilu a jeho dokumentů, svátostí, katolických dogmat a nauky, Magisteria, děl sv. Tomáše Akvinského, kanonického práva a dalších. To mělo zajistit, abych byl dobře ukotven v tradiční víře. Vzhledem k tomu, že jsem studoval na katolické Novus ordo univerzitě, byl jsem požádán, abych se znovu seznámil s klíčovými předměty, abych vyhověl jeho kritériím pro podmínečné svěcení. Během tohoto procesu mi Jeho Excelence a další kněží poskytovali mnoho pramenů a knih. Bylo to cenné období, kdy jsem se znovu učil víru v její pravé a tradiční formě.
Bylo pro mě hluboce uklidňující vidět, jak moc si biskup dal na tomto procesu záležet. Samotné přesvěcení bylo velikou milostí a požehnáním. Konalo se v kapli, kterou jsem dříve zmiňoval. I když jsem byl nervózní, cítil jsem také hluboký pokoj, protože jsem věděl, že to značí počátek nové kapitoly, v níž má vše pevně v rukou Bůh. Po svěcení jsem složil Protimodernistickou přísahu, přičemž jsem klečel před Nejsvětější svátostí za přítomnosti biskupa. Poté jsem slavil svou první mši svatou v chaldejském ritu jako podmínečně vysvěcený kněz, za biskupovy asistence.
Sub conditione svěcení o. Miny George Jeho Excelencí biskupem Williamsonem v roce 2020.
REX!: Dobře, byl jste tedy nyní vysvěcen sub conditione. Jaké jste měl v této fázi plány? Jak se změnily s příchodem podvodné covidové „pandemie“? Pokud vím, Austrálie byla jednou z nejpřísnějších zemí na světě, pokud šlo o prosazování různých totalitních opatření.
o.G: Po svém podmínečném svěcení jsem měl v plánu vrátit se do Austrálie a začít sloužit prostřednictvím nově zřízeného apoštolátu Panny Marie Ustavičné pomoci. Biskup Williamson doporučil založení apoštolátu, který by byl věnován specificky chaldejskému ritu a tamní komunitě. Byl nadšený z postupu a zajistil, že to bude jedna z prvních iniciativ, které vznikly, zatímco jsem byl ještě ve Velké Británii.
Navzdory výzvám, které představoval covid a přísné uzávěry, jež ztížily cestování na různá místa za účelem slavení mše svaté a návštěv rodin, většina díla apoštolátu pokračovala. Věřící mohli přijímat svátosti, kdykoliv to bylo nutné, a misie přetrvala i za těchto náročných okolností.
REX!: Jestli tomu dobře rozumím, po podvodné pandemii jste se stal pevnější součástí tradicionalistické katolické scény v Austrálii. Mohl byste nám říct více o svém apoštolátu během této doby?
o.G: Okamžitě po své podmínečném svěcení jsem se stal jedním z mála tradičních kněží v Austrálii – a také jediným tradičním chaldejským knězem. Mnoho věřících latinského římského ritu začalo navštěvovat naši mši svatou, protože jejich vlastní kněz tohoto ritu nemohl cestovat. Téměř devět měsíců jsem jim sloužil, poskytoval svátosti a duchovní podporu.
V roce 2021 jsme po shromáždění peněžních prostředků prostřednictvím nedělních obětí a díky štědrosti jednoho dárce v Melbourne – kéž mu Bůh žehná za jeho neochvějnou podporu v těchto těžkých časech – naspořili dost, abychom založili vlastní kapli. Do té doby jsme si pronajímali sál, ale covidové restrikce omezily účast jen na deset lidí, což nebylo vzhledem k našemu rostoucímu počtu proveditelné. Čelili jsme také problému častého stěhování z místa na místo, což ztěžovalo pravidelné uspořádání.
Předělali jsme skladiště na kapli a přidali samostatný sál pro naše týdenní aktivity. Zbudování kaple trvalo sedm měsíců a bylo dokončeno diskrétně. Veřejné oznámení proběhlo 20. prosince 2021 a kaple byla oficiálně otevřena 22. prosince s požehnáním a souhlasem biskupa Williamsona, kdy jsme zároveň slavili naši první vánoční mši svatou.
