Vzpomínky destruktivního myslitele – 1. část (1999)
Milníky Josepha kardinála Ratzingera
Původně otištěno v 31. čísle časopisu Si Si No No v březnu 1999.
V roce 1996 kardinál Ratzinger publikoval detailní rozhovor nazvaný Sůl země (1) a v roce 1997 autobiografii nazvanou Milníky: Paměti 1927 – 1977 (2). Zvážíme-li vysoký post, který tento kardinál ve Vatikánu zaujímá, jsou tyto knihy důležité. V tomto článku, který otiskneme ve dvou částech, prozkoumáme knihu Milníky, abychom lépe pochopili současnou krizi v katolické Církvi.
Joseph Ratzinger se narodil do velmi katolické rodiny v Marktlu am Inn v Bavorsku dne 16. dubna 1927. Byl třetím ze tří dětí, dvou chlapců a jedné dívky. Jeho otec byl policistou a rozhodným antinacistou. Když bylo Josephovi 11 let, „přiměl jej jeho farář vstoupit do nižšího semináře [v Trautensteinu v Bavorsku], aby se tak systematicky zasvětil do duchovního života“ (tamtéž str. 25).
Po určitém váhání kvůli finančí situaci rodiny... ...bylo rozhodnuto, a na Velikonoce 1939 jsem vstoupil do semináře. Učinil jsem tak s radostí a velkými očekáváními, protože mi můj bratr o tomto místě vyprávěl mnoho vzrušujících věcí a protože jsem si vytvořil pěkné přátelství se seminaristy ve své třídě. Jsem však jedním z těch lidí, kteří nebyli stvořeni k tomu, aby žili v internátní škole. Když jsem byl doma, žil jsem a studoval s velkou svobodou, jak jsem chtěl, a stvořil jsem si svůj vlastní dětský svět. Nyní jsem musel sedět ve studovně spolu s asi šedesáti jinými chlapci, což pro mě byla muka.. (tamtéž).
Když Ratzinger vstoupil do nižšího semináře, bylo mu asi 12 let. Zdá se, že jeho vstup do semináře byl podnícen hlavně venkovským farářem a bratrem a několika přáteli. Byl ale zklamaný a upřímně přiznává, že byl životem semináře znuděný. A s trochou pýchy tvrdí, že se považuje za „jednoho z těch lidí, kteří nebyli stvořeni k tomu, aby žili v internátní škole“.
Počátek druhé světové války (1939) přinesl přeměnu nižšího semináře na „vojenskou nemocnici, a tak jsem teď spolu se svým bratrem začal znovu bydlet doma a do školy jsme docházeli. Ředitel, ale pro seminář nalezl náhradní ubytování.. “ (op.cit. str. 26) ... „Byl to svým způsobem šťastný život, jaký jsme jako chlapci mohli vést. Uvyknul jsem si pak na seminář a prožil báječné období svého života. Musel jsem se naučit...jak se zbavit svých samotářských způsobů a jak začít budovat společenství s druhými...“ (op.cit. str. 27). Po útoku na Rusko (22. června 1941) bylo dočasné ubytování semináře zabaveno pro vojenskou nemocnici. „Můj bratr a já jsme teď přišli domů na dobro. Navíc bylo jasné, že válka bude trvat dlouho ... Mému bratrovi bylo sedmnáct let a mně čtrnáct“ (op.cit. str. 28). Když se to stalo, byl jeho bratr odveden do armády jako radista a v roce 1944 byl odeslán na italskou frontu. „Navzdory ponurosti dějinné situace jsem doma a na gymnáziu v Trauensteinu zažíval dobrý rok. Řečtí a latinští klasici mě naplňovali nadšením... Především jsem teď objevil literaturu...a četl jsem s velkým potěšením Goetheho...“ (tamtéž, str. 29).
Z právního hlediska byl Ratzinger zapsán v internátní škole neboli nižším semináři, jehož majetek byl zkonfiskován a mohl tak pobývat doma a studovat, co chtěl a jak chtěl. Ale v roce 1943, ve věku 16 let, byl spolu s dalšími seminaristy odveden k jedné protiletadlové obranné baterii, přičemž zároveň mohl navštěvovat určitý počet hodin na proslulém Maximiliánově gymnáziu v Mnichově (op.cit. str. 35).
