neděle 11. ledna 2015

Na svátek Nejsvětější Rodiny Páně (1903)


Na svátek Nejsvětější Rodiny Páně (1903)
Jak má a jak může každý člověk za příkladem svaté rodiny přispěti ku společnému rodinnému blahu
Obsah: Národové se skládají ze zemí, ty z měst a vesnic, ty z rodin, a rodiny z jednotlivců; budou-li tito míti na paměti pravé blaho, musí býti blažení celí národové. Jak má a jak může každý člověk za příkladem svaté rodiny přispěti ku společnému blahu rodinnému? 1. Otcové dobrým příkladem křesťanského života, 2. matky pobožností a šetrností, 3. dítky poslušností a vděčností. – Čiňte tak všichni!
Jak dobré jest to, a jak utěšené, když přibývají bratři v jednotě. (Žalm 132, 1).
Nelze popříti, že lidé téměř všude naříkají; svírá mnohé hlad, bída, nedostatek; na mnohých místech různice, sváry a nepřátelství; bojují proti sobě jednotlivci, obce, strany v obcích, národové. A přece jako téměř všichni a jednotliví naříkají, že jest zle, tak všichni a jednotliví mohou a mají přispěti k tomu, aby bylo lépe, dobře. Vždyť celí národové skládají se z částí, které obývají jednotlivé země; jednotlivé země, skládají se z měst a vesnic; jednotlivá města a vesnice složena jsou z rodin, a jednotlivé rodiny skládají se ze členů, čili z jednotlivých lidí. Kdyby tedy byli opravdu dobří lidé jednotliví, musily by nevyhnutelně dobrými býti i ty skupiny, ať se jmenují jakkoliv, které jednotliví lidé tvoří, a pak by nevyhnutelně musilo býti dobře celým národům.
Nebude dojista nikdo z nás tak nesmyslným a bezcitným, aby se odvážil tvrditi, že není povinností každého člověka pracovati také o blaho svých bližních, a že se má starati jen o sebe. Jest pravda, že pravidlem křesťanské lásky dobře spořádané jest, že má člověk pečovati nejprve o sebe; ale totéž učení Kristovo praví: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého; a co chceš, aby ti jiní činili, to i ty čiň jim, a co nechceš, aby ti jiní činili, toho ani ty nečiň jim.“ Má tedy člověk přede vším pečovati o čest a slávu Boží, ale hned potom také o blaho nejen své, nýbrž i svého bližního. A kdyby tak učinil každý člověk, odpadly by jistě přemnohé, ano můžeme říci všecky stezky a nářky, které tak často slýcháme, o nichž se tak mnoho také píše, a k jichž odstranění různí udávají různé prostředky.
Toto všecko měl na paměti nynější svatý Otec Lev XIII., když tak důtklivě a tak vřele odporučuje úctu přesvaté Rodiny Nazaretské, jíž po jeho nařízení jest zasvěcena neděle třetí po Zjevení Páně, jako jest neděle druhá zasvěcena Nejsvětějšímu Jménu Ježíš; to měl také svátý Otec na paměti, když tak vroucně odporučuje také jednoty svaté Rodiny a její obrazy. Mají katoličtí křesťané častěji pamatovati na tuto rodinu přesvatou, mají se na ni dle svého stavu jednotliví členové dívati a jejich příkladem k dobrému se povzbuzovati. Účelem pak toho všeho má býti, aby tak lidé jednotliví přispěli ku zdokonalení celých rodin a proto i vesnic, měst, zemí, říší, národů.
Uvažujme tedy, jak možno tento úmysl provésti, čili jak má a jak může každý člověk za příkladem svaté rodiny přispěti ku společnému blahu rodinnému.