Od té doby naše kongregace stále rostla. Často jsem povzbuzoval ty, kteří si námi nebyli jistí, slovy Písma svatého: „Pojďte a vizte.“ (Jan 1, 39) Nikdy mi nešlo o počty, ale o to, vírou nasytit žíznivé duše hledající pravdu. Jak řekl Ježíš: „…poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“ (Jan 8, 32). Bůh posílá ty, kdo jsou ochotni přijmout pravdu, ty, kdo to myslí vážně se spásou své duše, a ty, kdo se oddali pravé víře. Účast je různá – v některých týdnech 50 až 65 věřících, jindy až 85 či 90, někdy je to méně.
V posledních dvou letech jsme byli požehnáni konverzemi dvou muslimů ke katolické víře. Podstoupili intenzivní vzdělávání a byli pokřtěni. K poslední konverzi došlo jen několik týdnů před mou návštěvou Česka. Kvůli jejich bezpečnosti byly tyto konverze provedeny diskrétně, aby konvertité mohli svou novou víru odhalit rodinám svým vlastním tempem.
Slavili jsme také mnoho křtů nemluvňat, sňatků a prvních Svatých přijímání. Naše každotýdenní studijní setkání nad Písmem svatým zahrnovala například knihu Zjevení sv. Jana, Janovo i Matoušovo evangelium. Tato výuka je zvlášť důležitá, protože pomáhá věřícím pochopit krizi v Církvi a dopad Druhého vatikánského koncilu.
Díky Bohu za všechna tato požehnání – sice si je nezasluhujeme, ale jsme za ně hluboce vděční.
REX!: Vím, že slavíte chaldejský ritus – kterým jsem já osobně shledal velmi nádherným – tradičním způsobem. Co přesně to znamená? Jak bylo zmíněno výše, používáte starobylý liturgický jazyk aramejštinu, zatímco ostatní kněží používají arabštinu, je to tak? Jaké jsou některé další rozdíly?
o.G: Slavit chaldejský ritus tradičním způsobem znamená respektovat ho tak, jak ho slavili chaldejští kněží, biskupové a patriarchové od jeho ustanovení až do reforem Druhého vatikánského koncilu. Liturgie byla uchovávána nezměněná – svatá, posvátná a hluboce zakořeněná v tradici. Vždy se slavila v aramejštině a novoaramejštině, která vychází z jazyka, kterým mluvil náš Pán.
Od modernistických reforem však to, co bylo skutečně posvátnou liturgií, doznalo zásadních změn. Nyní se často slaví v národních jazycích – především v angličtině a arabštině, přičemž ten druhý je jazykem arabských muslimů. Jedním z hlavních problémů je, že chaldejská liturgie byla mezi koncem 80. leta a začátkem 90. let 20. století výrazně reformována, včetně přeměny pravých oltářů na pouhé „cranmerovské“ stoly. Po Druhém vatikánském koncilu tyto reformy změnily mši svatou, svátosti, Božské oficium a mnoho dalších tradičních a zbožných obyčejů.
Dnes není žádným překvapením, že situace v chaldejské církvi silně připomíná stav latinského ritu Novus ordo. Neexistuje jednotná forma mše napříč diecézemi. Každá diecéze – nebo dokonce každý biskup – má často svou vlastní verzi liturgie s různými reformovanými nebo tištěnými texty. Sám chaldejský patriarcha reformoval liturgii během pěti let opakovaně, někdy dokonce dvakrát či třikrát za rok! To vedlo k roztříštěnosti a k matoucí situaci, kdy kněží slaví mši svatou podle svých vlastních preferencí, což je hluboce znepokojivé.
Tradiční prvky, například oltářní mřížky, byly odstraněny a zavedly se ministrantky, ženské akolytky a ženy, které čtou z Písma svatého. Někteří biskupové dokonce „vysvětili“ celé skupiny těchto žen najednou, často na svátek seslání Ducha Svatého. Tuto praxi mnozí právem vnímají jako pohoršlivou odchylku od Víry. Jak již bylo zmíněno, samotné oltáře byly nahrazeny mramorovými či dřevěnými stoly, a stávající hlavní oltáře byly buď zničeny, nebo ponechány jen jako dekorace.
