Interpretace Druhého vatikánského koncilu (2006)
V klíčovém proslovu k členům Kurie 22. prosince 2005 interpretoval papež Benedikt XVI. Druhý vatikánský koncil. Na první pohled se zdá, že tento text bere v potaz námitky tradicionalistů. Ale důkladnější analýza odhaluje v myšlení současného papeže silnou vazbu na nejzávažnější omyly koncilu a stejně tak touhu zakotvit Druhý vatikánský koncil v Církvi jako klíčový prvek „nové tradice“.
Proslovu z 22. prosince 2005, který má zásadní důležitost pro pochopení současného vývoje myšlenek v Církvi, předcházelo několik zajímavých kroků.
9. prosince papež svým Motu Proprio zrušil rozhodnutí přijaté Pavlem VI. v roce 1969, kterým poskytoval velkou míru autonomie františkánům v Assisi. Tuto autonomii využívali k tomu, aby se pohroužili do liturgických a pastoračních novot. Od nynějška se opět musí podrobit místnímu biskupovi a musí se držet kanonických a liturgických norem.
1. prosince se objevil dopis z Kongregace Božského kultu, který „jménem Svatého otce“ připomínal Neokatechumenátní cestě, což je hnutí, které mělo silnou podporu Jana Pavla II., jejich povinnosti. Nejvýznačnějším bodem bylo nařízení „neužívat výlučně eucharistickou modlitbu II, ale užívat i jiné, které jsou také obsaženy v misálu“.
8. prosince na 40. výročí skončení Druhého vatikánského koncilu učinil papež rozhodné gesto...neučinil totiž nic. V situaci, kdy by Jan Pavel II. jistě uspořádal triumfalistické shromáždění, aby oslavilo úspěchy koncilu, věnoval Benedikt XVI. hlavní část svého kázání blahoslavené Panně Marii, ačkoliv v úvodu zmínil i Druhý vatikánský koncil.
Ale přestože tyto kroky vyvolaly mnoho zájmu mezi pozorovateli, nemají zdaleka takovou důležitost jako proslov z 22. prosince.
„Strategický“ proslov
Každoroční předvánoční proslov je tradice, kterou započal Jan Pavel II. Papež přijme členy Kurie, aby si s nimi vyměnil vánoční přání a shrnul minulý rok.
Skoro polovina proslovu byla tedy věnována hodnocení událostí roku 2005: smrti Jana Pavla II., Světovému dni mládeže, Eucharistické synodě a samozřejmě i volbě Benedikta XVI.
V tomto hodnocení si můžeme povšimnout přísné papežovy kritiky jedné z podstatných tezí příznivců liturgické reformy: „V období liturgické reformy byly stará mše a adorace často vnímány, jako protikladné k novým. Vnímalo se to tak, že eucharistický chléb nám nebyl dán, abychom nad ním rozjímali, ale abychom jej pojídali, jak to tvrdila rozšířená námitka oné doby. Modlitební zkušenost Církve již ukázala, jak nesmyslná tato antiteze byla.“ Benedikt XVI. dále kritizoval tuto pohrdavou kritiku katolické eucharistické tradice.
Jádrem proslovu byl ale návrat k Druhému vatikánskému koncilu. Tento text si zaslouží naší pozornost, protože vyjasňuje myšlení Benedikta XVI. v zásadním tématu.
Klíčový text
Analýza je detailní a myšlenku vyjadřuje v hutné formě. Vnímáme, že Josef Ratzinger do ní vložil značné úsilí a vyjádřil v ní reflexi, která je jeho srdci blízká, takovou, která je bezpochyby hlavní osou jeho myšlení a života.
V porovnání s vyjadřováním Jana Pavla II., které bylo nejasné a poněkud komplikované, představuje Benedikt XVI. příjemnou četbu, dokonce i tam, kde preciznost proslovu vyžaduje plnou pozornost. Výtky často vznášené vůči německé filozofii, že se nedá číst kvůli obskurním neologismům, jsou zde neopodstatněné.
Papežovy myšlenky sledují stejnou linii jako v knize Ratzingerova zpráva. Dvě hlavní výhody současného textu jsou zaprvé syntetický charakter, a pak především skutečnost, že již nejde o práci teologa Ratzingera, ale o akt papeže Benedikta XVI.
Touha objasňovat
Svrchovaný pontifik, a to je na jeho intervenci zajímavé, se staví čelem k otázce přesného statusu koncilu, který Církev otravuje jedem již 40 let. Vnímáme, že věří, že touto snahou o vyjasnění vyčistí Církvi cestu. Otázky, které se nám zdají podstatné pro objasnění krize, jsou pojednány přímo a se zájmem si všímáme, že papež si je přinejmenším do určité míry vědom námitek, které vznáší tradiční hnutí.
Kromě toho nelze než vyzdvihnout chvályhodný papežův záměr identifikovat se s katolickou tradicí i to, že chce jít touto cestou. Jak uvidíme, příliš neuspěl, ale už prostá skutečnost, že chce, je pokrokem.
Také (a to je prokázaný fakt) má Benedikt XVI. odvahu důrazně odsoudit určité omyly.
Nicméně nesmíme tento text považovat za něco, čím není - za konec krize Církve. Papež postupuje jako chirurg, který přichází k zraněnému člověku. Všude je krev, zraněný má potrhané šaty atd. Lékař začíná s čištěním a odhalováním rány, aby byl vidět skutečný problém. Takovou práci provedl Benedikt XVI. ve svém projevu 22. prosince 2005.
Ale v tuto chvíli se rána objevuje ve vší své závažnosti a nyní začíná mnohem delší a komplikovanější fáze uzdravování. Ve druhé části svého proslovu, jak to bude následně vidět v Příloze, ukazuje papež Benedikt XVI., že lne k určitým závažným omylům Druhého vatikánského koncilu.
Snaha ztotožnit Druhý vatikánský koncil s tradicí
Papežův úmysl v tomto textu je celkem jasný: ukázat, že koncil může a musí být chápan tak, že navzdory tomu, jak jisté věci vyhlíží, je koncil v souladu s katolickou tradicí, v souladu se všemi koncily.
Benedikt XVI. se snaží detailně demonstrovat tento bod a věnuje se množství souvisejících témat. Některá jsou poněkud stručná: například jen jedna věta evokuje „vztah mezi Církví a vírou Izraele“, což je však důležité téma Druhého vatikánského koncilu a myšlení Benedikta XVI.
Jiná témata jsou prezentována propracovanějším způsobem, např. náboženská svoboda a vztah mezi Církví a světem. Jádrem jeho výkladu je odlišný způsob výkladu koncilních textů. Tento papežův proslov z 22. prosince má takovou důležitost a je tak hutný, že by si vyžadoval několik obsáhlých teologických studií.
My se zde pouze zamyslíme nad tématem „špatného“ výkladu koncilu, což nám umožní soustředit se na hlavní bod tohoto pokusu Benedikta XVI., tj. pokusu vyřešit problém Druhého vatikánského koncilu a také vyřešit jeho omezení a nesrozumitelnost.
Pokoncilní krize
Ve své analýze papež začíná tím, že otevřeně připouští, že existuje pokoncilní krize: „Nikdo nemůže popřít, že v rozsáhlých oblastech Církve bylo uskutečňování koncilu poněkud obtížné.“
K tomuto tématu se několikrát vrací například, když poukazuje na omyl těch, kteří si myslí, že otevření se světu by všechny těžkosti odstranilo: oni „podcenili vnitřní napětí a také rozpory vlastní moderní době“ a stejně tak i „nebezpečnou slabost lidské přirozenosti“.
To papež činí do té míry, že dokonce i když chce poukázat na dobré plody koncilu, je nucen použít rozvláčný popis a nejjemnější nuance: „Dnes vidíme, že ačkoliv dobré semínko roste pomalu, přece jen roste.“
Dvě hermeneutiky
Aby Benedikt XVI. vysvětlil tuto krizi, klade proti sobě dva výklady (on používá vědečtější termín „hermeneutiky“) této události. Jeden, špatný výklad neboli hermeneutika, „zapříčinil zmatení“. Druhý, správný výklad, „přinesl a nese dobré plody“.
Papež provádí metodickou kritiku tohoto „špatného“ výkladu, výkladu „diskontinuity a roztržky“. Tento špatný výklad je podporován „masmédii a také jedním ze směrů současné teologie“ a předpokládá, že skutečný koncil není obsažen v textech schválených v letech 1962-1965, ale v „impulzech k novému, které jsou obsaženy v těchto textech“.
Tento výklad předpokládá, že koncilu můžeme být věrní jen tím, že obejdeme jeho literu, která je plodem puntičkářských kompromisů, a která jen nedokonale odráží realitu koncilních událostí.
Benedikt XVI. striktně uzavírá: „Hermeneutika diskontinuity riskuje, že skončí roztržkou předkoncilní a pokoncilní Církve.“
Základní konstituce Církve
V tomto bodě svého výkladu a kritiky „špatného“ výkladu Druhého vatikánského koncilu přichází papež s novým argumentem, který je docela zajímavý. Tento výklad, říká papež, pokládá koncil za „svého druhu konstitutivní shromáždění, které odstraňuje starou konstituci a vytváří novou.“ Papež však vznáší námitku, že „Otcové neměli žádný takový mandát a nikdo jim ho nikdy nedal, ani jim jej nikdo nemohl dát, protože základní konstituce Církve pochází od Pána.“
Opakujeme, že je to pozoruhodný argument: změna konstituce Církve koncilem je nemožná, zaprvé proto, že Otcové neměli žádný takový mandát, zadruhé, protože jim ho nikdo nedal, zatřetí, protože jim jej nikdo dát nemohl. Ve zkratce řečeno je revoluce v Církvi (i když je to revoluce „koncilní“) v zásadě nedovolená a nemůže určovat normy.
„Povolený“ výklad
Jako protiklad k této nauce „diskontinuity“, k této revoluci „ tiáry a pluviálu“, k tomuto „špatnému“ výkladu Druhého vatikánského koncilu staví Benedikt XVI. „pravý“ výklad, výklad „reformy“.
Podle papeže v procesu „reformy“ (jejímž dokonalým příkladem je koncil) „vyjadřují její principy permanentní aspekt [tradice], protože jsou jako spodní proud motivující rozhodnutí zevnitř, zatímco „praktické formy, podmíněné záležitosti“, přesná církevní rozhodnutí „závisejí na dějinné situaci a podléhají proto změně“.
Tento „správný“ výklad, intelektuálně celkem pochybný (alespoň tolik k tomu můžeme říci), si zaslouží hloubkovou analýzu. Jeden příklad podáváme v Příloze. Zde se ale pokusme prohloubit svou analýzu „špatného výkladu“.
Papež ve skutečnosti nepoužívá slova „dobrý“ nebo „špatný“, „správný“ nebo „mylný“ pro popis těchto výkladů. Nicméně však jeho slova vyjadřují tento smysl. Je toto rozdělení na „dobrý“ a „špatný“ výklad jediným relevantním rozdělením v naší situaci?
Není, jde-li o koncil, takovéto dělení na „dovolený“ a „divoký“ výklad případné? A nejsou „autorizovanými“ vykladači Druhého vatikánského koncilu papežové?
Benedikt XVI. si je vědom této námitky, protože aby podpořil svůj „správný“ výklad, cituje proslov Jana XXIII. a proslov Pavla VI.
Výklad Pavla VI.
