pátek 8. listopadu 2013

Hledání katolického státu – 2. část (2004)

 
Charles A. Coulombe
Tento velice dlouhý citát je užitečný, protože ukazuje k čemu nejen La Tour du Pin, ale i většina jiných katolických sociálních teoretiků došla koncem 19. století – k ideji korporativního státu. Muži jako Ramon Nocedal ve Španělsku, Karl, baron von Vogelsang v Rakousku a Giuseppe Toniolo v Itálii rozpracovali stejné ideje ve svých vlastních zemích. Posledně jmenovaný měl vliv na přesvědčení Lva XIII., aby tyto pojmy přijal; výsledkem byla průkopnická encyklika z roku 1891 Rerum Novarum. V ní Lev XIII. líčil korporativismus jako katolický ideál.
Ve výsledku katolické či křesťansko-sociální strany v Rakousku-Uhersku, Německu, Belgii a Nizozemsku všechny přijaly za svůj dlouhodobý cíl korporativní stát. Ve Francii byla šance vytvořit takovou skupinu ironií osudu zmařena nařízením Lva XIII., aby francouzští katolíci opustili roajalismus a „sjednotili se s republikou“; to v naději, že přesvědčí vládu, aby nezkonfiskovala kostely. Zatímco se strategii Lva XIII. nepovedlo zachránit [církevní] vlastnictví, povedlo se jí rozdělit nejaktivnější francouzské katolíky na dvě frakce. V Itálii nebyla zformována žádná katolická strana, protože účast na volební politice by znamenala uznat legitimitu italské vlády (což bylo nemožné kvůli jejímu uzurpování Říma).
Ve Španělsku a Portugalsku byli katolíci také rozděleni dynastickými spory. V každém případě, protože povaha volební politiky, jak ji známe, a v níž katolické strany musely fungovat, je a byla liberální, tyto skupiny často musely odložit jakoukoliv práci na korporativním státu do nějaké neznámé budoucnosti. Takto to bylo i na úsvitu 20. století.
První světová válka zničila mnoho hodnotného, včetně habsburské říše Rakouska-Uherska. Zničila však také víru v liberální vize pokroku; její strašlivá zkáza vedla mnohé k tomu, aby více přemýšleli o příštím světě. Dále také nástup komunismu v Rusku (a krvavé pokusy o jeho vládu ve Finsku, Maďarsku, Bavorsku, na Slovensku a jinde) přivedly mnohé k tomu, aby vážněji přemýšleli o neliberálních alternativách kapitalismu. Byla to však celosvětová ekonomická krize v roce 1929, ohrožující samotné základy mezinárodního kapitalistického hospodářství, která vedla mnohé lidí v mnoha zemích k tomu, aby znovu uvažovali nad korporativním státem. Ačkoliv byly monarchismus a katolicismus v očích mnohých svázány s korporativismem, nebyla tato trojice nutně identická, jak ukázaly pokusy uvést je do praxe. Pius XI. alespoň upevnil a aktualizoval podporu korporativismu ze strany svého předchůdce svou encyklikou Quadragesimo Anno vydanou v roce 1931.
Portugalsko bylo poškozeno revolucí v roce 1910, která vyhnala krále Manuela II. a zavedla antiklerikální režim. 27. května 1926 započalo v Braze na severu lidové povstání proti režimu. 17. června vzbouřenci vstoupili do Lisabonu. Prezidentský úřad byl svěřen generálu Oscaru Carmonovi. Ten povolal do hlavního města jistého profesora Antonia de Oliveiru Salazara, vysokoškolského učitele ekonomie z univerzity v Coimbře. Stejně jako García Moreno přijal Salazar nižší svěcení a byl vroucím katolíkem. Navíc v Coimbře studoval spisy La Tour du Pina. Nakonec se stal premiérem a v roce 1932 dal své zemi novou, korporativní ústavu. V tomto dokumentu byly dříve citované ideje La Tour du Pina převedeny do zákona. Výsledek se nazýval Estado Novo, nový stát.
Hospodářství Portugalska bylo po dlouhou dobu v cizích rukách; Salazar obnovil pozici portugalských rybářů, farmářů a řemeslníků. Církev znovu nabyla své právoplatné místo v národním životě. On prohlásil, že až bude země připravena, přivede zpět krále. Salazar se jako La Tour du Pin, von Vogelsang a jiní korporativističtí teoretici především snažil ukončit vládu stranickosti a frakcí. Jeho vlastními slovy:
..snažíme se vybudovat sociální a korporativní stát přesně odpovídající přirozené stavbě společnosti. Rodiny, farnosti, správní oblasti, korporace, kde se nalézají všichni občané se svými základními právními svobodami, jsou organismy, které vytvářejí národ, a jako takové by měly mít přímou účast na složení vrcholných orgánů státu. Zde je vyjádření zastupitelského systému, který je věrnější, než kterýkoliv jiný.
Jaký byl výsledek? Přes 30. léta, druhou světovou válku, 50. léta se Portugalsku dařilo docela dobře. Korporace dále rostly a životní standard se zvedl. Ale počátkem 60. let vypukly vzpoury proti portugalské vládě v afrických državách Angole, Mosambiku a portugalské Guiney. Ačkoliv byly gerily vyzbrojovány ze Sovětského svazu i Spojených států, Salazar se rozhodl bojovat. V roce 1968 jej ochromila mozková příhoda, zemřel o dva roky později. Jeho nástupci nebyli tak schopní jako on a v té době zátěž boje proti dvěma světovým velmocím v zastoupení zničila národní hospodářství. Převrat z roku 1974 ukončil Salazarův experiment. Co by však bylo výsledkem nového státu, kdyby se mohl mírově rozvíjet, je otázkou, která si, i když se nedá zodpovědět, zasluhuje pořádné zamyšlení.
Další pokus zavést katolický, korporativní stát se odehrál v Rakousku. Pozůstatky německy mluvících oblastí bývalé monarchie byly vždy v dosti svízelné hospodářské situaci. Hospodářská krize zemi těžce zasáhla. Nástup nacistů k moci v Německu chytil zemi do sevření; po sobě následující rakouské vlády se musely, aby zastavily Hitlera, obrátit k Mussolinimu. Navíc byli velmi aktivní komunisti a socialisti. Rakušané, obklopení vnitřními i vnějšími nebezpečími, hledali silné katolické vedení. Nalezli jej v Engelbertu Dollfussovi.
Dollfuss, který se narodil v roce 1892, studoval právo a ekonomii ve Vídni. Stal se tajemníkem Dolnorakouské rolnické federace a v roce 1927 ředitelem Dolnorakouské zemědělské komory. V roce 1931 se stal kancléřem. Na kongresu Křesťansko-sociální strany v dubnu 1933 byla prvořadou starostí potřeba přebudovat rakouskou společnost, pokud měla odolat svým nepřátelům. Na této konferenci Dollfussův zástupce Kurt von Schuschnigg prohlásil, že „přebudování státu“ je „neoddělitelně spjato s reformou společnosti,“ a že vodítkem je Quadragesimo anno. Nová korporativní ústava byla přijata 19. června 1934.
Je pozoruhodným dokumentem. Její preambule říká: „Ve jménu všemohoucího Boha, od nějž vychází všechna spravedlnost, dostává rakouský lid pro svůj křesťanský, německý federální stát na korporativních základech tuto ústavu.“ V souladu s tím byl konkordát se Svatým stolcem povýšen na ústavní zákon. Byly ustaveny korporativní zákonodárné orgány jako Federální kulturní rada a Federální hospodářská rada. Dollfuss, který byl milovníkem rakouských institucí, upřednostňoval restaurování Habsburků. Ale ačkoliv dal své zemi dobrou ústavu, neviděl ji dlouho fungovat.
Rakouští nacisté se báli, že Dollfussovy aktivity zabrání tomu, aby zemi zabralo Německo. 25. července 1934 skupina 150-200 nacistů obsadila kancléřství a zavraždila Dollfusse. Ačkoliv byl pokus o puč potlačen, byl nicméně velkou ránou pro rakouskou nezávislost.
Dollfussova ústava jej přežila – o čtyři roky. Nakonec se Rakousko opuštěné Západem podrobilo svému severnímu sousedovi. Po krátkou dobu, kdy byly Dollfussovy reformy platné, vytvořily některé vynikající výsledky. Bohužel se nikdy nedozvíme o jejich potenciálu.
Litva se také pokusila o podobné řešení problémů velké hospodářské krize, komunismu a nacismu. Poté, co byla v roce 1926 svržena prokomunistická vláda, vrátil se k moci Antanas Smetona, který přivedl národ k samostatnosti v roce 1918. Pod jeho záštitou učinila nová ústava v roce 1931 z katolicismu státní náboženství a ustavila Obchodní komoru a Zemědělskou komoru, aby fungovaly v typicky korporativním stylu. Zákon z roku 1935 vytvořil Komoru práce, aby zabezpečovala kulturní, hospodářské a společenské zájmy dělníků. I zde uběhlo jen pět let, než sovětská vojska tento experiment ukončila – to, co se však mezitím stihlo, bylo velkým příslibem.
Příštího roku přijalo Lotyšsko, severní soused Litvy, korporativní zřízení a to ačkoliv jen 29% Lotyšů byli katolíci. Přesto odpovídalo obecnému modelu:
Korporativní forma vlády vstoupila v platnost v lednu 1936 utvořením Národní hospodářské rady tvořené volenými výbory nově zřízených komor obchodu, průmyslu, zemědělství, řemesel a práce. Byla také vytvořena Státní kulturní rada sestávající z Profesní komory a Komory literatury a umění. Tyto rady mohly individuálně nebo společně spolupracovat s příslušnými vládními odbory. Dvě Národní rady tvořily Společnou hospodářskou a kulturní státní radu, kterou svolával prezident republiky a která pracovala v těsné spolupráci s Kabinetem ministrů. Společná státní rada reprezentovala všechny sekce národa včetně národnostních menšin. Přijímala rozhodnutí prostou většinou hlasů svých členů. Reorganizace produktivní populace na cechovním základu měla paralelu v městské a venkovské samosprávě, kde se nyní volby konaly na cechovním spíše než politickém základu. Nové komunitární právo zabezpečilo organickou koordinaci mezi různými korporativními komorami a samosprávnými územními správami. V té době bylo všeobecně uznáno, že přímá účast všech produktivních socioekonomických skupin ve vládním aparátu zajišťuje národní jednotu, kterou veřejné mínění i funkcionáři státu hledali jako lék na současné neduhy a jako nový základ pro budoucí bezpečnost státu. (Alfred Bilmanis, A History of Latvia, str. 360-361).
I to samozřejmě také v roce 1940 ukončili Sověti.
Rok 1936 také viděl počátek španělské občanské války. Falanga, koalice karlistů, alfonsistů a korporativistů, kteří tento střet v roce 1939 vyhráli, zastávali ve svém programu spolu s 27 dalšími i tento bod:
9. Z ekonomického pohledu považujeme Španělsko za velký syndikát výrobců. Španělskou společnost zorganizujeme korporativně skrze systém syndikátů dle oblastí výroby, syndikátů, které budou ve službě národní hospodářské celistvosti.
Falanga skutečně vytvořila některé tyto syndikáty; nadto šířila ideu korporativismu po Latinské Americe. Dokonce i na Filipínách, které drželi Američani, existovala pobočka Falangy organizovaná Andresem Sorianem a Enriquem Zobelem.
Některé z těchto národů však do roku 1937 utvořily svá vlastní domorodá katolická korporativistická hnutí, přátelská ke španělské Falanze, ale nezávislá na ní. Synarchisti v Mexiku zastávali jako jeden ze svých šestnácti bodů tento:
Příslušníci téhož řemesla nebo profese se musí sjednotit a vytvořit korporativní skupiny. Nad těmito profesními nebo korporativními skupinami musí být ustavena nadřízená moc zodpovědná za jejich vzájemné vztahy a vedoucí je k obecnému dobru. Podobné profesní korporace se musí sjednotit uvnitř sebe a podrobit se nejvyšší autoritě včleněné do politické stavby národa.
Laureano Gomez, hlava kolumbijské Konzervativní strany po roce 1930 a prezident v letech 1950 až 1953, se zajímal o korporativismus. Stejně tak Jose Uriburu, argentinský prezident v letech 1930-1931. Protože však chtěl být Franco přátelský k USA, tiše po roce 1955 odhodil korporativismus a většina Latinoameričanů učinila totéž. Encyklika Quadragesimo anno učinila v Nizozemsku takový dojem, že byly vlastně vytvořeny korporace z podnětu menšinové Katolické strany a obdařeny jistou vládní mocí v ústavě z roku 1938. Druhá světová válka a německá okupace tento experiment ukončily. V Belgii hrál důležitou roli v Reakční skupině novinář Robert Poulet. Ta se skládala z inteligence, válečných veteránů, korporativistů atd. V roce 1932 byl založen její orgán Revue Reactionnaire a byl jím po příští dva roky. Snažil se pomoci rozvíjet „mocný názorový proud proti parlamentu a demokracii“. Cítil, že staré strany musí zmizet a „svěřit svou suverenitu do rukou krále“. Král, který by vládnul s pomocí korporativistického systému, by měl rozsáhlejší pravomoci včetně zákonodárných. V roce 1935 byla Revue Reactionnaire vystřídána Revue de l´Ordre Corporatif (1935-40), která pokračovala v boji za „korporativní monarchii“. Předešlého roku Poulet a různí další členové Reaction převzali Nation Belge. Ten zastával názor, že parlamentní režim umírá a měl by být nahrazen korporativistickým státem organizovaným kolem krále. Podobně smýšleli Pierre Nothomb (nar. 1887), spisovatel a řečník, zakladatel týdeníku L´Action Nationale (1924-1930) a Paul Hoonaert, který byl popraven nacisty.
V Irsku korporativismus inspiroval dílo P. Denise Faheye a P. E. Cahilla. Také měl určitý vliv na ústavu z roku 1937.
Jak se dá očekávat, korporativistické ideje nebyly neznámé ve Francii, domovině La Tour du Pina. Popularizoval je proslulý Charles Maurras z Action Francaise. Díky vlivu jeho a jemu podobných, experimentoval režim maršála Pétaina ve Vichy s korporativismem během dvou let své částečné nezávislosti na německých okupantech v letech 1940-1942. Po tomto datu Němci dosadili k moci bývalé socialisty jako byl Pierre Laval. Ti brzy ukončili korporativistické snahy.
Korporativismus přešel z Francie i do Quebecu. Hnutí Action Francais Canadienne vedené P. Lionelem Groulxem se stalo tak vlivným, že sám kardinál Villeneuve vyjádřil 17. dubna 1937 svůj názor: „Máme tu a tam trochu sociální spravedlnosti, ale toto objevení se nápravných prostředků nestačí. Potřebujeme víc než to: úplný korporativismus.“ Jako přešel synarchismus hranice na jihozápad, tak lidé inspirovaní Groulxem přešli s francouzsky mluvícími Kanaďany do Nové Anglie. Tak byl založen časopis La Sentinelle z doby 20. let ve Woonsocketu, Rhode Island vydávaný Elphege J. Daignaultem (1897-1937).
Bohužel Mussolini a Hitler se pokoušeli nárokovat korporativismus pro sebe, což některé vedlo k tomu, že tvrdili, že je to pouhý fašismus. Tento pokus je však v rozporu s dvěma důležitými fakty. Jedním je to, že v pravém korporativismu, jak byl rozpracován papeži a laickými teoretiky a politiky, jsou korporace organické, tj. skutečně se vyvíjí od základů. Velcí diktátoři se je snažili vytvořit uměle, což dobře nefungovalo a v případě Itálie byl po roce 1937 tento pokus opuštěn.
Dalším důležitým bodem je, že mnozí jejich oponenti byli skutečnými korporativisty. Lidová strana P. Luigiho Sturza (kterou mohli katolíci v Itálii po první světové válce volit), byla mezi nejostřejšími oponenty fašistů. Jako své motto měli Libertas, svobodu, jež nebyla „liberální, individualistickou, antiorganickou koncepcí, která je založena na [mylném] pojetí svrchovanosti lidu“. V Německu byl hrdinný Claus von Stauffenberg, který se pokusil zavraždit Hitlera při puči 20. července 1944, obklopen korporativisty. Kromě toho, že von Stauffenberg zdůrazňoval potřebu křesťanství a zvláště katolicismu v německém veřejném životě, říkal také věci velmi blízké korporativismu:
Jak se mohou lidé, kteří mají vládnout, rekrutovat ze všech částí populace? Je možné, a pokud ano, jak, ustanovit v Německu zastoupení lidu, možná na zcela odlišných základech, než jsou základy konvenčních politických stran – možná vybudované na politické realitě systému místních komunit, profesních skupin nebo sdružení společného zájmu, jimž může být dán vlastní veřejný hlas v parlamentu, namísto toho, aby nečestně prosazovaly své cíle skrze sobecké strany nebo vyjednáváním s takovými stranami. Vztahy mezi podnikateli a dělníky musí být založeny na jejich společných úkolech a jejich společné odpovědnosti vůči společenství jako celku a vůči jednotlivým lidem.
Podle všeho byl von Stauffenberg velkým člověkem; člověk přemýšlí, jak by, kdyby uspěl, býval mohl posloužit své zemi a svému kontinentu. Není zvláštní, že se nacisté, fašisté, komunisté a kapitalisté všichni podobně stavěli proti těmto korporativistům? Člověk je v pokušení říci, že zničení této jedinečné katolické sociální a ekonomické vize bylo jedinou věcí, která ve druhé světové válce spojovala spojence i mocnosti Osy.
Proč se však těmito starými věcmi nyní zdržovat? Co nám tento souhrn ztracených příležitostí může dnes říci?
Tři věci. Za prvé, korporativismus byl pokusem uplatnit nikdy se neměnící nauky Církve ve společenské oblasti ve změněných podmínkách, které přinesl industrialismus. Posun v rozvinutých zemích za posledních několik desetiletí od industriálního k informačnímu nebo na služby zaměřenému hospodářství, je posunem velkým a celkem bolestným. Je jistě potřeba se s ním vypořádat z katolického pohledu.
Za druhé, jsme v sevření hospodářského poklesu hlubšího, než jaký jsme kdy od velké hospodářské krize měli. Právě v takové době nás hospodářská nedostatečnost nutí ptát se, zda existují nebo neexistují lepší alternativy k našemu současnému hospodářskému a politickému systému.
Za třetí, ze všeho toho, co zde bylo napsáno, bude zřejmé, že mnohým způsobem jsme my ve Spojených státech vrcholem klasického liberalismu. Kromě mexických a franko-kanadských přistěhovalců, o nichž jsme mluvili, a zesnulého P. Charlese E. Coughlina, nikdo nikdy vážně nenavrhnul, že by společenský a finanční život této země měl být organizován na katolických zásadách. Neučinil tak z dobrého důvodu; učinit tak, by totiž znamenalo požadovat konverzi našeho národa.
Přesto máme tolik obdivuhodných předchůdců, jak jsme se právě dočetli. Bylo by dobré, kdybychom je mohli napodobit.
Překlad: D. Grof