Vzpomínky destruktivního myslitele - 2. část (1999)

Vzpomínky destruktivního myslitele – 2. část (1999)

Milníky Josepha kardinála Ratzingera

Původně otištěno v  časopise Si Si No No v květnu 1999.

V roce 1996 kardinál Ratzinger publikoval detailní rozhovor nazvaný Sůl země (1) a v roce 1997 autobiografii nazvanou Milníky: Paměti 1927 – 1977 (2). Zvážíme-li vysoký post, který tento kardinál ve Vatikánu zaujímá, jsou tyto knihy důležité. V tomto druhém článku, pokračujeme v prozkoumávání knihy Milníky, abychom lépe pochopili současnou krizi v katolické Církvi.

NOVÉ POJETÍ TRADICE

Je proto potřeba mít se na pozoru: když kardinál Ratzinger brání katolickou pozici proti „sola scriptura“ luteránských heretiků, je nutné věnovat pozornost tomu, co myslí „zjevením“ a „tradicí“. V pasážích Milníků, v nichž kardinál Ratzinger vyvrací kritiku, kterou jej zahrnul profesor semináře Schmaus, vlastně nastoluje spojitost mezi zjevením a tradicí, ale činí tak ve světle subjektivního konceptu zjevení, k němuž se hlásí. Píše, že „podstatným prvkem Písma je Církev jako chápající subjekt a tím je dán základní smysl tradice.“ (str. 109)

Jak se má tomuto tvrzení rozumět? Musí se chápat dle představy zjevení, kterou jsme poznali dříve (viz 1. část článku). Nehovoří o Církvi, která za pomoci Ducha Svatého zachovává věky beze změny poklad zjevené pravdy, vykládá jej, aniž by ale měla pravomoc v něm změnit jedinou tečku. Naopak to, co on má na mysli, je Církev pojímaná jako „chápající“ nebo „přijímající“ subjekt, který je nutný proto, aby zjevení existovalo. Má tím na mysli Církev pojímanou jako subjekt, která se z tohoto důvodu stává konstitutivním prvkem zjevení tím, že si jej přivlastňuje a hraje aktivní, tvůrčí roli ve svém vztahu ke zjevení. Z této perspektivy vazba Církve na zjevení znamená, že Písmo závisí na Církvi jako „vědomém subjektu“, aby bylo Zjevením. Kardinál ve skutečnosti píše, že Zjevení „není prostě totožné“ s Písmem, je vždy větší než to, „co je pouze napsáno“. (op. cit., tamtéž).

Všimněte si však, že to, co je mimo Písmo svaté, není podle kardinála dáno ústní tradicí („sine scripto traditiones“).

Pro zdůraznění tohoto faktu srovnejte jeho představu s tím, co podal Tridentský koncil a znovu potvrdil První vatikánský koncil. O tradici se tam říká, že Církev „drží...také tradice samotné, týkající se víry i mravů, jak byly formulovány vlastními Kristovými slovy nebo Duchem Svatým, a zachovávány v nepřetržitém sledu katolickou Církví“ (Denzinger, Zdroje katolického dogmatu, 783). A na témže místě: „...[p]řijímání toho, že tato pravda a nařízení jsou obsaženy v psaných knihách a v nepsané tradici, kterou jsme obdrželi od apoštolů z úst samotného Krista, nebo od apoštolů samotných z příkazu Ducha Svatého, bylo předáno i nám, jako by to bylo z ruky do ruky...“

Podle kardinála tomu tak není. Pro něj to, co není obsaženo v Písmu svatém, není objektivně dáno tradicí, jak to bylo vždy chápáno a definováno Církví po staletí. Naopak je to dáno „chápajícím subjektem“ (Církví), která vytvářejíc část Zjevení jakožto podstatný konstitutivní prvek, závisí pouze sama na sobě (a tudíž na svých dějinách neboli vývoji od „původního společenství věřících“) při svém určování pravdy Zjevení.

Podle názoru, který vyjádřil kardinál, tedy základní význam, který se má přikládat tradici „není výsledkem neměnné pravdy zjevené Bohem, ale vyplývá z pravdy, kterou „přijímající subjekt“ stanovuje ve Zjevení pozvolným, postupným dějinným způsobem, protože vývoj „přijímajícího subjektu“ je ve svém vlastním sebeuvědomování postupný a průběžný.

