Liberalismus a literatura (1884)
Dr. Don Félix Sardá Y Salvany
Liberalismus
je, jako katolicismus, systémem, ačkoliv v opačném smyslu. Má své umění,
vědu, svou literaturu, svou ekonomiku, svou etiku; tzn., že má svůj vlastní
organismus oživovaný svým vlastním duchem, a je rozpoznatelný dle své vlastní
povahy. Nejvlivnější hereze, například arianismus v dávné době, nebo
jansenismus v té naší, představovaly zvláštnosti.
Existují
nejen liberální časopisy, ale existuje i literatura ve všech odstínech a
stupních liberalismu; je hojná a plodná. Současná generace z ní získává
svou hlavní duchovní potravu. Naše moderní literatura je sycena jeho postoji a
z tohoto důvodu bychom měli přijmout všechna preventivní opatření, abychom
se ochránili před její nákazou, jíž jsou mnozí nešťastnou obětí. Jak se jí
vyvarovat?
Pravidla pro
to, čím se v tomto případě řídit, jsou obdobná nebo takřka totožná
s pravidly, jimiž by se měl katolík řídit ve svých osobních vztazích
s liberály, protože knihy konec konců nejsou ničím jiným než reprezentanty
svých autorů, kteří namísto mluveným slovem vyjadřují to, co si lidé myslí,
cítí a říkají, psaným slovem. Vztáhněme na knihy ta pravidla chování, která by
měla upravovat naše vztahy k lidem, a jsme při četbě současné literatury chráněni.
V tomto případě je však kontrola nad tímto vztahem prakticky v naší
vlastní moci, protože zcela na nás závisí, zda vyhledáváme či tolerujeme četbu
liberálních knih. Ony nás nevyhledají, a pokud nám je někdo vnutí, svolení
přečíst si je, je v podstatě jen na nás. Nemůžeme vinit nikoho kromě sebe,
pokud se ukážou jako naše zkáza.
Existuje
však jedna věc hodná našeho detailního zvážení. Měla by být základním pravidlem
intelektuálního života katolíka. Je to tato: Šetřete svou chválou, pokud jde o
liberální knížky, ať už jsou vědecky či literárně jakkoliv přínosné, nebo je
alespoň chvalte s velkou rezervovaností a nikdy nezapomínejte na odsouzení
právě kvůli liberálnímu duchu nebo sklonům. To je důležitá věc. Zasluhuje si
nejstriktnější pozornost. Mnozí nesporně naivní katolíci (někteří dokonce
působící v katolické žurnalistice) se neustále snaží vystupovat jako
nestranní a neustále budí dojem pochlebování. Svým vyjadřováním s vervou
podporují a opěvují jakékoliv dílo, bez ohledu na to zda literární či
vědecké, které přichází z tábora liberálů. Bojí se, že budou považováni za
úzkoprsé a předpojaté, pokud ďáblovi nedají jeho díl. V úlisnosti svého
lichocení doufají, že ukážou, že to katolíka nic nestojí, když uzná přínosnost,
ať už se nachází kdekoliv, a představují si, že toto je mocným prostředkem, jak
přitáhnout nepřítele. Bohužel je to pošetilost slabochů. Hrají ztracenou hru,
protože jsou to oni, kdo jsou nenápadně přitahováni, nikoliv nepřítel!
Jednoduše se třepetají na návnadě, kterou drží mazaný rybář, který satanským
způsobem řídí osudy liberalismu.
Vezměme si
názorný případ. Když se objevilo Arnoldovo dílo Světlo Asie, nemálo katolíků se
připojilo ke sboru přemrštěné chvály, který jej vítal. Jak okouzlující, jak
nádherné, jak citlivé, jak dojemné, jak humánní, jaká vznešená morálka, jaké
vybrané smýšlení! A jaký byl skutečný smysl této knihy a jaká byla její
podstata? Vyzdvihnout Gautamu [příjmení Siddhárty – pozn. překl.], zakladatele
buddhismu, na úkor Ježíše Krista, Zakladatele křesťanství! Záměrem bylo ukázat,
že Gautama byl do stejné míry Božím učitelem se stejně vysokými aspiracemi,
stejně velikým posláním, stejně vznešenou morálkou jako Náš Pán Samotný. To
bylo předmětem knihy. Co bylo její podstatou? Falzifikace dějin pomocí
vytvoření řady poetických legend kolem postavy, o jejímž skutečném životě se
prakticky nic neví. Ale nejen to, tato postava byla díky tomu, že měl autor
v sobě drahocenné dědictví křesťanství, vystavěna po vzoru Našeho Pána, ale
jeho Gautama, u nějž zamýšlel, že bude vynikat přinejmenším jako Božsky
rovnocenný se Zakladatelem křesťanství, se v jeho rukách stal ve
skutečnosti pouhou ozvěnou Krista, obrazem Krista, který měl konkurovat Slovu,
které se stalo tělem! Buddhismus v oblečení vypůjčeném od křesťanství se
tak měl dovolávat ideálů křesťanských národů a získat pevnou pozici
v jejich obdivu a zalíbení a zmocnit se trůnu v křesťanském
svatostánku. V tom bylo dílo literárního přínosu, ačkoliv bylo
v tomto ohledu přehnaně zveličeno a přemrštěně vychvalováno některými
katolíky, kteří ve své nepřiměřené touze jevit se nestranní selhali v tom,
aby viděli, nebo přímo odmítli vidět v knize Světlo Asie Edwina Arnolda
nejničemnější protikřesťanskou knihu! Jaký je v tom rozdíl, zda je nějaká
kniha vynikající v literárním smyslu nebo ne, jestliže jejím účinkem bude
ztráta duší a nikoliv jejich spása? Co na tom, jestli zbraň v rukách vraha
bude originální nebo ne, jestliže bude smrtelná? Ačkoliv je tato duchovní
vražda brilantní, je nicméně smrtící.
Hereze
v šarmantním přestrojení je tisíckrát nebezpečnější, než hereze odhalená
v hrubém a fádním oděvu scholastického sylogismu – z nějž se
šklebí lebka smrti v nepřikrášlené ošklivosti. Arianismus měl své básníky,
kteří propagovali jeho omyly v lidové poezii. Luteránství mělo své
humanisty, mezi nimiž jako brilantní spisovatel zářil elegantní Erasmus.
Arnauld, Nicole, Pascal vnášeli půvab svých belles
lettres do hadí lsti jansenismu. Voltairova ubohá nevěra si získala
strašlivou popularitu díky grácii jeho stylu a záblesku jeho důvtipu. Budeme
my, na něž cílily jejich nejhorlivější a nejvražednější podrazy, přispívat
k jejich jménu a jejich slávě?! Budeme jim asistovat při uchvacování a kažení
mládeže?! Budeme tyto odsuzovatele naší víry korunovat vavříny naší chvály a
velebit je právě pro ty vlastnosti, které je činí nebezpečnými?! A za jakým
účelem? Abychom se jevili nestrannými? Ne. Nestrannost není přípustná, když se
překroutila v útok proti pravdě, jejíž práva jsou nezadatelná. Žena, která vede
špatný život, je hanebná, i když je nádherná – čím nádhernější, tím
nebezpečnější. Budeme velebit liberální knihy svým vděkem? Ne! V tomhle
následujte liberály, kteří jsou mnohem prozíravější než my. Oni nedoporučují a
nechválí naše knihy, ať už jsou jakékoliv. Oni si díky zlé intuici plně
uvědomují, kde leží nebezpečí. Buď se snaží nás diskreditovat, nebo nás přejít
mlčením.
Si quis non amat Dominum Nostrum Jesum Christum, Sit
anathema [Nemiluje-li někdo Pána našeho Ježíše Krista, buď proklet], říká sv.
Pavel. Liberální literatura je psanou formou nenávistí vůči Našemu Pánu Ježíši
Kristu a Jeho Církvi. Kdyby bylo její rouhání otevřené a přímé, žádný
katolík by jej ani na chvíli netoleroval. Je tolerovatelnější proto, že se jako
kurtizána snaží rafinovaně zamaskovat své odporné rysy líčidlem a pudrem?
Zdroj:
Liberalism is a Sin, Dr. Don Félix
Sardá Y Salvany, kapitola 18
Překlad:
D. Grof