V roce 1944 byl mladý Ratzinger po dosažení vojenského věku propuštěn z protiletadlové obranné baterie. Po určité době strávené v říšské pracovní jednotce, kde se mu zdařilo, aby nebyl zapsán do SS tím, že veřejně deklaroval svůj úmysl stát se knězem, byl nakonec toho roku povolán do zbraně (op.cit. str. 33). Podle všeho narukoval do Landsturmu, oddílů poslední hodiny, které sestávaly z mladých a těch nejmladších a z otců rodin, kteří po krátkém výcviku a vyzbrojeni lehkými zbraněmi byli obecně využíváni při obraně pevných bodů (tj. mostů apod.). Joseph Ratzinger se však nikdy nedostal do boje:
Hitlerova smrt nakonec posílila naší naději, že všechno brzy skončí. Pozvolný způsob amerického postupu však stále více posouval den osvobození. Na konci dubna nebo počátkem května – nepamatují se přesně – jsem se rozhodnul jet domů (op.cit. str. 35-36).
Zbytky německé armády byly na konci války (7. května 1945) v chaosu. Navzdory skutečnosti, že byl již několik dní doma a chodil v civilním oblečení, byl Američany identifikován jako voják a byl zajat. Osvobozen byl 19. června 1945 a mohl se na dobro vrátit domů (op.cit. str. 45).
Následkem válečných let bylo Ratzingerovo vzdělání nepravidelné a plné mezer, protože mnohé bylo nevyhnutelně ponecháno na jeho vlastní iniciativě. Takto do sebe vstřebal mnohé ze světské kultury, co vůbec nebylo vhodné pro někoho předurčeného ke kněžství. Vzhledem k těmto událostem čtenáře zarazí patrná absence jakékoliv touhy po nadpřirozeném, po Bohu. Píše například, že hned po válce „my, kteří jsme se vrátili domů, jsem byli všichni vděčnější za dar života, který opět povstal nade vším ničením“ (op.cit. str. 40), a že v semináři ve Freisingu, kde pokračoval ve svých studiích, „jsme byli všichni společně vázáni velkým pocitem vděku, že jsme se mohli vrátit domů z pohromy oněch těžkých let“ (op.cit. str. 41-42). Kardinál ale nikdy nezmiňuje, komu tento vděk dluží – Bohu? Mohlo by se zdát, že jde o obecný vděk, ekumenický vděk toho druhu, jaký mohou sdílet věřící a nevěřící společně.
ZVLÁŠTNÍ SMĚR STUDIA; PROFANACE KNĚŽSKÝCH STUDIÍ
V roce 1945, ve věku 18 let, Ratzinger nakonec vstoupil do semináře ve Freisingu, který byl umístěn v budovách stále částečně zabraných jako polní nemocnice pro zahraniční válečné zajatce (tamtéž). „Byla to skutečně velmi různorodá skupina asi 120 seminaristů, kteří se teď ve Freisingu setkali, aby se vydali na cestu ke kněžství“ (op.cit. str. 41). Situace byla stále obtížná, ale podařilo se jim to.
Vděčnost a ochota začít znovu, být aktivní v Církvi a pro svět: to byly pocity, které charakterizovaly toto seminární společenství. Spolu s tím přišel hlad po vzdělání, který se vyvinul v letech hladomoru, v letech, kdy jsme byli vydáni Molochu moci tak vzdálenému hájemtsví ducha. Opakuji, knihy byly v Německu, které bylo zničeno a odříznuto od zbytku světa, raritou. Nicméně navzdory škodám po bombardování, které zde také byly, zachovala se dosti dobrá referenční knihovna, která mohla takříkajíc utlumit náš hlad. Naše zájmy byly rozličné. Chtěli jsme nejen dělat teologii v užším smyslu, chtěli jsme také naslouchat hlasům současného člověka. Hltali jsme romány Gertrudy Le Fort, Elisabeth Langgäser a Ernsta Wiecherta. Dostojevskij byl jedním z autorů, kterého četl každý, a podobně také velké Francouze: Claudela, Bernanose, Mauriaca. Také jsme podrobně sledovali poslední objevy v přírodních vědách. Mysleli jsme si, že s průlomovými objevy Plancka, Heisenberga a Einsteina je věda znovu na cestě k Bohu... V oblasti teologie a filozofie nás nejpříměji ovlivňovaly hlasy Romana Guardiniho, Josefa Piepera, Theodora Häckera a Petera Wusta (op.cit. str. 42-43).
Zakusili tedy „hlad po vědomostech“, což je u mladých lidí, kteří zažili tragickou zkušenost války a porážky, vcelku normální, ale dobře si všimněte: „Chtěli jsme nejen dělat teologii v užším smyslu“. Navíc tento „hlad po vědomostech“ byl, jak se zdá, směrován ke světskému. Kde byla inspirace sloužit Bohu a spasit duše tím, že opustí všechno ostatní? Naopak velké místo bylo poskytnuto literatuře a současnému filozoficko-vědeckému myšlení, klamně kvalifikovanému jako bádání „na cestě k Bohu“. Od kdy je současná věda „na cestě k Bohu“? Navíc k jakému „Bohu“? V případě Einsteina se jednalo o velké napodobení Spinozova panteismu:
Je to pocit tajemna smísený se strachem, co plodí náboženství... Neumím si představit Boha, který odměňuje a trestá své stvoření a který užívá vůli, jíž uplatňujeme sami nad sebou. Neumím si ani představit a ani netoužím po tom, aby jedinec přežil svou fyzickou smrt. Ať se slabé duše, ze strachu nebo sebestřednosti, posilují takovýmito myšlenkami. Pro mě jsou tajemství věčnosti života, vědomí si a vhled do obdivuhodné struktury světa, v němž žijeme, dostatečné, stejně jako neustávající úsilí potřebné k pochopení byť i jen nejmenší částečky Rozumu, který se v přírodě manifestuje. (3)
Kulutrní zájmy vyvíjené v semináři ve Freisingu byly, počínaje spisy Romana Guardiniho, napojeny na studia teologie zamořené existencialismem. Mezi autory, které Ratzinger preferoval, byl židovský filozof Martin Buber. Ratzinger miloval sv. Augustina, ale nikdy ne sv. Tomáše Akvinského: „Naopak, měl jsem problém, abych proniknul do myšlení Tomáše Akvinského, jehož křišťálově jasná logika se zdála být příliš uzavřená sama v sobě, příliš neosobní a příliš šablonovitá“ (op.cit. str. 44). Tato averze byla hlavně kvůli profesorovi filozofie v semináři, který „nám představil rigidní, novoscholastický tomismus, který byl prostě příliš vzdálen od mých vlastních otázek“ (tamtéž). Podle kardinála Ratzingera, jehož současné názory se zdají nezměněné od těch, které sdílel jako seminarista, bylo myšlení Akvinského „příliš uzavřené samo v sobě, příliš neosobní a příliš šablonovité,“ a nemohlo odpovídat na osobní otázky věřících. Tento názor vyslovuje vysoce postavená osobnost Církve, jejíž funkcí je strážit čistotu nauky víry! Proč by pak tedy měl být kdokoliv překvapen ze současné strašlivé krize katolicismu, nebo ji měl chtít připisovat světu, když ti, kteří by měli být obránci víry, a tudíž mít ryzí katolické myšlení jsou podobní stoce pijící špínu, nebo zahradníkům, kteří porazí strom, který mají opečovávat? Co může znamenat ocejchování sv.Tomáše jako že má „příliš neosobní a šablonovitou“ logiku? Je logika „osobní“? Tato tvrzení v osobě, která je pronáší, odhalují typického protestanta, pietistický postoj, jako u těch, kteří hledají pravidla víry v osobním vnitřním sentimentu.
V posledních dvou letech, která Ratzinger strávil v diecézním semináři ve Freisingu, studoval lieraturu, hudbu, moderní filozofii a cítil se být přitahován novou existencionalistickou a modernistickou teologií. Neměl rád sv. Tomáše Akvinského. Tato popisovaná formace nekoresponduje s výlučně katolickou formací, která je nezbytná pro někoho, kdo se nazývá knězem, i když se vezmou v potaz polehčující okolnosti doby, to jest protikřesťanský nacismus, válka a porážka a zesvětštění studií v seminářích. Zdá se, že Jeho Eminence, při vší patřičné úctě, dávala přílíš mnoho prostoru světské kultuře s její „otevřeností“ vůči všemu, a jejímu kritickému postoji... Joseph Ratzinger miloval profesory, kteří kladli mnoho otázek, ale neměl rád ty, kteří bránili dogma s křišťálově jasnou logikou sv. Tomáše. Zdá se nám, že tento postoj odpovídá jeho způsobu chápání katolické liturgie. Říká nám, že byl od dětství vždy přitahován liturgickým hnutím a měl k němu sympatie. Můžeme vidět, že pro něj liturgie byla věcí pocitu, žitou zkušeností, esteticky příjemnou „Erlebnis“, ale v podstatě iracionální (op. cit. passim.).