Představa, že pravda existuje pouze díky myslícímu subjektu, který propůjčuje pravdu svému objektu, je nutně svázána s jinou významnou představou světského myšlení: představou pokroku jako vývoje v uvědomování si.. ..který, protože spočívá na takovémto základě, nikdy nemá konečnou podobu nebo transcendentní cíl.

Snaha zavést do konceptu Zjevení představu, že subjekt, jemuž je Zjevení adresováno, konstituuje smysl poselství, vede nutně k překroucení obou konceptů, Zjevení i Tradice. Zjevení se již nepovažuje za soběstačný soubor událostí a nauk výlučně nadpřirozeného původu, které subjekt, jemuž jsou určeny – pro spásu těch, jimž byly tyto „skutky a hodnoty“ zjeveny – musí přijmout a zachovávat bez jakékoliv změny, protože jsou mu (subjektu) předávány pravdy, které na něm nezávisí, ale které přicházejí od Boha. Obdobně je tímto konceptem falšována tradice, protože již nevyjadřuje ideu „pokladu víry“, který je svým původem Boží, je zachováván devatenáct století a pramení z Písma a Tradice zachovávaných a vyučovaných Magisteriem Církve. Neznamená již „poklad [depositum]“, jemuž nemůže být dáván žádný jiný význam.

Naopak tento nový pojem tradice vyjadřuje ideu, která není katolická. Má spíše světský a protestantský původ. Je to idea, že Církev, jakožto přijímající subjekt, postupně konstituuje pravdu Zjevení, ale stejně tak konstituuje pravdu tradice v rámci tohoto procesu, jehož konec „ad quem“ nikdo nedohlédne, a který nemá žádný jiný referenční bod, než vědomí, které o sobě Církev údajně má, Církev, která sama sebe zkoumá za použití kategorií, jež pocházejí ze světské filozofie (Kanta, Heideggera a podobných, namísto sv. Tomáše Akvinského).

Vlivy tohoto přehodnocení se dostaly do popředí na Druhém vatikánském koncilu, kde jsme viděli novou definici Církve, definici, která je v rozporu s tím, co sama Církev (skrze svou pravou tradici) učila po devatenáct století. Poukazujeme tím na nechvalně proslulé „subsistit in“ v Lumen Gentium § 8, podle nějž již katolická Církev není jedinou a výlučnou Kristovou Církví, ale že v ní subsistuje [uskutečňuje se] stejně jako v jiných subjektech, které mohou vést ke spáse u tzv. „odloučených bratří“ a možná dokonce i u nekřesťanů). Sám kardinál Ratzinger ve výše citované pasáži potvrzuje, že během těchto debat na koncilu na téma Zjevení, Písmo, Tradice přispěl k tomuto novému chápání. Konečný výsledek této změny je vidět v teologickém a liturgickém zmatku, který v současnosti v Církvi vládne.

IRACIONÁLNÍ POJEM TRADICE

Takto chápaná Tradice je také prezentována jako „živý proces“ Církve, který se „stává historií“ tím, že se otevírá novým chápáním a je v protikladu k ideji Zjevení, jíž zastává novotomismus, který je pouhým výplodem uměle zkonstruované logiky sv. Tomáše. Kardinál Ratzinger používá tento koncept „vývoje“, když popisuje opozici, kterou formulovala Teologická fakulta v Mnichově proti vyhlášení dogmatu o Nanebevzetí Panny Marie. Opozice se zakládala na tvrzení „experta“, profesora Altanera, patristy, podle nějž „nauka o Mariině tělesném Nanebevzetí byla do 5. století neznámá; tato nauka, tvrdil, proto nemůže patřit do ´apoštolské tradice´“ (op.cit., str. 58). Tvrzení pochybného odborníka jsou sporná a dají se také vysvětlit touhou, která byla tehdy v jistých katolických kruzích dosti horlivá, být zadobře s protestanty, kteří jsou jinak trvale nepřátelští i kvůli své herezi týkající se osoby a kultu blahoslavené Panny Marie. Kardinál Ratzinger podotýká, že v tomto případě profesor Altaner použil omezený koncept tradice, protože vlastně „identifikoval tradici s textovými důkazy“.

Jak potom kardinál Ratzinger zdůvodní dogmatickou definici, kterou podal papež Pius XII. a jíž obhajoval asi stejnými argumenty, jmenovitě, že Nanebevzetí svaté Matky Boží je pravdou, kterou Církev vždy věřila a vždy ji učila, protože ve spisech, které nám byly předány, svatí Otcové a církevní autoři o této pravdě hovořili nikoliv, jako o něčem novém, ale jako „o pravdě podporované Písmem svatým, která je v srdcích věřících zakořeněná“ (Dogmatická bula Munificentissimus Deus)? Zde je kardinálův argument:

Ale jestliže budete „tradici“ brát jako živý proces, s jehož pomocí nás Duch Svatý uvádí do plnosti pravdy a učí nás, jak chápat to, co jsme dříve nedokázali uchopit (srovnej J 16:12-13), pak následné „vzpomenutí si“ (srovnej např. J 16:4) může rozeznat to, co předtím nebylo viděno a přesto již bylo v původním Slově předáno (op. cit., str. 59).

V této pasáži je tradice definována jako „živý proces“, jehož je Duch Svatý tvůrcem. Tento „proces“ tak není vázán na texty nebo dokonce fakta. Tradice v katolickém smyslu slova však nikdy nebyla chápána jako proces nebo realita oddělená od fakt (což demonstruje dogmatická definice o Nanebevzetí). Představa „procesu“ obsahuje pojem pravdy, která se stupňovitě vyvíjí díky myslícímu člověku a tento vývoj je zde přisuzován Duchu Svatému. Duch Svatý působí jako učitel „chápajícího subjektu“ a koná stupňovitě tím, že ponechává Zjevení otevřené! V protikladu k tomu katolický pojem tradice obsahuje ideu zachování, předávání pokladu víry, který byl dán jednou provždy (srovnej List Judův 3), v protikladu proti jakékoliv možnosti novot nebo následného protichůdného vývoje.

V případě Nanebevzetí čelili tomuto faktu: [existenci] kultu, který od počátku křesťanství uznával nanebevzetí blahoslavené Panny Marie a zahrnoval uctívání její prázdné hrobky (která je až dodnes křesťany, třebaže ortodoxními, strážená). Otázkou bylo, zda schválit tuto víru dogmatickou definicí. Fakt byl stejný devatenáct století, byl tajemstvím víry nepřetržitě a všeobecně vyznávaným věřícími. Neměl co do činění s nějakým „procesem“ nebo „vývojem“. Dogmatická definice Nanebevzetí nemá potřebu být vnímána jako vyjádření „živého procesu“, který se vyvíjel postupně při vytváření nového obsahu víry, jež byl potvrzen svědky a byl vnímán jako dogma. Nebylo zavedeno nic nového. Zdá se nám, že to, co kardinál píše, když říká: „následné „vzpomenutí si“ může rozeznat to, co předtím nebylo viděno a přesto již bylo v původním Slově předáno“, se na tento případ nehodí. Zde neexistuje žádná otázka „následného vzpomenutí si“, protože víra v Nanebevzetí vždy existovala. Vždy zůstávala živá a účinkovala. Z tohoto stejného důvodu – kvůli trvalosti této víry a této zbožnosti – je jistě nemožné hovořit o něčem, „co předtím nebylo viděno“. Faktem je, že se zdá, že kardinál Ratzinger, i když kritizuje profesora Altanera, obhajuje jej, když hovoří o „následném vzpomenutí si“, tj. o něčem uměle vytvořeném „post festum“. I když Ratzinger dále soudí, že se profesor mýlí a obhajuje definici Nanebevzetí, činí tak na základě toho, že jde o vyjádření „živého procesu“, který je podle něj podstatou tradice; přijímá jej tedy jako vyjádření tvořivosti Církve, „přijímajícího subjektu“ Zjevení (a tudíž i subjektu konstitutivního). Zdá se, že Církev je teologem, který vytváří Zjevení stejným způsobem, jako to činilo první „původní společenství“.

