Dopis rektora semináře – Soukromé zjevení a poselství z Garabandalu (1992)
Biskup Richard Williamson
Winona, 8. května 1992
jak to všechno skončí? Nepokoje zde v USA v Los Angeles před týdnem mají za následek 58 mrtvých (a počet ztrát na životech se zvyšuje) a připomněly nám jednu otázku – jak to všechno skončí? Dovolte mi, abych na počest Panně Marii a z lásky k Ní v měsíci květnu věnoval celý dopis proroctví, které, jak věřím, pochází od Ní, a o němž budu tvrdit, že se k této situaci ve světě hodí jako klíč k zámku.
Toto konkrétní proroctví, respektive rámec údajného zjevení Panny Marie, dosud nezískalo oficiální schválení Církve jako hodné víry katolíků, a v tomto ohledu se nacházíme na nejisté půdě. Nicméně Panna Maria se zjevila ve Fatimě v roce 1917 ve zjeveních, jejichž celosvětový význam jistě nebude žádný čtenář tohoto dopisu zpochybňovat, přesto byla oficiálně schválena Církví teprve v roce 1930. V letech 1917 až 1930 jim snad nikdo neměl věnovat pozornost? Kdyby se jich všichni od roku 1917 stranili jako neschválených, byla by nakonec v roce 1930 schválena? Fatimské poselství je už tak dost zanedbáváno – o kolik více by bylo zanedbáváno, kdyby v roce 1930 nedošlo ke schválení?
Samozřejmě primární odpovědnost schválit nebo neschválit nebeský zásah spočívá na oficiální Církvi, která je ustanoveným zástupcem nebe na zemi. Nicméně pokud nebe zasahuje, poskytuje důkazy, které mají stačit k tomu, aby nás přesvědčily, že zásah přišel z nebe, a mnoho z těchto důkazů je zpřístupněno nejen oficiálním představitelům Církve, ale i veřejnosti. Jak by mohla být Fatima vůbec schválena, pokud by si všichni odepřeli přístup k důkazům, dokud by nebyly schváleny? A kdyby Fatima nebyla schválena, kde bychom teď byli?
Po pravdě, někteří kritici budou pohrdat i Fatimou na základě toho, že pro spásu duší striktně nemusíme věřit žádným pravdám mimo poklad Víry, jehož pravdy patří do toho, co se nazývá „veřejné Zjevení“, které se uzavřelo po roce 100 po Kr. se smrtí posledního apoštola a všechno ostatní je „soukromé zjevení“, na němž, včetně Fatimy, nezáleží.
Ale každá věc má své místo. Vezměte si srovnání: manželství je dobré, řeholní život je lepší. To, že je manželství dobré, ho nečiní rovnocenným s povoláním, stejně jako to, že je povolání lepší, nečiní manželství špatným. Podobně víra v to, že veřejné Zjevení je naprosto nezbytné pro spásu, nečiní soukromé zjevení neužitečným, stejně jako to, že soukromé zjevení je užitečné, nečiní ho – pro každého katolíka s trochou zdravého rozumu – ani zdaleka tak důležitým jako veřejné Zjevení. Každá věc má své místo.
V průběhu věků Matka Církev oficiálně schválila nespočet soukromých zjevení jako věrohodně pocházejících z nebe. Mají být nebesa obviněna, že marnila svůj čas? Zjevně ne! Je zřejmé, že taková „soukromá zjevení“ často umožnila duším přístup právě k veřejnému Zjevení. Například kolik set tisíc duší dusících se v moderním materialismu znovu neposílilo nebo znovu neobjevilo svou katolickou Víru v Lurdech nebo jejich prostřednictvím, což bylo „soukromé zjevení“ Panny Marie v roce 1858? Pravé „soukromé zjevení“ je nedocenitelným pomocníkem veřejného Zjevení. Veřejné Zjevení může být jediným odrazovým můstkem do nebe, přesto by ho mnoho duší nedosáhlo bez odrazových můstků, které k němu vedou ze „soukromých zjevení“. Lze je rozumně zavrhnout jako nedůležité, když by bez nich mnohé duše mohly být, ale nebyly by zachráněny? Každá věc má své místo.