Co myslíme tím, když říkáme, že došlo k sekularizaci seminářů [tj. zkažením seminárních studií včleněním světského učiva do nich]? Myslíme tím, že zde převládal duch nepravověrnosti, jasně manifestovaný dostupností literárnách a filozofických děl, která vůbec nejsou vhodná pro duchovní formování budoucích kněží. Vstupovali sem seminaristé proto, aby byli školeni v moderní současné literatuře? Nevhodná četba probíhala za spoluviny a dokonce s pobízením nadřízených. Je-li u této poznámky jakýchkoliv pochyb, stačí si přečíst svědectví jezuity Petera Henriciho, Balthasarova synovce a nynějšího biskupa: „Na seminárních cvičeních se četl Kant, Hegel, Heidegger a Blondel; zvláště Kant a Heidegger byli všudypřitomnými ukazateli.“ V Lovani „studijní dozor radil seminaristům začít četbou prvních dvou kapitol de Lubacova Nadpřirozena, nejzakázanější knihou z Indexu (Communio, č. 114, listopad-prosinec 1990).
VÍCE TEOLOGEM NEŽ KNĚZEM
Poté, co Ratzinger strávil dva roky v diecézním semináři ve Freisingu a vyhnul se „striktně tridentskému“ semináři v Eichstattu, požádal biskupa a obdržel od něj souhlas, aby se zapsal na Teologickou fakultu univerzity v Mnichově (op.cit. str. 47 a dále). Zde byl pod vlivem učitelského sboru, který byl názorově jasně liberální a modernistický. Jeden z Ratzingerových učitelů po něm vyžadoval, aby četl díla Henriho de Lubaca, autora, který měl na něj značný vliv (op.cit. str. 98 a dále). Některé pasáže Milníků to zvláště odhalují.
1) Kardinál píše, že liberální [tj. modernistická] exegeze vedená P. Alfredem Loisym, která se pokoušela zpochybnit věrohodnost Evangelií, vysvětlovala „problém, který ani dnes ještě není zdaleka vyřešen“ (op.cit. str. 51). [Loisy věřil, že je dogma pouze symbolické, je symbolem toho, čemu katolíci věří, a vírou rozuměl něco čistě subjektivního, nikoliv něco, co je přesným vyjádřením objektivní reality. Opustil své kněžství v roce 1906, rozešel se s Církví poté, co papež Pius X. publikoval encykliku Pascendi a formálně byl exkomunikován v roce 1908.] S takovými tvrzeními se zdá, že kardinál přikládá jistou cenu Loisyho herezím a modernistům, kterým byl již dostatečně prokázán omyl exegezí věrnou katolickému dogmatu. Magisterium, jehož pilířem by měl prefekt Kongregace pro nauku víry být, již vyřešilo „problémy“ , které představovala liberálně-modernistická exegeze [např. v Lamentabili].
2) Ve vzpomínce na profesora exegeze, muže liberálních sklonů, Ratzinger potvrzuje jeho význam: „Charakteristická plodnost pocházela z rovnováhy mezi liberalismem a dogmatem“ (op.cit. str. 52). Povšimněte si dobře jeho tvrzení: rovnováha se nenachází v obraně dogmatu proti liberalismu, ale v nalezení vyrovnanosti mezi liberalismem, který chce dogma vystavit kritice přirozeného rozumu, a dogmatem samým. Jak lze takové nepřirozené rovnováhy dosáhnout kardinál neříká. Říká nám však, že byl silně ovlivněn ideou hledání této rovnováhy (tamtéž). Bereme ho za slovo, protože až do současnosti taková „nemožná“ rovnováha charakterizuje jeho činy jakožto prefekta Kongregace pro nauku víry. Aby Ratzinger ospravedlnil tuto rovnováhu mezi liberalismem a dogmatem odvolává se také na koncept tradice jako „živého procesu“ díla Ducha Svatého, koncept, k němuž se později vrátíme.
3) Když kardinál mluví o způsobu, jakým máme chápat vazbu mezi Starým a Novým zákonem, jak se vyučovala na Teologické fakulte univerzity v Mnichově, říká:
Z větší části jsme teprve po druhé světové válce začali chápat, že židovská iterpretace [Písma] v době „po Kristu“ také má své teologické poslání (op.cit. str. 54).