„NOVÁ EXEGEZE“ PRO „NOVOU TEOLOGII“

Výklad této dogmatické deklarace je, jak může každý vidět sám, dosti svérázný. Reprezentuje vlastně typické rysy nové teologie. Kardinálova teologie není katolickou teologií; je to nová teologie, protože zapříčiňuje, že nadpřirozené závisí na myšlení člověka, aby bylo Zjevení zachováno otevřené. Není pro nic za nic, že byl hluboce ovlivněn – jak sám přiznává – Henrim de Lubacem!

Kardinál Ratzinger během rozhovoru pro Milníky v přijímací hale Kongregace pro nauku víry (foto z knihy).

Při komentování této pasáže je nutné dodat, že odůvodnění kardinála Ratzingera u jeho argumentu týkajícího se role Ducha Svatého není podpořeno pasážemi v Písmu, na něž se odvolává. První je textem, v němž Pán Ježíš apoštolům ohlašuje, že „Duch pravdy...vás uvede do veškeré pravdy,“ dokonce [oznámí] i „co má přijít“. Nevěříme, že se toto „učení“, které zahrnuje také prorokování, dá aplikovat na tento bezprostřední případ. Druhý text obsahuje dokonce ještě specifičtější ohlášení, které se zde jistě nedá použít. Pán Ježíš jim předem ohlašuje pronásledování, které vytrpí z rukou Židů: „Ale to jsem vám pověděl, abyste si vzpomněli na má slova, až přijde ta hodina“ (J 16:4). „Vzpomenutí si“, o němž sv. Jan hovoří, se nevztahuje k minulým skutečnostem, ale váže se na události budoucí: váže se na prorocké ohlášení nadcházejícího pronásledování pro víru: Zítra si budete pamatovat, říká Ježíš, co vám dnes říkám! Budete si pamatovat specifickou událost, která se stala před svědectvím. To nemá naprosto co do činění s „živým procesem“ nebo mlhavým „vzpomenutím si“, které zmiňuje kardinál, což jsou představy mající svůj původ v „existencialistické filozofii“ laiků a v literatuře vybledlé do čehosi neurčitého, a které v každém případě vykazují nejen naprosto iracionální pojem tradice, ale také pojem tradice, který je naprosto cizí skutečné katolické teologii – teologii, která jistě není teologií liberálních a modernistických mistrů, od nichž Ratzinger neustále čerpal svou inspiraci.

APOLOGIA PRO DOMO

Dalším podstatným aspektem autobiografie kardinála Ratzingera je jeho pokus zříci se odpovědnosti za modernistické úchylky, které následovaly po Druhém vatikánském koncilu. Během koncilu byl teologickým poradcem kardinála Fringse, kolínského arcibiskupa, jednoho z prominentních reprezentantů progresivistického křídla, který si jej vybral pro tento delikátní a významný úkol kvůli moderní orientaci jeho teologie.

Mladý profesor Ratzinger, tehdy teprve třicetiletý, se bezprostředně účastnil koncilu a připojil se k nejradikálnějším teologům (Rahnerovi, de Lubacovi, Congarovi atd.), kteří tvořili „Rýnskou koalici“. Ve svých pamětech se snaží bagatelizovat svou účast v tomto „Sodalitium“.  Píše, že „teologické a církevní drama oněch let nepatří do těchto vzpomínek“ (str. 121), ale dělá výjimku, aby komentoval jisté otázky, u nichž chce jasně uvést několik názorů.

PŘÍPRAVNÁ SCHÉMATA

Dozvídáme se, že Joseph Ratzinger nebyl nakloněn odmítnutí všech přípravných schémat, tomu odmítnutí, které znamenalo první manipulaci progresivistů na koncilu.

„On [kardinál Frings] my nyní začal posílat tyto texty, aby měl ode mě kritické poznámky a návrhy na zlepšení. Přirozeně jsem měl námitky vůči některým věcem, ale neshledal jsem důvody pro radikální odmítnutí toho, co bylo navrhováno. Je pravdou, že tyto dokumenty nesly jen nepatrné stopy biblistické a patristické obnovy posledních desetiletí, takže působily rigidním a úzkoprsým dojmem kvůli své nadměrné závislosti na tomistické teologii. Jinak řečeno, odrážely více myšlenky učenců než pastýřů. Musím ale říci, že měly solidní základ a byly pečlivě připravené“ (str. 121).

