P. Peter Scott
Původní článek byl otištěn v dubnu 2003 v časopise The Angelus.
I. PROBLÉM
Je to nyní takřka čtyřicet let, co jsou katolíci ohromení neustálým zhoršováním stavu Církve a ve svědomí sužováni tím, co by měli dělat. Měl bych se vnějškově přizpůsobit a přitom pochopitelně odmítat přijmout hereze? To je postoj těch, kdo se rozhodli zůstat ve svých Novus Ordo farnostech, nebo navštěvují indultní mše. Pak je tu jiný exces, postoj sedesvakantistů, kteří tvrdí, že jsou jedinými zbylými katolíky a posílají všechny ostatní, laiky, kněze, biskupy, papeže do pekla. Dalším postojem je postoj těch, kteří vše vzdali ze strachu kvůli zřejmé beznadějnosti této situace. Budou zůstávat doma, modlit se růženec, navštěvovat mši pouze tehdy, když to pro ně bude snadné. Chtějí si udržet svou víru a spasit svou duši, ale soukromě. Odmítají se nechat vtáhnout do konfliktů, které přinesla tato strašná krize. Nechtějí se, jak tvrdí, přidávat na žádnou stranu. Uvažují tak, že nejsou zodpovědní za tuto strašnou krizi v Církvi a proto nemohou učinit nic pro to, aby ji vyřešili.
Pak je tu však čtvrtý možný postoj, hlubší přístup ke krizi, založený na katechismu. Dá se ale pochopit pouze tehdy, když si člověk uvědomí skutečnou a zásadní povahu této krize. Musíme proto mezi nepřeberným množstvím různých projevů modernismu rozpoznat, základní, hnací věroučný omyl, který nejvíce odporuje katechismu. Není jím přijímání na ruku, odmítání smírné oběti v nové mši nebo zneužití, která tak dobře známe. Dokonce to není ani dialog s protestanty, odmítání postavit se za katolickou pravdu nebo nezaujetí zásadového postoje k manželství a proti antikoncepci a potratům. Není jím ani New Age, feminismus nebo nahrazení Kristovy nauky sociální spravedlností lepšího světa – to jest liberální teologií, jak se tomu říká. Existuje mnohem hlubší omyl, jenž představuje skrytou teologii, která proniká všechny tyto úchylky a mnohé další; modernistické překroucení katolicismu, které inspirovalo celou pokoncilní revoluci. Tím je nová teologie Církve neboli nová „ekleziologie“ řečeno termínem, který si vymysleli, aby ji odlišili.
Byl to vlastně papež Jan Pavel II., který rozpoznal hlavní úlohu nové teologie Církve ve všech změnách, které se objevily v posledních 40 letech. Velmi jasně to říká v apoštolské konstituci, kterou napsal jako úvod Kodexu kanonického práva z roku 1983, dne 25. ledna 1983. Prohlašuje zde, že „lze považovat nový kodex za velkou snahu přeložit onu koncilovou nauku o Církvi [ekleziologii] do kanonického vyjádření.“ A dále tvrdí, že „ona základní novost...[která] se nalézá ve 2. vatikánském sněmu, hlavně v jeho nauce o Církvi [ekleziologii], je současně novostí nového kodexu“.
Je potřeba mít na paměti, že zákony obsažené v Kodexu kanonického práva jsou praktickou příručkou pro katolíky v jejich životě víry, a že jakákoliv „novost“ v něm obsažená pro ně musí mít velkou důležitost. V důsledku toho pochopíme krizi v Církvi, a co bychom s ní měli dělat, teprve tehdy, když nejprve pochopíme, jak se tato nová teologie liší od tradičního chápání Církve.
II. TRADIČNÍ PŘEDSTAVA CÍRKVE
My všichni jsme se učili definici Církve z katechismu:
Katolická Církev je shromážděním věřících, kteří obdrželi svátost křtu a kteří sdílejí stejnou víru, stejné svátosti, stejnou Svatou mešní oběť a jsou poslušní svrchovaného pontifika.