Zatímco není jasné, co přesně toto „teologické poslání“ znamená, je nám dostatečně jasné na to, abchom řekli, že ve světle katolické víry je zcela nepřijatelné. Protože, je-li vlastně interpretace dávaná Písmu Židy – kteří popřeli a stále popírají Božství Pána – pravdivá, pak je interpretace, kterou vždy podávala Církev, mylná. Přesto však podle kardinála Ratzingera byla v Mnichově „teologie dělaná kriticky i s vírou“ (op.cit. str. 59).
V létě 1950 mladý Ratzinger po složení závěrečné zkoušky svých teologických studií na univerzitě v Mnichově vstoupil do semináře ve Freisingu [který již dnes neexistuje]. Na konci října byl vysvěcen na subdiákona a diákona, a musel se připravit na kněžské svěcení. Píše: „Vážnost této přípravy si vyžadovala bezvýhradně celou osobu a přesto jsem se musel pokusit zkombinovat ji s psaním své práce“ (op.cit. str. 99). Mluví o práci na své teologické práci do soutěže. Teologická práce, která by obdržela cenu, by byla přijata jako disertační práce s poznámkou summa cum laude. Profesor Teologické fakulty v Mnichově jej povzbudil k tomu, aby svou práci věnoval vybranému tématu „Lid a Dům Boží v Augustinově nauce o Církvi“. Ratzinger se nacházel v obtížné situaci, protože si musel nalézt čas na práci na své dizertaci i na svou přípravu na kněžské svěcení. Jinak řečeno, potácel se mezi svou ambicí stát se teologem a svou povinností být vysvěcen. Hledal kompromis:
Můj bratr, který byl se mnou na cestě ke kněžství, dělal vše možné, aby mě zbavil všech praktických úkolů vztahujícíh se k přípravě na kněžské svěcení a naší první mši. Má sestra...využila svůj volný čas, aby vytvořila příkladným způsobem čistou kopii rukopisu, a tak jsem byl schopen předložit svou práci v požadovaném termínu. Byl jsem velice šťastný, když jsem byl nakonec zbaven takového přitažlivého, ale obtížného úkolu, a mohl jsem se nyní cele věnovat alespoň poslední dva měsíce přípravě na velký krok: kněžskému svěcení, které nám měl udělit kardinál Faulhaber (tamtéž, str. 99).
Ratzinger se mohl cele oddat své přípravě pouze dva měsíce, namísto roku, který měl mít k dispozici, aby se na své svěcení připravil.
Tak či tak, Ratzinger sloužil jako kněz ve své funkci v Mnichově pouze jeden rok jako kaplan farnosti Nejsvětější Krve. Prvního října 1952 byl povolán do semináře ve Freisingu:
Na jednu stranu to bylo řešení, po kterém jsem toužil, takové, jež mi umožnilo vrátit se ke své teologické práci, kterou jsem tolik miloval. Na druhou stranu jsem dosti trpěl, zvláště první rok, kvůli ztrátě všech lidských kontaktů a zkušeností, které mi skýtala pastorační služba.. Nyní jsem měl přednášet sérii přednášek studentům posledního ročníku o pastoračních aspektech svátostí a ačkoliv zkušenost, ze které jsem mohl čerpat, byla omezená, byla alespoň nedávná a v mé hlavě čerstvá... Především jsem musel dokončit svůj doktorát, což v té době nebyla špatná vyhlídka (tamtéž, str. 102).
Doktorská zkouška se s dobrými výsledky konala v červenci 1953.
MYLNÝ KONCEPT ZJEVENÍ
Ve 26 letech byl budoucí kardinál doktorem teologie. Jeho dalším krokem byla práce k získání habilitace, [akademického] stupně, který kvalifikuje člověka, aby zastával post na německé univerzitě. [Získavá se za napsání objemné vědecké knihy, která předkládá a obhajuje nějakou tezi, a obdrží schválení akademické komise.] Tento stupeň získal 21. února 1957, skoro ve 30 letech, ale nikoliv bez kontroverze. „Kritická“ část této práce byla vlastně odmítnuta takovým způsobem, že byl nucen ji zkrátit a upravit, a komisi představit jen „historickou“ část původní práce, zaměřující se na analýzu vztahu mezi sv. Bonaventurou a Jáchymem z Fiore, mnichem velmi pochybné pravověrnosti, kterého Ratzinger popisuje jako „zbožného a vzdělaného mnicha“.
