Společné poslání a „výmluvné mlčení“ (2011)
Papežovy poslední výroky o Židech a obrácení
John Vennari
„Církev by neměla usilovat o obrácení Židů, říká papež.“ To byl titulek nedávného článku v National Catholic Reporter k papežově nové knize Ježíš z Nazareta díl II.: Svatý týden. (1)
Papežův poslední svazek, který je pokračováním jeho dřívější práce Ježíš z Nazareta, díl I., byl vatikánským kardinálem Marcem Ouelletem vychválen jako „mimořádně ekumenická kniha“. (2) To není překvapivé, protože papež Benedikt je především ekumenickým teologem, jehož myšlení ohledně členů nekatolických náboženství je utvářeno podle nového směřování Druhého vatikánského koncilu.
Papežovy poslední výroky týkající se Židů jsou v souladu s tím, co se po léta objevuje v jeho knihách. Ke čtyřem z nich, v nichž tvrdí, že Židé a křesťané dneška sdílí „společné poslání“ přivést Boha do tohoto světa, obrátíme svou pozornost.
Jeho komentáře jsou v souladu s kroky, které učinil jako papež, jako je například změna velkopáteční modlitby ve staré liturgii za obrácení Židů, protože je „k nim urážlivá“, a návštěva tří synagog v posledních šesti letech.
Jeho výroky jsou konzistentní s tím, před čím tomistický teolog P. Edward Hanahoe varoval, že je slabostí vlastní ekumenickým teologům. V roce 1962 P. Hanahoe vysvětlil, že spisy ekumenických teologů často trpí „výmluvným tichem“ v klíčových bodech katolické nauky, které by narušily jejich ekumenické plány. (3)
Celková podstata spisů kardinála Ratzingera/papeže Benedikta po všechna ta léta je, že katolíci by se nutně neměli snažit obrátit Židy, ale spíše, že Židé a křesťané by měli být společnými svědky „jednoho Boha, který nemůže být uctíván odděleně od jednoty lásky k Bohu a bližnímu, měli by pro tohoto Boha otevírat dveře do světa...“
Benediktova prohlášení jsou v souladu s tím, co je implicitně přítomno v novém učení Druhého vatikánského koncilu, co učinil explicitním papež Jan Pavel II. a co prosazoval ve vatikánském dokumentu o Židech z roku 1985.
Benediktova slova jsou také ve shodě s výsledky málo známého tajného setkání mezi Židy a vatikánským vyslancem P. Yvesem Congarem během Druhého vatikánského koncilu, v němž Židé požádali, aby byli „úplně rehabilitováni“ a byli „považováni za bratry, partnery s rovnoprávnou důstojností“, přestože budou dále sdílet své odmítání Krista. Jako výsledek tohoto jednání „koncil uznal naše přání“, jak říká židovský spisovatel Lazare Landau.
Všechny tyto body dále vysvětlíme.
„Čas pohanů“
Papežova slova o obrácení Židů jsou v knize obsažena v 2. kapitole „Ježíšova eschatologická rozprava“. Jde o jeho komentář předpovědi Našeho Pána o zkáze Chrámu a konci světa, jak zaznamenává Matouš 23-24 a Marek 13.
Nejprve je nutné se krátce podívat na Benediktovo prohlášení týkající se „času pohanů“, abychom pochopili jeho postoj ke konverzi Židů.
Benedikt hovoří o „čase pohanů“ jako o klíčovém konceptu pro pochopení vztahů Církve k Židům a klade velký důraz na slova Našeho Pána: „A toto evangelium o království Božím bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec.“ (Mt 24:14) a „Ale napřed musí být evangelium kázáno všem národům.“ (Mk 13:10)
Toto časové období mezi smrtí Našeho Pána a kázáním Evangelia celému světu bude, jak poznamenává Benedikt, následováno obrácením Židů na konci času. Zde cituje sv. Pavla: „Část Izraele propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, pokud nevejde plný počet pohanů. Pak bude spasen všechen Izrael.“
Vyjadřuje své přesvědčení, že ranná Církev „nebyla schopná postihnout chronologii onoho času pohanů“ a říká, že panovalo obecné přesvědčení, že toto období bude relativně krátké.
Činí pak zvláštní prohlášení, že horlivé cesty sv. Pavla nebyly ani tak kvůli obrácení jednotlivých duší, ale aby se Evangelium hlásalo celému světu. Benedikt píše: „Neúnavnost, se kterou Pavel cestoval k národům, aby jim všem přinesl poselství a aby, bude-li to možné, naplnil poslání během svého vlastního života – tato neúnavnost se dá pochopit pouze, když si člověk uvědomí historickou a eschatologickou důležitost jeho vysvětlení: „Nemohu se chlubit tím, že kážu evangelium; nemohu jinak, běda mně, kdybych nekázal.“ (I K 9:16).
Benedikt pak pokračuje neotřelým tvrzením: „V tomto smyslu naléhavost evangelizace v apoštolské době nezávisela ani tolik na tom, aby každý jednotlivec získal poznání Evangelia kvůli dosažení spásy, ale spíše na tomto velkém pojetí historie: má-li svět naplnit svůj osud, musí se Evangelium přinést všem národům.“ (4)
Musíme mít na paměti, že v těchto knihách papež hovoří, jak poznamenal v prvním svazku knihy Ježíš z Nazareta, jako soukromý teolog a nikoliv jako autorita hlavy Církve. Jeho komentáře věřící žádným způsobem nezavazují. Jeho prohlášení a jeho názory mohou být mylné, zvláště pokud jsou v rozporu se stálým magisteriem věků – což je rozhodující měřítko.
Benediktovo tvrzení, že sv. Pavel nepůsobil především kvůli spáse jednotlivých duší, je otevřené vážným pochybám. Máme slova Našeho Pána, kde nařídil apoštolům: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.“ (Mk 16: 15-16). Obrácení duší je zřetelně zdůrazněno.
Stejně tak sv. Petr o letničním ránu zaníceně naléhal na Židy v Jeruzalémě, aby „se zachránili před tímto zvráceným pokolením“ a říkal jim, že musí vstoupit do Kristovy Církve, aby byli spaseni (Sk 2).
Podobně říká blahoslavený opat Marmion, velký mistr duchovního života, že to byla láska ke Kristu a zanícení pro duše, které donutily sv. Pavla vytrpět nepopsatelná strádání a útrapy při svém poslání: „Pohání nás Kristova láska. Proto se dám ochotně a bezvýhradně, aniž bych počítal náklady. Cele se dám pro duše, které ON získal.“ (5)
Tato slova naznačují prvotní motivaci sv. Pavla, jíž je spása duší, a nikoliv eschatologická vize zajištění naplnění „času pohanů“ během jeho života.
Člověk je tudíž zmatený, když čte Benediktova slova, že Pavlova horlivost a neúnavnost se „dá vysvětlit pouze“ Pavlovou snahou naplnit nejprve eschatologickou vizi, a teprve druhotně snahou o spásu duší. Zde však Benedikt hovoří více dle vzoru ekumenika, protože ekumeničtí teologové zřídka mluví o potřebě obrácení nekatolíků do katolické Církve, ale spíše mluví o velké, blíže však neurčené, ekumenické vizi.
