čtvrtek 24. října 2013

Ultramontanismus (1913)

 
Ultramontanismus (1913)
slovníkové heslo
Umberto Begnini
Termín užívaný k označení integrálního a aktivního katolicismu, protože ten za svou duchovní hlavu uznává papeže, který je pro větší část Evropy obyvatelem za horami (ultra montes), tj. za Alpami. Termín „ultramontánní“ („zaalpský“) je samozřejmě relativní: z římského či italského pohledu jsou Francouzi, Němci a všechny ostatní národy severně od Alp ultramontánní (zaalpské) a odborný církevní jazyk skutečně toto slovo používá přesně v tomto smyslu. Ve středověku, když byl zvolen neitalský papež, říkalo se, že je papa ultramontano. V tomto smyslu se toto slovo objevuje v dokumentech třináctého století velice často; po přesunu do Avignonu však z jazyka Kurie vypadlo.
Ve velice odlišném smyslu toto slovo vešlo znovu do užívání po protestantské reformaci, která byla, mimo jiné, vítězstvím onoho církevního partikularismu založeného na politických principech, který byl formulován v maximě: Cujus regio, ejus religio [čí vláda, toho náboženství – pozn. překl]. Mezi katolickými vládami a národy se zde postupně vyvinul obdobný sklon považovat papežství za cizí moc; galikanismus a všechny formy francouzského a německého regalismu předstíraly, že se na Svatý stolec dívají jako na cizí moc, protože je za alpskými hranicemi francouzského království i německé říše. Pojmenování ultramontánní vztahovali galikáni na stoupence římské nauky – ať již té o monarchické povaze papeže při řízení Církve nebo o neomylném papežském magisteriu – poněvadž posledně jmenované mělo odmítnout „galikánské svobody“ ve prospěch hlavy Církve, která sídlila ultra montes. Takové použití tohoto slova nebylo zcela nové; již v době Řehoře VII. byli odpůrci Jindřicha IV. v Německu nazýváni ultramontanisty (ultramontani). V obou případech byl tento termín zamýšlen jako pohrdavý, nebo měl přinejmenším vyjádřit osočení ultramontanisty  ze selhání ve vztahu k vlastnímu panovníkovi, nebo ke své zemi, nebo ke své národní církvi.
V osmnáctém století tento termín přešel z Francie zpět do Německa, kde si jej osvojili febroniáni, josefinisti a racionalisti, kteří sami sebe nazývali katolíky, aby jím označili teology a věřící, kteří lnuli ke Svatému stolci. A tak získal mnohem širší význam a stal se platným pro všechny římské katolíky hodné toho jména. Revoluce přejala tento polemický termín od starého režimu: „Boží stát“, dříve zosobněný panovníkem, nalezl nyní své zosobnění v lidu a stal se „božštějším“ víc, než kdy jindy, s tím, jak se stát stával čím dál laičtějším a nábožensky lhostejnějším a v principu i fakticky zavrhnul jakéhokoliv jiného Boha kromě sebe. V přítomnosti této nové formy starého uctívání státu, je „ultramontánní“ protivníkem ateistů stejně jako nekatolických věřících, ne-li něčím více – o tom svědčí třeba bismarckovský Kulturkampf, jehož duší byli spíše národní liberálové, než pravověrní protestanti. A tak se toto slovo od raných dekád devatenáctého století začalo používat zvláště v Německu. V častých sporech mezi Církví a státem jsou stoupenci svobody Církve a nezávislosti na státu nazýváni ultramontanisty. [První] vatikánský koncil přirozeně vzbudil početné písemné útoky vůči ultramontanismu. Když se Centrum zformovalo jako politická strana, upřednostňovalo se nazývat jej ultramontánní stranou. Za několik let vzniknul „Protiultramontanní Reichsverband [říšský svaz – pozn. překl.]“, aby bojoval proti Centru a současně proti katolicismu jako celku.
Protože je naším současným cílem vyjádřit, čím ultramontanismus je, je mimo naše možnosti vysvětlovat katolickou nauku o pravomoci Církve a zvláště papeže, ať již v duchovních či světských záležitostech. Tyto předměty jsou pojednány jinde pod příslušným heslem. Postačí zde naznačit, co naši odpůrci ultramontanismem myslí. Pro katolíky by bylo zbytečné se ptát, zda jsou ultramontanismus a katolicismus totéž: ti, co bojují proti ultramontanismu, ve skutečnosti nesporně bojují proti katolicismu, i tehdy, když popírají své přání vzdorovat mu. Jedním z posledních odpůrců ultramontanismu mezi katolíky byl kněz, profesor Franz Xaver Kraus, který říká („Spektatorbrief“, II, citováno v článku Ultramontanismus in „Realencycl. für prot. Theol. u. Kirche“, 1908): „1. Ultramontan je ten, kdo klade ideu Církve nad náboženství; 2. ...kdo osobou papeže nahrazuje Církev; 3. ...kdo věří, že Boží království je z tohoto světa a že, jak tvrdil středověký kurialismus, moc klíčů daná Petrovi zahrnuje také světskou jurisdikci; 4. ...kdo věří, že náboženské přesvědčení může být vnuceno nebo zlomeno materiální silou; 5. ...kdo je vždy připraven vnější autoritě obětovat prosté učení svého vlastního svědomí“. Podle definice podané v Liechtenbergerově „Encycl. des sciences religieuses“ (1902): „Povaha ultramontanismu se projevuje především v zápalu, s nímž bojuje proti každému hnutí za nezávislost v národních církvích, v odsouzení, kterým častuje díla psaná na obhajobu této nezávislosti, v jeho popírání práv státu ve věcech vlády, v církevním řízení a církevní kontrolou, v neústupnosti, s jakou vymáhá vyhlášení dogmatu o papežské neomylnosti a s jakou neustále obhajuje obnovu jeho světské moci jako nutné záruky jeho duchovní svrchovanosti.“
Válka proti ultramontanismu se vysvětluje nejen pouhým odmítáním ryzí katolické nauky o pravomoci Církve a o jejím nejvyšším vládci ze strany jeho odpůrců, ale také, a to ještě více, skrze důsledky této nauky. Je zcela mylné přisuzovat Církvi politické cíle světské vlády mezi národy nebo předstírat, že papež může dle svého potěšení sesazovat svrchované vládce a že katolík musí, dokonce i v čistě občanských záležitostech, podřídit svou poslušnost vůči vlastnímu panovníkovi, té poslušnosti, kterou je povinován papeži, že pravou vlastí katolíka je Řím atd. To jsou buďto čisté výmysly, nebo zlomyslné parodie. Není ani vědecké ani čestné přisuzovat „ultramontanismu“ konkrétní učení nějakého teologa nebo nějaké školy dob minulých, nebo se odvolávat na určitá fakta ve středověkých dějinách, která se dají vysvětlit specifickými podmínkami, či právy, která papeži měli ve středověku (například jejich právo propůjčovat císařskou korunu). Pokud jde o zbytek, stačí pozorně sledovat jeden po druhém boje, které se vedou v jejich časopisech a knihách, abychom se přesvědčili, že tato válka racionalisticko-protestantsko-modernistické koalice proti „klerikalismu“ nebo „ultramontanismu“ je v jádru vedena proti integrálnímu katolicismu – to jest, proti papežskému, antiliberálnímu a kontrarevolučnímu katolicismu.
Zdroj: Catholic Encyclopedia (1913), sv. 15
Překlad: D. Grof