Právě pro svou uzavřenost se poklad Víry, neboli veřejné Zjevení, už nemůže změnit, zatímco ďábel kolem něj neustále klade čerstvé pasti a rozptýlení. Lze se pak divit, že Matka Boží dostala od svého Božského Syna ve všech dobách svolení k tomu, aby položila nové odrazové můstky? Ne že bychom měli otevřít náruč každé nové šílenosti vydávající se za zjevení Naší Paní, ale měli bychom si pamatovat slova sv. Pavla: „...(darem) prorokování nepohrdejte! Všecko však zkoušejte; co je dobré, toho se držte!“ (I Tes V, 20, 21). Kdyby žádné ze zjevení Naší Paní nebylo pravé, co by ďábel napodoboval a jak by své padělky mohl dostat do běhu?
Fatima je klasickým příkladem odrazového můstku k veřejnému Zjevení neboli k Evangeliu. Stejně jako se Satan koncem roku 1917 připravoval na to, že z Ruska vypustí na celý svět nebývalou pohromu komunismu, aby lidi odradil od Evangelia, tak ho Matka Boží od května do října téhož roku předešla a prostřednictvím svých zjevení v Portugalsku poskytla lidem vše, co potřebovali jako zvláštní protilátku, jen kdyby ji použili. Bohužel, zasvěcení Ruska Jejímu Neposkvrněnému Srdci stále nebylo provedeno, a protože se nedostatečně dbalo Jejího „soukromého zjevení“, svět je v takových nesnázích, v jakých dnes je.
Jejím posledním darem lidstvu ve Fatimě bylo proslulé „třetí tajemství“, které jistě obsahovalo protilátku i na dnešní ještě horší epidemii neomodernismu v Církvi. Tajemství mělo být podle Jejích vlastních instrukcí odhaleno nejpozději v roce 1960, tedy dva roky před zahájením zničujícího Druhého vatikánského koncilu. Církevní hodnostáři si bohužel mysleli, že to vědí lépe než Matka Boží, a její protilátka byla uzamčena v papežově zásuvce, kde zůstala dodnes. Není tedy rozumné, že by to Matka Boží v tomto okamžiku zkusila znovu a změnila nikoliv Své poselství, ale možná taktiku? A kdyby to zkusila znovu, není rozumné, že by ti samí církevní hodnostáři udělali všechno pro to, aby Její hlas znovu udusili?
Toto je pozadí oficiálně stále neschválených zjevení Naší Paní čtyřem mladým dívkám v letech 1961 až 1965 v malé horské vesnici Garabandal na severu centrálního Španělska. Nebudu se zde zabývat množstvím vnějších důkazů, které zjevení doprovázejí, očividně je potvrzují a na jejichž základě se Církev nakonec vysloví. Chci zde jen argumentovat ohledně vnitřní rozumnosti dvojího poselství a trojího proroctví z Garabandalu, protože můj osobní názor je, že je vysoce nepravděpodobné, že by Garabandal byl falešný, a pokud je pravdivý, rád bych se vyhnul tomu, aby se mě lidé někdy v budoucnu ptali: „Věděl jste o tom a neřekl nám to?“ S každým dalším dnem se stále více lidí trápí otázkou: „Jak to všechno skončí?“ S každým dalším dnem dává odpověď z Garabandalu větší a větší smysl. Věřím, že Garabandal je pravdivý, ale neargumentuji zde, že je pravdivý, a už vůbec ho nevnucuji čtenářům, pouze předkládám, že dává smysl tomu, co by se jinak mohlo zdát jako nesmyslná situace světa a Církve.