„Církev už se nemá zaměřovat na obrácení Židů“
To nás přivádí k Benediktovu prohlášení týkajícímu se Židů, v němž říká: „Zde bych rád připomněl radu sv. Bernarda z Clairvaux svému žákovi papeži Evženu III. v této věci. Připomíná papeži, že se jeho povinná starost rozšiřuje nejen na křesťany, ale: ´Máte také povinnosti k nevěřícím, ať k Židům, Řekům nebo pohanům´. Pak se okamžitě opravuje a komentuje to přesněji: ´Je pravda, že co se týká Židů, je vám omluvou doba. Pro ně byl stanoven určitý čas, který nelze předpovědět. Nejprve k víře přijde plný počet pohanů...´
A pokračuje: „Hildegarda Brem tuto pasáž komentuje následovně: ´V listě Římanům 11:25, Církev se nesmí starat o obrácení Židů, protože musí čekat na dobu k tomu Bohem pevně stanovenou, dokud se ´nenaplní počet pohanů´ Naopak, samotní Židé jsou živoucí homilií, k níž musí Církev obrátit svou pozornost, protože oni nám přivádí na mysl Pánovo utrpení...“ (6)
V tomto bodě Benedikt opouští téma konverze Židů a zanechává katolíky v dohadech o tom, co tím vlastně míní. Míní tím, že by se Církev vůbec neměla snažit obracet Židy, protože nejsou „Bohem zavržení“ a musí přijmout Krista na konci času po „času pohanů“? Nebo tím míní, že současní Židé kvůli spáse stále potřebují přijmout Krista a Jeho Církev, ale Církev by teď a tady neměla vyvíjet zvláštní misijní úsilí na jejich obrácení.
Jsou někteří, kteří usuzují, že tím Benedikt myslí, že Církev by nyní neměla začínat zvláštní křížové tažení za obrácení Židů, což je pravděpodobně kontext, v němž hovořila Hildegarda Brem. Víme například, že během Prvního vatikánského koncilu dva otcové Lémannové, konvertité z judaismu, předkládali konkrétní podnět Církvi, aby se pustila do zvláštního programu k obrácení Židů, ale okolnosti zabránily otcům Prvního vatikánského koncilu zabývat se touto diskuzí. (7)
Když čteme další pojednání Josepha Ratzingera na toto téma, brání nám dospět k takovémuto mírnému závěru. Spisy Josepha Ratzingera naznačují, že nevidí žádnou opravdovou potřebu snažit se o obrácení Židů, a že jejich spása není ohrožena jejich odmítáním Krista a jejich lnutím k současnému judaismu.
Kardinál Torquemada, velký teolog Florentského koncilu vysvětloval: „Proto papež Inocenc III. (na obrázku) uvádí, že je nutné poslouchat papeže ve všem, jestliže sám nejde proti obecným zvyklostem Církve, ale pokud by proti těmto obecným zvyklostem šel, není povinností jej následovat...“
Spíše chápe obrácení Židů na konci času jako něco, co nás jaksi omlouvá, abychom se nesnažili obracet Židy tady a teď, a že dnešní Židé mají svou vlastní legitimní věrnost Bohu. V duchu nového mezináboženského směřování Druhého vatikánského koncilu tvrdí, že Židé a křesťané musí sdílet „společné poslání“ a „vydávat svědectví o jednom Bohu“, aby „pro tohoto Boha otevřeli dveře světa...“ (8)
To je závěr, který se nám vnucuje, když čteme knihu papeže Benedikta Ježíš z Nazareta ve světle jeho dřívějších knih Světlo světa (2010), Bůh a svět (2002) a Mnoho náboženství - jedna smlouva (1998).
Nová velkopáteční modlitba
Ve Světle světa vydaném na konci roku 2010 papež Benedikt vysvětluje, že záměrně změnil velkopáteční modlitbu ve staré liturgii, protože ji Židé považovali za urážlivou. Také se, jak činí ve druhém svazku knihy Ježíš z Nazareta, odvolává na skutečnost, že Židé jsou předurčeni k obrácení po „čase pohanů“.
Když se redaktor Benedikta zeptal, proč v únoru 2008 změnil starou velkopáteční modlitbu, odpověděl:
„...u staré liturgie se mi zdálo, že si tento bod vyžaduje změnu. Stará formulace byla opravdu pro Židy urážlivá a nepovedlo se jí pozitivně vyjádřit celkovou vnitřní jednotu mezi Starým a Novým Zákonem. Měl jsem za to, že změna této pasáže staré liturgie byla nezbytná, zvláště, jak jsem již řekl, s ohledem na náš vztah s našimi židovskými přáteli. Pozměnil jsem ten text takovým způsobem, aby vyjadřoval naši víru, že Kristus je Spasitel všech, že neexistují dvě cesty spásy, a že Kristus je také Mesiášem Židů a ne jen pohanů. Ale nová formulace také přesouvá pozornost z přímého požadavku na obrácení Židů v misijním smyslu na prosbu, aby Pán v dějinách přinesl hodinu, kdy bychom všichni byli jednotní.“ (9)
Zde vidíme hlavní body v Benediktově myšlení:
- Starobylá modlitba Církve za obrácení Židů nebyla teologicky správná a potřebovala úpravu, protože se jí nepovedlo vyjádřit „pozitivně vnitřní jednotu“ mezi Starým a Novým Zákonem.
- Modlitba se musela změnit kvůli tomu, že je „urážlivá k Židům“.
- Zaměření velkopáteční modlitby se přeneslo od modlitby za obrácení v „misijním smyslu“ tady a teď k modlitbě za „uspíšení dne“, kdy bude čas pohanů naplněn, za „hodinu v dějinách“ pro obrácení Židů, kdy „všichni budou jednotní“. To je stejná linie, kterou předkládá ve své poslední knize Ježíš z Nazareta díl II.
- Neexistují dvě cesty spásy, ale jedna: Kristus, který je nakonec Vykupitelem Židů i pohanů.
Tento poslední bod o ústřední roli Krista by neměl být chápán jako jakési znovuzavedení tradičního učení, protože je víc ve shodě s novým přístupem k mezináboženskému dialogu, který předkládal dokonce i arcimodernista P. Jacques Dupuis.
V roce 2003 jsem na mezináboženském setkání ve Fátimě, které jsem navštívil, slyšel Jacguese Dupuise tvrdit, že účelem mezináboženského dialogu je „udělat z buddhisty lepšího buddhistu, z hinduisty lepšího hinduistu“. Dupuis kritizoval neomylné prohlášení Florentského koncilu, že „mimo Církev není spásy“ jako „odporný text“. (10)
Ale dokonce i Dupuis trval na tom, že spása „ostatních“ (nekatolíků) nakonec přichází skrze Krista a nikoliv pomocí prostředků jejich vlastního náboženství. Když se proto díváme na celý soubor Benediktova učení o ústřední roli Krista s ohledem na Židy (o nichž nikdy neříká, že by se kvůli spáse měli obrátit), vidíme, že je více v souladu s modernistou Jacquesem Dupuisem než s katolickým magisteriem věků. Kristus je jejich Spasitel, ale neexistuje žádná bezprostřední potřeba těchto katolíků obrátit je ke Kristově jediné pravé Církvi, aby byli spaseni.
Tutéž linii vysledujeme v dalších knihách kardinála Ratzingera.