Přijímání se dnes běžně podává ve stoje a na ruku. Kostely byly proměněny v prostory připomínající koncertní síně a odrážejí architektonické a liturgické změny, jaké známe z Novus ordo kostelů po celém světě. V podstatě je jen málo toho, co ještě odlišuje moderní chaldejskou liturgii od Novus ordo mše latinského ritu. Dalo by se říct, že vliv Luthera, Cranmera a Annibala Bugniniho dobyl další partikulární církev a její rity.
REX!: Jste také autorem brožurky „The Order of the Mass According to the Traditional Chaldean Catholic Rite“ („Mešní řád podle tradičního chaldejského katolického ritu“) v chaldejsko-anglickém vydání. Technicky vzato víme, že slovo „mše“ není zcela přesné, pokud mluvíme o východní liturgii. Mohl byste vysvětlit, proč je přesto používáte? Pokud vím, v případě chaldejského ritu se také často používá výraz „Svatá kurbana“ [V anglické transkripci „Qurbana“ – pozn. překl.]. Mohl byste vysvětlit rozdíl mezi těmito pojmy? A mohl byste nám také přiblížit svou snahu o obnovu starobylého chaldejského ritu?
o.G: Brožura, na kterou odkazujete, byla skutečně přeložena do angličtiny především pro věřící latinského ritu, kteří navštěvují naši mši. Zakládá se na tradičním mešním textu, který používám, a překladatelský proces trval několik měsíců, aby byla zajištěna přesnost a aby se předešlo jakémukoliv znění, které by mohlo ohrozit platnost této starobylé a skutečně posvátné liturgie.
Ačkoliv chaldejská církev v angličtině používá pojem „mše“, zachovává a používá i své vlastní tradiční výrazy – jak v aramejštině, tak v angličtině – pro označení eucharistického slavení. Použití slova „mše“ je praktickým přizpůsobením, běžným zvláště v anglicky mluvících zemích, a zároveň vyjadřuje plné společenství [chaldejské] církve s Římskokatolickou církví.
Termín „liturgie“ pro nás zahrnuje souhrn církevních svátostí, které tvoří bohoslužbu. Neměl by být chápán jako odklon od typického liturgického dědictví chaldejské církve nebo náhrada za něj. Tradiční výraz „Svatá kurbana“ znamená „Svatá oběť“ nebo „Svaté obětování“. V chaldejštině se jí říká „Kurbana kadiša“ [V anglické transkripci „Qurbana Qadisha“ – pozn. překl.], což se doslovně překládá jako „Svaté obětování“ nebo „Svatá oběť“.
Chaldejská církev používá několik tradičních výrazů pro popis svého eucharistického slavení, přičemž každý z nich zdůrazňuje jedinečný aspekt její starobylé a posvátné povahy. Jedním takovým výrazem je „Tajemství“ (Raze), který vyjadřuje hlubokou a skrytou povahu liturgie. Tento výraz se často objevuje v hymnech a liturgickém jazyce a používá se také v katechezi. Dalším klíčovým výrazem je „Liturgie Addaie a Mariho“, která konkrétně označuje tuto anaforu – ústřední eucharistickou modlitbu – používanou v chaldejském ritu. Tato anafora je jednou z nejstarších v křesťanském světě, které jsou dodnes používány. I když neoznačuje celou liturgii, tvoří její teologické a liturgické jádro.
V současnosti zůstává ještě mnoho práce, kterou je třeba vykonat, aby se oživil tradiční ritus chaldejské církve. I když došlo k určitému pokroku a existuje několik dobrých textů, které vysvětlují mši svatou, většina z nich vychází z revidované a reformované formy liturgie. V roce 2006 byla vytvořena polotradiční mše, která však bohužel stále obsahuje mnoho vlivů Novus ordo.
Náš apoštolát se věnuje obnově tohoto autentického chaldejského ritu, uvádí ho znovu mezi věřící v jeho posvátné a svaté formě a vyučuje ho, aby bylo zajištěno jeho zachování a další rozvoj. I když má náš apoštolát sídlo v Austrálii, má – a i nadále bude mít – globální dosah.
Musíme vyvinout veškeré úsilí k záchraně tohoto starobylého ritu a získat ho zpět od těch, kdo ho unesli a postupně zničili. Je hluboce znepokojivé vidět, jak jsou noví mladí chaldejští Novus ordo kněží svěceni bez patřičné znalosti tohoto – jejich vlastního – ritu. Mnozí neumí správně používat chaldejský misál ani číst chaldejský jazyk.
