úterý 11. srpna 2020

Kázání biskupa Williamsona z 8. března (2020)


Kázání biskupa Williamsona z 8. března (2020)
Poznámka REX!: Článek je přepisem kázání Jeho Excelence biskupa Richarda N. Williamsona při mši svaté u příležitosti oslavy jeho 80. narozenin dne 8. března 2020 v Londýně. Text zachovává charakter mluveného slova.
***
Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.
Dnes mám velmi příjemnou příležitost oslavit 80 let svého života na této zemi s několika přáteli a stále ještě s jistou liturgickou kněžskou důstojností. Katolíci žijí z liturgie, za normálních okolností je liturgie jejich očima a ušima a duší a je Božím majestátem. Můžeme se domnívat, že Náš Pán ji během svého života ustavil prostřednictvím majestátu své Božské osoby bez potřeby kněžských rouch nebo kadidla nebo podobných mimořádných věcí. On však vytváří Své služebníky z ubohých lidských bytostí, které si nutně s sebou nenesou svůj vlastní majestát – určitě ne Božský majestát, kněžskou důstojnost doufejme ano, ale Boží majestát ne – a proto jsou pro vrcholný akt, který kněží vykonávají, tj. bohoslužbu, naprosto normální barvy, roucha, nádherná hudba a nádherný pocit. Proto litujeme, že se [tato bohoslužba] musí odehrávat v hotelovém sále, kde nemáme žádný podstavec pod oltář – normálně je samozřejmě oltář vyvýšený na několika schůdcích tak, aby každý viděl. Dnes máme to, co máme. Nic lepšího nemáme. Takové jsou naše podmínky. Jsme rádi za to, že nemáme ještě horší podmínky. Nebo pokud bude Víra ještě víc pronásledovaná, může to být požehnáním pro víru lidí, pokud je obtížné podmínky přimějí uvědomit si, co Víra je. V každém případě jsme přišli o seminaristy, kteří mohli pomoct, a tak musíme na poslední chvíli využít přátele. Přišli jsme o kadidlo, je zde jen náznak kadidla díky rozprašovačům. Jsme zbaveni toho a onoho a tamtoho. Moji přátelé, jsme rádi, že jsme dali dohromady to, co jsme dali.
Chtěl bych o těchto 80. narozeninách ... chtěl bych zmínit tři momenty během těch let, které naznačují, že zakročil Hospodin, Bůh, když jsem byl o Bohu zcela neinformovaný a daleko – pokud šlo o mě – daleko od Něj…
A možná to bude pro některé milé duše ujištěním, že Bůh, všemohoucí Bůh je jim mnohem blíže, než si myslí. Vzpomínám si – a to je čtvrtý náznak – že když jsem byl na cestě k Církvi, že jsem navštívil Irsko a zastavil jsem se u kláštera a hovořil jsem s jedním laskavým benediktinským mnichem, a ten mi řekl: „Pomoc Boží je blíž než dveře.“ Pomoc Boží je blíž než dveře – to je pravda. Je nám mnohem blíž, než si myslíme.
První okamžik, kdy jsem si svým způsobem začal ... byl tu nástin něčeho jiného, co vstupovalo do mé existence. A to mi bylo 24 let. Byl jsem v Africe, učil jsem na střední škole a hrál jsem golf – nebo to bylo po golfu – v neděli ráno s přítelem a vytanula mi myšlenka, když jsem s ním hovořil, o kterou jsem se s ním podělil: „K věrnosti k čemu…“ – Uvědomte si: 24 let, rok 1964, probíhal Druhý vatikánský koncil, ale 60. léta ještě nenapáchala opravdovou škodu, i když už se chystala – a mně vytanula tato myšlenka: „K věrnosti k čemu naše děti povedeme? K věrnosti k čemu budeme moct naše děti vést?“ Nevěděl jsem, odkud tato myšlenka přišla, ale vyslovil jsem ji před svým přítelem. Zjevně mi bylo dáno ... dáno cítit, že zde chybí řád. Začíná zde chybět rámec. Něco se posouvá. O všech těch věcech jsem tehdy nepřemýšlel. Prostě jsem jen měl tuto otázku, ale Bůh mi už určitě dával možnost si uvědomit, že je něco špatně.