Podmínky, aby někdo mohl patřit do Církve, jsou jasně dané, takže je jasné, že pokud člověk jednu z nich nesplňuje, pak není členem viditelného těla Církve, a že pokud vědomě a dobrovolně, to jest tvrdošíjně, odmítá jeden z těchto aspektů Církve, pak je nemožné, aby spasil svou duši. To je případ heretika, který odmítá přijmout nauku víry, nebo schizmatika, který odmítá přijmout svrchovanou autoritu papeže. Oba se automaticky oddělují od těla Církve, odlučují se od společenství Církve a jsou exkomunikováni.
Tradiční učení dotýkající se Církve však není omezeno jen na prázdný, viditelný vnější obal. Církev jakožto mystické tělo Kristovo je mnohem víc než to. Protože má Ducha Svatého jako svou duši, vlévání nadpřirozené milosti jako svůj účel, posvěcování duší skrze mši a svátosti jako své prostředky, žije bohatým vnitřním životem předávaným svým členům svou neviditelnou hlavou, Naším Božským Spasitelem samotným.
Tento božský život je samozřejmě neoddělitelný od viditelné, hierarchické struktury skrze níž je předáván a přesto ji nekonečně přesahuje. Papež Lev XIII. to vysvětlil ve své encyklice o jednotě a jedinosti Církve, Satis Cognitum, kde řekl:
Proto je účel, pro nějž Církev existuje mnohem vyšší než účel jiných společenství, stejně jako je Boží milost nad přírodou, jako jsou věčné Boží dary nad pozemskými věcmi pomíjivými. Proto je Církev ve svém původu Božská, ve svém účelu nadpřirozená a ve svých prostředcích bezprostředně uzpůsobená k dosažení tohoto cíle, ale je lidským společenstvím, protože se skládá z lidí.
Zde leží tajemství toho, jak Církev do velké míry lidská ve viditelných členech, kteří tvoří její hierarchii až po její viditelnou hlavu, Kristova náměstka, nicméně pokračuje v předávání milosti od neviditelné hlavy, Našeho Božského Spasitele. Z tohoto důvodu, jak to vysvětluje papež Pius XII. ve své encyklice o Církvi, Mystici Corporis Christi z roku 1943, Církev nenazývá jenom tělem, ale „mystickým“ tělem Kristovým. Není totiž tvořena pouze mravními a právními prvky a principy...Ačkoliv se právní principy, na nichž Církev spočívá a je na nich založena, odvozují od Boží konstituce, kterou jí dal Kristus a přispívají k dosažení tohoto nadpřirozeného cíle, je nicméně tím, co pozvedá společenství křesťanů vysoko nad celý přirozený řád, duch našeho Vykupitele, který proniká a naplňuje každou část Církevního bytí a Je v ní aktivní až do konce časů jako zdroj každé milosti a každého daru a každé zázračné moci. (§63)
Abychom pochopili tajemství Církve, musíme za prvé přijmout její viditelnou hierarchickou strukturu, spolu s neomylností, nepomíjejícností a autoritou, které jsou nezbytné pro fungování této Bohem utvořené struktury, a za druhé nadpřirozený život víry, naděje a lásky, který je důvodem pro tuto viditelnou strukturu. To první je prostředníkem, skrze Magisterium, jímž Kristus učí pravdě, a skrze svátosti, kterými vlévá Svou milost.