Naše liturgie je jedinečná, duchovně hluboká a má moc proměňovat duše ve světce. Je svatou povinností kněze věrně se učit, modlit a slavit tento ritus.
Mešní řád v chaldejsko-anglickém vydání, jehož autorem je o. Mina George.
REX!: Díky, otče, za vaše podrobné vysvětlení. Kde můžeme sledovat „Svatou kurbanu“, pokud nás zajímá, ale nemáme možnost se jí zúčastnit osobně? Viděl jsem některá vaše videa na YouTube, ale až později jsem si uvědomil, že byla natočena už před delší dobou, když jste ještě slavil chaldejský ritus v modernistickém stylu.
o.G: Brzy spustíme kanál na YouTube nebo podobné platformě, kde budeme přenášet naše misijní dílo a mše svaté. Pilně pracujeme na vytvoření platforem, které poskytnou ucelené informace o chaldejské církvi a jejím ritu.
Připravujeme novou webovou stránku, která již brzy poskytne naší misii ústřední zázemí a centrum pro materiály, prameny, vysílání a kontaktní údaje: https://olph-spx.org/.
Videa, která zmiňujete, jsou záznamy mší slavených v USA krátce po mém vysvěcení, během téhož měsíce. Byly slaveny za použití reformované verze tradičního chaldejského ritu. Bylo to naposledy, kdy jsem tuto formu použil, neboť jsem od té doby přijal původní tradiční ritus.
Slavení Svaté kurbany v Praze v roce 2025. (foto: TB)
REX!: Vraťme se nyní k vašemu zapojení do tradičně katolické scény. Slyšel jsem, že vás oficiální představitelé FSSPX v Austrálii opakovaně kontaktovali ze své vlastní iniciativy až poté, co jste již založil svůj apoštolát, a žádali vás o spolupráci. Jak jste na to reagoval a jaké bylo vaše zdůvodnění?
o.G: V té době mě několik kněží zvalo, abych se připojil k jejich každoročnímu setkání, které se konalo v mateřském domě distriktu. Musím upřímně říct, že jsem měl zpočátku velký zájem jejich pozvání přijmout. Jakmile jsem se však seznámil s biskupem Williamsonem, pevně jsem se rozhodl, že nikdy nebudu dělat kompromisy se svými zásadami – bez ohledu na okolnosti.
Kněz FSSPX, který mě kontaktoval, je dobrý a upřímný člověk. Pomohl mi mnoha způsoby, poskytl mi cenné materiály a zůstal se mnou v kontaktu ohledně různých témat. Nespatřoval jsem v jeho jednání žádný zlý úmysl a vážím si jeho upřímné podpory.
Panna Maria Ustavičné pomoci – Tradiční chaldejská katolická misie SPX v Melbourne v Austrálii.
REX!: Biskup Williamson vám také doporučil, abyste pro další podporu kontaktoval biskupa Michała Stobnického. Proč?
o.G: Od svého podmínečného svěcení jsem se s biskupem Williamsonem setkával v Británii každý rok. Tato setkání byla velmi plodná a často jsme během nich diskutovali o rozvoji apoštolátu a o různých důležitých věcech. Jedním z hlavních témat byl plán následnictví – co se stane s apoštolátem, pokud byl měl biskup Williamson zemřít, a kdo by na něj dohlížel jako biskup.
Biskup Williamson si uvědomoval důležitost této otázky a doporučil mi, abych navázal kontakt s Jeho Excelencí biskupem Stobnickým. Sám biskup se už na biskupa Stobnického obrátil a sdílel s ním některé informace o mě a našem apoštolátu.
o.G: Poté, co biskup Williamson zesnul, kontaktoval jsem biskupa Stobnického, který mi obratem odpověděl. Začali jsme diskutovat o různých záležitostech týkajících se mě i apoštolátu. Byl velmi vstřícný a vyjádřil připravenost převzít odpovědnost za náš apoštolát a podporovat nás, jak bude třeba. Projevil opravdový zájem seznámit se s naším ritem a požádal mě, abych mu ho detailně vysvětlil.
