Noví učitelé zákona (2012)
Přezkoumání „schizmatu“ FSSPX
P. Francois Laisney, FSSPX
18.4.2012
Poznámka vydavatele:
Na internetu i jinde se tento týden hodně tlachá o blízké dohodě, kterou FSSPX podepíše a která by byla základem formálního řešení desítky let staré patové situace s Vatikánem týkající se koncilní revoluce v Církvi. Podle našeho názoru očekávat příliš kvůli „pozitivní odpovědi“ generálního představeného FSSPX Bernarda Fellaye Vatikánu, není odůvodněné. Kdokoliv, kdo zná biskupa Fellaye osobně, si je velmi dobře vědom faktu, že není nabubřelým odpadlíkem, jakého se z něj média pokoušejí udělat, kdykoliv se to hodí jejich cílům. Je nemyslitelné, aby biskup Fellay, vždy dokonalý džentlmen a věrný syn Církve, odpověděl kardinálu Levadovi jinak, než pozitivním a zdvořilým způsobem. Jinak řečeno, „věroučné rozhovory“ mezi Vatikánem a FSSPX se asi pohnuly ve shodě s vatikánskou nejzazší lhůtou stanovenou na 15. dubna. Vyvozovat cokoliv víc než to, znamená zabývat se banálním spekulováním, které ničemu dobrému neposlouží. Zatímco čekáme na něco trochu definitivnějšího, zdá se vhodné, tiše si připomenout důvody, proč tolik věrných katolíků tak dlouho vybízí k obezřetnosti, když jde o to, aby FSSPX složilo zbraně a kapitulovalo. Samozřejmě, že „schizma“ nakonec skončí, o tom není pochyb. Arcibiskup Lefebvre po něm neprahnul a biskup Fellay očividně (a správně!) touží jej zacelit. Otázkou je kdy a podle čích podmínek. Následující článek kněze Bratrstva sv. Pia X. se pokouší vysvětlit čím to je, že ačkoliv upřímní katolíci touží po dnu, kdy bude obnovena jednota v Církvi, mnozí nicméně chovají vážné pochyby ohledně pokusu ohlásit příchod tohoto dne předčasně. Modleme se za biskupa Fellaye a za Svatého otce a přitom ponechme banální spekulace působnosti světských novinářů a agitátorům na internetu, kteří nemají o věci ani páru. Michael J. Matt
Čas od času člověk slyší argument: „Bratrstvo sv. Pia X. nerespektuje kanonické právo, proto [jeho kněží] upadají do kanonických sankcí a mají zákaz vykonávat kněžskou službu“. Někdy tito noví učitelé zákona podávají dlouhý výčet kánonů, aby udělali na věřící dojem. Tato námitka není nová. Už v Evangeliu bylo řečeno: „Ten člověk není od Boha, neboť nezachovává sobotu.“ (Jn 9:16). A odpověď na tuto námitku také není nová: „Sobota je pro člověka a nikoliv člověk pro sobotu.“ (Mk 2:27). Nebo jinými slovy sv. Pavla: autorita je „k vašemu povznesení, ne k vaší zkáze.“ (2 Kor 10:8).
Když se všechny tyto kánony spojí, prostě odpovídám: „Plně bych s vámi souhlasil... KDYBY ... neexistovala žádná krize v Církvi!“ Je skutečně ohromující, jak mohou pokračovat dlouhým seznamem přečinů proti kanonickému právu a zcela ignorovat, že Církev prochází velmi hlubokou krizí víry a autority.
Možná jsou příliš mladí, aby si pamatovali 70. léta. Ale měli by vědět, že existovalo mnoho biskupů, kteří ve své diecézi v roce 1975 zakázali tradiční mši, čímž uposlechli neblaze proslulý „vzkaz“ arcibiskupa Bugniniho, který zakazoval užívání tradičního mešního ritu všem kněžím s výjimkou těch, kterým bylo více než 75 let, a i ti nesměli mít víc než jednu pomocnou sílu. Vzpomínám si na P. Patricka Foxe v Austrálii máchajícího z kazatelny novinami z roku 1975 s velkým titulkem: „Latinská mše zakázána“. Díky Bohu ji sloužil dál.