„Nejsou vyloučeni ze spásy“
V roce 2002 se v knize Bůh a svět redaktor ptá, zda Bůh nevzal zpět své slovo a dostává odpověď, že „jako křesťané věříme, že [Židé] budou na konec spolu s námi v Kristu. Ale nejsou jednoduše vyřazeni a Bůh je ze Svého plánu nevynechal, spíše nehybně stojí s věrnou smlouvou Boží.“ Jinak řečeno: k obrácení Židů se proto vrátíme na konci času jako k jeho ústřednímu bodu.
Zatímco kardinál opakuje katolické „přesvědčení“, že Židé by měli přijmout Krista, nikdy nezmiňuje následky nevíry Židů, nikdy neprohlašuje, že jejich spása je přinejmenším v ohrožení. Znovu opakuje, že Kristus je také Mesiášem všech Židů.
Když redaktor cituje prohlášení sv. Pavla o „tvrdosti srdce“ Židů a prohlášení sv. Pavla, že Židé jsou jak „nepřáteli Evangelia“, tak „oblíbenci Božími“, odpovídá kardinál Ratzinger:
„Na jedné straně jejich ´Ne´ dostává Izraelity do střetu s následnými Božími činy, ale zároveň víme, že jsou ujišťováni o věrnosti Boží. Nejsou vyloučeni ze spásy, ale slouží spáse zvláštním způsobem, a stojí tudíž v mezích Boží trpělivosti, v níž my také vkládáme svou důvěru. (11)
Vidíme tedy stejné myšlenky jako v Ježíši z Nazareta díl II. Dnešní Židé odmítají Krista, ale nejsou vyloučeni ze spásy (12), a my se utěšujeme skutečností, že „nakonec budou spolu s námi v Kristu“. A opět žádná zmínka o potřebě dnešních Židů obrátit se kvůli spáse.
„Společné poslání“
Nakonec se dostáváme ke knize kardinála Ratzingera z roku 1988 Mnoho náboženství – jedna smlouva: Izrael, Církev a svět. Zde čteme kardinálovo pojednání o vztahu mezi dnešními křesťany a Židy.
Kardinál klade důraz na Ježíšovo poslání „sjednocení“ a „usmíření“, totiž, že „Ježíšovým posláním je sjednotit Židy a pohany do jednoho lidu Božího, v němž se naplní univerzální přísliby Písma sv., které znovu a znovu mluví o národech, jež uctívají Boha Izraele.“ (13)
To znamená, že se „všechny národy, bez toho, že by skončilo zvláštní poslání Izraele, stanou bratry a těmi, kdo přijali zaslíbení Božího lidu, stanou se lidem Božím s Izraelem skrze lpění na Boží vůli a skrze přijetí Davidova království“. (14)
Člověk by si rád myslel, že je to oklika kardinála Ratzingera, kterou se říká, že sjednocením a usmířením Krista je, že Židé opustí své falešné náboženství a přilnou k jediné pravé Církvi Boží, ale kardinálova slova nám opět zabraňují přijmout tento výklad.
Kardinál pokračuje a říká, že „současná odpovědnost Židů a křesťanů v dnešním světě“ spočívá ve „vyjadřování pravdy jediné vůle Boží před světem a tím uvádění člověka před jeho vnitřní pravdu...“ Kardinál dále o Židech a křesťanech hovoří, jako že mají společné náboženské poslání: „Židé a křesťané musí vydávat svědectví o jediném Bohu, stvořiteli nebe a země.“
Kapitolu uzavírá tím, že zesiluje svůj postoj, který se týká „veliké otázky společného poslání Židů a křesťanů v současném světě.“ Říká, že by „Židé a křesťané měli přijmout jeden druhého v hlubokém vnitřním smíření, aniž by ignorovali svou víru, ani ji neodmítali, ale z hlubiny víry samé. Ve vzájemném smíření by se měli stát silou míru ve světě a pro svět. Skrze své svědectví o jediném Bohu, který nemůže být uctíván odděleně od jednoty lásky k Bohu, by měli pro tohoto Boha otevírat dveře do světa, aby tato vůle došla naplnění...“ (15).
Jak se zdá, nemůžeme si pomoci a musíme dojít k závěru, že Benedikt vnímá Židy a křesťany tak, že mají společné poslání přivést Boha lidstvu a přinést mír světu. Nikde nevidíme žádnou zmínku o potřebě Židů obrátit se kvůli spáse k Církvi. Spíše můžeme dojít k opačnému závěru.
Jak protikladná jsou slova kardinála Ratzingera k učení papeže Pia VII., který ve své encyklice Post tam diuturnas odmítl nový koncept náboženské svobody: „Tím, že se vyhlašuje nijak nerozlišená svoboda všech forem uctívání Boha, se pravda zaměňuje s omylem a Svatá a Neposkvrněná nevěsta Kristova se klade na stejnou úroveň jako heretické sekty a dokonce i jako židovská perfidnost (zrada)“. (16)
Pius VII., stejně jako každý papež před Druhým vatikánským koncilem, by odsoudil představu, že křesťané a Židé mají „společné poslání“, které klade „Neposkvrněnou nevěstu Kristovu na stejnou úroveň jakou je židovská zrada“ a odsoudil by myšlenku, že bychom měli tiše opustit jakoukoliv zmínku o potřebě Židů konvertovat ke katolické Církvi.
Přesto je nová myšlenka, že Židé a křesťané mají „společné poslání“ a jsou „partnery s rovnocennou důstojností“ při vedení světa k Bohu, ozvěnou málo známého setkání Židů a vatikánského vyslance Congara, které se odehrálo v době Druhého vatikánského koncilu.
Tajná dohoda Říma a židovských představitelů
Na počátku Druhého vatikánského koncilu se odehrála tajná schůzka mezi Svatým stolcem a skupinou Židů. Byla to ve vztahu k judaismu podobná dohoda jako dohoda „Vatikán-Moskva“. Dohoda „Vatikán-Moskva“ byla tajným ujednáním mezi Vatikánem a Kremlem z roku 1962, v níž Jan XXIII. na oplátku za to, že budou na koncilu přítomni pozorovatelé z pravoslavné církve, slíbil, že Druhý vatikánský koncil nebude obsahovat žádné odsouzení komunismu. (17)
Dnes se o dohodě Moskvy a Vatikánu obecně ví. Dohoda Vatikánu s židovskými představiteli tak dobře známá není.
Setkání týkající se Židů se odehrálo v roce 1962-63 a ve vydání francouzského časopisu Tribune Juive (č. 903) ze 17.-23. ledna 1986 jej vylíčil spisovatel Lazare Landau. Papež Jan XXIII. svěřil tato jednání kardinálu Beovi, který byl v té době papežovým klíčovým mužem pro ekumenismus a mezináboženský dialog.
Landau o Beovi píše: „Vyslal tajné emisary do židovských komunit, aby zjistili, co Židé chtějí. A tak Židé ze Štrasburku přijali otce Congara OP, který obestřen tajemstvím přišel do synagogy, kde dvě hodiny naslouchal stížnostem vůdců této komunity.“
To byl počátek „nové perspektivy“, která měla být vnucena katolické nauce, to jest, jak poznamenává Jean Madiran, perspektiva, že „už nesmíme hovořit o nevěrnosti Izraele, ale o jeho víře“.
Otec Yves Congar se během Druhého vatikánského koncilu jako vatikánský vyslanec setkal ve Francii s Židy, aby se jich zeptal, co si přejí. Židé odpověděli, že chtějí být považováni za „bratry, partnery s rovnoprávnou důstojností“. Lazare Landau píše, že „koncil uznal naše přání“. Od této chvíle vyvstaly dva nové koncepty ve vztazích Církve a Židů – představa „modlitby ke stejnému Pánu“ a představa „společného poslání“ přivést Boha světu.
V čísle 1001 časopisu Tribune Juive s datem 25.-31. prosince 1987 zašel Lazare Landau do většího detailu. Landau prozrazuje:
„Jednoho mlhavého mrazivého zimního večera na přelomu let 1962-63 jsem šel do Centra mírového společenství (Centre communautaire de le Paix) ve Štrasburku v odezvě na mimořádné pozvání. Židovští představitelé pořádali v suterénu tajné setkání s papežovým vyslancem. Na závěr šábesu nás zde byl přítomen tucet lidí, abychom uvítali dominikána v bílém rouchu, kněze Yvese Congara, kterého kardinál Bea jménem Jana XXIII. pověřil, aby se nás v předvečer koncilu zeptal, co čekáme od Církve...
Židé, kteří byli vyčleněni z křesťanské společnosti takřka po dvacet století a často se s nimi zacházelo jako s psanci, nepřáteli a bohovrahy, požádali, aby byli úplně rehabilitováni. Jakožto potomci v přímé linii monoteistického pokolení Abrahámova z nějž vzešlo křesťanství, požádali, aby byli považováni za bratry, partnery křesťanské Církve s rovnoprávnou důstojností...
„Posel v bílém, bez jakéhokoliv [náboženského] symbolu nebo ozdoby se vrátil do Říma s množstvím návrhů v souladu s našimi vlastními. Po obtížné debatě ... koncil uznal naše přání.
„Homilie a katechismy se během několika málo let změnily. Ve Francii byl květ této nové nauky představen v Editions du Centurion pod názvem: Katolická víra. Francouzský episkopát sehrál v osobě L. A. Elchingera, štrasburského biskupa, rozhodující roli při představení současné „židovské otázky“ na koncilu. Duchovní si pohotově osvojili koncilní rozhodnutí. Tento postoj nalezl mocnou podporu v dokumentu „Pastorační směřování“ biskupského výboru pro vztahy s judaismem, publikovaném Francouzskou biskupskou konferencí 16. dubna 1973.
„Ve Vatikánu samém si tento proud myšlení získal podporu z nejvyššího místa. 4. října 1983 zveřejnil kardinál Etchegaray, vysoký představený Svatého stolce, před papežem Janem Pavlem II. a Světovou synodou biskupů deklaraci, která vyřešila všechny židovské „problémy“ ve dvou bodech:
- Naprosté a úplné smíření s judaismem a Židy.
- Usilování o pokání a omluvu za příkoří spáchaná v minulosti.
„Od tajné návštěvy otce Congara ve skryté části synagogy jedné chladné zimní noci prodělala církevní nauka skutečně naprostou změnu.“ (18)
Jean Madiran poznamenal, že otec Congar nikdy nepotvrdil, ani nepopřel, že se toto setkání odehrálo. Nejdůležitější však je, že vidíme jak se od doby koncilu až do současnosti odvíjí následky Landauovy zprávy.
Druhý vatikánský koncil, Jan Pavel II.
Viděli jsme počátek této „naprosté změny“ v koncilním dokumentu Nostrae Aetate, v němž ve čtvrté kapitole čteme: „Protože tedy mají křesťané a Židé tak velké společné dědictví, chce tento posvátný sněm podpořit a doporučit vzájemné poznávání a úctu ... [Židé] nesmějí být označováni ani za zavržené Bohem ani za prokleté, jako kdyby to vysvítalo ze svatého Písma.“
Papež Jan Pavel II. ve svém prvním projevu řekl, že považuje za svůj „prvořadý úkol napomáhat rozvoji koncilních postojů“, aby to, „co bylo na koncilu implicitní, se stalo explicitním“. V souladu se svými slovy dovedl koncilní učení o Židech ke svému logickému závěru a implicitní se stalo explicitním. (19) Prostor nám umožňuje uvést jen několik z mnoha příkladů, z nichž jedním z důležitých je jeho první papežská návštěva synagogy jako ekumenické gesto, nikoliv jako misie k obrácení.
Na setkání v Římě v roce 1982 za účasti schizmatických pravoslavných, anglikánského společenství, Světové federace luteránů a Světové rady církví řekl papež Jan Pavel II., že „naše dvě náboženská společenství [křesťanství a judaismus] jsou propojena na úrovni samotné jejich identity.“
A pokračoval: „Naše společné duchovní dědictví [křesťanů a Židů] je zvláště významné na úrovni naší víry v jednoho Boha, jednoho, dobrého a milosrdného Boha, který je miluje a vede je, aby Jej milovali; pána dějin a osudu lidstva, který je naším Otcem a který si vyvolil Izrael, vyšlechtěný olivovník, na nějž byla naroubována planá olivová ratolest pohanů.“ (20)
Když francouzský spisovatel Jean Madiran komentoval tento proslov, poznamenal: „Máme tu tedy dvě nové myšlenky: myšlenku téhož Boha a těsné spolupráce, dvě myšlenky, které jak se zdá jsou odvozeny z logiky koncilu, ačkoliv koncilní text nezašel tak daleko, aby je tak jasně vyslovil.“ (21)
To je případ toho, jak Jan Pavel II. učinil explicitním to, co bylo na koncilu implicitní.
Nový postoj našich duchovních k Židům se stal ještě explicitnějším v „Poznámkách pro správné prezentování Židů a judaismu v kázání a katechismu katolické Církve“ z roku 1985, což je dokument schválený Janem Pavlem II., který „v proslovu 28. října 1985 potvrdil, že je [tento dokument] v souladu s jeho vlastním smýšlením“. (22)
Ačkoliv by se o tomto dokumentu dalo říci mnohé, klíčový citát odhaluje plnou důležitost představy „téhož Boha“ a „těsné spolupráce“. Poznámky říkají:
„Nasloucháme-li pozorně Bohu, který promluvil, držíme-li se téhož slova, musíme vydávat svědectví o téže vzpomínce a jedné společné naději v Něj, který je pánem dějin. Musíme také přijmout svou odpovědnost za to, abychom připravili svět na příchod Mesiáše tím, že společně budeme pracovat na sociální spravedlnosti, respektu k právům lidí a národů a na sociálním a internacionálním smíření. K tomu jsme, Židé a křesťané, poháněni přikázáním lásky k bližnímu, obecnou nadějí v Boží království a velkým dědictvím proroků. Takováto koncepce včas předávaná katechezí naučí mladé křesťany spolupracovat praktickým způsobem s Židy, což půjde za rámec obyčejného dialogu.“ (23)
Zde ve vatikánských Poznámkách z roku 1985 vidíme, jak se vynořuje představa „společného poslání“ Židů a katolíků na pozemském cíli, který by mohl být prosazován i zednářskou lóží nebo Spojenými národy: „společně pracovat na sociální spravedlnosti, respektu k právům lidí a národů a na sociálním a internacionálním smíření.“ Jsme také ohromeni myšlenkou, že dokument klade na stejnou úroveň ty, kteří přijali pravého Mesiáše a ty, kteří pravého Mesiáše odmítli, a že se dokument domáhá toho, abychom společně „připravovali svět na příchod Mesiáše“.