V jednom městě otec, nevěda si již rady, co má činiti se synem, který ho různým spůsobem pronásledoval, šel konečně k soudci a prosil ho, aby si dal syna zavolati, a aby mu domluvil. Avšak soudce nejen že žádosti jeho nevyhověl, nýbrž docela ho odbyl slovy: „Jak jste si syna vychoval, takového jej nyní máte; kdybyste ho byl lépe vychovával, nebyl byste se na něm dočkal toho všeho, co na něho žalujete; proto klidíte jenom to, co jste si sám nasil.“ Ačkoliv slova tato nejsou pravdiva vzhledem na všecky otce a syny, přece obecně lidé uznávají a zkušenost to také dokazuje, že rodiče, hlavně otec, mají veliký vliv na své dítky; opravdu přečasto jsou dítky takové, jakými je rodiče učinili. Vždycky to ovšem pravda není; nebo jako není žádné pravidlo bez výminky, tak není ani toto. Vždyť se velmi často stává, že rodičové dobří mají dítky nezdárné, a naopak dítky rodičů nepořádných bývají někdy spořádány, ano i to dokazuje zkušenost, že dítky týchž rodičů, kterým se tedy dostalo stejného vychování, nebývají všecky stejné, nýbrž některé dobré, pořádné, jiné zlé, nepořádné.
Avšak ačkoliv jest pravda, že nemohou vždycky rodiče za dítky, přece také pravda jest, že mají rodičové všichni vésti k dobrému dítky všecky, byť se i dílo jejich pro nezdárnost dětí nedařilo.
1. Jest to na prvním místě otec. Otec jest hlavou rodiny, za takového platí, jako takový bude jednou od Pána Boha souzen. On tudíž má na celou rodinu vliv největší, on také může za příkladem svatého Josefa ku blahu své celé rodiny a proto i celé obce, ve které žije, a národa, ku kterému náleží, přispěti nejvíce. Jak toto své důležité poslání v rodině vykoná? Správným křesťanským životem.
Těmto slovům nerozumějte, otcové křesťanští, snad tak, že by měl otec jenom se modliti, chrám Páně navštěvovati, k různým katolickým spolkům a jednotám se přihlásiti; nýbrž slovům těm rozumějte tak, že se má otec za všech okolností a při všech svých pracích, utrpeních, zábavách, zármutcích říditi zákonem Ježíše Krista a Jeho svaté církve. Připomínám tuto obecnou povinnost jako hlavní povinnost otce a ne matky ani dítek, ač i ti po křesťansku žíti mají, z té příčiny, že přede vším otec musí žádati ode všech členů rodiny poslušnost. Žádá-li jí od členů své rodiny, a jestli ji také právem od ní očekává, musí nejprve všem zřetelně dokazovati, že jest sám poslušen svého Otce nebeského a své duchovní matky svaté církve. Otec, který lehkomyslně nebo zlomyslně bezohledně, kterékoliv přikázaní Boží nebo církevní přestupuje, dokazuje viditelně sám svou neposlušnost; a jak potom může žádati a jak se může domáhati poslušnosti od jiných? Může k ní ovšem donutiti hrozbami, domluvami, snad i tresty; ale zač stojí takováto poslušnost vynucená, která plní rozkazy jen na oko, když jest viděna, ale potají beze svědků páchá nepravosti, jak jen může!? Mimo to; nechť se nikdo nemýlí, že snad dítky, byť i byly sebe menší, nesoudí. Soudí, a to velmi často zcela správně. A proto zdaž se již v tom útlém srdci často nehlásí ku právu otázka: „Když otec neposlouchá a nechce poslouchati Boha a církve, o kterýchž se v náboženství učíme, že jich máme poslouchati všichni, jak pak může chtíti, abychom my poslouchali jeho?“ – Mimo to zdaž se takový otec nemusí hanbiti sám za sebe? Zdaž mu velmi často nemusí činiti výčitky jeho svědomí, a to trpké, ježto sám musí uznati, že od svých podřízených žádá toho, co Bohu a církvi odpírá sám?
Proto, otcové křesťanští, přičiňte se, abyste dávali celým svým domácnostem dobrý příklad pravým, spořádaným životem křesťanským. Tím posloužíte velice sobě, poněvadž budete čím dále tím milejšími Bohu, tím prospějete také svým domácím všem, poněvadž je budete nejlépe a nejvydatněji nabádati, aby žili život milý Bohu; a kdyby všichni lidé žili tak, jak Bůh chce, kdyby se vždy a ve všem chovali tak, aby se líbili Bohu, věřte mi, že by bylo mnohem lépe na světě lidem všem.
2. Obracím se nyní k vám, matky a manželky křesťanské! Vzorem vaším má býti Maria Panna Matka Boží, a bude-li vaším vzorem opravdu, budete-li se Jí čím dále tím více přibližovati, budete čím dále tím více oblažovati jak sebe tak také celé své rodiny. Následujte Jejího příkladu hlavně ve zbožnosti a v šetrnosti. Zbožnosti jest potřebí obzvláště vám; neboť vaše povolání a postavení žádá velmi často mnoho trpělivosti, obětavosti, sebezapření, síly a statečnosti. A k tomu ke všemu jest potřebí pomoci Boží, kterou dává Bůh těm, kteří Ho za ni prosí. Kdybyste i byly zámožné a kdyby se zdálo, že vám snad z požadavků pozemských neschází nic, i tu jest vám potřebí zbožnosti. Zkušenost dokazuje, že nezřídka rodiny zámožné zchudly náhle, ruka Páně se jich dotkla právě tu, když se toho nejméně nadály. A že v neštěstí oči manžela i dítek hlavně jsou obráceny na matku, a že manželce jest potřebí duchapřítomnosti obzvláště tu, když muž jest snad neštěstím hnán k zoufalství, o tom dojista nepochybuje nikdo. Proto nezanedbávejte modliteb nikdy, netrpte toho také, aby kdokoliv z vašich rodin choval se jako nerozumné zvíře, nespínaje rukou svých k modlitbě téměř nikdy; přijímejte rády a často svaté svátosti a navštěvujte chrám Páně pilně a zbožně, dobře vědouce, že tu u trůnu Spasitelova a u nohou té Matky bolestné, která stála pod křížem svého Syna, Spasitele světa, kyne vám útěcha, pomoc a posila v dobách vašeho života nejtrapnějších, a že nebudete-li se moci dovolati rady a pomoci nikde, zde se jí dovoláte, když ne jinak, aspoň tak, že vám bude kříž váš mnohem snesitelnější.
Druhá pak ctnost, ve které máte vynikati samy a ku které máte naváděti také jiných, jest šetrnost a s ní spojená pracovitost. I v těchto ctnostech vynikala Matka Páně a vybízí vás tudíž také k ochotnému následování. Nelze popříti, že nedostatek v domácnosti činí smutnými a mnohdy velice nespokojenými všecky členy rodiny. Jisto jest také, že ovšem nemůže se každému dostati všeho tak, jak by si snad přál. Rovněž pravda jest, že o potřeby vezdejší v každé rodině má se starati v první řadě otec, hlava rodiny. Ale jisto také jest, že matka a manželka mnoho může přispěti k tomuto, abych tak řekl, rodinnému blahobytu a spokojenosti, nebo nedostatku a nespokojenosti, a to přede vším šetrností, pro kterou nerozhazuje zbytečně to, co má, a pracovitostí, kterou se má i rozmnožiti to, co má. Matka Páně pocházela z rodiny královské, a byla chudobná. Manžel Její byl chudým řemeslníkem, tesařem. Avšak přes to, že byla z rodiny tak vznešené, prací svých přesvatých rukou opatřovala také toho, čeho bylo potřebí ku výživě Její i svatého Josefa i Krista Pána.
Proto, manželky křesťanské, konejte pilně práce své; nestyďte se za to, že snad ruce vaše nejsou dosti jemné, nýbrž že jsou upracované, není vám to k necti, nýbrž ku cti; a v tom smyslu také vychovávejte dítky své. Zacházejte také se vším, co vám svěřeno jest na různé potřeby, šetrně; oděv váš i vám svěřených dítek budiž vždy vašemu stavu a povolání přiměřený a raději jednodušší než nádhernější. Učte i svých dítek zacházeti se vším šetrně; když si tak zvyknou za mládí, ponesou si tuto šetrnost jednou z domu jako vzácný podíl, a přesvědčí se ony, přesvědčíte se často i vy sami, že šetrnost ta stojí za mnoho set i tisíc, kterých jste jim v hotovosti dáti nemohly, které jste jim ale opravdu daly.
3. Jako mohou a mají ku blahu rodinnému a tak i celého lidstva přispěti otcové a matky, tak mají učiniti také dítky. Přispějí k tomu hlavně dvěma ctnostmi, které jsou jejich stáří nejpřiměřenější, a proti kterýmž se bohužel velmi často prohřešují a tak rodičům svým připravují zármutek, samy na sebe pak volají kletbu Boží. A tyto ctnosti jsou poslušnost a vděčnost.
Že neposlušnost dítek kalí na mnohých místech radost a spokojenost jak dětí, tak rodičů, toho jsou zajisté doklady mnohé. Jak může býti v srdci svém pokojný a klidný syn, který má jen poněkud srdce citlivé, musí-li si sám dáti to nehezké, ba ohavné vysvědčení, že rodičům svým vzdoruje, že jich rozkazů a rady nedbá, že jedná vždy jen podle svého, ano že se snad rodičům docela posmívá? Jak nemůže cítiti trpké výčitky svého svědomí dcera, která matku svou neposlušností a vzdorovitostí trápí, a která jen poněkud pamatuje na slova písma svatého, kterých nesmaže ani nevyvrátí nikdo: „Požehnání otcovo staví domy, ale kletba matčina vyvrací je ze základů?“ A jak jest rodičům takových neposlušných synů a vzdorovitých dcer? V takové rodině bývají hádky na denním pořádku, tam nepřebývá Bůh, nýbrž taková rodina jest opravdu hnízdem ďáblovým, a tam nemůže býti a není dobře, byť i rodina ta byla sebe bohatší. – Naopak kde otec a matka rozumně poroučí a dospělým dětem moudře radí, kde synové a dcery otce i matky poslouchají, tam se naplňují slova žalmisty Páně, že všichni bydlí v takové rodině v jednotě, tam jest také pobyt dobrý a utěšený. V takové rodině mnohem snáze snášejí i utrpení od jiných, nouzi a nedostatek, navštívení Boží jsou jim snesitelnějšími, poněvadž jich nikdo nikdy nenese sám, nýbrž jako se dělí o radost navzájem, tak se dělí také o zármutek, a proto na nikoho z nich nepadá celý se svou celou váhou a tíží, nýbrž každému se z něho dostává jen části.
A přidruží-li se k této poslušnosti ještě vděčnost, ó jak milo jest pak v rodině této! Rodiče neradi jsou bez dítek svých, dítkám nikde není tak blaze jako doma, členové takové rodiny si navzájem postačují, nehledají společností cizích, a proto nepřinášejí do domů svých ani nákazy ze společností zkažených a zlých. Synové a dcery rodičům svým vděční mohou také s důvěrou očekávati, že se na nich naplní krásné zaslíbení přikázaní čtvrtého: Abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.
Proto rodičové křesťanští, i vy synové a dcery, pamatujte na své povinnosti, které máte k sobě navzájem. Máte si navzájem pomáhati ku společnému blahu, a toho dokážete konáním těch ctností, které jsem naznačil. Snad mnozí máte doma obraz svaté rodiny Nazaretské. Vidíte na něm svatého Josefa, starostlivého otce, o němž praví samo písmo svaté, že byl muž spravedlivý, to jest všemi ctnostmi ozdobený, vzor pravého katolického křesťana; vidíte na něm blahoslavenou Matku Páně, Pannu Marii, vzor pobožnosti a pracovitosti; vidíte tam také Pána Ježíše, o kterémž svaté evangelium připomíná, že ačkoliv jest pravý Syn Boží, byl přece svým rodičům poddán, a jest tudíž vzorem poslušnosti a vděčnosti. Proto kdykoliv na ten obraz pohlédnete nebo se naň jenom upomenete, rozpomeňte se také na ctnosti, kterým se z něho máte učiti a ve kterých máte každý vzor svůj následovati. Když tak učiníte, přispějete každý dle sil svých ku blahu té rodiny, ve které vás postavil Bůh, a tím také ku blahu celého lidstva. Amen.
Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 136
Zpracoval: Jakub Albert