LITURGIE

U otázky liturgie se kardinál snaží obhájit koncil tvrzením, že převládající orientace nebyla zvláště revoluční. Jeho obrana koncilu v tomto bodě spočívá na následujícím argumentu: nikdo tehdy nemohl předvídat následný rozvratný a revoluční vývoj liturgické reformy, vývoj, který [podle něj] nebyl ospravedlněn texty schválenými koncilem.

Na začátku koncilu jsem se stal zastáncem liturgického hnutí.. Viděl jsem v rozpracování Konstituce o liturgii, která zapracovala všechna podstatná zjištění liturgického hnutí, skvělý začátek církevního shromáždění, a podle toho jsem kardinálu Fringsovi radil. Nemohl jsem předvídat, že se negativní aspekty liturgického hnutí znovu objeví důrazněji, než kdy předtím, a povedou k sebezničení liturgie.

Podle kardinála tedy koncil schválil, aniž by dobře zvážil nebezpečí, dokument, který měl umožnit negativní vývoj, který dobře známe a který stále působí. Kardinál říká, že ani on, ani jiní toto nemohli předvídat. Přesto by však podle kardinálových představ měl být koncilní dokument chápán jako vyjádření „živého procesu“ směrovaného Duchem Svatým, což je pro něj podstatou tradice. Člověk přemýšlí nad tím, jak mohl být tento „živý proces“ náhle postižen samovolným dlouhotrvajícím odumíráním. Jestliže koncilní dokument o liturgii nepřímo přispěl k negativním dopadům, které následovaly, znamenalo by to, že dokument obsahoval nejednoznačnosti nebo nebezpečný a laxní přístup. Máme si tedy myslet, že návrh tohoto textu, který přímo nebo nepřímo není dobrý (protože tak či onak posloužil jako zástěrka pro „sebezničení“ liturgie), byl inspirován Třetí osobou Nejsvětější Trojice?

Nalézáme také další příklad toho, jak kardinálův koncept tradice není katolický: tvořivost Církve, konstitutivního subjektu Zjevení, který se aktualizuje postupně v průběhu „dějin spásy“, by dovolovala podněty, které se ukázaly jako katastrofální, protože umožnily zničení liturgie. Ve skutečnosti bylo přípravné schéma o liturgii jediným, jež progresivisté, kteří na koncilu dominovali, neodmítli, ale jen proto, že již bylo zkaženo „podstatnými zásahy Liturgického hnutí“, to jest způsobem chápání liturgie, která zapadá do katolické tradice jen na počátku.

Otázka liturgie oprávněně zaujímá myšlenky prefekta Kongregace pro nauku víry. Jaká může být náprava, když čelí panujícímu liturgickému chaosu? Samozřejmě se vyvarovává zdůrazňování teologicky nejednoznačné povahy mše Pavla VI., která je jednou z hlavních příčin současného zmatku. Přesto však je v Milnících výmluvná stránka k tomuto tématu, týkající se promulgace Novus Ordo Missae papeže Pavla VI. Kardinál prohlašuje, že byl sám „zděšen zákazem starého misálu, protože nic podobného se v celých dějinách liturgie neudálo“ (str. 146). (Faktem je, že Missale Romanum kodifikovaný papežem Piem V. nebyl Pavlem VI. nikdy zakázán.)

V každém případě líčí kardinál Ratzinger pravdu ohledně misálu Pia V., který tímto papežem nebyl vytvořen, protože se nejednalo o nový misál. Papež sv. Pius V. čelil v roce 1570 protestantským průnikům do liturgie:

...rozhodl, že od nynějška Missale Romanum – misál města Říma – má být zaveden jako spolehlivě katolický na všech místech , kde nebudou schopni prokázat, že je jejich liturgie přinejmenším dvě stě let stará... Zákaz tohoto misálu, jak bylo nyní nařízeno,... představoval zlom v dějinách liturgie, jehož následky mohly být jenom tragické.. [S]tará budova byla stržena a postavena byla jiná... [T]o způsobilo velkou škodu (op. cit., str. 148).

Jeho poznámky jsou vcelku správné. Co s tím?

Obnova liturgického uvědomění, liturgické smíření, které opět vyjádří jednotu dějin liturgie a které bude chápat Druhý vatikánský koncil nikoliv jako zlom, ale jako fázi vývoje: to je pro život Církve naléhavě potřeba. Jsem přesvědčen o tom, že krize v Církvi, jíž dnes zažíváme, je do velké míry způsobená kvůli rozpadu liturgie, která je někdy představována jako etsi Deus non daretur... Společenství pak oslavuje sebe samo, což je naprosto neplodná aktivita... Proto potřebujeme nové Liturgické hnutí, které uvede v život skutečné dědictví Druhého vatikánského koncilu (tamtéž).

Poté, co kardinál Ratzinger učinil v zásadě správnou analýzu, dochází ke znepokojujícímu závěru: je potřeba nového „liturgického hnutí“, takového, které „uvede v život skutečné dědictví Druhého vatikánského koncilu“! Nemůže se zbavit Druhého vatikánského koncilu jakožto pevného bodu spásy. Řešením není vrátit se zpět k ryzí tradici Církve, ne, je nutné vrátit se ke skutečnému Druhému vatikánskému koncilu, jehož autentický význam nebyl ještě pochopen!

Kardinál neví, jak myslet v jiných kategoriích, než je vývoj k novému: Druhý vatikánský koncil nesmí být vnímán jako rozchod s tradicí (kterým ve skutečnosti byl), ale spíše jako „okamžik vývoje“, fáze rozvoje. Když je nucen, aby určil pojem tohoto vývoje, odpovědí je, že vede k něčemu novému a v tomto konkrétním případě k „novému liturgickému hnutí“. „Liturgické smíření“, o němž mluví, nevyjadřuje žádným způsobem uznání práv pravé katolické tradice. Naopak znamená smíření s Druhým vatikánským koncilem tím, že se umožní ryze novátorský vývoj (který samozřejmě není totožný s tím, jejž mají ničitelé liturgie) díky novému liturgickému hnutí! Musíme se „vrátit“ k (pouze pastoračnímu) koncilu, který „černobíle“ popřel, že je katolická Církev jedinou Církví Kristovou, jedinou archou spásy! Musíme se vrátit ke koncilu, který se snažil ustavit pravdu náboženství na individuální svobodě svědomí a nikoliv na zjevené pravdě! Musíme se „vrátit“ ke koncilu, který se, v rozporu s přímým svědectvím Písma, snažil popřít odpovědnost Židů na ukřižování Krista. Řešením má být nové liturgické hnutí, jako by příšerné omyly onoho prvního [liturgického hnutí] nestačily. Je docela možné, že povzbuzení, které kardinál vyjádřil charismatickým hnutím, která mají denně neblahý vliv na Církev tím, že ji zamořují zkaženou spiritualitou mající původ u nejhorších protestantských sekt (kvakerů, letničních atd.), lze nahlížet ve světle pokusu dosáhnout za jakoukoliv cenu „nového liturgického hnutí“. Tyto poznámky popisující koncil jako „fázi vývoje“ a „nové hnutí“, které má završit proces, ukazují, že jsme svědky vzplanutí progresivistické aktivity.

KONCIL

Nakonec náš autor opakuje takřka jako refrén, že Druhý vatikánský koncil nebyl pochopen. Co se týká dokumentu Dei Verbum, Konstituce o Božím zjevení, kardinál říká, že „ještě musí být opravdově přijat“. Obecně vzato, „máme před sebou stále úkol sdělování toho, co koncil vlastně Církvi řekl v širším smyslu, a rozvíjení jeho dopadů“ (tamtéž, str. 129). Třicet dva let po skončení koncilu nám tedy říkají, že ještě nebyl správně pochopen a že je nutné znovuobjevit jeho autentický smysl. Zbývá se zeptat, jak nebyl koncil pochopen, a čí vinou.

Kardinál Ratzinger, jako prefekt Kongregace pro nauku víry, při podpisu Apoštolské konstituce, která promulgovala Kodex kanonického práva z roku 1983, dne 25. ledna 1983 (foto z knihy).