Pomiňme Jana XXIII., jehož názory na Druhý vatikánský koncil nejsou zvlášť jasné. Útržek citovaný současným papežem to názorně ukazuje (ve skutečnosti existují dvě verze tohoto útržku, jedna verze italská, která je očividně progresivističtější, a druhá v latině, která je tradičnější). Jan XXIII. při dvou různých příležitostech opravdu užil dvě různé verze.
Na druhou stranu u Pavla VI. je výhodou, že pronesl mnoho proslovů. Cožpak Pavel VI. nevykládal, alespoň částečně, Druhý vatikánský koncil jako roztržku s minulostí Církve?
Benedikt XVI. tuto obtíž vnímá. O závěrečném koncilním proslovu Pavla VI. říká, že v něm papež podal další důvod, proč „se přesvědčení o hermeneutice diskontinuity může zdát opodstatněné“. Když Pavel VI. mluví o koncilu, prohlašuje, že „může vyvstat určitý druh diskontinuity. Diskontinuita se skutečně objevila“ a to takovým způsobem, že se dá kontinuita „na první pohled...snadno přehlédnout“ a viditelnější je „zdánlivá diskontinuita“.
To je ve skutečnosti o hodně víc, než chce současný papež připustit – Pavel VI. totiž nahlížel jistou diskontinuitu mezi předkoncilní a pokoncilní Církví. Ocitujeme si tři příznačné příklady.
Určitá snaha o roztržku
Viděli jsme, že podle Benedikta XVI. nemůže koncil upravovat konstituci Církve. Kromě toho víme, že Josef Ratzinger odsuzuje roztržku, která v liturgické reformě nastala.
Ale jak bychom tedy měli interpretovat slova Pavla VI. z 13. ledna 1965, jestliže ne ve smyslu konstituční a liturgické roztržky: „Nová náboženská pedagogika, kterou chce současná liturgická obnova nastolit, zapadá, jako by téměř byla jeho hnacím motorem, do velkého hnutí vepsaného do konstitutivních principů Církve a teď se pokrokem lidské kultury stala přístupnější a naléhavější“?
O deset let později vypukla „Lefebvrova aféra“. Zde se Pavel VI. při dvou hlavních událostech také rozhodl pro určitou formu roztržky.
29. června 1975 papež Pavel VI. v dopise arcibiskupu Lefebvrovi napsal tato pozoruhodná a podstatná slova: „Druhý vatikánský koncil nemá žádnou menší autoritu, dokonce je v určitých aspektech důležitější než Nicejský koncil.“
To, že by měl být pastorační koncil důležitější než koncil, který definoval dogma o Božství Krista, ve skutečnosti znamená, že je tento koncil základem nové Církve.
Tuto novou formu Církve bude o rok později popisovat biskup Benelli, zástupce státního sekretáře, v dopise, v němž poznamenává, že pro seminaristy z Écône „v tomto případě není nic zoufalého: jestliže mají dobrou vůli a jsou skutečně připraveni na kněžskou službu v opravdové věrnosti koncilní Církvi, pokusíme se [pro ně] nalézt nejlepší řešení.“
Je na Benediktovi XVI., aby nám řekl, jestli je tato vize Druhého vatikánského koncilu povoleným výkladem, nebo zda to byl jenom divoký výklad teologa Montiniho.
K dělení na „povolený/divoký“ výklad musíme přidat další ještě důležitější dělení na „pravdivý/mylný“ výklad.
Pravdivý a mylný výklad
Výklad konec konců nemá být pokládán za „smyšlený výtvor“, naopak, měl by vyplynout ze samotného textu logickým a spontánním způsobem. Pravý výklad Druhého vatikánského koncilu je takový výklad, který „vyvěrá“ z jeho textů čtených v jejich zřejmém smyslu.
Kromě toho je pro texty prezentované koncilem charakteristické, že čtyřicet let po jeho promulgaci musí papež věnovat mnoho teologického úsilí ve snaze vysvětlit jejich význam.
Vlastně postačuje ocitovat spolehlivé pozorovatele, abychom viděli, že převládající dojem byl, že jde o roztržku. Ať už hovoříme o kardinálovi Suenensovi, který tvrdil, že „Druhý vatikánský koncil byl pro Církev rokem 1789“, nebo o otci Congarovi, který zdůrazňoval, že na koncilu „Církev prožila Říjnovou revoluci“, nebo kardinálu Ratzingerovi, který přiznal, že „Druhý vatikánský koncil byl antiSyllabem“, seznam prvořadých svědků, kteří koncil takto vnímali, je dlouhý.
Také je zde nezbytné, aby nám současný papež jasně řekl, z čeho takovýto převládající dojem pochází, pokud ne z textů samotných.
Konečně se rozeběhla opravdová debata
Nesmíme zapomínat na podstatný fakt: objektivní analýza koncilních textů v jistých bodech ukazuje diskontinuitu se stálým učením Církve.
Debata se rozeběhla a sluší se papeži poděkovat za to, že ji tak jasně započal. Je však v této debatě, která musí pro lásku k Církvi proběhnout, nezbytné postavit se směle realitě.
Vlastně si myslíme, že v objektivní realitě lze „hermeneutiku roztržky“ nalézt nejen v médiích a u některých teologů, ale přinejmenším v některých aspektech ji lze nalézt v samotném Druhém vatikánském koncilu, v samotných jeho textech. Debata na tento klíčový bod nutně musí vrhnout světlo.
Suresnes, 21. ledna 2006
Příloha: Otázka náboženské svobody
Aby papež vysvětlil a doložil svou „hermeneutiku reformy“, předložil několik myšlenek. Představa, kterou rozvinul nejvíce, je představa o náboženské svobodě, nebo jak on říká o „svobodě náboženství“.
Skrze tento příklad lze dobře pochopit pokus Benedikta XVI. přímo se zabývat několika našimi námitkami a přitom zároveň obhajovat jeden z nezávažnějších omylů Druhého vatikánského koncilu.
Papežova logika
Jeho analýza je takováto: V 19. století „se myslelo, že svoboda náboženství je vyjádřením neschopnosti člověka nalézt Pravdu“, považovala se za „velebení relativismu“ a „znamenala v rovině metafyziky nelegitimní cestu“. Byla duchem „radikální fáze Francouzské revoluce“.
Církev čelila tomuto závažnému omylu, který tvrdí, že člověk „není schopen poznání pravdy o Bohu“ a za Pia IX. správně přišla s „přísným odsouzením“.
Pak ale „moderní doba prošla vývojem“, dospěla a z metafyzického principu svoboda náboženství znovu získala své pravé místo jako společenská a historická nutnost svázaná s lidskou koexistencí v kontextu plurality náboženství. Toto je „model americké revoluce“.
Principy Druhého vatikánského koncilu
Druhý vatikánský koncil se také v„Dekretu o náboženské svobodě opět zabýval nejhlubším dědictvím Církve“ takovým způsobem, aby se Církev ocitla „v plném souladu s učením samotného Ježíše“.
Ve skutečnosti koncil zamýšlel ukázat, že náboženská svoboda nejen vyplývá ze společenské a politické nutnosti, ale že je zakořeněna ve „vnitřní realitě pravdy, která nemůže být vnucena z vnějšku, ale musí být člověkem přijata výhradně skrze přesvědčování.“
„Příklad“ mučedníků
Aby papež doložil a podpořil své tvrzení, používá „příkladu“ mučedníků. Římská říše podle něj vnucovala státní náboženství. První křesťané, kteří byli oddáni Ježíšovi, logicky odmítli uctívat pohanské bohy a tak „tímto jasně odmítli státní náboženství“.
„Mučedníci rané Církve zemřeli pro svou víru v Boha, který se zjevil v Ježíši Kristu, a tím také zemřeli za svobodu svého svědomí a za svou svobodu vyznávat svou víru; za víru, která nemůže být žádným státem vnucena“.
Slabá argumentace
Slabost současné papežovy argumentace se každému, kdo tuto otázku alespoň trochu studoval, zvláště studoval-li práci arcibiskupa Lefebvra Zpochybnění náboženské svobody, zdá naprosto zřejmá.
Tvrdit, že odsouzení náboženské svobody v 19. století bylo založeno pouze na jejím relativistickém základě a nikoliv na samotné její podstatě je opakem pravdy jak historicky, tak naukově.
Mluvíme-li s ohledem na náboženskou svobodu pouze o Piovi IX., mohlo by to znamenat, že zapomeneme na papeže před ním: Pia VI., Pia VII. nebo Řehoře XVI. A je ještě závažnější vyhýbat se početným pracím Lva XIII., Benedikta XV., Pia XI. (Quas Primas) a Pia XII. na toto téma.
Prohlásit, že od nynějška převládající představou již není metafyzický relativismus, ale prosté uplatnění nutnosti v pluralistickém světě, znamená utéct se do smyšleného světa. Ve skutečnosti čím víc se šíří sekularismus, tím víc roste tato touha vyjmout Boha z celého života společnosti.
Mimo to je pro papeže celkem charakteristické, že se v tomto ohledu odvolává na „základní princip moderního státu“. Pokud by to bylo pouze otázkou uplatnění nutnosti, mohl by mluvit prozaičtěji o „obvyklé praxi moderního státu“.
Pokud však jde o koexistenci rozmanitých náboženství ve stejné zemi, bohatě postačovalo učení o toleranci, které prosadil Pius XII. 6. března 1953, pouhých dvanáct let před Dekretem o náboženské svobodě. Jestliže se koncil rozhodl pro „princip svobody náboženství“, je to proto, že se chtěl přidat k tomuto „základnímu principu moderního státu“.
Falšovaná debata
Hovořit u otázky náboženské svobody výlučně o „poznání pravdy“ znamená falšovat debatu. Všichni souhlasí a vždy souhlasili s následujícím principem Kodexu kanonického práva: Nikdo nesmí být nucen k přijetí katolické víry proti své vůli. Ale ve skutečnosti jde o to vědět, zda je možné někomu zabránit v tom, aby šířil falešnou náboženskou nauku. To není totéž: zabránit někomu, aby šířil falešnou náboženskou nauku, neznamená k něčemu jej nutit.
V principu odmítat jakoukoliv představu státního náboženství a nepoukazovat na povinnost společnosti uznávat Boha, znamená poslat do zapomnění trvalé učení Církve včetně Dekretu o náboženské svobodě, který tuto povinnost připomíná (i když poněkud pokrytecky, protože Pavel VI., aby „zlomil“ stálou opozici k tomuto textu teprve v poslední minutě přidal tuto zmínku): „[Náboženská svoboda] nenarušuje tradiční katolické učení o mravní povinnosti jednotlivců i společnosti vůči pravému náboženství a jediné Církvi Kristově.“
Nerozlišovat mezi pravým a falešným náboženstvím znamená rušit stěžejní rozdíl, protože práva, která má pravda, jsou zásadně odlišná od „práv“, která má omyl. Jak řekl Pius XII: „To, co není ve shodě s pravdou a mravním zákonem, nemá žádné objektivní právo na existenci, na své prosazování, ani na své konání.“
A nakonec, odvolávat se kvůli podpoře náboženské svobody, tj. podpoře odmítání uznání společenské vlády Našeho Pána Ježíše Krista, na křesťanské mučedníky, kteří právě pro Pána Ježíše zemřeli, znamená měnit povahu celé historie, celé katolické nauky a celé reality.
Zdroj: Society of St. Pius X
Překlad: D. Grof