III. MODERNISTICKÁ PŘEDSTAVA CÍRKVE
Modernistické krizi se podařilo rozpustit do beztvaré směsi privilegia vnější, viditelné hierarchie a její nadpřirozený účel. Stalo se to tím, že bylo zničeno podstatné a nezbytné spojení, které existuje mezi vnější strukturou a Božským životem. Touto pokoncilní novotou, jíž je toto spojení přerušeno, je omyl kolegiality, který je základem nové ekleziologie, jak sám Jan Pavel II. potvrdil ve výše zmíněné apoštolské konstituci. Tvrdí v podstatě, že to byl princip kolegiality, který velice výrazně odlišil vznik tohoto nového kodexu, a že tento princip je v úplném souladu s Magisteriem a podstatou Druhého vatikánského koncilu a že nese jeho ducha. Aby papež tento bod lépe specifikoval, vyjmenovává hlavní nové nauky Druhého vatikánského koncilu obsažené v Kodexu, jmenovitě, že „je tento kodex nejen svým obsahem, ale i svým původem nesen duchem tohoto sněmu, v jehož dokumentech je církev presentována jako obecné tajemství spásy, jako boží lid a její hierarchické založení spočívá na sboru biskupů spolu s papežem jako hlavou.“ Toto je v podstatě definice kolegiality.
Kolegialita
Co je tedy kolegialita? Jde o aplikaci principů liberální demokracie na Církev, aplikaci zednářských principů Francouzské revoluce, jmenovitě volnosti, rovnosti, bratrství; zvláště pak rovnosti. Jde o převrácení ustanoveného Božího řádu, jímž Bůh vládne Církvi, a směruje duše do nebe. Vládne od vrcholu, jmenovitě od Krista přes papeže, biskupy a kněze, z nichž každý má osobní odpovědnost předávat druhým poklad víry, který obdržel od Církve. To je však od nynějška nahrazeno lidem, kdy jsou si všichni rovni a jsou volní při uplatňování svého bratrství. Tyto principy jsou skutečně revoluční, protože stavějí lidstvo, lidi, skupinu, masu lidí na místo Boha. Toto je zbožštění člověka, humanismus, podle nějž je od nynějška Duch Boží údajně manifestován pocity, přáními, cítěním většiny.
Tato kolegialita ničí veškerou autoritu v Církvi a je přímo zodpovědná za současný nepořádek. Farní kněz již nemůže řídit svou farnost, protože musí brát ohled na přání lidu manifestovaná skrze farní radu. Podobně biskup již nemůže řídit svou diecézi, protože musí brát ohled na přání kněží, jak je vyjadřuje diecézní rada. Je také omezen shora, protože biskupská konference má morální autoritu většiny, jíž donutí jednotlivé biskupy vyhovět požadavkům většiny. Obdobně římské kongregace již nemohou při modernistickém uspořádání věcí autoritativně konat kvůli drtivé morální váze biskupských konferencí. Přesně z tohoto důvodu Řím stále neuspěl v tom, aby donutil německé biskupy a kněze, aby nepodávali Svaté přijímání rozvedeným a znovu ženatým osobám, a aby přestali vydávat posudky, které zákon vyžaduje pro vykonání potratu. Bylo by možné dát mnoho dalších příkladů.
Dvě svrchované pravomoci
Největší a nejzvrácenější zlo kolegiality je však to, že paralyzuje uplatňování papežovy vlastní pravomoci, která je obsažena v dokumentu Lumen Gentium Druhého vatikánského koncilu. Tento dokument v podstatě předkládá hloupý rozpor, že v Církvi existují dvě svrchované pravomoci. Jednou je sám papež a druhou kolegium biskupů. Je pravda, že je zde zmíněno, že kolegium biskupů zahrnuje papeže jako svou hlavu. Sám fakt, že jde o odlišný subjekt, který má pravomoc, však tomuto subjektu poskytuje autonomii.
Biskupský stav však, který je nástupcem sboru apoštolů v učitelském úřadě a v pastýřském vedení, v němž dokonce apoštolský sbor stále trvá, je ... nositelem nejvyšší a plné pravomoci nad celou církví... ... Tím, že je tento sbor složen z mnoha jedinců, vyjadřuje rozmanitost a všeobecnost Božího lidu. (Lumen Gentium § 22)
Toto je v přímém protikladu ke stálé nauce Církve o papežském primátu, podle níž sám papež má tuto svrchovanou pravomoc nad celou Církví a tento protiklad je přímo zavržen v následujícím textu encykliky Satis Cognitum Lva XIII.
