Komentář Eleison DCXXXIII – „Postmoderna“ – II (2019)

Komentář Eleison DCXXXIII – „Postmoderna“ – II (2019)

(633)

31. srpna 2019

„POSTMODERNA“ – II   

S rizikem, že tyto „Komentáře“ unaví čtenáře variacemi na téma Pravda, okomentují detailně souhrn [knihy] Culture as religion; the post-modern interpretation of the relationship between culture and religion [Kultura jako náboženství; postmoderní výklad vztahu mezi kulturou a náboženstvím] od Wojciecka Niemczewskiho, citovaný zde minulý týden. Protože my skutečně musíme spasit své duše a jedním velkým nebezpečím na cestě spásy duší je oslepování naší největší vlohy, jíž je naše myšlení, po němž bezprostředně následuje zkažení našich srdcí. A největším nebezpečím pro naše myšlení dnes je všeobecná domněnka, že na idejích nezáleží, že pravda není důležitá. Podívejte se, jak Druhý vatikánský koncil upřednostňoval modernitu před věrným katolicismem zvláště v koncilním dokumentu Gaudium et Spes, a pak, jak Bratrstvo sv. Pia X. upřednostňovalo koncilní Římany před svým věrným Zakladatelem, a v obou případech, jak je velká většina kněží a laiků následovala.

Začněme tím, že vyložíme Niemczewskiho myšlenky, abychom viděli, odkud přichází a kam jde: 1) Neexistuje žádný objektivní Bůh, protože „Bůh“ je subjektivní fabulace v nitru každého z nás. 2) Proto již staré „pravdy“ včerejšího náboženství a filozofie nemají žádný základ. 3) Navíc již nevyhovují dnešnímu reálnému světu, který se ve všech oblastech mění a to rychleji, než kdy dříve. 4) Co je horší, blokují vlastně moderní pokrok neboli „kulturu volby“, která nám umožňuje přizpůsobit se změně, a která zaručuje svobodu každého z nás poskládat si svůj vlastní způsob života. 5) Aby postmoderní člověk zůstal přizpůsobivý modernitě, musí přijmout tuto neuniverzální a nepovinnou „kulturu volby“, která člověku nevnucuje ani pravidla ani jakoukoliv bytost, která mu je nadřazená. 6) Na závěr musí pravda ustoupit svobodě, náboženství kultuře a směřování volnému unášení. 7) Proto pryč s Bohem a Pravdou, ať žije „kultura volby“!

Bohužel pro moderního člověka existuje realita vně jeho myšlení, která je mu tak blízká jako jeho vlastní ruce a nohy, a tato realita nezahrnutá vnitřně, má své vlastní zákony, jež nejsou nikterak závislé na jeho myšlení. Například, když ho bolí zuby, bude muset jít k zubaři a nikoliv k prodavači ryb. A tyto zákony nejsou jen fyzické, ale také morální. Například, když má ubohá dívka potrat, nebude schopná se zbavit svých výčitek svědomí, jakkoliv moc by se jich ráda zbavila. Svobodná vůle každého z nás lidí je nesporně svobodná – odtud možnost Niemczewskiho „kultury volby“ – ale tato kultura volby může fungovat pouze v nitru a nikoliv vně strukturovaného rámce zákonů fyzické i morální reality mimo myšlení. Proto mám svobodu si na věčnost zvolit nebe nebo peklo, ale nemám svobodu zvolit si závažné porušení mravního zákona a přesto jít do nebe.

Starověcí Řekové na svém vrcholu předcházeli Vtělení Našeho Pána o stovky let, takže neměli žádný prospěch z nadpřirozené milosti nebo osvícení. Jen však přirozeně pozorovali – nevymysleli si – závažné a nevyhnutelné důsledky vzepření se lidí vůči mravní struktuře lidského života a dali tomuto vzepření jméno – „domýšlivost“. Dnes bychom to nazvali „pýcha“. A tak Niemczewskiho prezentace „kultury volby“ začíná popřením Boha a končí vzdorováním Mu, zatímco však může [Niemczewski] ohnout myšlení lidí ve prospěch své „kultury“, je bezmocný ohnout věčnou a nepopsatelnou Existenci Boha nebo věčnou a absolutní potřebu Pravdy. Pokud například neexistuje žádná taková věc jako pravda, pak přinejmenším to je pravda. Proto při popírání kteréhokoliv nebo všech dogmat není nikdo tak dogmatický jako svobodní zednáři a ve svém subjektivním podkopávání veškeré nauky není nikdo tak doktrinální jako modernisté a neomodernisté.

Stručně řečeno, člověk jako Niemczewski odmítá uznat, že kolem lidské oblasti volby je prstenec reality, která není volbou člověka. Duchovní Druhého vatikánského koncilu odmítají uznat, že poklad Víry nemůže být modernizován. A vůdcové Novobratrstva sv. Pia X. odmítají uznat, že koncilní Římané jsou obchodníci s iluzí. „Kultura volby“ skončí tím, že za ni všichni z nich draze zaplatí. Může je stát jejich věčnost, pokud nepřijdou zpět ke svým katolickým smyslům.

Kyrie Eleison

Zdroj: The St. Marcel Initiative

Překlad: D. Grof