Kardinál činí paralelu mezi sebou a koncilem: stejně jako koncil, ani on nebyl ještě pochopen. Viděli jsme, že nebyl nakloněn úplnému odmítnutí přípravných schémat jako progresivisté. Mimoto se dozvídáme, že jeho vlastní opozice vůči oficiálnímu schématu o zdrojích Božího zjevení nebyla správně doceněna, protože on chtěl vlastně vyjádřit, že koncept Zjevení, který zastává, je v souladu s tradicí. Stejně jako jej v době, kdy obhajoval svou doktorskou práci, nepochopil profesor Schmaus, tak také zastává kardinál názor, že nebyl dobře pochopen na koncilu.

Byl naplněn zděšením z rostoucího revolučního vývoje na koncilu:

Stále vzrůstal dojem, že nic v Církvi nyní není stálé, že vše je otevřeno revizím. Koncil čím dál více vypadal jako velký církevní parlament, který může vše změnit a vše přetvořit podle svých vlastních přání. Velice zřetelně vzrůstalo roztrpčení vůči Římu a Kurii, kteří se zdáli být skutečným nepřítelem všeho, co bylo nové a progresivní. Debaty na koncilu se stále více podobaly stranickému modelu současného parlamentarismu... Pro věřící bylo pozoruhodným úkazem, že jejich biskupové jakoby ukazovali jinou tvář v Římě, než jakou měli doma. Pastýři, kteří byli považováni za přísné konzervativce, se náhle jevili být mluvčími progresivismu. Ale činili tak toto vše sami od sebe? Role, kterou na sebe teologové na koncilu vzali, stále jasněji vytvářela sebedůvěru mezi učenci, kteří sebe sama nyní chápali jako skutečně erudované odborníky na víru, kteří tudíž již nejsou podřízeni svým pastýřům... Ale nyní toto vše v katolické Církvi – alespoň v povědomí lidí – opět podléhalo revizi a dokonce to vypadalo, že ani Vyznání víry není nedotknutelné, ale spíše se zdálo, že podléhá kontrole učenců. Za tímto sklonem k nadvládě odborníků již člověk mohl zaznamenat něco jiného: ideu církevní svrchovanosti lidu, v níž lid sám určuje, co chce chápat Církví... (tamtéž, str. 123-124).

Kardinál vlastně evokuje hrůzného ducha revolučního neklidu, který se v jistém bodě zmocnil členů koncilu a aniž by to kardinál zamýšlel, potvrzuje poznámku, kterou pronesl arcibiskup Lefebvre, že v jisté chvíli se Satan zmocnil koncilu. Snaha vše změnit, mánie novot za každou cenu zrozená z nenávisti k principu autority, proti Římu a instituci papežství: Máme dojít k závěru, že tyto věci byly inspirovány Duchem Svatým? Mohly pocházet jedině od ďábla. Neklid, který se tehdy Církve zmocnil, ještě nepolevil, nadto si lze těžko představit, jaký tlak z Říma nebo jaká autorita by mohla účinně udržet na uzdě biskupy a teology dnes.

Ratzinger zneklidněný směrem, jaký události nabraly, se na konferenci konané na Univerzitě v Münsteru „pokusil dát první varovný signál, ale jen nemnozí, pokud vůbec kdo, si toho všimli“ (str. 134). Byl ve svých poznámkách, které pronesl na katolickém dnu v Bambergu v roce 1966, dokonce tak neústupný, že byl kardinál Dőpfner „udiven“ „konzervativním důrazem“, který vnímal (tamtéž).