Zvláště nás zajímá důvod odporu, se kterým se setkala ze strany kompetentního profesora, profesora Michaela Schmause. Ratzingerova práce o konceptu zjevení, jak se vyskytuje v dílech sv. Bonaventury, a interpretace tohoto konceptu, byla nařčena z toho, že se věrně nedrží textů a také, že manifestuje „nebezpečný modernismus, který musí vést k subjektivizaci konceptu zjevení“ (tamtéž, str. 109). Obvinění bylo vážné: subjektivistický koncept zjevení byl typický pro modernisty. Fakticky byl Joseph Ratzinger obviněn, že má heretické sklony.
Kardinál Ratzinger stále popírá platnost kritiky profesora Schmause, ale tato obhajoba není přesvědčivá. Tvrdí, že ve spisech středověkých autorů, včetně sv. Bonaventury, neznamenal koncept zjevení to, co znamená dnes pro nás, tj. „celý zjevený obsah víry“. Dle jeho názoru ve středověku „zjevení“ vždy znamená ideu činu, to jest, slovo vyjadřuje akt jímž Bůh odkrývá sám Sebe, a nikoliv objektivizovaný výsledek tohoto aktu.
Protože tomu tak je, koncept „zjevení“ v sobě vždy zahrnuje přijímající subjekt: tam, kde neexistuje nikdo, kdo by vnímal „zjevení“, nedochází ke zjevení, protože nebylo odkryto nic, co bylo skryto. Z definice zjevení vyžaduje někoho, kdo jej chápe. Toto pochopení podstaty, kterého jsem dosáhnul čtením Bonaventury, bylo pro mě později velice důležité v době koncilních diskuzí o zjevení, Písmu a tradici. Protože má-li Bonaventura pravdu, pak zjevení předchází Písmu a je uložen v Písmu, ale není s ním jednoduše identický. To následně znamená, že zjevení je vždy něčím větším, než pouze tím, co je zapsáno. A to opět znamená, že nemůže existovat nic jako čistě sola scriptura, protože podstatným prvkem Písma je Církev jako chápající subjekt a tím je dán základní smysl tradice. (tamtéž, str. 108, 109)
Ponecháme na kardinálu Ratzingerovi odpovědnost za tvrzení, že „v jazyce pozdního středověku“ bylo slovo zjevení chápáno tak, že vyjadřuje ideu činu, jinak řečeno, že pouze znamenalo akt, jímž se Bůh projevuje a nikoliv „objektivní důsledek“. Je však jasné, že takovým rozlišením chce oddělit akt od jeho objektivního „důsledku“. To je naprosto absurdní. Je to to samé jako oddělit akt mluvení od toho, co je řečeno. To co je řečeno není vlastně ničím jiným než tím, co bylo řečeno ve svém „objektivizovaném důsledku“, abychom použili terminologii Jeho Eminence. Svévolným oddělením aktu zjevení (které pochází od Boha) od „důsledku“, pak může Ratzinger tvrdit, že „přijímající subjekt je vždy také částí konceptu zjevení“. Všimněte si, že neříká, že zjevení je pro přijímající subjekt (což je pravda: zjevení zajisté není pro rostliny a zvířata!), protože Bůh zjevuje to, co jsme schopni pochopit o Něm a o tom, co po nás žádá pro naši spásu ve Svém milosrdenství k nám. Spíše říká, že „přijímající subjekt je vždy také částí konceptu „zjevení“. Tam, kde není, kdo by vnímal „zjevení“, žádné zjevení se neudálo, protože nic nebylo odkryto.“
To je něco docela jiného. Jedna věc je říci, že zjevení, které nic Bohu nepřidává, ani neodnímá, a které On milosrdně zamýšlí pro naši spásu, nepochybně existuje jako objektivní fakt skrze Boží akt, bez ohledu na to, zda jej vnímáme, nebo bez ohledu na náš názor na něj. Je docela něco jiného naopak říci, že bez vnímání „přijímajícího“ subjektu neexistuje žádné zjevení, a že tudíž zjevení existuje jako objektivní fakt díky účasti poznávajícího subjektu člověka. Takto pojímané zjevení se stává skutečností vědomí subjektu, je subjektivizováno, a jak poukázal profesor Schmaus, bez účasti chápajícího subjektu není tím, čím je, není zjevením.