Pamatuji si na dominikánského kněze v mém městě (Rouen ve Francii), který nám v té době po mši říkával: „musíte vědět, že „oni“ vám zakázali chodit na mou mši.“ Ale uzavíral to: „ať vám to řeknou osobně!“ Nezakázal nám přicházet, Deo gratias. Titíž biskupové nechávali bez omezení šířit zneužití: přijímání na ruku bylo jedním z velkých zneužití, v té době dobře chápaným jako zneužití, které se však nyní stalo tak všeobecným, že mnozí si již neuvědomují pohoršení pro víru mnohých, jakou to způsobilo – a stále způsobuje (většina věřících v oné době nevěděla o vážných morálních zneužitích, která mnozí biskupové neuvedli na pravou míru, jak by měli). Proto když takoví biskupové užili svou autoritu k vypuzení kněží věrných mši svaté všech časů, již v oné době nebylo nutné být učitelem zákona, abyste pochopili, že existuje problém s autoritou: slovy sv. Pavla, autorita nebyla použita „k vašemu povznesení, ale k vaší zkáze.“. Bylo to naprosté zneužití pravomoci. Jak by jej mohl Bůh schvalovat?
Těch relativně několik málo kněží, kteří byli věrní tradiční mši, představovalo pro věřící v oné době přístav rozvážnosti (a svatosti) uprostřed velice zmatené doby...ale byli obviňováni z neposlušnosti.
To, co se přihodilo těmto roztroušeným kněžím, se stalo také arcibiskupu Lefebvrovi a jeho Bratrstvu. Dával si pozor, aby jej zřídil v souladu s kanonickým právem, přesto věděl, že zachováváním věrnosti tradici Církve a tím, že nepůjde s novým směřováním koncilu, nastane střet. 6. května 1975 přišlo předstírané potlačení Bratrstva sv. Pia X. ze strany nového biskupa Fribourgu. To samo bylo proti kanonickému právu, protože když již biskup jednou novou náboženskou společnost zřídil, může ji potlačit pouze Řím (kán. 493). Arcibiskup Lefebvre se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Bylo mu řečeno, že si věc převezme do svých rukou papež. Odvolal se znovu a žádal o písemný důkaz tohoto tvrzení. Toto druhé odvolání bylo prostě založeno do šanonu a nikdy nebylo zodpovězeno (pod tlakem kardinála Villota). Kardinál Villot 27. října 1975 napsal, že Bratrstvo sv. Pia X. přestalo existovat a není tedy možné, aby mu místní biskupové poskytovali jakoukoliv podporu. Protože však takové potlačení není platné, dokud není odvolání posouzeno, Bratrstvo sv. Pia X. ve skutečnosti nepřestalo existovat. Až potud byla dokonce i litera kanonického práva ve prospěch arcibiskupa Lefebvra.
Rozhodný moment přišel v roce 1976 při kněžských svěceních 29. června: poté, co obdrželi dopis kardinála Villota, biskupové nedali požadované pověřovací listiny [litterae dimissoriae] (1). Litera zákona tak zakazovala arcibiskupu Lefebvrovi, aby je vysvětil. Pravým důvodem ale byla mše. Včlením sem rozsáhlý výtah arcibiskupova kázání při svěcení, protože mladší generace potřebuje znát tato historická slova a popřemýšlet o nich, protože jdou přímo k jádru věci. Jasně ukazují, co je pravá poslušnost. A pro mě konkrétně byla velice důležitá, protože o tři měsíce později jsem vstoupil do semináře v Ecône:
Ale když při vší objektivitě hledáme skutečný motiv pohánějící ty, kteří nás žádají, abychom tato svěcení neprováděli, když se podíváme na skrytý motiv, je to kvůli tomu, že světíme tyto kněze, kteří budou moci sloužit mši svatou všech časů. Naléhají na nás nesvětit je, protože vědí, že tito kněží budou věrní mši Církve, mši tradice, mši všech časů.
Jako důkaz zvažte, že jsme byli šestkrát v posledních třech týdnech – šestkrát – požádáni, abychom znovu nastolili normální vztahy s Římem a jako důkaz podali to, že přijmeme nový ritus; a já sám jsem byl požádán, abych jej sloužil. Zašli tak daleko, že mi poslali kohosi, kdo se nabídnul, že se mnou bude koncelebrovat nový ritus, abych tak manifestoval, že jsem dobrovolně přijal tuto novou liturgii, a říkali, že tímto způsobem bude vše mezi námi a Římem narovnáno. Dali mi do rukou nový misál a řekli: „zde je mše, kterou musíte celebrovat a kterou od nynějška budete slavit ve všech vašich domech“. Také mi řekli, že jestliže v tomto termínu, dnes, tohoto 29. června budu před celým vaším shromážděním celebrovat mši podle nového ritu, bude vše mezi námi a Římem od nynějška narovnáno. Proto je zřejmé, je to evidentní, že je to problém mše, od nějž odvisí celé drama mezi Ecônem a Římem.
Mýlíme se, když zatvrzele chceme zachovat ritus všech časů? My jsme se samozřejmě modlili, radili jsme se, uvažovali jsme, rozjímali jsme, abychom zjistili, zda to skutečně nejsme my, kteří jsme v omylu, nebo zda opravdu máme dostatečný důvod nepodvolit se novému ritu. A vlastně samotné naléhání těch, kteří byli posláni z Říma, aby nás požádali, abychom změnili ritus, nás nutí přemýšlet.
A my jsme naprosto přesvědčení, že tento nový mešní ritus vyjadřuje (2) novou víru, víru, která není naše, víru, která není katolickou vírou. Tato nová mše je symbolem, je vyjádřením, je obrazem nové víry, modernistické víry. Protože jestliže si nejsvětější Církev přála strážit po staletí tento drahocenný poklad ritu mše svaté, jež byla kanonizována sv. Piem V., a který nám Církev dala, nebylo to bezúčelně. Je to proto, že tato mše obsahuje naší celou víru, celou katolickou víru: víru v Božství Našeho Pána Ježíše Krista, víru ve Vykoupení Našeho Pána Ježíše Krista, víru v Krev Našeho Pána Ježíše Krista, která byla prolita za vykoupení našich hříchů, víru v nadpřirozenou milost, která k nám přichází ze svaté mešní oběti, která k nám přichází z Kříže, která k nám přichází skrze všechny svátosti.
V to věříme. V to věříme při slavení mešní oběti mše svaté všech časů. Je to poučení o víře a zároveň zdroj naší víry, která je pro nás v této době, kdy je naše víra napadána ze všech stran, nezbytná. Máme potřebu této pravé mše, této mše všech časů, této Oběti Našeho Pána Ježíše Krista, aby skutečně naplnila naše duše Duchem Svatým a silou Našeho Pána Ježíše Krista.
Je nyní očividné, že tento nový ritus, mohu-li to tak říci, předpokládá (2) jiné pojetí katolického náboženství – jiného náboženství. Už to není kněz, kdo přináší svatou mešní oběť, je to shromáždění. To je nyní celý program – celý program. Od nynějška je to také shromáždění, které nahrazuje autoritu v Církvi. Je to shromáždění biskupů, které nahrazuje pravomoc (jednotlivých) biskupů. Je to kněžská rada, která nahrazuje pravomoc biskupa v diecézi. Od nynějška v Církvi vládne rozhodnutí většiny. A přesně to je vyjádřeno ve mši, protože shromáždění nahrazuje kněze, a to až do té míry, že nyní mnozí kněží již nechtějí slavit mši svatou, když není přítomno shromáždění. Pomalu, ale jistě, je ve Svaté Církvi zaváděno protestantské pojetí mše.
A to je ve shodě s myšlením moderního člověka – naprosto ve shodě. Protože demokratický ideál je základní ideou moderního člověka, to znamená, že moc spočívá na shromáždění, že autorita je v lidu, v masách a ne v Bohu. A to je nanejvýš závažné. Protože my věříme, že Bůh je všemocný, my věříme, že Bůh má všechnu autoritu; my věříme, že všechna moc pochází od Boha. „Omnis potestas a Deo“. Všechna moc pochází od Boha. My nevěříme, že moc jde zdola. A toto je myšlením současného člověka. A nová mše není ničím méně než vyjádřením této ideje, že pravomoc je v základu a již ne v Bohu. Tato mše již není hierarchickou mší, je to demokratická mše. A to je nanejvýš vážné. Je to vyjádřením celé nové ideologie. Ideologie moderního člověka byla přijata do našich nejposvátnějších obřadů.
...
Tyto věci nemůžeme přijmout. Jsou v protikladu k naší víře. Velice litujeme, je to pro nás nesmírně, nesmírně bolestné myslet na to, že máme problém s Římem kvůli své víře! Jak je to možné? Je to něco, co překonává naší představivost, co jsme si nikdy neuměli představit, čemu jsme nedokázali uvěřit zvláště ve svém dětství – tehdy, když vše bylo jednotné, kdy celá Církev věřila ve svou všeobecnou jednotu a sdílela tutéž víru, tytéž svátosti, tentýž katechismus. A pohleďme, náhle je vše rozdělené, ve zmatku.
Tolik jsem řekl těm, kteří přišli z Říma. Řekl jsem: Křesťané jsou rozdělení ve svých rodinách, ve svých domovech, mezi svými dětmi. Jsou rozdělení ve svých srdcích kvůli této nejednotě v Církvi, kvůli tomuto novému náboženství, jež se dnes vyučuje a praktikuje. Kněží předčasně umírají, rozpolcení ve svém srdci a ve své duši při pomyšlení, že již neví, co dělat: buď se podřídit poslušnosti a ztratit svým způsobem víru svého dětství a svého mládí a zapřít sliby, které složili v době svého kněžského svěcení, když skládali Protimodernistickou přísahu, nebo mít pocit, že se oddělují od toho, který je naším otcem, od papeže, od toho, který je zástupcem svatého Petra. Jaká muka pro tyto kněze! Mnozí kněží zemřeli předčasně žalem. Kněží jsou nyní vyštváváni ze svých kostelů, pronásledováni, protože slouží mši svatou všech časů.
Jsme skutečně v dramatické situaci. Musíme si vybrat mezi zdáním, abych tak řekl, neposlušnosti – jelikož Svatý otec nás nemůže žádat, abychom opustili svou víru. To je nemožné, nemožné – opustit svou víru. Rozhodli jsme se neopustit svou víru, protože v tom se nemůžeme mýlit. V tom, co katolická Církev učila dva tisíce let, se Církev nemůže mýlit. To je naprosto nemožné a proto se přidržujeme této tradice, která je vyjádřena takovým velkolepým a definitivním způsobem, jak dobře napsal papež svatý Pius V. definitivním způsobem ve Svaté mešní oběti.
Zítra se možná v novinách objeví naše odsouzení. Je to docela možné kvůli dnešním svěcením. Já osobně budu pravděpodobně postižen suspendováním. Tito mladí kněží budou označeni jako neregulérně vysvěcení, což by jim teoreticky mělo znemožnit sloužit mši svatou. To je možné. Já se dovolávám sv. Pia V. – svatého Pia V., který ve své bule napsal, že navždy povoluje sloužit tuto mši a že ani žádný kněz si nemůže nikdy přivodit žádný trest za sloužení této mše. A v důsledku toho jsou takové tresty, taková exkomunikace, pokud by nastala, zcela neplatná. Naopak svatý Pius V. navždy ve své bule ustanovil, že nikdy v žádné době na sebe nikdo, kdo slouží tuto mši, nemůže uvalit trest.
Arcibiskup Lefebvre nebyl doktorem kanonického práva (měl doktorát z filozofie a doktorát z teologie, ale ne doktorát z kanonického práva). Ale byl mužem víry, ve světle víry aplikoval správné principy: poslušnost je mravní ctnost mezi narušením (neposlušností k legitimnímu řádu) a přepjatostí (servilitou), to jest poslušností až k zneužití řádu. Takovým byl zákaz starého ritu. Je natolik pravdivé, že šlo o zneužití autority, že o 31 let později mohl papež Benedikt XVI. říci, že tradiční ritus nebyl nikdy zrušen – tj. ve skutečnosti nebyl nikdy zakázán, ačkoliv místní biskupové a dokonce i papež Pavel VI. tvrdili, že chtějí, aby každý přijal nový ritus. Papež Pavel VI. to však neřekl jako zákonodárce (ne každé slovo Nejvyššího soudce je soudem Nejvyššího soudu a ne každé slovo papeže je definicí víry). Papež Benedikt XVI. dále řekl: „Co předešlé generace považovaly za posvátné, zůstává posvátným a velkým také pro nás a nemůže to být najednou zcela zakázáno, nebo to být dokonce považováno za škodlivé“. Tím je stanoven princip, v němž spočívá úplná rehabilitace arcibiskupa Lefebvra.
Tentýž princip se vztahoval i na rok 1988: ti, kteří chtěli odsunout jeho biskupská svěcení, chtěli, aby umřel a jeho dílo umřelo s ním. [Jiní chtěli, aby se svěcení udála, ale nechtěli, aby byli svěcení kněží vybraní arcibiskupem samotným, ale aby to byli kandidáti vybraní Římem. Ale proč na tom Řím trval? – pozn. editora] Stav nouze v oné chvíli je nutné promýšlet ve světle pohoršení v Assisi (27. října 1986): kdyby toto učinil kterýkoliv kněz padesát let předtím, byl by nepochybně okamžitě suspendován. Stává se špatné dobrým jen proto, že to učiní papež? Papežská pravomoc nevytváří dobré nebo špatné. Byla mu dána, aby autoritativně deklaroval pravdu, ne aby ji měnil. Když nástupce Petrův natolik sejde ze správné stezky že „nejedná podle pravého Evangelia“ (Gal 2:14), je potřebný nástupce sv. Pavla, aby „se mu otevřeně postavil, poněvadž zasluhoval domluvy“ (Gal 2:11). Nutnost pokračovat v díle věrnosti tradici byla ještě mnohem větší.
Správnost této jeho volby se zřetelně projevuje skrze ovoce, které přinesla: mnoho starých dobrých kněží, jimž dala v těchto velice obtížných letech naději, mnoho kněží, které vychoval, mnoho rodin a jednotlivců, kteří dnes lnou k tradici a často prožívají víru vzorovým způsobem. Ostrý kontrast mezi kaplemi spojenými s tradicí a běžnými Novus Ordo farnostmi naznačuje, že volba zůstat věrný tradiční mši byla správná. Plně se na to vztahuje kritérium stanovené Naším Pánem: „Po jejich ovoci je poznáte. Copak se sbírají hrozny s trní anebo fíky s bodláčí?“ (Mt 7:16) Arcibiskupovo dobré ovoce je nejjasnějším důkazem, že nebyl trnem, ani bodláčím.
Někteří by se přeli: Ale i když si myslel, že je tento příkaz nespravedlivý, měl se býval podvolit stejně, jako se nespravedlivým omezením podvolili někteří světci. Příklad se světci je zajisté dobrý a arcibiskup Lefebvre byl připraven toto učinit, KDYBY existovaly nějaké jiné dobré semináře pod dobrými biskupy stojícími za tradiční mší, kam by mohl poslat své seminaristy. Ale kde byly? V roce 1975 jej opustil dokonce i Fontgombault! (3) Mohl otec opustit své děti? Strádající duše jej volaly o pomoc – mohl je opustit „polomrtvé u cesty“ jako místní kněz a nebo levita z Evangelia? Nikoliv, jako dobrý Samaritán se o ně postaral. „Ale farizeové to uzřeli a řekli mu: Hle, tvoji učedníci činí, co není dovoleno činiti v sobotu. On však jim řekl: ...kdybyste věděli, co znamená: ´Milosrdenství chci a ne oběti.´, nebyli byste nikdy odsoudili nevinné.“ (Mt 12:2-7) Arcibiskup Lefebvre pokračoval ve svém díle kvůli soucitu s oněmi dušemi, protože věděl, že by tak přišel o svou pověst, ale také proto, že věděl, že „milosrdenství je největší křesťanskou láskou, jak se sám vyjádřil. (4)
Někteří, v čele s kardinálem Šeperem, se přeli dále: „Ale ze mše si činí svou zástavu!“ – to jest zástavu pro odmítání Druhého vatikánského koncilu. Ale arcibiskup Lefebvre a jeho Bratrstvo neodmítají všechno z Druhého vatikánského koncilu. Pečlivě rozlišujeme mezi tím, co je ve shodě s předešlým učením Církve (a plně to přijímáme), a tím, co je dvojznačné – a vykládáme to v souladu s předešlým učením. Pokud jde o to, co je nové a je v rozporu s minulým učením, to kvůli víře k tomu, co Církev vždy učila, odmítáme jako neprověřenou novotu.
Princip našeho jednání se dá skutečně shrnout jedním slovem: věrnost. Jak říká sv. Pavel: „Tak smýšlej o nás každý jako o služebnících Kristových a správcích tajemství Božích! Tu však se žádá od správců, aby každý byl shledán věrným.“ (1 Kor. 4:1-2). Tato věrnost se dá shrnout jinými slovy sv. Pavla: „Především jsem vám totiž podal to, co jsem také přijal – tradidi quod et accepi.“ (1 Kor. 15:3). Tato slova chtěl mít arcibiskup Lefebvre vytesána na svém náhrobním kameni. Jde prostě o přesný příklad Našeho Pána Ježíše Krista: „Moje učení není ode mne, nýbrž od Toho, který mě poslal.“ (Jn 7:16)
Naopak typickým znakem hereze je novotářství, jak to říká sv. Pavel: „Avšak i kdybychom my nebo anděl s nebe kázal vám jiné Evangelium než to, které jsme vám kázali, buď proklet! Jak jsme dříve řekli, opakuji i nyní: Hlásá-li vám někdo jiné Evangelium než to, které jste přijali, buď proklet! Neboť což se snažím nyní získati (přízeň) lidí, nebo Boha? Anebo usiluji o to, abych se líbil lidem? Kdybych se ještě lidem chtěl zalíbit, nebyl bych služebníkem Kristovým.“ (Gal. 1:8-10)
Proč tomu tak je? Protože motivem víry je autorita Boží, která promluvila. Ne každé slovo správce Církve je „naukou Církve“. Jak mohou věřící rozpoznat autoritu Boží ve slovech správce Církve? Aby věřící mohli vidět Krista hovořícího ve správci Církve („Kdo vás slyší, mne slyší.” Lk 10:16“), musí být tento člověk průhledný Kristu. Okno je průhledné, je-li obraz za ním viditelný. Podobně je průhledný správce Církve, jestliže nauka, kterou učí, je ta, kterou sám obdržel – tj. odvěká nauka Církve. Do té míry, do jaké je nauka, kterou učí nová, do té míry je neprůhledný. Proto je pro Kristova zástupce věrnost naprosto nutná tak, aby ti, kteří jej poslouchají, mohli zachovávat nadpřirozenou ctnost víry založenou na učení Krista, Syna Božího. Jinak jde jen o lidskou víru založenou na novém učení člověka.
Někteří zde namítají: „Jak můžete říkat, že Druhý vatikánský koncil učil nějakou novou nauku? Stavíte se za soudce tradice. Soudcem tradice je papež, tzn. živoucí Magisterium dneška je pravým vykladačem tradice.“ To je pravda, pokud je v tradici něco nejasného, je konečnou autoritou pro vyjasnění papež. On je nejvyšším soudcem (na zemi, podřízeným však Kristu) ve věcech víry a mravů. Omyl, který se však do této námitky vloudil, je ten, že člověk nemůže poznat tradici s výjimkou toho, když bude následovat dnešní Magisterium. Tento omyl předpokládá, že všichni věřící jsou postiženi ztrátou paměti! To je zcela zjevně mylné, zvláště proto, že povinností věřících není jen přijímat nauky víry od Církve, ale také „stát pevně“ (2 Tes. 2:15) ve víře „jednou provždy podané – semel traditia“ (Juda 3). Sv. Pavel, citovaný výše, jasně nabádá věřící držet se toho, „co jsme učili“ a odmítat novoty dneška.
Je faktem, že Druhý vatikánský koncil učil nové nauky. Jan Pavel II. to sám uznává, když vyzývá „k obnově věrnosti k hlubšímu studiu, abychom jasně odhalili kontinuitu koncilu s tradicí, zvláště v těch bodech nauky, které snad proto, že jsou nové, nebyly ještě dobře pochopeny některými částmi Církve.“ (6) Jinak řečeno, je všem zřejmé, že jsou nové, ale sepišme nějaké „studie“, abychom odhalili, že jsou v kontinuitě! Modernisté neměli zájem provádět nějaké takové studie, protože jim novoty nevadí. Někteří konzervativci se o takové studie pokusili. Pokud vím, nejlepší pokus o to, se nachází v knize vydané americkým knězem v roce 1988, která se snaží prokázat, že nauka Druhého vatikánského koncilu o náboženské svobodě je v kontinuitě s minulostí. Přesto je jádrem knihy sofizma! (vědomě použitý nesprávný soud – pozn. překl.)
Tento kněz správně demonstroval, že Církev učila toleranci, tj. trpělivosti, pokud se týká falešných náboženství; demonstroval, jak dalece Církev tuto toleranci učila, a to až do bodu, že za některých okolností bylo státu nejen dovoleno tolerovat falešná náboženství, ale byl i vázán je tolerovat. Jedním slovem tedy Církev učila, že někdy existuje povinnost tolerovat. Pak tento kněz přichází s pravdivou zásadou: každá povinnost má souvztažnost k právu. A uzavírá: proto existuje právo být tolerován. Toto právo není ničím jiným, než „právem na imunitu v náboženských záležitostech“, tj. náboženskou svobodu, jak jí učil Druhý vatikánský koncil.
Sofizma je snadno řešitelné: ano, povinnost tolerovat má souvztažnost k právu, ale k právu koho? Nikoliv k právu toho, kdo je šířením náboženských omylů nebezpečný mnoha duším, ale k právu druhých občanů na mír, pro případ, že potlačování těchto náboženských omylů poškozuje obecné dobro.
Vyjasní to jednoduché srovnání: Církev učila, že někdy je matce nejen dovoleno tolerovat týrání ze strany svého muže, ale měla by s ním mít i trpělivost. Přesto je to však zjevně jen kvůli právům dětí pro případ, že by úplný rozpad manželství znamenal více škody pro děti, než její trápení. Kdo by se ale odvažoval činit z toho závěr, že má manžel „právo být tolerován“, když bije svou ženu?