Na základě těchto břitkých prohlášení kardinál sám sebe staví na stranu těch, kteří v hrozném pokoncilním období „nově formulovali své postoje“ v obavě o budoucnost víry. Poznamenejme však, že pro něj neexistovala žádná otázka „nového formulování“ svého postoje: Od chvíle, kdy začal prohlašovat, že nebyl správně pochopen, to jest od doby svého studia spisů sv. Bonaventury, nedošlo k žádné změně. Je jasné, že kardinál Ratzinger považuje svůj postoj v pokoncilním období, a dokonce i nyní, za v podstatě stejný, jaký zaujímal, když byl (zcela správně) obviněn z toho, že chce rozpracovat subjektivistický koncept Zjevení. Pozoruhodné je, že v jeho životopise není žádná sebekritika: ti, kteří jej obvinili z toho, že je liberál a modernista prostě nepochopili jeho myšlení. Podobně ti, kteří viní Druhý vatikánský koncil z katastrofální situace v Církvi, která je jeho důsledkem, také nepochopili Druhý vatikánský koncil. Nebo je to spíše tak, že dějiny – a rozbor – Druhého vatikánského koncilu se teprve musí uskutečnit.

ZÁVĚR

Jeho poznámky působí dojmem úzkostlivé obhajoby.  Zdá se, že kardinál Ratzinger se z toho všeho, co se událo, nepoučil. Má starost jen o to, aby ukázal kontinuitu své teologie, a věří, že tím obhájí sebe i Druhý vatikánský koncil. Na základě této obhajoby byl stvořen určitý obraz kardinála Ratzingera jako obnovitele víry. A je to obraz, kterému mnozí stále věří. Jde však o bezostyšnou mystifikaci.

Kardinálovým nejznámějším dílem je kniha Úvod do křesťanství, vydaná v roce 1968 a přeložená do 17 jazyků. Mluví o ní s uspokojením. Nehledě na to, kristologie, kterou zde podává je jen stěží pravověrná. Někdy se jen velmi těsně vyhýbá teologii heretiků, kterou pasivně vstřebala většina katolických teologů. I on tvrdí, že Mesiáš Ježíš je výtvorem víry původního společenství: „On je Tím, kdo zemřel na kříži a Kdo očím víry vstal [z mrtvých]“ (italské vydání, Brescia, 1971, str. 171). Vzkříšení tedy není historickým faktem, ale prostou vírou věřících učedníků. Podobných příkladů je v knize mnoho.

Pověst Ratzingera jakožto obnovitele Církve nespočívá na jeho díle. Je tomu tak pravděpodobně spíše kvůli skutečnosti, že několikrát celkem jasně popsal určité nepořádky a že se vždy distancoval od nejkrajnějších frakcí. To však neubírá nic z modernistických základů jeho teologické vize: „Ratzinger je vždycky takový: Když čelí excesům, od nichž se distancuje, nikdy nepředkládá katolickou pravdu, ale spíše zjevně umírněnější omyl, který však s logikou omylu vede ke stejným ničivým koncům“ (SI SI NO NO, č. 6, 1993, str. 6).

Někteří komentátoři přirovnávali Druhý vatikánský koncil ke generálním stavům za Francouzské revoluce. Když tuto analogii rozvineme, dalo by se říci, že kardinál Ratzinger je girondistou. Členové této frakce byli určitě politicky umírněnější, než byli jakobíni a zvláště pak jejich levé křídlo (k němuž bychom v teologii mohli přirovnat Küngy, Drewermanny atd.), ale nebyli o nic méně revoluční. Chtěli dosáhnout stejných cílů, jenom postupnějším, pragmatičtějším způsobem. Jejich vize světa však byla totožná: lidský rozum povýšený a umístěný do středu vesmíru, demokracie, buržoazní individualismus. Totožná byla také jejich nenávist ke křesťanství, jejich touha zkonfiskovat církevní statky atd.

Ani jeho životopis, ani jeho rozhovor v délce knihy nám neukazuje Ratzingera odlišného od toho, kterého známe. Můžeme jenom doufat v zázrak, že se jednoho brzkého dne rozhodne stát účinným prefektem Kongregace pro nauku víry a autoritativně zasahovat podle teologie Církvi vlastní (nikoliv své osobní teologie) proti vládě omylu, která už v katolickém světě vládne příliš dlouho.

Aegidius

(1)   Joseph Cardinal Ratzinger, Sůl země; Církev na konci milénia, rozhovor s Peterem Seewaldem; (San Francisco: Ignatius Press, 1997).

(2)   Joseph Cardinal Ratzinger, Milníky: Paměti 1927 – 1977; (San Francisco: Ignatius Press, 1998).

Zdroj: SSPX ASIA

Překlad: D. Grof