Zamysleme se na chvíli! Nikdo z nepřátel Krista nevěří, že On je Syn Boží a nevěří tudíž ve zjevení. Jestliže se nezdařilo, aby přijali zjevení, pak jestliže aplikujeme Ratzingerovu logiku, žádné zjevení neexistuje! V případě pohanů neexistuje žádný „přijímající subjekt“. Mnozí lidé neznají nebo odmítli nebo odmítají zjevení. Nemohou nebo nechtějí „přijít k držení“ tohoto zjevení. Máme z toho vyvodit, že kvůli této negativní odezvě přestává být zjevení tím, čím je, a že ztrácí svou vnitřní cenu? Ratzingerova logika vede k závěru, který je absurdní. Je to jako říci, že fontána neexistuje, protože z ní nemá kdo pít! Kdokoliv se zdravým rozumem chápe, k jakým absurditám subjektivistický koncept zjevení musí vést.
Zjevení pochází od Trojjediného Boha a je obsaženo v Písmu svatém a v tradici, jak je zachovává Magisterium Církve. Je „pokladem víry“ po staletí neměnným. Již od apoštolů Církev prostě uznala a strážila zjevení, přičemž vydávala svědectví, že jde o nadpřirozený zdroj, to jest o soubor aktů a významů, které jsou pro nás platné právě jako objektivní důsledky nadpřirozeně manifestované dobroty Boží (srovnej Denzinger, Zdroje katolického dogmatu, 1785). A tyto akty a významy byly stanoveny a ustanoveny jednou pro vždy kázáním Krista a apoštolů. Kázáním, které k nám přichází přímo z Písma svatého a tradice, nebo nepřímo z dokumentů nesoucích svědectví o nepřetržité víře předávané v nepřerušené linii od křesťanské prvotní doby. To platí například pro víru v existenci očistce od raných dob křesťanství, důkaz, že očistec byl hlásán apoštoly od počátku.
HISTORIZUJÍCÍ POJEM PRAVDY
Zjevení je pro lidi, ale jeho vnitřní hodnota nezávisí na tom, zda jej člověk pochopí, protože lidský rozum nemá co do činění s jeho příchodem. Stejně jako pravda, která je nadto absolutní, protože je nadpřirozená, i zjevení má svou vlastní existenci a význam samo v sobě, způsobem, který je zcela neodvislý od „přijímajících subjektů“, to jest lidí, kterým jej Bůh určil. Ale kardinál Ratzinger zřejmě nevěří v existenci pravdy per se, to jest, nevěří v princip praktického rozumu, jak jej učí sv. Tomáš Akvinský. Sv. Tomáš učí, že nadpřirozená pravda je nezávislá na subjektu, který se ji pokouší poznat. Pravda má objektivní, vnitřní hodnotu zcela nezávislou na jakékoliv vnější okolnosti nebo poznávacím subjektu.
Nabýt pravdu striktně řečeno znamená rozpoznat ji ve věci, jaká je sama v sobě, a nikoliv v protikladu k tomu ji ve věci vytvořit samotným aktem, jímž ji poznáváme. A tím více to platí, když poznávanou „věcí“ je zjevení, které přichází od Boha! Tím, že kardinál Ratzinger píše, že neexistuje žádné zjevení, jestliže jej nikdo nevnímá, což znamená, že vnímající subjekt je vždy konstitutivním prvkem konceptu zjevení, ukazuje, že užívá koncept pravdy prosazovaný duševně chorou moderní filozofií, která nemá pojem pravdy jakožto nezávislé na myslícím subjektu. Podle této zkažené filozofie náš koncept vytváří pravdu toho, co je myšleno, jako by to sama mysl vytvořila samotným aktem myšlení! Pro ně náš rozum nerozpoznává pravdu, která již ve věci je, ale vytváří svou vlastní pravdu!
Stejně tak pro kardinála Razingera musí být „přijímající subjekt“ považován za konstitutivní prvek konceptu zjevení. To znamená tvrdit, že zjevení samo o sobě není pravdivé, ale existuje pouze, jestliže si jej „přijímající subjekt“ „přisvojuje“. To odporuje neměnné filozofii katolické Církve. Zatímco je pravdou, že to, zda si člověk „přisvojuje“ zjevení nebo ne (tj. zda věří nebo ne), může ovlivnit účinnost zjevení v konkrétním období v čase, jistě neovlivňuje zjevení samotné, které zůstává nezměněné a nezávislé jakožto absolutní pravda Božího původu.
Subjektivistický koncept pravdy mylně tvrdí, že lidské myšlení, svým vlastním aktem, konstituuje samu pravdu toho, co se ví a čemu se věří. Protože „přijímající subjekt“ je historicky determinován (tj. je ovlivněn historickými změnami), otevírají se dveře tvrzení, že obsah zjevení nemůže být vázán na počáteční akt jímž se vyjevil, ale musí nutně záviset na v dějinách se měnícím vědomí sebe sama, které „přijímající subjekt“ nabývá. [Tímto „přijímajícím subjektem“ mohou být jednotlivci, skupiny nebo celá Církev!] Je jasné, že obměna nikdy nekončí, protože v každém bodě času musí člověk brát v potaz vědomí „přijímajícího subjektu“, které se vyvíjí ad infinitum. Jsou tedy otevřené dveře mylnému přesvědčení, které je dnes velmi rozšířené, že zjevená pravda je stále otevřená pozdějšímu chápání a tudíž pozdějšímu a novému vývoji ze strany „přijímajícího subjektu“, kterým je Církev. Tomuto předpokládanému vývoji v rámci „přijímajícího subjektu“ musí odpovídat vývoj ve zjevené pravdě, jelikož je považována za to, že není tím, čím je bez účasti subjektu.
PROTESTANTSKÉ KOŘENY
Tato subjektivistická mylná koncepce odráží ideu protestantského původu o „dějinách spásy“, která se zakládá na subjektivismu současného myšlení, který jsme právě vysvětlili. Abychom to zopakovali, tato moderní idea zastává názor, že pravda, konstituovaná (měnícím se) myšlením přijímajícího subjektu, se sama sebou stává postupně v závislosti na postupu dějin nebo na vlastním vědomí subjektu, a proto je toto uskutečňování se pravdy nekončícím procesem, vždy otevřeným novotám, tj. novému určení toho, co je považováno za pravdivé podle duchu doby.
Toto je tím chápáním pravdy, které bylo základem aggiornamenta, jež si přál papež Jan XXIII. a uskutečněným Druhým vatikánským koncilem. Je to stejná představa, u níž Joseph Ratzinger otevřeně deklaruje, že ji sdílel, když připravoval svou kontroverzní práci:
V té době se idea dějin spásy posunula do ohniska zkoumání katolické teologie a to vrhlo nové světlo na představu zjevení, kterou novotomismus příliš omezoval na rozumovou sféru. Zjevení se nyní již nejevilo prostě jako předávání pravd rozumu, ale jako dějinný Boží akt, v němž se pravda postupně odkrývá (op. cit., str. 104).
Je třeba poznamenat, že tato gradualistická představa spásy, v níž se „pravda postupně odkrývá“ je v rozporu se specifickým rysem pravověrného koceptu zjevení, který kardinál Ratzinger správně shrnul jako „předávání pravd rozumu“. Samozřejmě, že shledává toto vyjádření jako neadekvátní, protože je příliš objektivní. V protikladu k jeho subjektivistické teologii neponechává církevní definice nic na pocitech „přijímajícího subjektu“.
Námitka kardinála Ratzingera, že novotomismus příliš omezoval [zjevení] na rozumovou sféru, je mylná. Nejde o o otázku „intelektualismu“. Zjevení je konec konců právě tímhle: pravdami nadpřirozeného původu (toto adjektivum kardinál zapomíná používat), které jsou předávány a odkrývány člověku, a s nimiž rozum s pomocí Boží milosti souhlasí tím, že je přijímá a uvádi do praxe, tj. dle významu, který jim byl dán nikoliv námi, ale Bohem samotným, a který je s pomocí Ducha Svatého garantován Magisteriem Církve.
Ze své povahy nejsou tyto pravdy přizpůsobitelné světu, ale spíše svět se k nim musí obrátit. V tom spočívá dílo, které Pán svěřil Církvi.
Aegidius
(1) Joseph kardinál Ratzinger, Sůl země, rozhovor s Peterem Seewaldem (Sn Francisco: Ignatius Press, 1997).
(2) Joseph kardinál Ratzinger, Milníky; Paměti 1927 – 1977 (San Francisco, Ignatius Press, 1998). Citované pasáže odpovídají verzi v anglickém jazyce.
(3) Albert Einstein, Anthologie, in S. Bergia, Einstein e la relativita, Bari, 1980, str. 164.
Zdroj: SSPX ASIA
Překlad: D. Grof