„Je cosi shnilého ve státě dánském,“ jak říká Hamlet. Taková myšlenka je od Boha, určitě ne ode mě.
Když jsem se o něco později vrátil z Afriky do Londýna – muselo to tedy být asi v roce 1965 nebo možná 1966 – už jsem si na to – chcete-li – přišel sám... Ha! To je také iluze. Jak říká svatý Pavel: „Jak si nějakou myšlenku můžeme myslet sami od sebe?“ Nemůžeme si myslet dobrou myšlenku, nemůžeme si ji myslet sami od sebe: dal nám ji Bůh. Bylo mi už tedy dáno, když jsem mimo jiné četl Tolstoje, si uvědomit, že industrialismus není dobrá věc, že industrialismus odděluje lidi od přírody. Existuje příroda a lidé mají žít v přírodě. Bůh stvořil lidi a stvořil i přírodu. Příroda je prostředí, které Bůh stvořil pro lidi, aby v něm žili se zvířaty, rostlinstvem, nerosty. Dnes samozřejmě mnoho lidí bez Boha alespoň chápe, že se se životním prostředím zahrává, že se marní a že s životním prostředím si nemáme zahrávat. Kéž by tu myšlenku rozvedli a dospěli k všemohoucímu Bohu! Proč si nemáme zahrávat s životním prostředím? Proč není životní prostředí k naší libovůli? Proč není hračkou, se kterou bychom si mohli hrát, jak se nám zlíbí pro naše potěšení a zábavu a živobytí? Proč je životní prostředí něčím, co má být respektováno samo o sobě? Kvůli Bohu. Ale opět, ubohé zbožné duše, dnešní zelení budou chápat smysl životního prostředí, ale obvykle nedosáhnou k Bohu. My, vy i já, kterým bylo Bohem dáno k Bohu dospět, se za ně musíme modlit. Oni se nemohou modlit sami za sebe – nevěří v Boha a prakticky nemají ponětí o Bohu. My se za ně musíme modlit. Takže toto už mi tehdy bylo také Bohem dáno. Když jsem však začal učit na střední škole v Londýně, tehdy přišla… – myslím, že to bylo v sobotu, neprobíhala výuka, bylo volno – v každém případě však ke mně přišla myšlenka: jestliže je industrialismus problémem, pak je možná protestantismus problémem stojícím za industrialismem. Taková myšlenka mě nikdy předtím nenapadla. Ó, to je zajímavé! A od té chvíle jsem začal zkoumat katolický pohled na životní prostředí, přírodu, industrialismus atd. Možná má katolická Církev co říct. A tak jsem od té chvíle začal číst knihy o Víře, svatých, o všem katolickém. A v nějaký moment jsem si v telefonním seznamu našel Kancelář pro seznámení s katolickou Vírou. A tak jsem si myslel, že mi představí Víru. Organizaci jsem kontaktoval a oni mi řekli: „Hledáte ženu?“ Řekl jsem: „No, vlastně ne!“ Pamatuji si, že mi zprostředkovali kontakt na Ayelsford, kde žil otec Malachy, což byl typický irský karmelitán. A zde nastal druhý moment: protestantismus je asi problém stojící za industrialismem… Určitě! Protestantismus je problémem v jádru mnoha problémů dnešního světa, protože byl skutečným počátkem, senzačním propuknutím moderní apostaze. A tak čím více jsem četl o katolicismu, tím zajímavější to bylo. Ano, svým způsobem to bylo, jako když se odškrtávají políčka. Stál jsem tedy ve třídě a vysvětloval jsem něco…. – před těmito londýnskými školáky, těmito drsnými hochy s rozvedenými rodiči. Stále více rodin se rozpadalo díky „úžasnému“, modernímu, industriálnímu, protestantskému způsobu života a nyní vidíme, že rodina je, dá se říct, v posledním tažení. S výjimkou katolíků, kteří berou manželství a svátost manželství vážně – ta je pro rodinu oporou. Jinak samozřejmě můžete mít dobré rodinné organizace, můžete mít dobré protestantské hnutí proti potratům – Bůh jim žehnej – proč je však potrat špatná věc? Proč nemůže žena se svým tělem a s tím, co roste uvnitř ní a ona to nechtěla nebo nechce, dělat co chce? Proč se toho nemůže zbavit? A odpovědí nakonec není nic menšího než všemohoucí Bůh. Lidé však natolik ztratili vnímání Boha, že ne... – Samozřejmě, vnímají život, možná vnímají úctu k životu, milují život, možná milují děti. To vše je vynikající! Je za tím však Bůh nebo ne? A pokud za tím není, pak je to jako když pérová váha stojí proti mistrům boje. Mistrům boje proti Bohu, který probíhá všude kolem nás. Současný člověk bojuje proti Bohu až do hořkého konce a nenávidí Boha. Všichni ti, kteří jsou skutečnými vůdci, ti, kteří opravdu vládnou, ti, kteří řídí – oni nenávidí Boha. Nemylte se! Lenin řekl: „Bůh je mým osobním nepřítelem.“ Na Bohu tak či onak záleží. A ubohý moderní člověk je na míle daleko od Boha. – Za druhé tedy asi protestantismus... určitě! – A tak jsem skončil u toho, že jsem učil ve třídě a dal jsem těmto londýnským školákům... ...Jak říkám, ráno si v metru lokty razili cestu do školy a byli agresivní, mnozí z nich byli bez domova. To se dělo v 60. letech, koncem 60. let, mnozí z nich byli bez domova, bez skutečného domova, protože ženy se učily být muži a neučily se být matkami. Neměli zájem být matkami, nechtěli být matkami. Děti stojí v cestě. Děti vyžadují nezištnost. „Musím být nezištná, pokud mám nějaké děti.“ – „Já chci být sobecká, chci si užívat sama sebe, chci dojít naplnění sebe sama.“ Co říká Náš Pán? „Kdo chce být mým učedníkem, zapři sám sebe“ – nikoliv naplň sám sebe, ale – „zapři sám sebe, vezmi svůj kříž každý den – vezmi svůj kříž každý den – a následuj mě.“ Ó! To je jiný styl života a něco stojí. A není snadný! A žádný katolík by neměl předstírat, že je snadný. Nemáme právo na snadný život, pokud se chceme dostat do nebe. Pokud se nechcete dostat do nebe, inu, pak si samozřejmě užívejte sami sebe nakolik to jde, den za dnem. Carpe diem! Užij dne! Vychutnej si dne! Pak přijde smrt a pak? Vzpomínám si na jeden televizní program před lety – nakupilo se mi docela dost let, ze kterých lze brát vzpomínky – vzpomínám si na televizní program s Malcolmem Muggeridgem, který dělal rozhovor s malým starým skotským mnichem v cisterciáckém klášteře ve Skotsku. Bohužel neumím napodobit skotský přízvuk, umím napodobit irský přízvuk, ale ne skotský, tak se o to nepokusím – „Není tento váš život v klášteře těžký?“ A malý starý mnich povídá: „Je to lože, na kterém se špatně leží, ale snadno se na něm umírá!“ Je to v každém případě jiný způsob života, je to jiný život. Nejdeme v souladu se světem, kráčíme v souladu s jinými notami, což znamená, že je to pro laiky někdy těžké snažit se pomáhat kněžím, protože kněz nepochoduje podle not, které má laik. Laik bude odborníkem ve svém oboru, proto je k němu povolán, a ve svém oboru se pohybuje volně. Je zvyklý na svůj obor, který nemá žádný nejvyšší světský cíl, nejvyšším cílem je spása duší, což jsou jiné „noty“. A celý svět dnes pochoduje podle jiných not, než jsou ty Kristovy. To byl tedy druhý bod.
Třetí událost – myslím, že ty dvě předešlé se objevují v biografii, kterou nedávno napsal můj velmi dobrý přítel ze Spojených států, Dr. David White, který zde bohužel nemůže být. Rád by zde byl, jeho zdraví to však neumožňuje. Přesto ho zmiňuji s velkým vděkem, protože když jsem byl ve Spojených státech, existoval zde někdo, komu jsem mohl zavolat a on mi poskytl velmi rozumný názor, katolický názor. – To, co jsem zjistil, když jsem se blížil ke katolické Církvi a setkával jsem se s jedním knězem za druhým – setkal jsem se s několika kněžími karmelitány, benediktiny, jezuity a všichni ke mně byli milí. Všichni byli velmi tolerantní vůči tomuto nedůtklivému mladému muži, který neměl zájem o manželku, ale o katolicismus. „Ale víte, je to Angličan pročež, ano, vaše věc mě zajímá, ale nepřibližujte se mi – nepřibližujte se mi – ale řekněte mi...“ ... Byli tedy jeden jako druhý a aniž by to zkusili, říkali, že se nelze přibližovat. Velmi moudře. – Setkával jsem se tedy s těmito kněžími... Trochu se vrátím zpátky. Říkal jsem hochům ve třídě, poslední rok, když jsem učil v Londýně, což byl školní rok 1969/1970, říkal jsem těm hochům: „Zde je problém, toto je katolická odpověď.“ „Pane, jste katolík?“ „Ne, ne, ne, nejsem!“ „Cože? Říkáte nám katolické odpovědi, ale nejste katolík? Co to je?“ Hospodin na mě vymyslel lest s jedním Irem, aby měl jistotu, že spadnu do katolické Církve. Stál mi za zády – musel tam stát – a strčil mě a já jsem spadl přímo do „bazénu“, n´est-ce pas? Tedy... byl to ale Ir! Díky Bohu za Iry! Alespoň za to, jací byli dřív. Ó, dnes... Dnes mají potíže... latiníci říkají: „Corruptio optimi passima! („Zkaženost nejlepšího je nejhorší!“) Irové bývali jedním z nejkatoličtějších národů a nyní... Pokud materialismus polapí Anglii, Angličané jsou na něj zvyklí. Mají jej ve svém systému posledních 500 let, takže se nesloží, když dostanou další dávku materialismu. Bohužel! Ale Irové ve svém systému neměli materialismus, nejsou materialističtí. Věří v malé zelené mužíčky, takže vidíte, že Irové mají určitý rozměr, který Angličané nemají!
Bylo to tedy v roce 1966–1967, v polovině 60. let. Jsem velkým milovníkem Beethovena, jak někteří vědí – i když to zde nemá žádnou důležitost – ale četl jsem knížku o Beethovenovi od Francouze Romaina Rollanda, která mi byla důrazně doporučena, Beethoven: Velká tvůrčí období [Les grandes époques créatrices dans la vie Beethoven], a ta popisuje, analyzuje a interpretuje několik hlavních děl Beethovenova druhého období a pak třetího období. A analyzoval sonátu Appassionata. Beethoven byl určitě blízko Bohu, bojoval s Bohem, ale byl Bohu blízko. Jednou se odvážil říct – takhle moc se mýlil – jednou se odvážil říct něco jako „Bůh a já jsme si rovnocenní“. Já myslím, drahý Ludwigu, že ne tak docela, ne tak docela! Takhle on ovšem jednal s všemohoucím Bohem. Bůh je v této hudbě zajisté přítomen velmi vzpírajícím se způsobem, ale v každém případě tam je. A Romain Rolland řekl o konkrétním momentu v první části klavírní sonáty Appassionata: „Zde to je: Fiat voluntas tua.“ Beethoven zde říká: „Buď vůle tvá.“ A tato myšlenka mě zasáhla. Ano, to dává smysl. Appassionata je ohromná bouře. Je to bouřlivá hudba s klidnějšími momenty, ale „Buď vůle tvá“, v podstatě toto to bylo. A tak prostřednictvím hudby, prostřednictvím této konkrétní sonáty, prostřednictvím revolučního Beethovena se opět – prostřednictvím francouzského vykladače hudby – se opět Bůh ke mně dostal a já jsem řekl: „Buď vůle tvá.“ A opět to mělo následky.
To jsou tedy tři momenty z oněch 80 let, jen abych připomněl, že můj vděk za těch 80 let putuje především k všemohoucímu Bohu.
A následně pak k arcibiskupu Lefebvrovi. Jaký veliký Boží muž! A všemohoucí Bůh mě k němu nasměroval. Nijak zvlášť jsem jít nechtěl. Nakonec to bylo díky témuž irskému knězi. Tento irský kněz mě „strčil do bazénu“. Tentýž irský kněz v den, kdy mě přijal do Církve, řekl: „Budeš knězem!“ Já řekl: „Počkejte moment, otče, jsem jen..“ A tak jsem čekal. A čekal jsem skoro dva roky a pak na konci těch dvou let mi stále říkal: „Budeš knězem!“ A tedy mě postrkoval směrem ke kněžství. Vyzkoušel jsem diecézní seminář v Guildfordu. Nefungovalo to! Otevřel jsem si svou velkou pusu moc dokořán. A tak tento dobrý kněz, když jsem se podruhé vrátil s ocasem mezi nohama jako spráskaný pes, který byl podruhé odmítnut... vrátil jsem se k němu a on řekl: „Existuje pro tebe jediné místo a to je Écône.“ – A to dokonce ani nevěřil v Écône! Věřil, že Pavel VI. je světec. Myslel si, že všechny potíže jsou kvůli biskupům, nikoliv kvůli papeži. To byl zjevně jeho způsob, jak se u Pavla VI. vypořádat s problémem papeže. Nadále mě tedy povzbuzoval, abych se stal knězem. V Londýně měl schůzku s arcibiskupem Lefebvrem, ale nedostavil se na ni. Nešel na tu schůzku, protože arcibiskup byl proti papeži. Milý otec Flanagan tedy ani nevěřil v Écône, ale řekl: „Existuje pro tebe jediné místo, máš moc prořízlou pusu – víš – jediné místo, kde budeš šťastný, je v Écône!“ Dojednal tedy schůzku v Anglii s knězem Bratrstva a pak jsem odjel do Écône. A zbytek je minulost – moje minulost – netvrdím, že je kdovíjak důležitá, ale pro mě samozřejmě důležitá byla.
Ať je to tak či onak, jaký dnes máme svět? Inu, jsem jako vždy přesvědčený, že katolické odpovědi, pravé katolické odpovědi, nikoliv modernizované katolické odpovědi, ale pravé katolické odpovědi – což je závěr, ke kterému skoro každý tady došel [oslavy se účastnilo i několik nevěřících lidí – pozn. překl.] – pravé katolické odpovědi, jsou řešením na problémy moderního světa. Nemůžete však zůstat nečinní! Dalším momentem, který stojí za zmínku, je ten moment, kdy mě Kancelář pro seznámení s katolickou Vírou seznámila s Aylesfordem. Navštívil jsem Aylesford a byl jsem znovu přijat – i když jsem ještě nebyl katolíkem – byl jsem přijat velmi přátelsky a když jsem tam byl poprvé, hovořil jsem s karmelitánskými kněžími a opět to bylo světlo, které my bylo dáno, a tím světlem bylo: „Vaše problémy se vyřeší, ale ne podle vašich časových termínů.“ Ne, nepřijdete do Církve a neřeknete Církvi, jaké jsou odpovědi. Můžete ji říct, jaké jsou vaše problémy, ale nemůžete ji říct, jaké mají být odpovědi... Církev vám to řekne. A tak jsem naslouchal tomu, co říkala Církev, a stále to dávalo smysl, a nakonec mě otec Flanagan poslal do Écône. Tam si vzpomínám na jednoho francouzského novináře, který se mnou v jedné fázi dělal rozhovor a zeptal se mě, jak mi je, jak se cítím v Écône, zda jsem šťastný atd. Tak jsem mu řekl: „No, všude jinde jsem se cítil, tak, že bych vytloukal okna, ale zde okna i já vycházíme dobře.“ Écône bylo místem, kam jsem patřil. Pak jsem se v roce 1976 stal knězem a musím říct, že od té doby to je vyčerpávající život, ale je to velmi šťastný život. Ve francouzštině se říká: „Chceš-li být šťastný na pár hodin, opij se; chceš-li být šťastný na pár měsíců – možná pár týdnů – ožeň se; chceš-li být šťastný po zbytek života, staň se knězem.“ Je to tedy šťastný život, což rozhodně konstatuji. Veškeré díky, veškeré díky všemohoucímu Bohu a skvělému arcibiskupovi! On držel linii, rovnováhu mezi schizmatem napravo a herezí nalevo. Stranil se modernismu; viděl do něj, což mnozí mladí seminaristé v mé době.. ...Nechápali ho, neprošli nepříjemnou zkušeností moderního světa, jakou jsem prošel já a úspěšně ji pochopil. Industrialismus, protestantismus atd. Byli tedy zbožnými mladými muži, rozhodně zbožnými, dost zbožnými na to, aby chtěli formaci ve staromódním katolickém semináři, kterou ještě mohli dostat od arcibiskupa a kterou nemohli dostat nikde jinde. Když však chtěli získat tuto staromódní katolickou formaci, nechtěli být odděleni od Církve, jak jim to připadalo. A proto v určitém bodě, v každém případě po smrti arcibiskupa – ti, kteří s ním zůstali až tak dlouho – protože seminaristé po celou dobu odpadali, protože „arcibiskup byl schizmatik“, tak jej ďábel prezentoval... takže celou dobu odpadali – ale někteří samozřejmě zůstali. Ale, i když v roce 1988 vysvětil čtyři biskupy – počty opět klesly – byla to skupina 50 kněží... Arcibiskup byl příjemně překvapen, že těch, kteří odešli, nebylo mnohem víc, a že ve skutečnosti velký počet tradičních katolíků, jaký byl do roku 1988, zůstal u Tradice. Vedl své stádo přes „Rudé moře“ a většina z něj došla až na druhý břeh a on byl překvapen. Tak to však bylo. Jakmile však odešel, jakmile už zde nebylo jeho charisma – zemřel v roce 1991 – jakmile již neinspiroval seminaristy a lidi svým vlastním příkladem, svou vlastní svatostí, svým vlastním studiem, svou vlastní rovnováhou, svým vlastním humorem, svým vlastním charismatem – byl to všestranný muž, velký muž... Když zde již nebyl a jeho přitažlivost již nepřitahovala, začala zase zabírat menší přitažlivost Říma, který jim říkal, že jsou římskými katolíky. A ti, kteří pochopili, že nikterak neplatí, že by arcibiskup Lefebvre nebyl Říman nebo římský katolík, ti, kteří s ním zůstali do poslední chvíle, se začali stávat kořistí přitažlivosti Říma. A tehdy FSSPX – jež bylo velkým souborem mladých kněží a věřících – dělalo úžasnou práci, bylo vůdčí silou odporu vůči kolapsu Církve po Druhém vatikánském koncilu, kvůli čemuž jej všemohoucí Bůh zjevně pozvedl – aby odporovalo – ... Přitažlivost Říma si získala část těchto mladých mužů, kteří neměli ty roky jako já a zkušenost, kterou jsem měl. Riskuji, že se budu vychloubat... Nevychloubám se. Svatý Pavel říká: „Mně však budiž daleko, abych hledal svou slávu v něčem jiném než v kříži Pána našeho Ježíše Krista.“ Řekl bych však, že rozdíl mezi nimi a mnou byl ten, že já jsem musel projít cestu skrze celý moderní svět, skrze industrialismus a protestantismus a bylo mi, jak jsem řekl, od Boha dáno ponětí o tom, že je tu cosi vážně v nepořádku. Kdybych do začátku toto ponětí neměl, toto cítění, s nímž jsem začal, ani by se mi nesnilo, že se nějak přiblížím katolické Církvi.
Otec Chazal řekl – právě nedávno mi psal, je teď na Filipínách – bývalý kněz Bratrstva, jeden, který odešel z dobrého důvodu a koná teď misijní dílo na Filipínách... Velice obtížné! Velice obtížné! ... protože tam není rámec, rámec oficiální Církve již kolem něj není, aby ho podporoval a vedl ho a pomáhal mu. Je velice odkázán na sebe a to je osud kněze, který opustí Bratrstvo: není to snadný život.. V každém případě otec Chazal mi psal a řekl: „Bez této krize – přičemž je naprosto v pořádku, jestliže tuto krizi kritizujete a obviňujete – ale bez této krize by se mi zkazila duše!“ (J´aurais pourri mon âme.) „Zkazila by se mi duše. Jen tato krize mě probudila.“ Určitě to platí i pro mě: určitě, kdyby mi nebylo dáno toto cítění, že je něco vážně v nepořádku v moderním světě, šel bych a kráčel po špičkách mezi tulipány a tančil s vílami a všechno to ostatní... [Narážka na písničku z 20. let zhruba ve smyslu: nic bych neřešil. – pozn. překl.] Inu, bylo tomu ale tak, že na mě všemohoucí Bůh dohlížel.
Ó, moji drazí přátelé... Kde jsme dnes? Řeknu jen pár slov. Jsme na počátku ohromné ekonomické a finanční krize a prostředky, které prezident Trump prosazuje k tomu, abychom se z této krize dostali, jsou spíše součástí problému. Jinak řečeno, je to „odsouvání problému na později,“ jak se říká v Americe. Další dluh, velký nový dluh je nutný hned od začátku. Systém tak byl vybudován, moderní systém, když se lidé začali odvracet od Boha, když začínalo povstávat moderní bankovnictví. Reformace ve 30., 40. letech 16. století, Bank of England v roce 1694, první v moderním centrálním bankovnictví. Bankovnictví... banksteři.. banksteři, kteří vládnou modernímu světu, kteří ovládají moderní svět, za scénou, ne-li před ní. A oni vytvořili tento systém dluhu. Co je dluh? „Dluh je otroctví,“ říká Písmo svaté. Dlužník je otrokem věřitele a způsob, kterým bohaté národy zotročují chudé národy, je dostat je do dluhu. A věcí, kterou nechtějí, je, aby tyto chudé národy dluh splatily. Nechtějí to, chtějí, aby se dluh zvětšoval, zvětšoval, zvětšoval, protože pak budou chudé národy spoutávat stále víc. Jinak řečeno: MOC. Jinými slovy, jestliže se lidé odvrátí od Boha, nutně se, jak říká Náš Pán, obrátí k člověku. Nemůžete sloužit dvěma pánům – buď sloužíte Bohu, nebo člověku. A jestliže budete sloužit penězům, pak nemůžete sloužit Bohu. A moderní člověk chce peníze. Chce cokoliv, všechno. Peníze mohou přinést komfort, materialismus, cokoliv si představíte... Odvrací se od Boha. Jde to ruku v ruce: toto odvrácení od Boha vytváří nepořádek ve společnosti veškerým možným způsobem. Nepořádek, který lze vyřešit jen návratem k Bohu, což znamená návratem k Ježíši Kristu a návratem k Jeho jediné Církvi. A to pro moderního člověka není přijatelné a proto si jde pro další ohromný dluh, další řadu finanční výpomoci od bank, pro průmysl. Systém nefunguje. Nemůže fungovat! Může fungovat jen na neustálém zvyšování zvyšujících se objemů dluhů. Tak je vytvořený od počátku a je to past, do které se moderní člověk sám dostal. A vy byste mohli – jsem si tím jistý – říkat až do nekonečna: „Řešením je vrátit se k všemohoucímu Bohu a k Ježíši Kristu.“ –  „Ne, to je jediné řešení, které je nepřijatelné, uděláme cokoliv kromě toho, že bychom se vrátili k Bohu.“
Moji drazí přátelé, toto je svět, ve kterém žijeme. Znamená to, že za dalších deset let – a tím jsem si docela jistý – nebudeme moct uspořádat to, co pořádáme dnes, ačkoliv i to je více méně neuspokojivé v porovnání s tím, co v Církvi bývalo. Nicméně ani tohle nebude do deseti let možné, takže očekávejte, že na moje devadesátiny, pokud se ještě budu belhat o berlích, už tu nebudeme mít vůbec žádné kadidlo, nebude tu žádný hotel a bude tu chleba a sýr někde v katakombách.
Moji drazí přátelé, au revoir, hasta luego, znovu nashledanou za dalších deset let. Bůh vám všem žehnej! Mějte hodně odvahy! Zůstaňte s pravou Vírou – a většina z vás ji má!
Pokud někdo z vás není přesvědčen, že Bratrstvo jde špatnou cestou; ještě se nepotopilo, ale potápí se – myslím tím FSSPX – pokud nejste přesvědčení, pořiďte si výtisk té knihy venku [v předsálí] s názvem „Takoví, jací jsme?“. Protože velkým argumentem některých v Bratrstvu je „Římané říkají, že jsou ochotní nás přijmout takové, jací jsme. Proto Římané přijímají starou Víru; proto Římané nejsou tak úplně špatní; proto s nimi můžeme dojít k nějaké dohodě.“ Hm-hm! Ubozí Římané jsou modernisté, ale nevědí, co to je. Je jen málo lidí dnes, kteří vědí, co to je být modernistou. Mnozí lidé jsou modernisté – mnozí lidé jsou modernisté. V podstatě to znamená, že mám náboženství podle svých podmínek a ne podle podmínek Božích. To je lekce, kterou mě všemohoucí Bůh naučil před pár lety: jsem služebník Boží dle jeho podmínek a ne podle svých.
A jestli, moji drazí přátelé, přijde tlak – a ten přijde, přichází, dolehne těžce – až přijde tlak, obraťte se k růženci. To je odpověď, kterou dává Naše Paní. Už nezbylo mnoho ještě možných aktivit. Pokud jste v pokušení, jste mužní, pokud jste aktivisté, pokud chcete jednat, pokud chcete něco udělat, vzpomeňte si na Petra v Getsemanské zahradě, když měl Náš Pán velké potíže a Petr vytáhne svůj meč a utne ucho jednomu ze služebníků velekněze. Šmik! Ucho uletí a Náš Pán říká: „Petře, zastrč svůj meč.“ Je doba, kdy akce aktivisty není tím, co se vyžaduje. Náš Pán mohl říct: „Řekl jsem ti před chvílí, když jsme vešli do Getsemanské zahrady, modli se, jinak tě pokušení dostane!“ A Petr se nemodlil, usnul a pokušení ho dostalo a on padl. Hned poté Náš Pán řekl: „Zastrč svůj meč.“ On a deset dalších apoštolů – Jidáš s nimi zjevně ještě nebyl – přesto všichni utekli. Chcete vy nebo já utéct v příštích několika letech? Rozpoznejme tedy, co Náš Pán opravdu chce, a já si nemyslím, že dnes opravdu chce akci. Určitě však chce modlitbu a proto jeho Matka stále říká: „Modlete se růženec.“ Modlete se růženec, moji drazí přátelé, je-li to možné a je-li to přijatelné. Tam venku jsou miliony lidí, kteří nemají žádné ponětí o modlitbě a žádnou schopnost se modlit, dokud se to nenaučí, dokud v ni neuvěří. Miliony lidí, kteří se za sebe neumí modlit. Je to hrstka z nás, která se musí modlit za ně všechny. To je to, co Náš Pán chce prostřednictvím své Matky. Jeho Matka je velkým komunikačním prostředkem, záchranou a spásou prostřednictvím níž se dostáváme k jejímu Synovi v pravém náboženství našeho Otce, našeho Otce v nebi.
Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.
Zdroj: archiv překladatele
Překlad: D. Grof