Tento dokument stejně jako ekumenická orientace stojící za ním přechází ve „výmluvném mlčení“ samotná slova Našeho Pána, který řekl Židům své doby:
- „Vy jste zdola, ale já jsem shůry. Vy jste z tohoto světa. Proto jsem vám řekl, že zemřete ve svých hříších. Jestliže neuvěříte, že já to jsem [Syn Boží], zemřete ve svých hříších." (Jan 8:23-24)
- „Kdyby Bůh byl váš Otec, milovali byste mě, neboť jsem od Boha vyšel a od něho přicházím. Nepřišel jsem sám od sebe, ale on mě poslal.“ (Jan 8:42)
- „Kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce, který ho poslal. (Jan 5:23) (Proto Židé a křesťané neuctívají téhož Boha.)
Kardinál Ratzinger byl prefektem Kongregace pro nauku víry, když byly tyto Poznámky vydány, a neexistuje žádný záznam o tom, že by nabídl nějakou opravu tohoto dokumentu v takovémto smyslu. Spíše, jak naznačuje jeho kniha, vidíme, jak se myšlenkové schéma Poznámek, týkající se nového vztahu Církve k Židům, jeví jako jeho vlastní smýšlení.
Nový katechismus, návštěvy synagogy
Když budeme v rychlosti sledovat další vývoj, jehož podrobná historie by si vyžádala zpracování v délce knihy – vidíme, jak se nový postoj k Židům odráží v Římském katechismu z roku 1983 (24) a v návštěvách papeže Benedikta ve třech synagogách. (25)
V římské synagoze řekl papež Benedikt v roce 2010: „Křesťané a Židé sdílí ve velkém rozsahu společné duchovní dědictví, modlí se ke stejnému Bohu (26), mají stejné kořeny, a přesto si často zůstávají navzájem neznámí. Je naší povinností v odpovědi na Boží volání snažit se být otevření prostoru pro dialog, pro vzájemný respekt, pro růst v přátelství, pro společné svědectví s ohledem na výzvy naší doby, které nás vybízejí ke spolupráci pro dobro lidstva v tomto světě stvořeném všemohoucím a milosrdným Bohem.“ (27)
Opět jsme konfrontováni s tím, že se „modlíme k témuž Bohu“ a se „společným posláním“ a s Židy a křesťany „považovanými za bratry, partnery s rovnoprávnou důstojností“, řečeno Landauovými slovy.
Proto lépe chápeme poslední prohlášení papeže Benedikta o obrácení Židů. Jak jsem poznamenal v úvodu tohoto článku, byl nový přístup k Židům zaveden na Druhém vatikánském koncilu, v odezvě na tajné setkání, na němž Židé požádali, aby byli „úplně rehabilitováni“ (a „koncil uznal naše přání“). Vidíme jak se implicitní učení Druhého vatikánského koncilu, ve slovech a činech papeže Jana Pavla II. a v Poznámkách o židovském národě z roku 1985 publikovaných s jeho plným souhlasem, stává explicitním.
Podobně vidíme konzistentní myšlení Benedikta XVI. ve věci „společného poslání“ Židů a katolíků, kteří mají přivést Boha světu, aniž by existovala potřeba obrátit Židy, protože oni jsou předurčeni obrátit se až po „čase pohanů“. To se odráží ve velkopáteční modlitbě papeže Benedikta z roku 2008 určené tridentské mši, v níž se nemáme modlit k Bohu, aby „odstranil slepotu“, která Židům zabraňuje formálně přijmout Krista, ale aby Bůh „až plný počet pohanů vstoupí do Církve, v příhodnou chvíli připustil, že bude spasen celý Izrael.“
To je myšlenkový manifest v papežově knize Ježíš z Nazareta, díl II. Jeho myšlenkové schéma je založeno především na ekumenické orientaci Druhého vatikánského koncilu a následného vývoje.
Ekumenismus a „výmluvné ticho“
V roce 1962 varoval význačný tomistický teolog P. Edward Hanahoe před ekumenickými teology, kteří spíše než pravou ekleziologii, kterou Církev po staletí učila, kladou za konečný cíl teologického uvažování ekumenismus. Jinak řečeno, pro ekumeniky nemá teologie sloužit tradičnímu církevnímu učení, ale má sloužit novému ekumenickému směřování a všemu, co jej podporuje.
Otec Hanahoe mezi mnoha aspekty tohoto problému mluví také o obecné chybě u ekumenických teologů tam, kde praktikují „výmluvné mlčení“ v bodech katolické nauky, které by mohly překážet jejich ekumenickým plánům.
Otec Hanahoe také poznamenává, že tito ekumeničtí teologové budou často konat tak, jakoby magisterium nikdy s konečnou platností k těmto závažným bodům nauky nepromluvilo. Cituje varování Lva XIII. v jeho Dopise proti amerikanismu: „Ať je tedy kdokoliv vzdálen toho, aby oslaboval nebo z jakéhokoliv důvodu cokoliv přehlížel v této Bohem předané nauce.“ (28)
Jakkoliv moc bychom si přáli opak, vidíme, jak papež Benedikt praktikuje „výmluvné mlčení“ a přehlíží podstatné body v „Bohem předané nauce“, aby se mohl přidržet nového koncilního postoje, týkajícího se našeho údajného „společného poslání“ s Židy, který bagatelizuje jejich potřebu obrácení.
Jsme ohromeni „výmluvným mlčením“ papeže Benedikta, které se týká následujících bodů nauky:
Mimo Církev není spásy: Florentský koncil neomylně učí: „Nejsvětější římská Církev pevně věří, vyznává a káže, že nikdo mimo katolickou Církev, nejen pohané, ale také Židé, heretici a schizmatici nemohou být nikdy podílníky na věčném životě, ale že přijdou do věčného ohně ´připraveného ďáblu a jeho andělům,´(Mt. 25:41) pokud se s Ní před smrtí nespojí...“ (29);
Tato nauka byla třikrát neomylně definována a řádné magisterium ji učilo nepřetržitě po staletí například v opakovaných papežských odsouzeních náboženského indiferentismu v 19. století a v encyklice Humanum Generis Pia XII. Na tomto dogmatu není nic krutého nebo „antisemitského“, protože tak to Církev učila od dob Kristových a vyplývá to ze slov samotného Našeho Pána, že kdo mu věří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen (Marek 16:16).
