Hrdinský vzor katolického mládí (1993)
„Ať žije Kristus Král!“
Plinio Corrêa de Oliveira
Luis Segura Vilchi (23.4.1903 – 23.11.1927)
„Ať žije Kristus Král!“ To byl pokřik, který během katolického odporu v Mexiku ve 30. letech 20. století otevíral brány nebe a věčné slávy pro mnoho požehnaných.
Mučedníci z řad Cristeros jej volali při popravě, když je vraždil komunistický režim, proti kterému museli bojovat – tyranský režim, který zavřel jejich kostely, pronásledoval náboženství a šířil nemilost v Mexiku, ve velkém milovaném národě Naší Paní z Guadalupe.
Volal jej i Luis Segura Vilchi, když na něj bez soudního procesu a předešlého varování o trestu smrti střílela popravčí četa. Obvinění vůči němu: Spiknutí proti životu diktátora Obregona.
Na fotografiích vidíme tohoto mladého inženýra kráčet k místu popravy. Je tak klidný, jako by kráčel uličkou mezi kostelními lavicemi ke Svatému přijímání. Je tak klidný, že si jej snadno můžeme představit, jak v dřívější době kráčí, aby přijal Boha, pro Nějž má teď umřít.
Tento hrdina, který je působivě čistý, mužný, se vznešeným výrazem, je dobře oblečený a má viditelně dobré vychování, může být po právu považován za vzor katolického mládí. Mládí, které je vážné, šlechetné a naplněné vírou a odvahou. Jak snadno mohl mnohé tyto kvality použít sobeckým způsobem, vybudovat si pro sebe pohodlný životní styl s hladkou kariérou! Vše, co by musel udělat, bylo kolaborovat s nelegitimním režimem nebo mu alespoň neodporovat. Ale svědomí tohoto stoupence Církve svaté takovou věc nemohlo přijmout. Segura Vilchi se přidal k hnutí Cristeros a díky své energické osobnosti, zápalu a inteligenci se brzy stal jedním z jeho inspirátorů.
Svědci dosvědčují, že o své bezprostřední popravě se Segura Vilchi dozvěděl teprve, když byl vyveden z vězeňské cely. Okamžitě odpověděl, že jej jeho vrazi pošlou do nebe. Dokonce i kapitán a vojáci z popravčí čety byli při pohledu na něj pohnuti.
Když jej důstojník vedl na popraviště, Vilchi musel projít vedle ještě teplého těla Otce Pro. Na fotce se Vilchi dívá doprava. Tam leží tělo tohoto proslulého kněze.
Přesto si nevšimneme ani nejmenšího stažení Vilchiho rysů. Neukazuje žádný strach, žádnou hrůzu… nic! Jeho výraz zůstává nezměněný, když uvažuje nad drsnou realitou, která se tak hrubě prezentuje před jeho očima. Je její příští obětí, nicméně doboví kronikáři dosvědčují, že si nevšimli žádné reakce. Jeho sebekontrola je naprostá. Může plynout jen z mimořádné milosti, kdy bude čelit mučednictví, a ze zvláštní síly duše. Jeho duše je silná, protože se na toto utrpení připravila dávno předtím. Prostřednictvím drsných úvah a rozjímání se připravila na to, co by mohlo přijít.
Současný člověk nemá rád přípravu na nejhorší. Rád sní o tom nejlepším, fantazíruje o idylické situaci pro sebe, kdy se děje jen vše dobré a nic zlého to nenarušuje. Činí to, aby se vyhnul tomu, že by musel uznat důležitost utrpení pro své posvěcování. A co je důsledkem? Když nastane to nejhorší, morálka člověka se zhroutí. U mladého Vilchiho se to nestalo. Jak dokazují tyto fotky, byl připraven na nejkrutější realitu. Svatost jeho mučednictví je vystupňována díky jeho heroické přípravě.
„Pánové, jsem připraven!,“ řekl tváří v tvář svým popravčím a podíval se k nebi. O pár sekund později – a s jakou jistotou! – vstupoval do jiného nebe, jehož je to naše jen symbolem. Jaká je jeho sláva, když jej andělé nesou k samotnému Božímu trůnu na setkání, jeho skutečné setkání, s Kristem Králem, pro Nějž právě dal svůj pozemský život, a s Pannou Marií, která se sladce usmívá na tohoto heroického syna, který byl celý svůj život tak věrným věřícím!
Zdroj: Plinio Correa de Oliveira Info
Překlad: D. Grof
