Dopis rektora semináře – Platnost kněžského a biskupského svěcení arcibiskupa Lefebvra (1992)
Biskup Richard Williamson
Winona, 13. září 1992
když se dnes rozhlédneme kolem sebe a hledáme příklady šílenství, není o ně nouze, ale jednou z nejvybranějších ukázek, které máme k dispozici, musí být názor, že arcibiskup Lefebvre byl neplatně vysvěcen na kněze a/nebo neplatně vysvěcen na biskupa.
Je to stará ukázka šílenství, která tu je už několik let. Poprvé se objevila, když arcibiskup zaujal přední místo při obraně katolické Tradice. Byla sice důrazně vyvrácena, ale čas od času ji nepřátelé arcibiskupa na pravici znovu vytahují na jeviště jako staré „lepenkové“ dělo, aby z něj za doprovodu divadelních efektů s ohromným třeskem vystřelili, načež zmizí v zákulisí a čeká, až bude znovu vytaženo na další dramatické vystoupení.
Lidé, kteří milují práskání a bouchání, mají nyní plné právo na to, aby za své peníze dostali pořádnou ránu. Jediná věc je, že příliš mnoho ran může poškodit ušní bubínky, takže člověk už nemůže naslouchat rozumu. Protože se však v tomto případě jedná o zajímavé body nauky, pak pro všechny, jejichž sluch není příliš poškozen, uvádíme několik argumentů, jež jsme z velké části čerpali z článku, který k této otázce napsal Michael Davies v „Approaches“ č. 71 z 1. listopadu 1980.
Arcibiskup Lefebvre je údajně neplatný kněz a/nebo biskup, protože ho na kněze i biskupa světil kardinál Liénart, který byl zednářem, a proto nemohl mít svátostnou intenci nutnou k platnému udělení svěcení Marcela Lefebvra.
Michael Davies odpovídá, za prvé, že není nepochybně prokázané, že kardinál Liénart byl zednář. Za druhé, i kdyby byl zednář, nemusel nutně mít neplatnou svátostnou intenci při vysluhování svátosti. Za třetí, pokaždé, když navenek použil řádný svátostný obřad obvyklým způsobem, lze a musí se předpokládat, že měl vnitřně intenci nezbytnou pro platnost. Za čtvrté, i kdyby kardinál při svěcení v roce 1927 i v roce 1947 tajně odepřel nutnou svátostnou intenci, Marcel Lefebvre se přesto stal platným biskupem a knězem díky jednomu nebo oběma biskupům, kteří jej s kardinálem spolusvětili v roce 1947. Vezměme tyto body popořadě.
Za prvé, není prokázané, že kardinál Liénart byl zednářem. Michael Davies říká, že když psal svou knihu o „koncilu papeže Jana“, byl by rád ukázal, že klíčové postavy koncilu, jako kardinál Liénart, byly zednáři, ale když zkoumal důkazy, zjistil, že jsou nedostatečné – tvrzení jednoho francouzského spisovatele v jedné knize bez podpůrné dokumentace. Kdokoliv tvrdí, že byl Liénart zednář, musí předložit důkaz.
Za druhé však předpokládejme, že Liénart byl zednář. Antilefebvristé říkají, že v tom případě Liénart jako zednář nemohl platně přijmout ani udělit svátost kněžského svěcení. Takové tvrzení prozrazuje vážnou neznalost katolické nauky o svátostech. K platnému přijetí či udělení katolické svátosti stačí správná svátostná intence, není nutná řádná morální intence. Stejně jako je pro platnost snědení jablka jedno, zda jsem ho morálně koupil, nebo nemorálně ukradl – můj žaludek naplní stejně – tak i při udělování nebo přijímání svátosti pro platnost udělení nebo přijetí svátosti nezáleží na tom, zda je moje morální intence zákonná, nebo nezákonná, pokud splním nezbytné svátostné podmínky.
Pokud tedy jde o intenci, k platnému přijetí zmocňujícího charakteru křtu nebo kněžského svěcení mi stačí, když se podrobím obřadu přijetí svátosti; k platnému udělení charakteru mi stačí (jako způsobilému udělovateli), když spojím požadovaná slova a úkony, abych činil to, co činí Církev. Je tomu tak proto, že prvotní příčinou svátosti je Bůh a lidský udělovatel musí udělat jen nezbytné minimum, aby se stal Božím nástrojem.
Nemorálnost intence proto nezneplatňuje svátost. Proto může i nevěřící platně křtít, odpadlý kněz může platně sloužit mši svatou a zednář může platně světit. I kdyby tedy Liénart byl zednář, nemusel arcibiskupu Lefebvrovi udělit neplatné kněžské svěcení.