Ať už jsou pravá, nebo ne, dvě vážná poselství z Garabandalu z října 1961 a června 1965 navázala tam, kde třetí fatimské tajemství, uzamčené v roce 1960, jistě skončilo, totiž na krizi v Církvi. V roce 1961 – všimněte si, že to bylo rok před zahájením Druhého vatikánského koncilu – Paní v Garabandalu řekla: „Musíme dělat mnoho obětí, konat mnoho pokání a často navštěvovat Svátost oltářní. Především však musíme vést dobrý život. Pokud nebudeme, dopadne na nás trest. Pohár se již plní, a jestliže se nezměníme, přijde na nás veliký trest.“
Ve svém druhém, delším poselství, které pronesla několik měsíců před ukončením Druhého vatikánského koncilu, byla ještě důraznější a mimo jiné řekla: „Dříve se pohár plnil. Nyní přetéká. Mnozí kardinálové, mnozí biskupové a mnozí kněží jsou na cestě k zatracení a strhávají s sebou mnoho duší...“ Tolik k Druhému vatikánskému koncilu! Není divu, že kardinálové, biskupové a kněží nespěchali se schválením Paní z Garabandalu!
Její tři proroctví, která pronesla v průběhu týchž čtyř let, se týkala tří nadcházejících velkých událostí: Varování, Zázraku, a pokud se jimi lidstvo neobrátí, Trestu, k němuž první dvě události směřují. Začněme tedy u Trestu, o němž se hovoří v obou poselstvích.
Dívkám nebylo dovoleno říct, v čem bude spočívat, ale bylo jim to ukázáno: dvě noci po sobě měly tak děsivé vidění, že vydávaly takové výkřik hrůzy, že všichni vesničané v doslechu šli při první příležitosti ke zpovědi. Jedna z dívek řekla: „Bude to důsledek přímého Božího zásahu, který jej učiní strašnějším a hroznějším než cokoliv, co si dokážeme představit.“
Podívejte se na hříchy přelomu století potrestané první světovou válkou. Podívejte se na větší hříchy 20. a 30. let 20. století úměrně potrestané druhou světovou válkou. Podívejte se na mnohem větší hříchy 60. až 90. let – není snad rozumné, že pouhá lidská třetí světová válka by jako trest pro lidstvo v jeho současném stavu nestačila? Lidstvo se samozřejmě může obrátit, ale vypadá to pravděpodobně? Bůh existuje, má starost, má moc zasáhnout, je spravedlivý, tak jak by nemohl trestat? Je však také milosrdný, proto je rozumné – nikoliv z Jeho strany povinné –, aby předem poskytl přiměřeně velké Varování.
Lidé na celém světě jsou dnes totiž tak zmatení, že podobně jako obyvatelé Ninive v Písmu svatém nedokáží rozlišit pravici od levice (Jonáš IV, 11). Za tuto hloupost nemohou lidé vinit nikoho jiného než sami sebe, ale nakolik lze vinit například dnešní mládež, když ji synchronizovanými lžemi krmí její školy, politici, univerzity, média, dokonce i kostely a rodiče, zkrátka všichni, kdo mají vědět, o čem je život? Zastavte se na chvíli a zamyslete se nad tím, jak hluboké je zmatení v myslích a životech lidí kolem nás. Nemohli by mnozí z nich téměř předstoupit před Boží soud a odvolávat se na nevědomost? A kde je dnes Jeho pravá Církev, která by jim zaručila Jeho existenci, Jeho lásku a Jeho zákon? V tom případě nezapadá Varování, jak o něm vyprávěla Paní z Garabandalu čtyřem dívkám, jako klíč do zámku?
„Varování přijde přímo od Boha, jako oheň z nebe viditelný celému světu a z jakéhokoliv místa, kde se kdokoliv může nacházet. Okamžitě se přenese do nitra našich duší, kde díky jeho světlu každý, věřící i nevěřící, bez ohledu na to, k jakému náboženství patří, uvidí stav své duše s naprostou jasností. Zakusí, jaké to je ztratit Boha; pocítí očišťující působení očistného plamene. Stručně řečeno, bude to, jako kdyby měl člověk ještě za života v duši osobní soud. Bude to trvat velmi krátce, ale bude se to zdát jako velmi dlouhá doba, protože to v nás bude působit.“
Není takové varování na místě? Na několik (dlouhých) okamžiků uvidí úplnou pravdu o své duši a jejím stavu před Bohem úplně všichni bez výjimky. Během několika hodin, dnů či měsíců budou nepřátelé Boha bezpochyby dělat vše pro to, aby svými médii opět pokřivili myšlení všech lidí, ale každý bude mít jasnou možnost poznat pravdu a zvolit si ji. Jaká to milost! Paní z Garabandalu však vyprávěla o Boží milosti, která sahá ještě dál.