Mým prvním dojmem, když jsem od něj obdržel odpověď, byla úleva: „Tento biskup díky Bohu opravdu odpovídá na e-maily.“ Byl jsem vděčný, protože jsem se obával dlouhého čekání na odpověď. I když jsme se ještě nesetkali osobně, věděl jsem, že je nutné to učinit. V korespondenci jsme proto navrhli setkání někde v Evropě, abychom se lépe poznali a důkladněji projednali mé potřeby a záměry.
Krátce nato jsem byl informován o generální kapitule Militia Sanctae Mariae (Rytíři Panny Marie), která se měla konat v Praze, a byl jsem pozván, abych se jí zúčastnil jako kaplan. Biskup Stobnicki měl v plánu tam být také, takže jsme se domluvili na schůzce během této akce, protože to byla nejvhodnější příležitost pro nás oba.
V době, kdy je mnoho lidí ovlivňováno hlukem, módními trendy a rozdělením, biskup Stobnicki stojí jako tichý, ale neochvějný svědek pravdy. Jeho hluboká víra není jen vyznávaná, ale i žitá – zakotvuje každé rozhodnutí, každé slovo i každé mlčení. Protože je dobře vzdělaný a hluboce zakořeněný v nauce katolické Církve, neučí jen s jasností, ale i s autoritou, která vychází ze života formovaného pravdou. S moudrostí a prozíravostí nepůsobí silou ani okázalostí, ale příkladem – vyhýbá se rozptylování politikou a dramatickými činy a jeho pohled zůstává stále upřený na Krista. Je požehnáním být veden pastýřem, který nehledá pozornost, ale neustále hledá Boží vůli. Jeho vedení nám připomíná, že skutečná síla spočívá v integritě a že věrnost pravdě je nejjistější cestou k pokoji.
Od samého počátku mě přijímal s laskavostí a pokorou, nejen jako pastýř, ale jako skutečný duchovní otec. Jeho přítomnost je zároveň silná i mírná, naplněná moudrostí toho druhu, která naslouchá, vede a pozvedá bez odsuzování. Vystupuje bez přetvářky a v mnoha ohledech působí spíše jako přítel, někdo, kdo opravdově pečuje o duše, které mu byly svěřeny. Byla to Boží milost mít příležitost strávit s ním pět dní na generální kapitule MSM a účastnit se všech mší, obřadů a také Prvního svatého přijímání.
REX!: Když se zmiňujete o vaší účasti na generální kapitule Militia Sanctae Mariae, je také známo, že sloužíte jako kaplan MSM v Austrálii. Jaké jsou vaše povinnosti v této roli?
o.G: Ano, takže kaplani nespadají pod autoritu hodnostářů, ale tvoří zvláštní hierarchii. Nejsou jim propůjčeny žádné hierarchické moci v rámci Řádu, ale mají roli při vyučování a kontrole všeho, co se týká nauky, spirituality, mravů, kanonického práva a liturgie. Mají právo účastnit se kapitul odpovídajících jejich funkci. Musejí být proniknuti regulemi Militia Sanctae Mariae, usměrňovat zbožnost rytířů ve smyslu, který určují regule, být duchovně inspirativní a životem ztělesňovat Pána Ježíše, kterého na zemi zastupují. V tom ponejvíce spočívá moje role. Kněží a řeholníci, kteří chtějí patřit k Řádu bez toho, aby vykonávali nějakou konkrétní funkci, jsou nazýváni kaplany Řádu.
Kostel Panny Marie Vítězné v Praze. (foto: TB)
REX!: To je zajímavé. Mimochodem, byl jste někdy v Evropě už před svým příjezdem na generální kapitulu? Jak se vám líbila Praha a Česko? Překvapilo vás něco?
o.G: Navštívil jsem v minulosti mnoho evropských zemí, takže cesta do Evropy pro mě nebyla ničím novým, ale v Praze jsem byl poprvé. Těšil jsem se zejména na návštěvu kostela Panny Marie Vítězné a Pražského Jezulátka. Návštěva byla skutečně nádherná – naše skupina vykonala zasvěcení Panně Marii za zpěvu latinského Salve Regina, zatímco se lidé modlili. Byl to zvlášť dojemný a silný okamžik celé cesty.
Byl jsem hluboce pohnut soškou Pražského Jezulátka. Slovy se nedá plně vyjádřit dojem, který na mě učinilo. Viděl jsem už mnoho nádherných kostelů, ale tento vynikal svou jedinečnou krásou a duchovní atmosférou.
Samotné Česko bylo příjemné, i když jsem si zpočátku nebyl jistý, co mohu očekávat. Při příletu na letiště jsem si všiml značného počtu muslimů, kteří do země přilétali. Můj první dojem byl, že zde asi žije větší muslimská komunita, a některé jsem viděl, jak navštěvují kostely, které jsme navštívili i my. Později jsem se však dozvěděl, že to jsou arabští turisté, kteří Prahu hojně navštěvují. Ve skutečnosti zde pořád ještě není významná muslimská komunita.
Pražské Jezulátko. (foto: TB)
REX!: Jsem šťastný, že se vám líbila naše země i Pražské Jezulátko! Ale vraťme se k vašemu apoštolátu. Existuje nějaký kněz chaldejského ritu, který by se k vám rád připojil, nebo vám alespoň vyjádřil podporu?
o.G: Z toho, co jsem vypozoroval, se zdá, že mnozí v chaldejské komunitě jsou buď příliš smíření s reformami, nebo se příliš bojí otevřeně říkat pravdu. Takže ne, žádní takoví kněží tu nejsou. Existuje hluboká obava o společenský status a o to, co si myslí druzí, často větší, než o to, jak se na ně dívá Bůh. Mnozí raději zůstávají zticha a v omylu, než aby riskovali, že se o nich bude mluvit.
Je to srdcervoucí, protože vím o mnoha věřících, kteří chtějí navštěvovat mši svatou, ale váhají ze strachu – ze strachu z pomluv, odsuzování, nebo vyloučení z komunity. Někteří jsou dokonce odrazováni druhými, kteří tvrdí, že kněží mimo oficiální chaldejskou diecézi nejsou skutečnými kněžími. Toto mylné přesvědčení jen přispívá ke zmatení a brání lidem v přijímání milostí, které potřebují.
Je bolestnou realitou, že strach a obavy o to, jak působíme navenek, někdy lidem brání hledat plnost víry.
REX!: Necítíte se tedy někdy osamělý? Je nějaká šance, že ve své komunitě naleznete nějaké kněžské následovníky? A co byste doporučil knězi chaldejského ritu kdekoliv na světě, který by chtěl, tak jako vy, hlouběji poznat tradici? Mohl by vás v případě potřeby kontaktovat?
o.G: Necítím se ve své službě často osamělý. Většinu času jsem během dne značně zaneprázdněn množstvím povinností. Často cestuji na velké vzdálenosti, abych uděloval svátosti věřícím. V klidnějších chvílích využívám čas k prohlubování svého vztahu s Kristem a k pilné práci na rozvoji apoštolátu. Tato práce je časově velmi náročná a často vyžaduje dny studia různých aspektů ritu, aby se uchovaly naše posvátné tradice.
Nejsem přesvědčen, že existuje mnoho kněžských stoupenců této cesty, protože mnozí jsou pochopitelně bojácní. Přesto je řada chaldejských kněží a biskupů, zvláště v Austrálii, kteří pozorně sledují naše působení. Chtějí vidět, jak postupujeme a jak se zapojujeme do komunity.
Minulý rok jsem se před Velikonocemi v místní lékárně potkal s jedním z nově vysvěcených kněží. Byl rád, že mě vidí a strávili jsme přes hodinu diskutováním o mém svěcení, kněžství a dalších záležitostech. Přiznal, že vědí o mé práci a o mém místě v Církvi. Připouští, že na počátku existovaly obavy, že bych mohl odvést jejich věřící a mládež a tím možná způsobit rozdělení. Řekl však, že tomu tak nebylo a oni si to od té doby uvědomují. Tentýž kněz hrál zásadní roli při vytváření zmatku v rámci komunity, pokud šlo o mé svěcení a apoštolát. Na konci našeho rozhovoru mě pozval na jídlo, a když jsme si něco objednali, požádal mě, abych jídlo požehnal. Odpověděl jsem: „Myslel jsem, že nejsem kněz,“ čemuž se zasmál. Dělal jsem si legraci, že uděláme společnou fotku a pošleme ji jeho biskupovi, ale požádal mě, abych to nedělal, a přitom se smál. Je toho víc, co bych mohl sdílet o našem rozhovoru a konkrétně o tomto knězi, ale zůstanu u toho.
Pokud má nějaký chaldejský kněz zájem dozvědět se víc o tradičním chaldejském ritu, o čemž v tuto chvíli bohužel pochybuji, povzbuzoval bych ho, aby se obrátil k Panně Marii pro vedení. Nejsem tam, kde jsem, bez pomoci naší Svaté Matky. Protože je Kristus Pravda, On a Jeho Matka nás od ní nikdy neodvedou. Doporučuji také mít silné přesvědčení, otevřené srdce a usilovat o vedení Ducha Svatého, aby nám odhalil pravdu. Každý kněz, který mě chce kontaktovat, může tak učinit prostřednictvím sociálních médií nebo prostřednictvím někoho, kdo má moje osobní kontaktní údaje. Jak prohlásil náš blahoslavený Pán, je pravdou, že žeň je skutečně velká – a k tomu celosvětová – ale dělníků je málo. Po celém světě je tolik duší, které mají krajní potřebu autentické Víry, posvátné liturgie a skutečného vedení a podpory, kterou to poskytuje, ale jen málo dobrých a pevných mužů, kteří by jim mohli pomoci.
REX!: Je ještě mnoho dalších otázek, které bychom mohli položit, ale omezíme se na jednu poslední otázku: Jaké jsou vaše plány pro bezprostřední i střednědobou budoucnost?
o.G: Mé plány jsou nadále stavět na základech, které jsme položili, a pokračovat v rozšiřování naší mise. Na počátku příštího roku, dá-li Pán Bůh, očekáváme několik významných pokroků, které jsou v současnosti v řešení. Toto úsilí se samozřejmě uskutečňuje k větší slávě Boží a ke spáse věřících.
I když je Austrálie nádherná země, představuje také určité výzvy – mnohé aspekty života zde se stávají čím dál obtížnějšími. Tento apoštolát přesto má potenciál i potřebu růstu v celosvětovou duchovní službu. Musíme udělat vše, co je v našich silách, abychom oslovili všechny Chaldejce, kteří touží po pravé chaldejské mši svaté a autentické katolické Víře. Je však také pravda, že chaldejský ritus je skutečně drahocenným a Bohem daným pokladem, z něhož mohou být hluboce syceni, inspirováni a povzneseni všichni katolíci bez ohledu na původ. Konec konců nemáte každý den možnost slyšet při posvátné liturgii doslovná slova proměňování přesně tak, jak je pronesl blahoslavený Pán při Poslední večeři.
Abych příští rok skutečně oslovil celosvětovou kongregaci drahocenných duší, chystám se založit řadu dalších kaplí na různých kontinentech, čímž bychom se rozšířili nad rámec tří misijních kaplí, které v současnosti působí v Austrálii.
Tyto plány samozřejmě vyžadují značné organizační úsilí i cestování, což bude vzhledem k omezeným zdrojům našeho apoštolátu náročné. Zásadně se spoléháme na štědrost věřících dobrodinců a přátel a modlíme se, aby nám Bůh i nadále posílal podporu pro naši celosvětovou misii.
Pokorně také prosím všechny věřící, kteří toto čtou, aby na náš apoštolát pamatovali ve svých každodenních modlitbách, abychom mohli i nadále oslavovat Boha prostřednictvím našeho díla. Kéž vám všem blahoslavená Matka žehná a přimlouvá se za vás.
AMDG
+JMJ+
Otec Mina George. (foto: TB)
***
Milý otče, moc vám děkuji za rozhovor, který jsem shledal skutečně zajímavým, a doufám, že potěší i naše čtenáře. Těším se, že se jednoho dne – dá-li Bůh – vrátíte do naší země, kde jste si získal mnoho přátel. Především Vám na přímluvu blahoslavené Panny Marie přeji hojnost Božích milostí, aby se Vašemu dílu v péči o nesmrtelné duše a v obnově starobylého chaldejského ritu s Jeho pomocí dobře dařilo.
Rozhovor/překlad: D. Grof
Zdroj: REX!