Za třetí, i kdyby kardinál Liénart mohl Marcela Lefebvra platně vysvětit a konsekrovat, stejně by to ve skutečnosti platně neudělal, protože i když v letech 1927 a 1947 provedl všechny správné vnější kroky, když pronesl potřebná slova a vykonal potřebné úkony, přesto jako zednář, který musí chtít Církvi škodit, zneplatnil kněžské svěcení, které udělil, protože tajně zadržel potřebnou vnitřní intenci činit, co Církev činí.
Odpověď: Teoreticky je takové čistě vnitřní zadržení nezbytné svátostné intence možné vždy, i když biskup, kněz nebo udělovatel svátosti projde správnými vnějšími úkony, a každé takové zadržení by skutečně svátost zneplatnilo. Protože však každé takové zadržení může být ze své podstaty známo pouze Bohu, pak katolická Církev učí, že kdykoliv udělovatel svátosti správně vykoná vnější úkony, lze a musí se předpokládat, že měl odpovídající vnitřní intenci, pokud a dokud neexistuje jasný důkaz opaku.
Obecně nic nedokazuje, že všichni zednáři věří, že nejlepším způsobem, jak ublížit Církvi, je zneplatnění jakýchkoliv svěcení, která udělují (mohou se například domnívat, že jí ublíží více tím, že získají vyšší postavení uvnitř Církve tím, že si získají důvěru všech katolíků co nejdokonalejším plněním svých svátostných funkcí), a konkrétně je jisté, že kardinál Liénart v letech 1927 a 1947 správně použil řádný vnější obřad. Důkazní břemeno je tedy na antilefebvristech, aby dokázali, že tento kardinál při těchto příležitostech zadržel potřebnou intenci. Jaké důkazy mají? Žádné. Nemohou dokázat ani to, že byl zednářem, natož že při té či oné příležitosti zadržel intenci.
Za čtvrté ale opět předpokládejme, že Liénart byl zednářem a že úmyslně zneplatnil svěcení, které uděloval Marcelu Lefebvrovi. Antilefebvristé přesto nemají vyhráno, protože, jak zcela správně argumentuje Michael Davies, Marcel Lefebvre by se přesto v roce 1947 stal biskupem a knězem z rukou jednoho či obou biskupů, kteří ho tehdy spolu s kardinálem Liénartem spolusvětili – stal by se biskupem, protože stačí, aby měl pouze jeden ze tří biskupů, kteří vykonávali obřad jeho svěcení, správnou intenci, aby svátost byla platná. Pravděpodobnost, že by všichni tři tajně zadrželi svou intenci, je prostě nekonečně malá. A knězem by se stal, protože jako větší obsahuje menší, tak biskupský úřad obsahuje kněžství. Přijímání vyšších svěcení bez předchozího přijetí nižších svěcení je totiž v katolické Církvi dnes nezákonné, ale jak s erudicí tvrdí Michael Davies, je třeba opustit stanovisko některých teologů a kanonistů, že je také neplatné. Například sv. Cyprián byl vysvěcen biskupem, aniž by byl předtím knězem.
Tento čtvrtý bod, stále za předpokladu, že kardinál Liénart byl zednářem, a že v roce 1927 zadržel svátostnou intenci, ponechává otevřenou možnost, že arcibiskup Lefebvre nebyl knězem až do roku 1947.
Na což lze za páté odpovědět, že nejelementárnější katolický zdravý rozum, který se orientuje po ovoci, jak nám to přikázal náš Spasitel, pozoruje podivuhodné ovoce kněžské služby otce Lefebvra ve francouzské střední Africe a dochází k závěru, že toto ovoce nemohl přinést nekněz. Tím méně mohlo ovoce arcibiskupovy biskupské služby v celé francouzské Africe a pak jeho obrana Tradice na celém světě pocházet od nebiskupa.
Naši „lepenkoví“ kanonisté však tento argument staví na hlavu. Říkají, že protože takzvaná obrana Tradice arcibiskupem Lefebvrem je ve skutečnosti přetvářkou a zaprodáním se Římu, pak nemůže být skutečným biskupem, a proto se chytají argumentu spojeného s Liénartem. Na to zbývá jediná odpověď: možná nejsou sedesvakantisté, ale mentevakantisté určitě!
Dílo arcibiskupa Lefebvra nadále nese ovoce. Do konce tohoto měsíce by se k 34 seminaristům z loňského roku mělo připojit 14 nových kandidátů.
...
Přiložen je také leták o modlitbě růžence. Prosím Boha, aby všichni čtenáři věděli, jak se modlit růženec, ale letáček si nechte, abyste ho mohli v pravou chvíli předat někomu dalšímu, zejména duši dobré vůle, která se růženec ještě nikdy nemodlila. Až začnou létat bomby, Panna Maria bude verbovat! Připravte se na to, že se stanete jejími náborovými agenty!
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof
