Errare humanum est, perseverare diabolicum
(Chybovat je lidské, v chybě setrvávat je ďábelské – pozn. překl.)
13. 9. 2011
Se schválením generálního představeného FSSPX biskupa Bernarda Fellaye byl tento text P. Regise de Cacqueraye (představeného Francouzského distriktu FSSPX) poprvé publikován ve francouzštině na webu laportelatine.org 12. září 2011. Děkujeme Francouzskému distriktu za svolení publikovat a přeložit tento důležitý komentář.
Co se bude dít 27. října 2011? Půjde o prosté přátelské setkání mužů a žen dobré vůle? O nedůslednou debatu o Božství Krista a o Jeho Církvi? Ne – půjde ze strany papeže Benedikta XVI. o opakování bezprecedentního pohoršení, kterého se dopustil jeho předchůdce Jan Pavel II. 27. října 1986.
Co se stane 27. října 2011? Půjde o výzvu k obrácení ke katolické víře? Papežova prohlášení jasně naznačují, co se bude tento den konat: setkání zástupců všech falešných náboženství, které papež osobně svolal, aby se spojili při dnu rozjímání, na nějž jsou pozváni všichni k modlitbě za mír. (1)
Jistě, nebude to jako při prvním setkání v Assisi. Modlitba bude tichá, avšak intenzivní. Ale k jakému bohu se tito zástupci všech falešných náboženství budou tiše modlit? K jakému bohu se budou modlit, ne-li ke svým falešným bohům, protože papež je explicitně pozval s tím, aby hlouběji prožívali „svou vlastní náboženskou víru“? (2) Ke komu se budou muslimové obracet, ne-li k Mohamedovu bohu? Koho budou oslovovat animisté, ne-li své modly? Jak je vůbec myslitelné, že papež pozve zástupce falešných náboženství reprezentované svými oficiálními vůdčími osobnostmi k účasti na dnu osobní modlitby? Tento čin svrchovaného papeže znamená ipso facto strašlivé rouhání Bohu a také pohoršení pro všechny na zemi.
Útok proti Trojjedinému Bohu a Vtělení
Jak jinak bychom mohli charakterizovat tuto náboženskou přehlídku, která je vážným porušením prvního přikázání Desatera: „V jednoho Boha věřiti budeš. Nebudeš mít jiné bohy.“ (3) Jak může kdokoliv přijmout myšlenku, že Bůh bude mít radost z Židů, jež jsou věrní svým otcům, kteří ukřižovali Syna Božího a odmítají Trojjediného Boha? Jak by mohl popřát sluchu modlitbám adresovaným Alláhovi, jehož učedníci vytrvale pronásledují křesťany? Jak by mohl přijmout přímluvné modlitby všech těch heretiků, schizmatiků a apostatů, kteří se zřekli Jeho Církve, jež pochází z otevřeného boku Jeho Syna? Jak by mohl být uctíván modloslužbou přinesenou modlám všemi těmi animisty, panteisty a jinými modloslužebníky? Jak by mohl uslyšet tyto modlitby, když nám Jeho Syn jasně řekl opak: „Nikdo nepřichází k Otci než skrze Mne“? (4)
To, že se některé duše v dobré víře modlí k Bohu, přestože jsou heretiky nebo nevěřícími je jedna věc. Bůh rozpozná Své a povede je do jediné pravé Církve. Ale pozvat tyto lidi jako zástupce falešných náboženství, aby se modlili podle „své vlastní falešné víry“, jistě signalizuje to, že jsou pozváni, aby se modlili podle ducha a způsobu svého falešného náboženství.
Jak bychom v tom nerozpoznali vrcholnou urážku Svaté Boží Trojice? Jak bychom mohli nebýt hluboce pobouření při pohledu na takové pohoršení? Jak by mohlo být mlčení něčím jiným než spoluvinou?
Pokoj Kristův zbavený původní povahy
Tento nesmírně těžký hřích také narušuje Kristův pokoj. Papež svolává k modlitbě za mír. Jaká je ale povaha tohoto míru, o který usiluje papež? Je to zastavení konfliktů, které potřísňují svět krví? Máme ale opravdu věřit, že modlitba k falešným bohům bude mít pro nás přínos, a že nebude trestem, ale požehnáním míru mezi lidmi? Zapomnělo se již na potopu světa? Ztratila se upomínka na zničení Sodomy a Gomory, jejichž zločin byl méně závažný než zločin nevíry? (5) Byl záznam krvavého zničení Jeruzaléma, odplaty za hříchy Jeho lidu, vymazán z evangelia a z dějin?
K čemu by nám navíc bylo získání pozemského míru, když bychom měli ztratit duše? „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale víc už vám udělat nemohou. Ukážu vám, koho se máte bát. Bojte se toho, který má moc vás zabít a ještě uvrhnout do pekla. ” (6) A jak bychom v jiné souvislosti s ohledem na ekumenické cíle neviděli v této modlitbě za mír nepochybný, nevědomý přesto však zákeřný odklon od jinak legitimní aspirace lidstva na občanský mír? Ne, mír, který přináší Kristus, nemůže být mírem tohoto světa, zednářským mírem zpečetěným svobodou svědomí.
V realitě totiž mír, za nějž se současný papež modlí, není pouhým pozemským mírem, je jím zvláště náboženská svoboda, (7) svoboda svědomí tak často odsuzovaná papeži. (8) Toto je dle papeže oním modlitebním úmyslem. To je onen mír, za který se papež modlí: pozemský mír, získaný na základě svobody svědomí.
Je toto mír Ježíše Krista? Toho, který zemřel na kříži, aby potvrdil Své Božství? Kristův mír je naprosto odlišný a je této zednářské ideji míru tak vzdálený, jako je křesťanská láska vzdálená bratrství. Kristův mír je mírem Božím, plodem spásy duší získaným Krví Jeho Syna a odmítnutím hříchu ze strany lidí. Pokud jde o občanský mír hlásaný Kristem, není ničím jiným než plodem křesťanské civilizace, formované katolickou vírou a křesťanskou láskou.
Ohavné ponížení Církve
Zatímco je ale Trojjediný Bůh a Svaté lidství Kristovo tímto pozváním ke hříchu smrtelně uraženo, neposkvrněná Nevěsta Kristova, Jeho jediná katolická Církev je veřejně ponížena. Učení apoštolů, papežů, církevních Otců, světců, mučedníků a katolických panovníků a hrdinů je vysmíváno. Vysmíváno je učení žalmisty, podle nějž „všichni bohové pohanů jsou démoni“ (9), vysmíván je oficiální příkaz sv. Jana nevítat heretiky (10), vysmíváno je učení Řehoře XVI. nebo Pia IX. (11), pro nějž je svoboda svědomí „blouzněním“, vysmíván je oficiální zákaz papežů Lva XIII. a Pia XI. (13) pořádat mezináboženské kongresy nebo se jich účastnit, vysmíváno je mučednictví Polyeuktovo, který odmítl obětovat modlám, vysmíván je příklad sv. Františka Saleského, který sepsal polemiky k obrácení protestantských heretiků, vysmívány jsou tisíce misionářů, kteří se všeho vzdali pro spásu duší nevěřících, vysmíván je heroický čin Karla Martela, který zastavil islám u Poitiers nebo Godefroye z Bouillonu, který si kopím a mečem proklestil svou cestu do Jeruzaléma, vysmíván je svatý Ludvík francouzský, který trestal rouhání.
Jak může katolík prodchnutý duchem Assisi zároveň schvalovat dogma „mimo Církev není spásy“? Jak může v katolické Církvi vidět jedinou archu spásy? Toto pohoršení navíc přichází od nejvyšší posvátné autority, od Kristova Náměstka samotného, jako by závažnost takového shromáždění nestačila. Nečiní předsedání takovémuto setkání z papeže nikoliv hlavu katolické Církve, ale hlavu „Církve“ Spojených národů, náboženství primus inter pares mezi všemi náboženstvími, což je v podstatě identické se zednářským kultem Velkého architekta Všehomíra? Není to satanským překroucením Petrova poslání? Zatímco Kristus Petrovi slavnostně nařídil „utvrzovat bratry ve víře“ a pást Jeho ovce, Petrův nástupce se ve skutečnosti chystá utvrdit své bratry ve lhostejnosti a relativismu.
Nesmírné pohoršení
Toto osobní rozhodnutí papeže, kromě strašného rouhání, vyvolá nesmírné pohoršení v duších katolíků i nekatolíků. Většina lidí, když uvidí obraz papeže, který sjednocuje zástupce všech falešných náboženství, zareaguje tak, že bude o to více relativizovat pravdu a náboženství. Který jednotlivec, málo obeznámený s katolickým náboženstvím, nebude v pokušení zůstat v klidu ohledně osudu nekatolíků, když uvidí papeže, jak je zve k modlitbě za svobodu svědomí? Který nekřesťan uvidí v katolickém náboženství jediné pravé náboženství mezi všemi, když se dozví, že hlava katolické Církve svolala panteon náboženství? Jak si vyloží papežovo nabádání nepodléhat relativismu jinak než, že si bude myslet, že tato záležitost není záležitostí přidržování se pravdy, ale záležitostí toho, být opravdový?
Jak by si takový jednotlivec nevykládal v relativistickém smyslu (14) papežovo explicitní pozvání praktikovat vlastní náboženství tak dobře, jak jen je to možné:
„Pojedu do města sv. Františka jako poutník a zvu své křesťanské bratry rozličných denominací a zastánce světových náboženských tradic, aby se k této pouti přidali a v ideálním případě i všechny muže a ženy dobré vůle... [abychom] slavnostně obnovili závazek věřících všech náboženství prožívat svou vlastní náboženskou víru jako službu věci míru.“ (15)
V roce 1986 publikoval jistý novinář tento výmluvný úsudek:
„Papež vytváří Spojené národy náboženství a předsedá jim: Spojené národy těch, kdo věří ve Věčného, těch, kdo věří v tisíce bohů, těch, kdo nevěří v žádného konkrétního boha. Úžasný pohled! Jan Pavel II. okázale připouští relativitu křesťanské víry, která je nyní jednou z mnoha.“ (16)
Jak si nepředstavit, že takovýto úsudek v předvečer 27. října 2011 sdílí mnoho lidí?
Proto se nám zdá mimořádně zvláštní omlouvat papeže z takovéhoto hříchu na základě toho, že Assisi 2011 se liší od Assisi 1986. Naopak vše souhlasí tak, že nás to přesvědčuje o překvapivé kontinuitě mezi setkáním v Assisi v roce 1986 a 2011:
Povaha setkání: pozvání zástupců falešných náboženství k rozjímání a modlitbě za mír.
Motiv: občanský mír prosazovaný Spojenými národy. Jan Pavel II. pozval „v tomto roce 1986, který byl Spojenými národy prohlášen Rokem míru, všechna náboženství ke zvláštnímu setkání, aby se modlila za mír v městě Assisi.“ (17) Ve svém poselství za mír ze dne 1. ledna 2011, kdy Benedikt XVI. ohlásil na 27. října 2011 setkání v Assisi, pronesl tyto výmluvné věty:
„Bez této prvořadé zkušenosti [těchto velkých náboženství] se ukazuje jako svízelné orientovat společnost k univerzálním etickým principům a stává se obtížným nastolení národních a mezinárodních pořádků, kde by se základní práva a svobody plně uznávaly a uskutečňovaly v souladu s cíli – dnes bohužel stále zanedbávanými a popíranými – které si klade Všeobecná deklarace lidských práv z r. 1948... ...To vše je potřebné a souvisí to s respektováním důstojnosti a hodnoty lidské osoby schválené Chartou Organizace spojených národů z roku 1945...“ (18)
Jak psal biskup Fellay Janu Pavlu II. při příležitosti druhého pohoršlivého setkání v Assisi v roce 1999:
„Humanistická, pozemská a naturalistická témata, kterým se tato setkání věnovala, způsobují, že Církve snižuje své Božské, věčné a nadpřirozené poslání na úroveň zednářských ideálů světového míru ležícího mimo jediného Krále míru, Našeho Pána Ježíše Krista.“ (19)
Datum: Benedikt XVI. se rozhodl uspořádat tuto iniciativu na den přesně po 25 letech po prvním setkání v Assisi:
„Na rok 2011 připadá 25. výročí Světového dne modliteb za mír, který v r. 1986 svolal do Assisi ctihodný Jan Pavel II. ... Vzpomínka na tento prožitek je důvodem naděje pro budoucnost, v níž se všichni věřící budou cítit tvůrci spravedlnosti a míru a skutečně se jimi stanou.“ (20)
Není toto jasným znamením zřejmé kontinuity? Není toto věc, která nás nutí si ve vzpomínkách znovu prožít bolestné připomenutí pohoršení, kdy byl Buddha postaven na svatostánek v kostele sv. Petra, kdy byla na oltáři kostela sv. Kláry bohům obětována kuřata, kdy byl Kristův Náměstek obklopen z jedné strany dalajlámou a z druhé pravoslavným patriarchou, který byl poslušný KGB? Je nutné si připomínat výročí události, jestliže je cílem se od ní distancovat? Proč Urbi et Orbi prohlašovat, že „vzpomínka na tento prožitek je důvodem naděje“? Jen zrada jasného myšlení mohla dát vyvstat takovému útěku před realitou. (21)
Vzpomínka na svého předchůdce, jako by chtěl rozptýlit jakékoliv nepochopení a všem připomenout svou věrnost duchu prvního setkání v Assisi: „Na rok 2011 připadá 25. výročí Světového dne modliteb za mír, který v r. 1986 svolal do Assisi ctihodný Jan Pavel II.“ (22)
Nejsou to jen věrní obránci papeže, kdo používá tytéž argumenty při pokusu ospravedlnit neospravedlnitelné. Assisi se původně obraňovalo tím, že se činil nepatrný rozdíl mezi tím „být spolu při modlitbě“ a „modlit se spolu“. Řekne se nyní, že nepůjde o společnou modlitbu, ale spíše o den modlitby pospolu? Namísto odmítnutí koexistence tichých modliteb řekneme, že se každý modlí zvlášť podle svého náboženství? Jako by tyto zavádějící rozdíly nebyly uměle vytvořeny pro potřeby této věci. Jako by takovéto nuance okamžitě pochopila většina lidí. Ta si zapamatuje jenom jedinou věc: shromáždění všech náboženství, kde se všichni modlí k božstvu abstrahujícímu od jakéhokoliv Zjevení.
A nakonec, stejně jako většina gest současného papeže v porovnání s jeho předchůdcem, i pohoršení v Assisi 2011 bude v podstatě stejné, jen méně spektakulární než v Assisi v roce 1986. Proto upomínáme ty, kdo by nás znovu obviňovali z nedostatku křesťanské lásky pro důraznost těchto řádků, na Kristova slova: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ Prokážeme žhnoucí lásku ke Kristu, když ostře neodsoudíme rouhání, nebo když kritizujeme ty, kdo jsou jím šokováni? Milujeme svého bližního, když jej nevarujeme před rýsujícím se pohoršením? Je toto láska, kterou po nás žádá Kristus? Ne, jak připomněl v hodině temnoty sv. Pius X.:
„Katolické učení však hlásá, že první povinnost lásky k bližnímu nespočívá v trpění bludných přesvědčení, byť by byla i sebe upřímnější, ani v teoretickém nebo praktickém indiferentismu proti bludům a neřestem, v nichž vidíme tonout své bratry, nýbrž v horlivosti pro mravní a duševní nápravu, zrovna tak jako v horlivosti pro jejich hmotné blaho. Totéž katolické učení nás také učí, že pramenem lásky k bližnímu je láska k Bohu, společnému Otci a společnému cíli celé lidské společnosti a láska k Ježíši Kristu, jehož jsme údy, takže pomoci nešťastnému je právě tolik, jako bychom činili dobře samému Ježíši Kristu. Každá jiná láska je jen předstírání nebo neplodný a pomíjející cit.“ (23)
Do jaké Církve tedy patříme? Do Církve Polykarpa ze Smyrny, jež heretikovi Marcionovi, který se jej otázal, jestli ho poznává, ostře odpověděl: „Ano, poznávám tě jako ďáblova staršího syna“?
Patříme do Církve sv. Martina, který rozbil modly a pokácel posvátné stromy /pohanů/ na našem venkově?
Patříme do Církve sv. Bernarda, který našim předkům kázal křížové výpravy?
Patříme do Církve sv. Pia V., který nejenže se modlil růženec, ale také povolal křesťanské vládce do války proti mohamedánům?
Patříme do Církve světců a mučedníků, nebo do Církve Pilátů, Cauchonů, Lamennaisů, de Chardinů vždy připravených podlézat světu a postoupit Krista a Jeho učedníky jejich hanobitelům?
Budeme Assisi soudit očima víry, papežů a mučedníků, nebo očima materialistů, liberálů a modernistů?
Proto nemůžeme mlčet, a zatímco se papež připravuje na jeden z nejvážnějších aktů svého pontifikátu, my důrazně a veřejně dáváme najevo naše pobouření a doufáme a prosíme nebesa, aby se tato dobře připravená pohroma neuskutečnila. A jak bychom na závěr nepomysleli na tato slova arcibiskupa Lefebvra, která ve svém dopise papeži v roce 1999 připomněl biskup Fellay:
Arcibiskup Lefebvre viděl v této katastrofální události v Assisi jedno ze „znamení doby“, což mu dovolilo legitimně přistoupit ke konsekracím biskupů bez Vašeho svolení a napsat Vám, že „doba pro otevřenou spolupráci ještě nenastala“. (24) Nastala však doba činit náhrady za toto pohoršení, činit pokání a podržet si v srdci pevnou naději, že navzdory růstu skryté nepravosti „brány pekelné Církev nepřemůžou“.
Dne 12. září na svátek Jména Panny Marie, výročí vítězství katolických armád nad Turky u Vídně 12. září 1683.
Zveřejněno se svolením biskupa Bernarda Fellaye, generálního představeného Bratrstva sv. Pia X.
Poznámky:
1) Program dne a komuniké Svatého stolce nás nenechávají na pochybách o náboženském rozměru této události:
...Ve výroční den, 27. října tohoto roku, zamýšlí Svatý otec uspořádat Den reflexe, dialogu a modlitby za mír a spravedlnost ve světě...Následovat bude chvíle ticha pro individuální reflexi a modlitbu. Odpoledne půjdou všichni přítomní průvodem k Bazilice sv. Františka. Půjde o pouť, jíž se také zúčastní členové delegací. Má symbolizovat putování každé lidské bytosti, která svědomitě hledá pravdu a aktivně vytváří spravedlnost a mír. Bude se konat v tichu a ponechá prostor pro osobní reflexi a modlitbu... [zdůraznění vložil autor článku] (Komuniké Vatikánského tiskového úřadu z 2. dubna 2011, „Poutníci pravdy, poutníci míru“: Den reflexe, dialogu a modlitby za mír a spravedlnost ve světě [Assisi 27. října 2011].
2) Papežem ohlášeným záměrem je „slavnostně obnovit závazek věřících všech náboženství prožívat svou vlastní náboženskou víru jako službu věci míru.”, Benedikt XVI., Modlitba Anděl Páně, Svatopeterské náměstí, 1. ledna 2011.
3) Deut. 6:13; Mt. 4:10.
4) J 14:16. srovnej též 1 J. 2:23: „Kdo popírá Syna, nemá ani Otce.”
5) „A když vás někdo nepřijme a nebude chtít slyšet vaše slova, vyjděte ven z toho domu nebo města a setřeste prach svých nohou. Amen, pravím vám, lehčeji bude zemi sodomské a gomorské v den soudu, než tomu městu.” (Mt 10:14-15).
6) Lukáš 12, 4-5.
7) ...Světový den míru je vhodnou příležitostí reflektovat společně velké výzvy, kterými je lidstvo naší doby konfrontováno. Jednou takovou výzvou je náboženská svoboda. Tato výzva je dnes dramaticky naléhavá. Z tohoto důvodu jsem se letos rozhodl věnovat své poselství tématu: „Náboženská svoboda, cesta k míru“... [V]e svém poselství k dnešnímu Světovému dni míru jsem měl možnost zdůraznit, že velká náboženství mohou pro lidskou rodinu představovat důležitý faktor jednoty a míru. Vzhledem k tomu jsem navíc připomněl, že letošní rok 2011 je 25. výročím Světového dne modlitby za mír, který do Assisi v roce 1986 svolal ctihodný Jan Pavel II. Proto letos v říjnu pojedu do města sv. Františka jako poutník a zvu své křesťanské bratry rozličných denominací a zastánce světových náboženských tradic, aby se k této pouti přidali... (Benedikt XVI., Modlitba Anděl Páně, Svatopeterské náměstí, 1. ledna 2011)
8) „Z tohoto nečistého zřídla lhostejnosti v náboženství plyne ono převrácené a bludné učení, ať neřeknu pominutí se všemi smysly, že totiž každému se má dovolit a vydobýt svoboda svědomí.” Řehoř XVI., Mirari Vos, 1832.
9) Ž 95, 5.
10) „Přijde─li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu a nevítejte ho; kdo ho vítá, má účast na jeho zlých skutcích.” (2 J 1:10-11).
11) Srovnej Syllabus omylů, 1864, odsouzená věta č. 79: „Jest tedy omyl, že občanská svoboda jakéhokoliv kultu, nebo plná a všem přiznaná volnost pronášeti zjevně a veřejně jakékoliv názory a myšlenky, vede příliš snadno ke zkáze mravů a myslí, a k šíření zhoubné lhostejnosti náboženské.“
12) Při příležitosti Světového setkání náboženství v Chicagu v roce 1893.
13) „Vycházejí z předpokladu, že tak zvaný nenáboženský člověk je zjev vyjímečný, a na tom, jak se zdá, zakládají naději, že národy s různými náboženskými názory se bez obtíží shodnou ve vyznávání několika málo nauk jako na společné základně náboženského života. Za tím účelem pořádají kongresy, shromáždění, konference a zvou na ně bez výběru osoby z nejširších kruhů k diskusi: pohany všech odstínů, křesťany a dokonce i nešťastné odpadlíky a zatvrzelé popěrače božství Ježíše Krista a jeho božského poslání. Katolíci rozhodně nemohou schvalovat takové pokusy, které vycházejí z bludné nauky, podle níž všechna náboženství jsou více méně stejně chvályhodná a dobrá, poněvadž prý jen různými způsoby vyjadřují všem společné cítění, které nás povznáší k Bohu a vede k uznání jeho nejvyšší svrchovanosti. Přívrženci takové teorie však nejsou jen obětí klamu a omylu, ale odmítají také pravé náboženství, falšují jeho pojem a propadají bezděčně naturalismu a atheismu. Z toho zřejmě vyplývá, že všichni, kteří takové teorie a pokusy bezvýhradně schvalují, zříkají se zcela náboženství Bohem zjeveného.“ (Pius XI., Mortalium Animos, 6. ledna 1928)
14) Toto jde učinit bez „ztráty vlastní identity nebo, aniž bychom si zadali s formami synkretismu“, Tiskové prohlášení Svatého stolce 2. dubna 2011: Den reflexe, dialogu a modlitby za mír a spravedlnost ve světě [Assisi 27. října 2011].
15) Benedikt XVI., Angelus, Svatopeterské náměstí 1. ledna 2011.
16) Časopis Le Figaro 31. října 1986, str. 69.
17) L’Osservatore Romano, 27. - 28. ledna 1986.
18) Poselství Jeho Svatosti Benedikta XVI. při oslavě Světového dne míru 1. ledna 2011.
19) Dopis biskupa Fellaye Janu Pavlu II. z 28. října 1999, kterým slavnostně protestuje proti novému pohoršení v Assisi.
20) Poselství Jeho Svatosti Benedikta XVI. při oslavě Světového dne míru 1. ledna 2011.
21) [Seule la trahison des bien-pensants peut permettre de se voiler ainsi la face.] srovnej Bernanos, Journal d’un curé de campagne (Plon, 1936), str. 245.
22) Benedikt XVI., Modlitba Anděl Páně, Svatopeterské náměstí, 1. ledna 2011. Viz též vatikánské tiskové prohlášení z 2. dubna 2011:
„Poutníci pravdy, poutníci míru“: Den reflexe, dialogu a modlitby za mír a spravedlnost ve světě, Assisi 27. října 2011. Obraz poutě proto vystihuje smysl události. Bude příležitostí podívat se zpět na cestu, kterou jsme již urazili od prvního setkání v Assisi k druhému v roce 2002, a také podívat se do budoucnosti s výhledem na pokračování cesty dialogu a bratrství v kontextu rychle se měnícího světa, za doprovodu všech mužů a žen dobré vůle.
Již v roce 2007 při příležitosti mezináboženského setkání v Neapoli Benedikt XVI. rozptýlil jakoukoliv myšlenku na touhu po pokání za první setkání v Assisi:
Dnešní setkání nás v duchu přenáší zpět do roku 1986, kdy můj ctihodný předchůdce Jan Pavel II. pozval významné náboženské představitele na pahorky sv. Františka, aby se modlili za mír. Při této příležitosti zdůraznil vnitřní pouta, která spojují autentický náboženský postoj s horlivou vnímavostí k tomuto fundamentálnímu dobru lidstva...Všichni jsme povoláni, při respektování odlišností různých náboženství, pracovat pro mír... (Setkání s vedoucími delegací účastnících se mezinárodního setkání za mír, 21. října 2007)
23) Encyklika sv. Pia X. Náš apoštolský příkaz, 25. srpna 1910.
24) Dopis biskupa Fellaye Janu Pavlu II. z 28. října 1999, kterým slavnostně protestuje proti novému pohoršení v Assisi.
Zdroj: SSPX USA
Překlad: D. Grof
