Komentář Eleison DCCCLXXXVIII – Komentář k Viganòvi
(888)
20. července 2024
KOMENTÁŘ K VIGANÒVI
Minulý týden tento „Komentář“ (č. 887 z 13. července) přinesl souhrn dlouhého odůvodnění arcibiskupa Vigana z 28. června a jeho rozhodnutí nereagovat na předvolání ze strany Novocírkve, aby se dostavil před jeden z jejich soudů a hájil se proti obvinění ze schizmatu. Tento souhrn byl ve formě čtyřiceti čtyř řádků, kdy každý řádek shrnoval jeden odstavec původního textu, což čtenářům dalo alespoň přehled o celém obsahu arcibiskupova textu. Neobsahoval však žádný komentář k tomu, co napsal, kromě závěrečného dvojverší [Tato dvojverší ze závěru každého KE český překlad neobsahuje. – pozn. překl.]:
Ne s každým argumentem člověk nutně souhlasí,
katolický duch – věrně a svobodně – tu ale jistě zní.
V „Komentáři“ z tohoto týdne se pokusíme rozvinout veršovaný výrok z minulého týdne.
První, čeho si na původním textu všimneme, je množství argumentů, které nejsou uspořádané v nějakém jasně rozpoznatelném sledu, ale všechny se týkají arcibiskupova ústředního a nejcennějšího poselství – takzvaná „obnova“ Druhého vatikánského koncilu (1962–1965) způsobila v katolické Církvi tak radikální změnu, že sice bylo možné zachovat zdání předkoncilní Církve, aby to oklamalo katolíky, kteří se neměli na pozoru, nicméně podstata katolické Církve se změnila natolik, že už nebyla pravou Církví, ale vychytralou falešnou církví, tak zásadně falešnou, že musela dostat nový název, aby už katolíci nebyli klamáni. Sám arcibiskup ji nenazývá Novocírkví, ale v tomto „Komentáři“ ji tak kvůli stručnosti a srozumitelnosti budeme nazývat.
Arcibiskupův hlavní důvod proč odmítl předvolání Říma lze pak snadno vyjádřit následovně: mezi Novocírkví a pravou Církví existuje takový rozpor (13), že zatímco pravá Církev má takovou Boží autoritu, že může od duší vyžadovat poslušnost pod trestem věčného zavržení (Mk XVI, 16), Novocírkev naopak žádnou takovou autoritu nemá, protože se kvůli všem svým mylným naukám vzdala katolické Pravdy, jejíž obrana a ochrana je samotným smyslem katolické autority. Od chvíle, kdy Adam a Eva padli, žilo lidstvo v padlém světě, kde už nebylo třeba Boží pravdu pouze předkládat, aby byla přijata.
Ale v době, kdy se Slovo o 4000 let později stalo tělem, bylo lidstvo tak zkažené, že pro záchranu nějakého podstatného počtu duší musel Náš Pán zavést hierarchii, která by ukládala spásnou Pravdu: papeže (Petra), biskupy (apoštoly) a učedníky (kněze). Lidé se stále mohli rozhodnout neuposlechnout Boží hierarchii a Pravdu, ale Jeho hierarchie ji stále do velké míry zachovávala – dokud Luther opět neuvolnil tuto zkaženost, která vyvrcholila Druhým vatikánským koncilem, kde se vlastní hierarchie Našeho Pána do velké míry vzdala Boží Pravdy. Tento rozkol mezi Boží Pravdou a Boží autoritou samozřejmě způsobil krizi bezprecedentní v celých dějinách Církve, která je lidsky nenapravitelná a v níž jen Bůh sám bude moci obnovit Své papežství. Udělá to však proto, aby umožnil poslední triumf katolické Církve před sestupem k Antikristovi.
Zde je základní realita naší dnešní situace v Církvi a ve světě. Arcibiskup Lefebvre ji rozpoznal, a díky tomu, že tento problém nepodcenil, udělal, co bylo ještě v lidských silách, aby ho zmírnil. Arcibiskup Viganò zmiňuje jeho příklad (2) a dělá, co umí, aby ho následoval, například tím, že se odmítá dostavit na předvolání odpadlého Říma, přičemž své odmítnutí zdůvodňuje množstvím argumentů. S některými jeho argumenty lze nesouhlasit, například pokud jde o uprázdněný stolec v Římě. To jsou však detaily, které blednou ve srovnání s jeho chápáním celkové závažnosti krize, která anuluje autoritu hierarchů. Zde je pravá víra mučedníků Církve po všechny věky. Kéž odvaha a učení arcibiskupa Vigana otevírají mnoho dalších očí, dokud mu Bůh dává život.
Kyrie eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