Katolická nauka se nemůže měnit: je samou povahou skutečnosti jako takové, že se objektivní pravda nemůže měnit. Proto je to, co Florentský koncil definoval, pro vždy neomylně pravdivé. Dokonce ani papež to nemůže změnit. (30) A Druhý vatikánský koncil, který je pouze koncilem pastoračním, který formálně nedefinoval nic, nemůže nauku změnit vůbec. (31) Navíc Vatikán formálně skoncoval s myšlenkou „vývoje nauky“, když učil, že musíme věřit katolické nauce „stejným způsobem a ve stejném výkladu“ jak jí Církev vždy učila beze změny. Nadto První vatikánský koncil neomylně učí, že: „Významem posvátných dogmat, který musí být vždy zachován, je to, co Svatá matka Církev určila. Není nikdy možné se od toho ve jménu hlubšího pochopení vzdálit.“ (32)
Starý zákon je nahrazen Novým zákonem: Proto již nikdo nemůže říkat, že Židé mají svou vlastní smlouvu s Bohem, nebo že uplatňují nějaký jiný druh věrnosti ve světle skutečnosti, že kdysi měli status vyvoleného lidu. (33)
Významný teolog Msgr. Joseph Clifford Fenton vysvětluje stálou katolickou nauku v této věci, a sice že slovo „Církev“ má jeden význam. Je to království Boží na zemi; lid Boží smlouvy, pravý Izrael Boží, jediná společenská jednotka, mimo níž se spása nenalézá. Před příchodem Krista tato ecclesia, tento lid Boží smlouvy byl lid Izraele. Ale když odmítli Našeho Pána Ježíše Krista, ztratili svůj status pravého Božího Izraele. Současní Židé nemohou být opravdu považováni za syny Abraháma, protože opustili Abrahámovu víru, pokud jde o Ježíše Krista našeho Vykupitele. (34)
Proto mluvit, jako by se dnešní Židé nemuseli obrátit, je v rozporu s Písmem, v rozporu s neomylnou katolickou naukou věků a jde o svrchovaný nedostatek křesťanské lásky. Židům, stejně jako všem nekatolíkům, se musí říkat s Kristovou láskou a bez hořkosti, že je pro ně zásadní přijmout Krista a Jeho katolickou Církev jako jediný prostředek ke spáse, který Bůh ustanovil.
Při tom si člověk může osvojit mírná slova morálního teologa P. Francise Connella, který v roce 1944 řekl, že katolíci mají být vedeni k tomu, aby na dotazy nekatolíků říkali, že „je považujeme za zbavené řádných prostředků spásy, bez ohledu na to, jak vynikající jsou jejich úmysly.“ (35)
Nauka o dvou královstvích: Naše katolická nauka vždy učila, že celé lidstvo je rozděleno na dvě království. Jak učí Lev XIII. v encyklice Humanum Genus, lidstvo se od časů Adama rozdělilo „na dva různé a protikladné tábory“, jeden který se vytrvale přidržuje pravdy a druhý, co je s ctností a pravdou v rozporu. „První tábor je království Boží na zemi, pravá to Církev Ježíše Krista, a ti, kdož k němu chtějí přináležet z hloubi duše své a cílevědomým úsilím o spásu ... Druhý tábor je královstvím Satanovým, jemuž jsou poddáni všichni ti, kdož se řídí neblahým vzorem svého vůdce a prarodičů, vzpírajících se uposlechnout věčného Zákona Božího...“ (36)
Každý člověk na zemi je částí jednoho z těchto dvou království. Neexistuje žádná třetí alternativa. Bohužel – mluvíme-li o objektivním řádu – všichni, kdo jsou odděleni od Církve, jsou částí Satanova království, ať si to uvědomují či nikoliv. Jsou mimo skutečnost posvěcující milosti a členství v ecclesia Našeho Pána.
Msgr. Fenton vysvětluje: „V odmítnutí samotného Vykupitele odmítl společenský celek [staré židovské náboženské společenství] automaticky učení, které o Něm Bůh podal. Odmítnutí tohoto poselství představovalo opuštění Boží víry samé. Projevením tohoto odmítnutí víry ztratil židovský náboženský celek svou pozici jakožto společenství vyvoleného lidu. Už to nebyla Boží ecclesia, Jeho nadpřirozené království na zemi. Stalo se částí království Satanova.“ (37)
Fenton pokračuje: „Ve chvíli smrti Našeho Pána na Kalvárii, ve chvíli, kdy starý zákon Boží skončil, a židovské náboženské společenství přestalo být nadpřirozeným královstvím Božím na zemi, počalo být Církví, neboli královstvím Božím, toto nedávno zorganizované společenství učedníků Našeho Pána.“ (38)
Předstírat, že současní Židé se těší z nějaké třetí alternativy věrnosti Bohu je v rozporu s učením Písma svatého a katolickou věroukou všech dob. Pravá nauka katolické Církve platná po staletí nemůže být vypovězena jako cosi krutého nebo „antisemitského“, protože obvinit Boha a Jeho nádherné Zjevení jako kruté je projevem rouhačství.
Musíme se dále modlit za papeže Benedikta, aby přestal zachovávat „výmluvné mlčení“ v těchto závažných bodech katolické pravdy z důvodu nového ekumenického pojetí, ale aby je otevřeně vyjádřil, jak povinnost jeho úřadu žádá. A modleme se, aby nám Bůh brzy seslal papeže, který se vrátí k tradičnímu učení a zopakuje to, co už dnes člověk od církevních představitelů neslyší.
„Celá a neporušená“
Mezitím musí katolíci věrní tradici zůstat neochvějní v pravé katolické věrouce i tehdy, když ti na nejvyšších místech proměnili ryzí katolickou měnu za padělané platidlo ekumenické teologie.
Tím, že čelíme tomuto novému učení, dáváme najevo, že jsme věrní katolíci, kteří následují Atanášovo krédo „udržet katolickou víru celou a neporušenou“. Následujeme také pokyn papeže Inocence III., který učil, že pokud by se třeba i papež vzdálil od univerzálního učení a zvyků Církve „není povinností jej následovat“ v těchto bodech. (39)
Sv. Robert Bellarmin dodává, že takovému papeži se musí uctivě vzdorovat. (40) Dbejme pokynu Naší Paní Fátimské „hodně se modlit za Svatého otce“. A modleme se denně modlitbu zasvěcení lidstva Posvátnému srdci Ježíšovu vyhlášenou papežem Piem XI. na Svátek Krista Krále, v níž snažně prosíme Našeho Pána: „Shlédni konečně milosrdným okem i na syny toho národa, který byl tak dlouho vyvoleným lidem; a ta krev, kterou na sebe svolali, nechť se jim stane pramenem života a spásy.“
Poznámky:
1. „Církev by neměla usilovat o obrácení Židů, říká papež“, John Allen, National Catholic Reporter, 10. března, 2011.
3. V této prezentaci zacházím pouze tak daleko, jako otec Hanahoe, a poukazuji na slabosti a závažné chyby ekumenického rámce a mezi ekumenickými teology, které vedou ke katastrofálním důsledkům. Nikoho neobviňuji z formální hereze. Nejsem sedesvakantista a tato část by se neměla interpretovat jako pokus o podporu sedesvakantistické pozice. Také opakuji tvrdá slova Msgr. Josepha Clifforda Fentona, že člověk, který složil Přísahu proti modernismu a pak prosazuje modernismus nebo dovolí, aby se prosazoval „sám sebe poskvrňuje nejen jako hříšník proti katolické víře, ale také jako křivopřísežník.” Sacrorum Antistitum and the background of the Oath Against Modernism“, Msgr. Joseph Clifford Fenton, The American Ecclesiastical Review, říjen 1960, str. 259-260. Msgr. Fenton popisuje klíčový aspekt modernismu jako víru v “jakousi transformaci dogmatického poselství Církve v průběhu staletí.” Viz „The Components of Liberal Catholicism”, Msgr. Fenton, The American Ecclesiastical Review, červenec 1958.
4. Ježíš z Nazareta, díl II., Svatý týden, papež Benedikt XVI., [San Francisco: Ignatius Press, 2011], str. 43-44. Zvýraznění doplnil autor článku.
7. The Kingship of Christ and the Conversion of the Jewish Nation (Kralování Kristovo a obrácení židovského národa), Otec Denis Fahey, C.S.Sp. [Původně publikováno v roce 1953. Reprint: Christian Book Club of America, Palmdale, CA, 1987], str. 116-117.
8. Many Religions – One Covenant (Mnoho náboženství – jedna smlouva), Joseph kardinál Ratzinger, [San Francisco: Ignatius Press, 1998], str. 45-46.
9. Light of the World (Světlo světa), Benedikt XVI., [San Francisco: Ignatius Press, 2010] str. 106-107.
10. Viz „Fatima to Become and Interfaith Shrine: An Account from One who was There”, John Vennari, Catholic Family News, prosinec 2003. [Reprint #890 k dostání na CFN]. Tato zpráva a množství zpráv o mezináboženských aktivitách ve Fátimě jsou k dispozici on line.
11. God and the World (Bůh a svět), Joseph kardinál Ratzinger [San Francisco: Ignatius Press, 2002], str. 150-151. Zvýraznění doplnil autor článku.
12. Nemluvíme o tom, zda bude nebo nebude některý jednotlivý Žid mimořádnou milostí Boží obrácen v poslední milisekundě svého života (sv. Jean Vianney takovou událost zmiňuje), ani nemluvíme o nemožnosti konverze Židů ke katolictví, což by bylo absurdní. Spíše mluvíme o ekumenickém kontextu, v němž kardinál říká, že toto nemůže pomoci a vytváří dojem, že si myslí, že oni kvůli spáse nemusí konvertovat ke Kristově jediné pravé Církvi.
16. Papež Pius VII., Dopis, Post tam diuturnas, citováno z The Kingship of Christ and Organized Naturalism, otec Denis Fahey, [Původně publikováno v roce 1943. Reprint: Christian Book Club of America, Palmdale, CA, 1987] str. 10. Citát také v The Kingship of Christ and the Conversion of the Jewish Nation, str. 12.
17. Vatican-Moscow Agreement, (Dohoda Vatikán-Moskva), Jean Madiran. The Fatima Crusader, č. 16. září-říjen 1984
18. Přímá citace z “Rome’s Secret Accord with Jewish Leaders”, Jean Madiran, Původně publikováno v podzimním vydání Madiranova francouzského časopisu Intineraires v roce 1990, v angličtině publikoval časopis Apropos Anthony Frasera, Dodatek k Apropos č. 9 (nedatováno), str. 4-6. Zvýraznění doplnil autor článku.
19. Papež Jan Pavel II. viděl svůj primární úkol v prosazování progresivistické agendy Druhého vatikánského koncilu. 17. října 1978 nově zvolený Jan Pavel II. řekl: „Považujeme za svou prvořadou povinnost prosazovat prozíravou ale rozhodnou činností co nejpřesnější naplňování norem a směrnic koncilu. Především musíme napomáhat rozvoji koncilních postojů. Hlavně musí být v souladu s koncilem. Musí se do praxe uvádět to, co bylo započato v jeho dokumentech a to, co bylo implicitní by se mělo stát explicitním ve světle pokusů, které následovaly, a ve světle nových vyvstalých okolností. Citováno z: Peter Hebblethwaite, „Pope John Paul II,” ze sbírky esejů s názvem Modern Catholicism, Vatican II and After, editoval Adrian Hastings, (London: Oxford University Press, 1991), str. 447. Zvýraznění doplnil autor článku.
20. Citováno z „The Jewish Question in the Church”, Jean Madiran. Publikováno ve francouzském časopise Itineraires, březen 1986. V angličtině publikoval Hamish Fraser v Approaches, Dodatek k Approaches č. 93, [nedatováno], str. 4.
23. Notes on the Correct Way to Present the Jews and Judaism in Preaching and Catechesis in the Roman Catholic Church, 1985. Publikováno vatikánskou Komisí pro náboženské vztahy s židy online.
24. Katechismus z roku 1993 říká: „A když člověk zvažuje budoucnost, Boží lid Starého zákona a nový Boží lid směřují ke stejným cílům: očekávání příchodu (nebo návratu) Mesiáše. Ale jeden očekává návrat Mesiáše, který zemřel a vstal z mrtvých a je uznáván jako Pán a Syn Boží; druhý očekává příchod Mesiáše, jehož obrysy zůstávají skryté až do konce časů. A čekání druhého je doprovázeno dramatem toho, že nezná nebo nechápe Ježíše Krista. (č. 840) Katechismus proto klade na stejnou úroveň ty, kdo přijali pravého Mesiáše a ty, kteří Jej odmítli, s tím, že očekávání posledního příchodu Našeho Pána na konci času je podobným cílem. To je příšerná víceznačnost, která způsobuje nesmírné zmatení. Podobným tónem kardinál Ratzinger v knize Many Religions— One Covenant využívá různé části Nového katechismu jako prostředek pro vysvětlení nového vztahu Církve k Židům.
25. Dvě první byly v Německu (19. srpna 2005) a v New Yorku (18. dubna 2006). Třetí byla návštěva římské synagogy 17. ledna 2010. Rabín David Rosen, ředitel Americko-židovského výboru pro mezináboženské záležitosti se nadšením rozplýval: „Papež Benedikt svou návštěvou synagogy ustanovuje revoluci. Tím, že papež Benedikt navštívil římskou synagogu, učinil pro následující papeže obtížným, aby také nevykonali takovouto návštěvu. Návštěva Jana Pavla II. /v roce 1986/ mohla být jednou výjimkou, ale teď po návštěvě Benedikta XVI. lze tušit kontinuitu.“ „Pope to Make Symbolic Visit to Rome Synagogue this Sunday”, Catholic Herald, 15. ledna 2010.
26. Když vynikající teolog P. Reginald Garrigou-Lagrange hovořil o modernistické představě, že různá náboženství uctívají stejného Boha, vysvětlil, že takový princip popírá princip bezrozpornosti, který je nejzákladnějším principem rozumu. Otec Garrigou-Lagrange vysvětluje: „Je škodlivé říkat, že Bůh by považoval všechna náboženství za rovná, když jedno učí pravdu a jiné učí omyl, když jedno slibuje dobro a druhé zlo. Toto říkat by znamenalo potvrdit, že Bůh je k dobru a zlu, k tomu, co je čestné a co hanebné, indiferentní. De Revelatione, otec Garrigou-Lagrange, [Paris: Galbalda, 1921], Svazek 2, str. 437. Citováno z “Christians, Muslims and Jews: Do we all Have the Same God?”, Otec François Knittel, Christendom, listopad, prosinec, 2007.
27. „Papežský projev v synagoze v Římě”: ‘Kéž se tyto rány navždy zahojí´, papež Benedikt XVI., Zenit, 17. ledna 2010.
28. “Ecclesiology and Ecumenism” (Eklesiologie a ekumenismus), díl II., otec Edward Hanahoe, S.A., American Ecclesiastical Review, listopad 1962.)
29. Celý citát zní: „Nejsvětější římská Církev pevně věří, vyznává a káže, že nikdo mimo katolickou Církev, nejen pohané, ale také Židé, heretici a schizmatici nemohou být nikdy podílníky na věčném životě, ale že přijdou do věčného ohně ´připraveného ďáblu a jeho andělům,´(Mt. 25:41) pokud se s Ní před smrtí nespojí, a že jednota tělesa Církve je natolik důležitá, že pouze ti, kteří v této jednotě zůstávají, mohou obdržet věčnou náhradu za své posty, milodary a další úkony křesťanské zbožnosti a za povinnosti křesťanského vojáka. Nikdo, ať jsou jeho milodary jakkoli veliké, nikdo, i kdyby prolil svou krev pro jméno Kristovo, nemůže být spasen, pokud nesetrvá v náruči a jednotě katolické Církve.“ papež Evžen IV., Florentský koncil, 4. února 1442.
30. Dogmatický První vatikánský koncil vyhlásil de fide, že dokonce ani papež nesmí učit novou nauku. První vatikánský koncil, když definoval papežskou neomylnost, učil: „Duch Svatý nebyl slíben Petrovu nástupci, aby zjevením Ducha svatého odkrýval novou nauku, ale aby s Jeho pomocí svatě strážil zjevení předávané apoštoly a poklad víry, a aby je věrně vykládal.“ První vatikánský koncil, kap. IV, Pastor Aeternus.
31. Skutečnost, že Druhý vatikánský koncil je podřízen dogmatickému koncilu je potvrzena svědectvím koncilního Otce biskupa Thomase Morrise. Na jeho vlastní žádost nebylo toto svědectví rozpečetěno až do jeho smrti: „Pocítil jsem úlevu, když nám řekli, že tento koncil nemá za cíl definovat dogmata nebo vydávat konečné výroky, protože věroučný výrok musí být velmi pečlivě formulován a já jsem považoval koncilní dokumenty za provizorní a se sklonem k opravám.“ /Rozhovor Kiernona Wooda s biskupem Morrisem, Catholic World News, 27. září 1997./ Pak je tu důležité svědectví koncilního sekretáře, arcibiskupa (pozdějšího kardinála) Pericla Feliciho. V závěru Druhého vatikánského koncilu biskupové dotazovali arcibiskupa Feliciho ohledně „váhy“ učení Druhého vatikánského koncilu. Felici odpověděl: „Musíme rozlišovat podle schémat a kapitol ty, které již byly předmětem dogmatických definicí v minulosti. Co se týká deklarací, které mají charakter novot, musíme mít výhrady.“ /Otevřený dopis zmateným katolíkům, arcibiskup Lefebvre, Kansas City, Angelus Press, 1992, str. 107./
32. První vatikánský koncil, sezení III, kap. IV, Dei Filius také učí neomylně toto: „nechť tedy pochopení, vědění a moudrost jednotlivců a všech lidí i jediného člověka a celé Církve rostou a dobře a mocně se rozvíjí v průběhu let a věků, ale jen ve své vlastní třídě, v tomtéž dogmatu s tímtéž významem a se stejným vysvětlením.“ Přísaha proti modernismu přináší tutéž pravdu. Člověk, který skládá tuto přísahu, činí následující slib: „upřímně přijímám učení víry, jak se nám dochovalo vždy v tomtéž smyslu a v tomtéž významu od apoštolů skrze pravověrné církevní Otce, a proto zcela zavrhuji bludnou smyšlenku o vývoji dogmat, jako by dogmata během času měnila smysl a význam a jako by nynější dogmata byla odlišná od těch, kterých se svatá Církev katolická přidržovala.“
33. Je nutné poznamenat, že v knize Many Religions— One Covenant kardinál Ratzinger skutečně říká, že: „smlouva ze Sinaje je vskutku nahrazena“ (str. 70), ale pak pokračuje a mění důraz a odmítá tak vykreslit důsledky tohoto nahrazení způsobem, jak to katolická Církev učila po staletí. Například nikdy nepodává realistický závěr, jak jej vykládá Msgr. Joseph Clifford Fenton.
34. Americký teolog Msgr. Joseph Clifford Fenton vysvětluje: „Nová organizovaná, viditelná společnost /Kristova/ pokračovala ve vyznávání Boží víry, když druhý společenský celek, staré židovské náboženské společenství, opustil víru, odmítnutím Božího Vykupitele. Proto tento starší sociální celek ztratil svůj status jako ecclesia neboli království Boží na zemi, zatímco nová organizace, věrné pozůstatky Izraele, dále pokračovala jako ecclesia v mnohem dokonalejším smyslu než jaký kdy měla předešlá.“ Citováno z „The Meaning of the Word ‘Church’”, Msgr. Joseph Clifford Fenton, American Ecclesiastical Review, říjen 1954.
35. “Communication with Non-Catholics in Sacred Rites,” (Komunikace s nekatolíky v posvátných obřadech) otec Francis Connell, C.Ss.R., American Ecclesiastical Review, září 1944.
37. The Catholic Church and Salvation (Katolická Církev a spása), Msgr. Joseph Clifford Fenton [Westiminster: Newman Press, 1958] str. 138-139.
39. Juan kardinál de Torquemada (1388-1468) vysoce ctěný středověký teolog zodpovědný za formulování dogmat, která byla definována na Florentském koncilu. Kardinál Torquemada učí: „Pokud by papež nařídil cokoliv proti Písmu svatému, nebo článkům víry, nebo pravdě svátostí, nebo přikázáním přirozeného nebo Božího zákona, neměl by být uposlechnut, a v takovýchto příkazech by se mu neměla věnovat pozornost.“ Kardinál Torquemada dále cituje učení papeže Inocence III. a učí: „Proto papež Inocenc III. (De Consuetudine) uvádí, že je nutné poslouchat papeže ve všem, jestliže sám nejde proti obecným zvyklostem Církve, ale pokud by proti těmto obecným zvyklostem šel, není povinností jej následovat...“ Zdroje: Summa de ecclesia (Benátky: M. Tranmezium, 1561). Lib. II, c. 49, str. 163B. anglický překlad tohoto výroku Juana de Torquemady se nalézá v knize Patricka Granfielda The Papacy in Transition (New York: Doubleday, 1980), str. 171. A v knize P. Paula Kramera A Theological Vindication of Roman Catholic Traditionalism, 2. vydání (Kerala, India), str. 29.
40. Sv. Robert Bellarmin, velký mistr protireformace, učí: „Stejně jako je legální odporovat papeži, který napadá tělo, je také legální odporovat takovému, který napadá duše nebo narušuje občanský pořádek nebo, především, který se pokouší zničit Církev. Říkám, že je legální odporovat mu tím, že se neudělá, co nařizuje, a zabrání se tomu, aby se jeho vůle vykonala. Není však legální soudit jej, trestat nebo zbavit funkce, protože toto jednání přísluší nadřízenému.“ De Romano Pontifice, lib. II, kap. 29, v Opera omnia, Neapoli/Panormi/Paris: Pedone Lauriel, 1871, sv. I, str. 418
Zdroj: Catholic Family News
Překlad: D. Grof