Druhé tajemství ve Fatimě spočívalo ve velkém varování, co Rusko udělá (do roku 1992 z velké části udělalo) se světem, pokud nebudou splněny pokyny Naší Paní, a toto varování, původně vyslovené v červenci 1917, bylo působivě potvrzeno zázračným tancem slunce, který se odehrál o tři měsíce později před ohromeným davem 70 tisíc lidí.
Hříchy a nevíra konce 20. století však dalece překonávají hříchy a nevíru z jeho počátku. Jestliže je tedy k překonání nedůvěry ve Varování určen zázrak, nedal by se od Garabandalu, pokud je pravdivý, očekávat zázrak, který daleko předčí i tanec slunce ve Fatimě? Přesně o tom dívkám vyprávěla Paní z Garabandalu:
„V rozmezí jednoho roku od velkého Varování, ve čtvrtek večer ve 20:30, na svátek světce oddaného svaté Eucharistii, se stane velký Zázrak viditelný pro všechny ve vesnici Garabandal a v okolním horském přírodním amfiteátru, který bude trvat asi čtvrt hodiny a bude se shodovat s velkou událostí v Církvi. Bude to největší zázrak, jaký kdy Ježíš pro svět vykonal. Nezůstane nejmenší pochybnost o tom, že pochází od Boha a je pro dobro lidstva. Odehraje se na místě, kde se nad vesnicí tyčí shluk borovic a kde zanechá trvalé znamení, které zůstane až do konce časů. Toto znamení bude možné filmovat nebo vysílat v televizi, ale nebude možné se ho dotknout. Všichni nevěřící přítomní Zázraku se obrátí a všichni tělesně postižení budou uzdraveni.“
Pokud dnes člověk navštíví Fatimu, samozřejmě zde nenalezne žádnou stopu po zázračném tanci slunce, který lidem tolik pomohl ve Fatimu uvěřit. Zázrak přišel a odešel. Ale vzhledem k podstatně větší nevíře naší doby, není opět zcela rozumné, že pokud je Garabandal pravdivý, je třeba poskytnout větší pomoc k překonání nevíry v něj? Věří moderní lidé své televizi? Bez své videokamery nikam nejedou? Co by mohlo být rozumnějšího, než poskytnout televiznímu člověku trvalé „televizní“ znamení? „Neuvěřím, dokud si to nebudu moct natočit vlastní videokamerou!“ – sedněte na letadlo a leťte!
Existují různé námitky proti pravosti zjevení Naší Paní v Garabandalu, do nichž se teď nebudu pouštět, ačkoliv jsem si jistý, že je lze bez velkých potíží zodpovědět. Oficiální Církev nevydala ohledně Garabandalu žádné konečné prohlášení, jaké vydala ohledně schválení Fatimy a neschválení Medjugorje. Ani Bratrstvo sv. Pia X. nezaujímá žádné oficiální stanovisko. Já osobně v něj [Garabandal] věřím. Vše, co jsem se výše pokusil udělat, je uvést na pravou míru, že pokud má někdo potíže s tím, aby si v hlavě poskládal dohromady šílená fakta moderního světa a zdravou pravdu své katolické Víry, Paní z Garabandalu mu poskytuje obdivuhodné řešení. A kdyby se jednoho dne nade vší pochybnost ukázalo, že nebyla Pannou Marií, naší vírou ve veřejné Zjevení by to ani trochu neotřáslo, jen bychom se museli zříct jednoho z odrazových můstků, které k ní vedou. Mezitím ať Panna Maria přijme jako poctu, kterou jí nabízíme, tuto prezentaci trojího proroctví z Garabandalu. Naším jediným záměrem bylo sloužit Jí a pomáhat Jí zachraňovat duše.
...
Bůh vám žehnej a Panna Maria ať vás chrání.
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof
