Dopis rektora semináře – Pravá a zdánlivá křesťanská láska (1996)
Biskup Richard Williamson
Winona, 1. července 1996
„láska“ je slovo, kterým se označuje největší z ctností, ale také se zneužívá k označení mnoha hříchů. A za zamyšlení stojí, odkud toto zmatení pochází – zvláště v souvislosti s nedávným dopisem jednoho katolíka z Floridy.
Píše: „Odpovězte, prosím, na zvěsti, že Bratrstvo sv. Pia X., jeho semináře a školy ztratily lásku a jsou tak tvrdé, odsuzující a naplněné nepřátelstvím vůči koncilní církvi, že se ze své povahy stávají sektou. Jsou defenzivní a plné strachu z vnějšího světa a se svým duchem ve stylu »Nesmíš!« upadají do opačného extrému než Druhý vatikánský koncil.“
Na tuto otázku dává okamžitou a praktickou odpověď sám
náš Pán: „Po ovoci poznáte je.“ Je jisté, že Bratrstvo sv. Pia X. je
v současnosti významným zdrojem kněží, kteří zajišťují pokračování
tradiční Víry, bohoslužby a svátostí. Je třeba je neustále posuzovat podle
jejich skutků, podle toho, zda tito kněží zachovávají, nebo ztrácejí katolickou
rovnováhu.
A tak zde ve Winoně bylo 22. června za krásného slunečného počasí požehnáno
více než tisíc katolíků při největším kněžském svěcení, jaké se kdy v semináři Bratrstva
v USA konalo, ale teprve až tito novokněží začnou působit na Floridě a jinde,
kam budou posláni, budou katolíci moci sami posoudit, zda Bratrstvo skutečně
přejímá ducha sekty.
Avšak za touto praktickou a neomylnou odpovědí na zmíněné zvěsti se skrývá obecnější otázka, kolem které dnes panuje v myslích lidí velké zmatení: Co je to pravá láska? Kdy lidé upadají do extrémismu? Co znamená posuzovat druhé? Co je to sekta?
Zmatení nakonec vyvstává ze střetu dvou protikladných světonázorů: starobylého katolického pohledu na svět, v němž je Bůh Bohem, a nového humanistického (zednářského) světonázoru, v němž je Bohem člověk. Ať už si katolíci zachovali jakoukoli míru katolické Víry, posuzují život podle prvního světonázoru, ale vlivem odpadlictví národů, které byly v uplynulých staletích vybudovány zednáři, se dostávají pod silný tlak – často aniž by si to uvědomovali –, aby začali nahlížet život podle toho druhého. Z této směsi dvou protichůdných světonázorů pak pramení zmatení.
Neboť jestliže je Bůh Bohem a lidé jsou Jeho stvoření, Jím určená k tomu, aby si v tomto krátkém životě zasloužili věčnou blaženost s Ním v příštím životě, pak k tomu, aby se dostali do nebe, jim musí být dáno ne to, co si myslí, že chtějí, ale – kdykoliv se ty dvě věci liší – to, co skutečně potřebují, a právě Bůh určuje, co člověk doopravdy potřebuje. Naopak, pokud je Bohem člověk, pak jsou to lidé, kdo jsou Božskou mírou všeho, co potřebují, a všechny jejich touhy mají být naplňovány jakožto Božské, i když se neustále mění. Z těchto dvou východisek pak vycházejí dvě zcela odlišná pojetí lásky.
A tak na jedné straně – pokud je Bůh Bohem – je skutečnost taková, jak ji stvořil On, a ne taková, jak by ji chtěli lidé přetvořit. Ve skutečnosti totiž každá láska či touha musí vycházet z nějakého poznání, protože nikdo nemůže milovat nebo toužit po tom, co nijak nezná. To je zdravý rozum. Například: Ona: „Chci jít nakupovat.“ On: „Ano, drahá, ale co?“ Ona: „Nevím, ale jakmile dorazím do obchodu, zjistím to!“ (On: „Ach, mé těžce vydělané dolary!“) Ona zná – a proto ho může chtít – obecné potěšení z nakupování, ale zdá se, že nemůže toužit po ničem konkrétním, dokud to neuvidí v obchodě. Každé lásce tedy musí předcházet nějaké poznání.
Křesťanská láska je ve skutečnosti nadpřirozená láska k Bohu a k bližnímu v Bohu a pro Boha. „Nadpřirozená“ znamená, že tato láska ve svém původu i v předmětu převyšuje jakékoliv přirozené schopnosti člověka. Pokud jde o původ, člověk ji může přijmout jedině od Boha. Žádný člověk si ji nemůže vlastními čistě lidskými silami ani získat, ani v sobě rozmnožit. A pokud jde o její cíl, pak láska miluje Boha ne pouze tak, jak je člověk přirozeně schopen Boha milovat, jak ho poznává skrze přirozený řád, ale takového, jaký je sám v Sobě – nekonečně převyšující jakýkoliv možný řád pouhé přirozenosti.
Z toho vyplývá, že této lásce musí předcházet odpovídající poznání. Toto poznání (v širším smyslu) je nadpřirozená Víra, která má svůj původ výhradně v Bohu – žádný člověk si ji nemůže dát sám vlastními přirozenými silami – a která má za svůj předmět samotného nadpřirozeného Boha takového, jaký je sám v Sobě, daleko nad jakoukoliv představou, kterou si lidský rozum přirozeně může vytvořit o Stvořiteli vesmíru. Ale jak vůbec může lidská mysl dojít k takové představě o Bohu? Jedině tehdy, když se Bůh sám zjeví takový, jaký je v Sobě samém – například jako „Jeden ve Třech a Tři v Jednom“. Bůh nebyl ničím vázán, aby takové zjevení lidem dal, a přesto jej lidem v plnosti poskytl ve Svém Vtělení, když druhá z těchto tří božských Osob přijala tělo a po dobu jednoho lidského života kráčela jako člověk mezi lidmi.
Podstata toho, co náš Pán Ježíš Kristus v době svého pozemského života přirozeně potvrdil a nadpřirozeně zjevil lidem, je shrnuta ve vyznáních víry Jeho jediné Církve, která všechna – více či méně podrobně – vyjadřují tytéž základní pravdy. A právě toto nadpřirozené poznání neboli dar rozumu, skrze který člověk s těmito pravdami souhlasí, je katolická Víra – která není jen nějaký vřelý pocit v srdci, ale vědomý souhlas rozumu s určitou, přesně určenou soustavou pravd: totiž s Vírou, která je lidskému rozumu předkládána skrze onen nástroj Boží – Jeho jedinou Církev.
Ze všeho výše řečeného vyplývá, že je-li Bůh skutečně Bohem, pak pouze věřící, který má plnost poznání Boha, jaké dává katolická Víra, může mít také plnost lásky, která je pravou křesťanskou láskou. Katolíci bohužel mohou mít Víru, a přesto postrádat křesťanskou lásku; stejně tak i nekatolíci mohou Víru postrádat, a přece – zejména díky dědictví nebo napodobení katolicismu – vykazovat jistý zdánlivý projev křesťanské lásky. Ale pravá křesťanská láska nutně předpokládá souhlas s katolickou Vírou, alespoň v implicitní podobě.
Právě proto jsou věřící katolíci mezi sebou pozoruhodně sjednoceni svou Vírou (neříkal náš Pán, že podle lásky k sobě navzájem budou lidé poznávat jeho učedníky?). Právě proto jsou neshody mezi katolíky tak pohoršlivé. Právě proto je katolická Víra tak důležitá, a právě proto hereze ničí křesťanskou lásku. Na herezi záleží! Právě proto jsou katolíci povinni milovat nekatolíky kvůli katolicismu, ale nemohou je milovat nezávisle na katolicismu. A proto, jestliže je Bůh Bohem a stal se Tělem jako Ježíš Kristus, pak je ekumenismus dnešních církevních představitelů, podle něhož mají být nekatolíci milováni se svým odmítáním katolicismu, a dokonce pro toto jejich odmítání katolicismu, naprosto nesmyslný.
Na druhou stranu, jestliže je Bohem člověk (nebo pokud Bůh znamená tak málo, jak by si přál náboženský liberalismus), pak máme velmi odlišný obraz „křesťanské lásky“. Jestliže si myslím, že znám člověka jako člověka a považuji ho za nejvyšší bytost, pak mohu člověka milovat pouze jako člověka – tedy jako nejvyšší bytost. Ale člověk jako člověk je plný omylu, pýchy, slabosti a smyslnosti. Proto nová „křesťanská láska“ bude milovat člověka s jeho omyly a neřestmi, které ho ničí, a pro ně, protože právě k nim se upíná. Jaký je to druh lásky?
Na konci našeho bídného 20. století má tato věc následující podobu: kdykoliv celé křesťanstvo vyznávalo katolickou Víru, přirozeným důsledkem byla všeobecná láska mezi lidmi, která činila život v tomto slzavém údolí relativně příjemným, takže i v dnešním dozvuku křesťanství, kdy většina lidí ztratila jakoukoli představu o Víře, si stále pamatují příjemné důsledky všeobecné lásky a chtějí je nadále zažívat. Odtud pramení moderní „křesťanská láska“ – sentimentální vřelost ke všem mým bližním, bez ohledu na jejich přesvědčení, a bez touhy je vyvést z jejich omylů či neřestí. To je zednářská verze lásky mezi lidmi, vycházející z odmítnutí Boha a vedoucí k ponížení člověka, která když infikuje duchovní, produkuje dnešní „ekumenismus“.
Všimněte si však, že pokud by pravá křesťanská láska,
nebo láska mezi lidmi, závisela na pravém poznání Boha, pak příjemné důsledky
mezi lidmi nemohou dlouho přežít ztrátu tohoto poznání Boha. Proto dnešní
doznívání křesťanství rychle uvadá a chladne, a proto se současná sentimentální
„křesťanská láska“ rychle mění ve vzájemné odcizení a nenávist mezi lidmi.
Proto nejtolerantnější liberálové včerejška – neuvěřitelně! – dnes bez mrknutí
oka přijali ta nejnetolerantnější označení „politické nekorektnosti“, jimiž
nálepkují každého, kdo s nimi nesouhlasí, a proto zítra „nejláskyplnější“ lidé
bez váhání přijmou další satansky rafinovanou nálepku, kterou bude možné
zdiskreditovat každého, kdo stále věří v Boha.
Abychom se tedy vrátili k naší původní otázce, pravá křesťanská láska k lidem je ta láska k bližnímu, která vychází z katolického poznání a lásky k pravému Bohu, který ho stvořil pro nebe, a skrze niž přejeme svému bližnímu vše dobré, čím se může dostat do nebe – k větší slávě Boží a ke spáse své duše a těla, které jinak budou věčně hořet v pekle.
Pak nelze slovo „extremismus“ jako výčitku použít na nikoho, kdo dělá vše, co je rozumně možné, aby zachránil duši svého bližního. Může být použito jen na někoho, kdo buď tak přehání jednu část Víry na úkor jiné, že narušuje základ křesťanské lásky, nebo si plete křesťanskou lásku tím, že používá takové prostředky ke spáse duše bližního, které ho pouze odcizují. Podobně „odsuzování“ může znamenat pouze posuzování lidí, které je v rozporu s Vírou nebo je při spáse duší kontraproduktivní (ale je třeba připomenout, že to rozhodně není vždy vina apoštola, pokud je Evangelium odmítnuto!). Nakonec slovo „sekta“ může být použito pro jakoukoli bohopoctu nebo praktiky, která uráží katolickou Víru nebo církevní praxi při spáse duší, ale nelze jím označit učení či jednání, které katolická Církev vždy učila nebo konala.
Aby tedy náš přítel na Floridě mohl odpovědět na zvěsti, které se k němu dostaly, musí se příště až na ně dojde, zeptat, v čem přesně se ten či onen kněz Bratrstva – nebo jakýkoliv kněz – rozchází s katolickou Vírou a praxí. Pokud je tento rozchod skutečný, což si může sám ověřit porovnáním s 2000 lety církevní historie, pak platí ona tvrdá slova. Ale pokud je rozchod jen zdánlivý, nebo je to pomluva, měl by náš přítel počítat s tím, že naráží na nepochopení „křesťanské lásky“. Pokud je Bůh opravdu Bůh, pak existují hříšníci, a ti musí být milováni navzdory svým hříchům, nikoliv s nimi a pro ně.
[…]
Kéž nám Bůh dopřeje vkládat svou důvěru v Něho, a ne do intrik lidí či jejich papírů!
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof
