Ani sedesvakantista, ani liberál (1998)
únor 1998
Milí přátelé a dobrodinci,
naštěstí již více kněží v USA v posledních dvou měsících neopustilo Bratrstvo sv. Pia X. směrem k levici, aby se znovu připojili k Novus Ordo, neočekávaně nás ale opustil jeden z našich kněží, vysvěcený před rokem a půl, směrem k pravici, aby se připojil k sedesvakantistům, kteří odešli z Bratrstva v roce 1983. Jak se zpívá ve staré písničce: „Když tě nedostane levá ruka, dostane tě pravá“!
Tento mladý kněz se zdál pevný. Možná byl vyveden z rovnováhy tím, že musel začít své kněžství ve stejném domě jako vroucí karlista, který opustil Bratrstvo krátce před tím než on sám. V každém případě jsou tyto odchody nalevo a napravo příležitostí zamyslet se v klidu, ne detailně, což už bylo učiněno dříve, ale jen obecně nad tím, proč Bratrstvo zastává postoj, jaký zastává – ani liberální, ani sedesvakantistický.
Takzvaní sedesvakantisté, pojmenovaní podle svého přesvědčení, že Stolec (v latině „sedes“) římský je uprázdněný, jsou očividně tvrdými oponenty liberálů měkké linie. Říkají, že papežové posledních 20, 30, 40 let jsou příliš liberální na to, aby byli skutečnými papeži. Přesto je však obecný a hluboko zakořeněný problém liberálů a sedesvakantistů totožný, i když by to ani jedni nepřipustili: obojí zapomínají, jak dalece se může Našemu Pánu zlíbit, aby dovolil, že se lidé Jeho Církve mohou špatně chovat, aniž by to přestala být Jeho Církev.
Je to proto, že katolická Církev, stejně jako její Zakladatel, je skutečně lidská i skutečně Boží. Protože, když se Bůh vtělil, čili přijal tělo, stal se Syn Boží, skutečný Bůh, také skutečným člověkem. V Ježíši Kristu jsou tak Boží a lidská přirozenost vždy obě přítomné a odlišené, nikoliv však oddělené, ani smíšené. Stejně tak v Jeho jediné pravé Církvi jsou vždy Boží i lidský prvek přítomny, ale nesmí být směšovány, protože zatímco Boží prvek je v Našem Pánu i Jeho Církvi neomylný, lidský prvek je naopak u Našeho Pána bez hříchu, ale v Církvi je omylný.
Když tedy zamlžím Boží a lidský prvek v Církvi, zmatení se může projevit jedním ze dvou způsobů. Buď ztratím lidské v Božím, přisoudím tedy pouhým lidem Boží neomylnost a budu zastávat, že duchovní mají pravdu, ať řeknou cokoliv, a jestliže budu slepě následovat liberální papeže, upadnu do liberalismu. Nebo ztratím Boží v lidském a v takovém případě pošpiním neposkvrněnou Církev, nevěstu Kristovu, poskvrnami omylných duchovních, čímž riskuji, že odmítnu nevěstu a odpadnu od Církve, jak to učinili mnozí katolíci, když se v Lutherově době stali protestanty, a jak to učinili mnozí sedesvakantisté v naší době. Katolíci si naopak udržují rovnováhu, když pouhým lidem nepřisuzují Boží kvality, jak to činí liberálové, ani neposkvrňují to, co je Boží, jako pouze lidské, jak to činí sedesvakantisté.
Samozřejmě, že když se duchovní vážně chovají špatně, může být těžké stále věřit, že Církev je Boží. Ale mějme na paměti Našeho Pána Samotného. Kdo z nás, kdyby byl přítomen při skutečné křížové cestě, by neměl žádné potíže uvěřit, že tento vysmívaný znavený, krvácející člověk je Bohem? Je tedy pochopitelné, když katolíci, kteří dnes sledují neomodernisty v Římě, jak si tropí posměch z katolické víry a morálky, jen stěží věří, že tito papežové jsou pravými papeži. Stejně však jako zohyzdění Muže bolestí při Jeho Umučení nepotvrzovalo, že není Bohem, tak také celé toto současné pokřivení Církve nutně neprokazuje, že papežové nejsou papeži.
Znamená to, že žádná míra špatného chování v Římě by to nikdy nemohla prokázat? Ne. Jednoho dne, možná brzy, by se Svatý stolec mohl stát uprázdněným. V dějinách Církve již existovalo několik falešných papežů nebo vzdoropapežů. A ještě k naší době nebo době ne příliš vzdálené: Naše Paní z La Salette nás varovala, že se Řím stane sídlem Antikrista. Je docela možné, že po smrti Jana Pavla II. (což nemusí být za dlouho), bude Stolec v Římě uprázdněný nebo na něm bude po nějakou dobu vzdoropapež. Pak se tedy sedesvakantismus může stát skutečností a v tomto bodě již neponese trpké plody, se kterými je v posledních letech spojován. Ale „zítřek bude mít své starosti“. Tady a teď jsou argumenty pro sedesvakantismus spíše méně přesvědčivé, než argumenty proti. Jak náš bývalý kolega zdůvodňuje svou situaci?
Z 19 důvodů, které podává, proč „ve svědomí“ musel opustit Bratrstvo, se deset dotýká Církve obecně, devět se týká Bratrstva sv. Pia X. konkrétně. Z deseti týkajících se Církve jich osm z neomylnosti Církve (kterou žádný katolík nepopírá) obhajuje neplatnost novocírkve, Druhého vatikánského koncilu a Jana Pavla II., protože jsou všichni tři tak omylní. (Zbývající dva argumenty detailně vysvětlují, že konkrétně Jan Pavel II. nemůže být papežem).
Ale dějiny Církve potvrzují, jak moc omylnosti se Bohu může zlíbit nechat vstoupit do Své Církve: ohromná část Církve v herezi (arianismus), „zlodějský koncil“ (v Efezu) a papežové potácejí se na pokraji formální hereze (Liberius, Honorius) – to vše Matka Církev zažila! I takto závažná přestoupení lidských duchovních však nejsou neslučitelná s Boží nepomíjejícností Církve. Proto Náš Pán Sám říká o Své Církvi na konci světa, že na jednu stranu zde stále bude (Mt. XXVIII, 20), na druhou stranu bude ve své velikosti tak zmenšená, jakoby zde takřka nebyla: „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ (Lk. XVIII, 8).
Toto temné proroctví je podstatné pro to, abychom si opravili chápání Božího daru neomylnosti Církve (neboli nepomíjejícnosti v nauce). Neznamená, že žádná část Církve, žádný koncil nebo žádný papež nikdy neupadne do omylu, ale že (řádná všeobecná neomylnost) zaručená Bohem, pravý a neměnný poklad víry vždy bude Církví vyučován způsobem dostupným duším dobré vůle až do konce světa, zatímco (u odvozené jednotlivé neomylnosti), když papež jako papež celé Církvi ukládá definitivní nauku víry nebo morálky, ochrání jej Bůh v tuto chvíli zvláštním způsobem, aby neučil žádný omyl.
Silná církevní kázeň od doby definování papežské neomylnosti v roce 1870 až do 60. let [20. století] a řada relativně dobrých papežů (v nauce a morálce) od Pia IX. do Pia XII. včetně, zkreslili a zveličili neomylnost. Svým způsobem to katolíci měli příliš dobré. Proto, když se Jan XXIII. a Druhý vatikánský koncil začali vážně mýlit, většina katolíku se snadno nechala zaskočit nechráněných. Ať již přijali omyl spolu se svými mýlícími se vůdčími osobnostmi a stali se liberály, nebo odmítli mýlící se vůdčí osobnosti a opustili Církev a stali se sedesvakantisty, oběma způsoby ztratili svou katolickou rovnováhu.
Arcibiskup Lefebvre naopak ani nepřijímal omyl, ani k jejich velké rozmrzelosti nepřestal uznávat mýlící se vůdčí osobnosti. (Bývaly by byly rády, kdyby odešel z Církve, a marně se v roce 1988 snažily deklarovat, že to tak je.) Arcibiskupovo směřování ale bylo moudrým směřováním. Vždycky říkával, že uvěřit, že tito papeži nejsou papeži, znamená vytvořit horší problémy než je takovéto řešení. Jestliže Církev a papež již nejsou v Římě, kde jsou? Jestliže zde posledních 30, 40 let nejsou platně zvolení papežové a tedy ani platně jmenování kardinálové, odkud má přijít jiný papež? Proto sedesvakantisté posledních 20 let vytvořili malou řadu „garážových“ papežů. Garážové mše – ano, je-li toho třeba! Garážoví papežové – ne, díky!
Pokud jde o oněch devět argumentů vašeho bývalého kolegy, povětšinou směřují k témuž „buď a nebo“, na které Bratrstvo odpovídá: „obojí a“: Představte si oddaného syna postávajícího opodál lůžka své na smrt nemocné a infekčně nakažlivé matky. Náš bývalý kolega by mu řekl: „Rozhodněte se. Běžte přímo k ní, protože ji milujete, nebo běžte přímo pryč, protože je infekční, ale nemůžete tu prostě stát tak nějak mezi“. Na což Bratrstvo odpovídá: „ My jsme rozhodnutí. Musíme stát nablízku této Církvi, která je naší Matkou, ale stát dostatečně daleko, abychom nechytili její nemoc a nemohli jí pomoci. Takže zde stojíme, v rozporné situaci, ale nejsme v rozporu sami se sebou“.
Sedesvakantisté, ani Bratrstvo skutečně nejsou odpovědní za rozpornou situaci Náměstka Pravdy pohrouženého do omylu. Rozdíl však je v tom, že zatímco sedesvakantisté (a liberálové) „vyzkratovali“ tento rozpor, Bratrstvo jej snáší. Zjednodušení jsou vždycky jednodušší, ale nejsou vždy pravdivá. Mají však určitě přitažlivost pro duše, které jsou unavené komplikacemi, zvláště jestliže zjednodušení přináší také emocionální obžalobu.
Těch 19 argumentů našeho nového sedesvakantisty vlastně možná dobře následuje jeho emoce, namísto toho, aby jeho emoce následovaly argumenty. V každém případě je konečný výsledek totožný jako u liberálů – neposlušnost a nepřátelství vůči Bratrstvu. Modlíme se za svého bývalého kolegu.
Dvojí malá útěcha za jeho sběhnutí: Jestliže nás opustil v opačném směru, než jsou liberálové, pak možná Bratrstvo dělá cosi dobře. Jak jednou řekl G. K. Chesterton: „Jestliže mě napadají ze všech stran, pak se nemohu zcela mýlit!“ A za druhé, tento bývalý americký kolega je prvním americkým knězem za takřka deset let, který sběhnul od Bratrstva doprava nebo doleva poté, co dokončil celých šest let svých seminárních studií ve Winoně a/nebo Ridgefieldu. Pořád máme za co být hodně vděční.
V každém případě děkuji vám všem dobrodincům za vaše modlitby a podporu semináře. Jak nám nedávno napsal jeden moudrý čtenář, už samotná existence takového semináře v dnešním světě je pokračující zázrak.
S přáním všeho nejlepšího a požehnáními,
S úctou v Kristu
Biskup Richard Williamson
Seminář sv. Tomáše Akvinského
Zdroj: St. Thomas Aquinas Seminary
Překlad: D. Grof
