Komentář Eleison DCCCLXXXVI – List Římanům X
(886)
6. července 2024
To, že Izraelité byli podle Starého zákona plemenem vyvoleným z celého lidstva, aby Božímu Synu poskytli prostředky pro Jeho lidský život na zemi, aby mohl trpět a zemřít za všechny lidi jako jejich Spasitel a Mesiáš, a že ho Izraelité přesto odmítli uznat za svého Mesiáše, když mezi ně nakonec přišel, je velkou záhadou. Vysvětlení lze hledat v lidské přirozenosti, prvotním hříchu a lidské pýše, ale záhada zůstává. Jak by mohlo být nějaké plemeno na zemi v průběhu dvou tisíc let od doby Abraháma lépe připraveno na příchod Mesiáše, a přesto Ho odmítlo uznat a namísto toho se během následujících dvou tisíc let proměnilo v Jeho nejobratnější a nejmotivovanější pronásledovatele?
V deváté kapitole Listu Římanům začal sv. Pavel odpovídat na tuto otázku prohlášením, že Boží lid nezanikl, jenže zatímco ve Starém zákoně se skládal výhradně ze Židů na základě toho, že se narodili ve svém plemeni, v Novém zákoně se nyní skládá ze Židů i Nežidů na základě jejich víry v Ježíše Krista. A pokud se Bůh svobodně rozhodl upřednostnit tímto darem víry Nežidy před Židy, bylo to Jeho výsadní právo a Židé si za odmítnutí tohoto daru mohli a stále mohou jen sami. Toto odmítnutí slouží ke zdůraznění Jeho milosrdenství k Nežidům, kteří dříve nemohli patřit do Božího lidu a nyní mohou díky katolické Víře patřit do katolické Církve, do pravého Izraele ducha, zatímco Židé, kteří odmítají Ježíše Krista a lpí na mosaickém zákoně, aby dosáhli spásy, tvoří falešný Izrael těla, který nemůže spasit své duše.
V desáté kapitole sv. Pavel podobným způsobem staví do kontrastu dvě „spravedlnosti“ neboli stavy spásy před Bohem, nazývané také „ospravedlnění“ (verše 1–4). Starozákonní ospravedlnění vyžadovalo, aby člověk splnil všechny skutky požadované mosaickým zákonem, což bylo lidsky nemožné, říká sv. Pavel (verš 5). Naopak, novozákonní ospravedlnění nevyžaduje žádné takové náročné úkoly přesahující lidské síly, ale jen to, aby Žid či Nežid vnitřně uvěřil v Ježíše a navenek Jej vyznával (verše 6–13). Je pravda, že aby člověk uvěřil v Ježíše Krista, musí se o Něm dozvědět od kazatele (verše 14–17). Ne všichni lidé se však rozhodnout uvěřit, i když o Kristu vědí (verš 16). A tak Židé slyšeli (verš 18) i porozuměli (verš 19) Kristovu Evangeliu, ale rozhodli se (a po staletí se svobodně rozhodují) v Krista nevěřit (verš 21).
V této desáté kapitole Listu Římanům mají verše 6–13 zvláštní důležitost, protože je Luther využil jako jeden z klíčových textů Písma svatého k založení protestantismu a odstartování celého moderního světa. V kontextu toho svatý Pavel staví do kontrastu jednoduchost a snadnost vyznání Víry s nelidsky obtížným plněním skutků mosaického zákona (viz sedmá kapitola Listu Římanům), ale neupřesňuje zde, co je ještě nutné k tomuto vyznání Víry, aby duše mohla vstoupit do katolické Církve a být spasena pro věčnost. Člověk může například mít velmi zapomnětlivého syna, takže když se tento syn chystá použít rodinné auto, může mu otec říct: „Auto potřebuje benzín.“ Aby auto jelo, potřebuje také olej a vodu, ale otec mu neřekne: „Auto potřebuje benzín, olej a vodu,“ protože v kontextu to syn nepotřebuje slyšet, i když je to naprosto pravdivé a úplnější.
Luther však používá citát z Písma svatého, jako by ke spáse stačilo pouze vnitřní a vnější vyznání víry v Krista, jako by otec výše říkal: „Auto potřebuje pouze benzín.“ To je samozřejmě mylné. Aby se člověk mohl připojit k novozákonnímu Božímu lidu, katolické Církvi, musí být také pokřtěn – „Kdo uvěří a dá se pokřtíti, spasen bude; kdo však neuvěří, bude zavržen“ (Mk XVI, 16). To svatý Pavel v Listu Římanům X, 8–13 nepotřeboval dodávat, ale tím, že Luther předstíral, že svatý Pavel říká, že ke spáse křesťanů stačí pouze subjektivní vyznání víry, jako by auta potřebovala pouze benzín, použil tento citát k tomu, aby vynechal celou katolickou Církev! Subjektivismus (člověk před Bohem) od té doby pomalu, ale jistě ovládl katolicismus. Dnes je to „hnutí woke“.
Kyrie eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