Takže odvěké učení Církve zůstává pevné: zlo nemá žádné právo. Šíření náboženských omylů je zlem a tudíž může být nanejvýše tolerováno, ale nemá žádné právo, dokonce ani „právo na imunitu“. Také zůstává pravdou, že všechno úsilí má směřovat k tomuto: „Což si libuji v smrti svévolníka? ... Zdalipak nechci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ“ (Ez. 18:23). Proto Církev používá trpělivost, laskavost, mírná nařízení, dobré příklady atd., aby jej obrátila. Přesto Církev neignoruje škodu, kterou duším činí hereze, a nikdy neuznávala nějaké „právo“ na takové omyly. To je nauka – věrně vyučovaná po staletí – od níž se Druhý vatikánský koncil vzdálil. Takovýto novotářský odklon od odvěkého učení odmítáme, nikoliv proto, že bychom lnuli k nějakému osobnímu soudu v této věci, ale z věrnosti k tomu, co Církev sama po staletí učila a to dokonce již od doby Starého zákona.
Ano, naše kanonická situace je neregulérní, ale odpovědnost za tuto neregularitu není naše. Spočívá na těch, kteří se pokusili zakázat tradiční mši a nauku! Potřeby duší nám nejen dovolují, ale také ukládají za povinnost pokračovat v jejich zaopatřování až do doby, kdy dá papež do pořádku naší kanonickou situaci – ne, aby zastavil naší práci, ale aby pokračovala v rámci správné kanonické situace. Ta doba možná není tak vzdálená, modleme se za tento úmysl. Ale mezitím nepřestávejme s dobrým dílem. Kéž nám Naše Paní, Matka Církve, pomáhá zůstat věrnými.
Poznámky:
1) Má-li být kandidát z jedné diecéze vysvěcen na kněze biskupem z jiné diecéze, potřebuje pověřovací listiny [litterae dimissoriae] od biskupa této původní diecéze.
2) Všimněte si pečlivého výběru slov: on neříká, že je nový ritus neplatný, neříká, že každý, kdo jej užívá a tím méně ten, kdo jej navštěvuje, souhlasí s tímto novým „pojetím katolického náboženství“. Říká, že ti, kteří tento nový ritus vytvořili, byli inspirováni takovýmto novým pojetím. Jedná se o skrytý jed, který je však velice přítomný a podkopává víru jeho uživatelů, čemuž lidé více či méně, spíše ale více, vzdorují. Proto je tolik těch, kteří opustili Církev, mnoho těch, kteří přestali praktikovat, a proto je taková všeobecná zemdlenost u mnoha, kteří ještě více či méně praktikují.
3) Benediktinské opatství ve středu Francie, které bylo velmi tradiční. Jeho opat, Dom Roy, byl osobním přítelem arcibiskupa Lefebvra, který do jeho opatství přijel v roce 1971 a vypracoval s ním a s osobou zodpovědnou za novice plán pro rok spirituality v jeho seminářích. Udrželi si tradiční mši do roku 1975, ale ustoupili tlaku Říma a přijali novou mši. Později v roce 1988 se vrátili k tradiční mši.
5) Prefekt Kongregace pro nauku víry, jehož papež Pavel VI. učinil v září 1976 zodpovědným za Lefebvrův případ. Toto řekl během schůzky mezi Janem Pavlem II. a arcibiskupem Lefebvrem v roce 1978.
7) Religious Liberty and Contraception, Melbourne: John XXIII. Fellowship, 1988.
„Doporučuji vám... Religious Liberty and Contraception, kterou šíří Catholics United for the Faith in Steubenville v Ohiu. Jde o nejlepší knihu dostupnou k danému tématu a ukazuje, že neexistuje žádný spor mezi Druhým vatikánským koncilem a dřívějším papežským učením v této věci.“ (Art Sippo, The Catholic Legate, at: http://www.catholic-legate.com/Apologetics/Ultra-Traditionalism/Dialogues/ReligiousLibertyDefined.aspx)
Překlad: D. Grof