Zastávat názor, že každý biskup jednotlivě musí uposlechnout autoritu římského papeže, nikoliv však jako biskupové společně dohromady, odporuje pravdě, a je to ve zřejmém rozporu s Boží konstitucí Církve.
Velkou tragédií současné krize je, že současný papež tuto teorii zastává více než kdokoliv jiný, což je neoddělitelně spjato s jeho evolučním konceptem Církve jakožto Božího lidu.
Důsledky
Ve výše zmíněné apoštolské konstituci papež zmínil pět prvků této nové ekleziologie, a novou kolegialitu, kterou považuje za nejpodstatnější a „vyjadřující skutečnou a vlastní podobu Církve“. Tím je vyjádřeno pět způsobů, kterými modernismus neustále napadá a ničí katolickou Církev zevnitř a na něž je naší povinností odpovědět. Podívejme se na ně popořádku.
1) Učení, že Církev má být považována za Boží lid.
Tento neurčitý všezahrnující termín nahradil tradiční koncept mystického Těla Kristova, protože nikoho nevylučuje, zdůrazňuje demokratický základ všech svých aktivit a je v dokonalé shodě s novou definicí Církve, kterou předkládá Druhý vatikánský koncil, jakožto „svátosti neboli znamení a nástroje vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“ (LG § 1). Je zřejmé, že tato definice je širší a nezahrnuje prostě jen Římskokatolickou církev. Vyjadřuje víru, že nekatolíci mohou být počítáni za Boží lid, jako členové Církve chápané jako lid Boží, přestože nejsou členy Římskokatolické církve. Toto je otevřeně řečeno v Lumen Gentium §8: „Tato církev, ustavená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (subsistit, uskutečňuje se) v katolické církvi...mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy“ a přesto jsou to „dary vlastní Kristově Církvi“.
Důsledky této teorie jsou naprosto hrozivé a nejen že popírají viditelnost katolické Církve jako skutečného společenství lidí, ale také popírají její nadpřirozené poslání. Co je těmito „dary“, které jsou vlastní Kristově Církvi, ale jsou mimo viditelný organismus katolické Církve? Jsou to také náboženské teorie všech falešných náboženství od protestantismu po islám a od buddhismu k pohanství. Jsou v podstatě postaveny na stejnou úroveň jako nadpřirozené poslání katolické Církve, která má vyučovat pravdu skrze své Magisterium a posvěcovat duše skrze svátosti. Od nynějška je její pravda považována za jednu z mnoha a její svátosti jako něco z mnoha existujících náboženských obřadů.
Jak P. Calmel, O.P. v roce 1972 poukázal (Les mystères du royaume de la grâce, I, str. 122-123), jde o ďábelskou lstivost při skrytém útoku na tři jedinečné funkce katolické Církve, které mají tvořit její opevnění. Je to útok, který je páchán pod názvem „Populus Dei“, a který podkopává tyto tři funkce:
- Církev sama skrze svou hierarchii udržuje Boží zjevení neporušené a uděluje svátosti a shromažďuje věřící v Kristu v Jeho Utrpení.
- Církev sama skrze skutečnou přítomnost Krista ve Svátosti oltářní zachovává Jeho přítomnost jakožto tvůrce a udělovatele všech milostí.
- Církev sama skrze svátosti vlévá posvěcující milost do duší a ony se stávají příbytkem a chrámem Ducha Svatého, protože „Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (R 5:5).
Proto celý nadpřirozený život Církve vyplývá z obětního a hierarchického kněžství, což je tímto novým konceptem lidu Božího prakticky (byť samozřejmě ne výslovně) popřeno.
2) Koncept hierarchické pravomoci jakožto služby.
Pod pláštíkem pokory tento nový koncept rozvrací všechen řád a pravomoc. Neplatí totiž, že sluha stojí nad svým pánem. Pravomoc jistě může být oprávněně chápána jako služba obecnému dobru, ale zcela jistě neslouží jednotlivým členům. Chápat hierarchii a učení, kázeň a pravomoc, které od hierarchie vycházejí jako službu lidu, znamená zastávat názor, že nejsou povinné a že si každý z nás může zvolit, zda tuto službu využije nebo ne. Pravomoc je od nynějška považována za cosi lidského a pozemského, přestože celý význam církevní hierarchie tkví v tom, že má předávat to, co je Božské a nadpřirozené, má předávat život milosti skrze svátosti, mši a život Církve.
Důsledky toho jsou v současné Církvi nesmírné. Vše, co přichází od hierarchie, jako například mešní obřady, svátosti a církevní zákony, je chápáno tak, jako by to nebylo posvátné, jako by to bylo proměnlivé a nemělo to žádnou trvalou hodnotu. Všechny katolické obyčeje, modlitby, obřady a všechen smysl posvátna jsou šmahem vyhozeny oknem, protože jsou to výplody hierarchie, která je jen službou. Zvláštním paradoxem je, že to tak učinila sama hierarchie jménem své nové funkce a služby. Těmito prostředky byla ve jménu Druhého vatikánského koncilu zničena mše a zároveň byla opuštěna následující definice Druhého nicejského koncilu (787):
Nařizujeme proto, aby ti, kdo se opováží...,ve shodě s bídnými herezemi, odmítnout církevní tradice a opováží se vymyslet si jakoukoliv novotu, nebo odmítnout cokoliv z toho, co bylo Církví posvěceno,...byli exkomunikováni (Dz 304).
Proto všichni ti biskupové, kteří odmítnout dovolit všem kněžím využít právo slavit tradiční mši, a kteří jí opovrhují, jsou v důsledku toho exkomunikováni, stejně jako všichni ti kněží, kteří odmítají dovolit svým věřícím se jí účastnit! To jsou skuteční schizmatici.
3) Koncept Církve jako společenství.
Společenství je vzájemné sdílení mezi dvěma, kteří jsou spolu vázáni. Jan Pavel II. poukazuje na to, že toto sdílení se má odehrávat mezi jednotlivou církví a univerzální Církví a mezi kolegialitou a papežským primátem. Společenství je vztahem mezi rovnými, což v důsledku znamená zcela zřejmý fakt, že tento koncept společenství je popřením autority.
Katolický koncept společenství svatých je zcela odlišný, protože oni všichni jsou spojeni skrze milost posvěcující ve všeobecném podrobení se Hlavě Mystického Těla, Našemu Pánu Ježíši Kristu. Odlišná je také tradiční nutnost být ve společenství s katolickou Církví, to jest sdílet tutéž víru, svátosti, mši a podrobit se papeži. Protože tradičně platí, že odmítnutí jedné z těchto věcí má za následek přerušení společenství nebo exkomunikaci. A katolík je buď v plném společenství, nebo v něm není. Nemohou existovat žádné mezistupně.
Nikoliv však v současné Církvi, která oficiálně připouští různé stupně společenství nebo neúplného společenství, jež existuje v oněch „odloučených církvích“, které „rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy“, a které jsou „prostředkem spásy“ a jejichž členové jsou „v určitém společenství s katolickou církví, i když ne dokonalém“. (Druhý vatikánský koncil, Dekret o ekumenismu, Unitatis Redintegratio § 3). Důsledkem toho je, že katolická Církev je považována za vnitřní kroužek v širším konceptu „církve“, v níž subsistuje. Čím dále od středu jednoty člověk postupuje skrze řadu rozšiřujících se soustředných kružnic, tím menší je „společenství“, nicméně však jsou všechny tyto náboženské skupiny jistým způsobem „spojené“ s katolickou Církví a jsou jistým způsobem částí celé ideje církve. Takovýto náhled na věc je jistě praktickým popřením nauky „mimo Církev není spásy“.
4) Všichni členové Církve se svým určitým způsobem podílí na Kristově trojí hodnosti kněze, proroka a krále.
V tomto tvrzení je jistá pravda vzhledem k tomu, že každý katolík s ohledem na svůj křest je jedno s Kristem, obětuje mši ze své kostelní lavice, přijímá Boží pravdu a přispívá k Jeho kralování. Nicméně je krajně mylné zastírat takovýmto způsobem skutečnou odlišnost, která existuje mezi funkcí hierarchického kněžství a laiky. Není to nic jiného než opakování protestantské teorie, která popřela, že Kristus skutečně skrze Své apoštoly ustanovil kněžství, které mělo konat na Jeho místě (in persona Christi) a pokračovat v Jeho poslání oběti, nekrvavým obnovováním tajemství Kříže, řízením Mystického Těla a vyučováním. Toto v posledku končí popíráním role viditelného kněžství, které je redukováno do role pouhého předsedání jako v nové mši.
5) Povinnost praktikovat ekumenismus.
Ačkoliv je ekumenismus nejočividnějším a nejzvrácenějším důsledkem nové ekleziologie, jak to bylo vidět při mezináboženských setkáních v Assisi, kterým papež předsedal v roce 1986 a 2002, nejedná se o princip, ale o poslední důsledek této nové teologie Církve. Náboženství nemohou sdílet své zkušenosti na rovnocenném základě, ani se společně nebo dokonce bok po boku nemohou modlit, nemají-li stejný nárok na Pravdu. Toto je nejvážnější popření jednosti katolické Církve. Nicméně je zajímavé poznamenat, že papež Jan Pavel II. se pokouší učinit z této zvrhlosti povinnost. Nařizuje, že máme být „horliví v ekumenismu“. Není třeba dlouze rozjímat, abychom pochopili, že to není v souladu s úlohou jeho papežského primátu, kdy má učit víru a mravy a směrovat duše do nebe, ale že je to na základě jeho vlastní, mylné, liberální filozofie a že takový příkaz nemůže mít vůbec žádnou závaznost.
IV. NAŠE REAKCE
Po tomto stručném souhrnu nové ekleziologie si věřící katolík může udělat jasnou představu ohledně svých povinností v současné krizi v Církvi. Zcela zřejmě je jeho první povinností, a povinností, která je základem všech jeho ostatních povinností, milovat Církev, vážit si, bránit a opatrovat nadpřirozené tajemství Církve, jak je obsaženo v Božím zjevení. Církvi dlužíme velký synovský vděk, že nás opatřuje Boží milostí.
Duch Církve
Arcibiskup Lefebvre toto zvláštním způsobem chápal, a díky jeho schopnosti ocenit skutečné tajemství Církve, mu vděčíme za Bratrstvo sv. Pia X., jak jej založil. V únorovém čísle Cor Unum z roku 1981 poukázal na to, že se musíme vypořádat s „nespravedlivým a zuřivým bojem, který vedou ti, kdo se pokouší zničit zdroj posvěcování Církve,“ a že je proto „ naše Bratrstvo usazeno u pramene Církve a získává svou sílu a posvěcení v autentické tradici Církve a z živých a čistých zdrojů její svatosti.“
V červnu téhož roku arcibiskup poukázal na to, že
...duch Bratrstva je především duchem Církve...poznáváme, co Církev řídilo po dvacet století a chápeme důležitost, kterou Církev přikládá Oběti Našeho Pána a v důsledku toho také kněžství.
Láska k Církvi živená Duchem Svatým a láska k jejímu nadpřirozenému dílu posvěcování, které vykonává skrze mši a svátosti, proto musí být naší první a základní reakcí na současnou krizi. Bylo by velice snadné nechat se znechutit, odradit a přemoci pocitem zrady, což vše vede k hořkosti a duchu sváru, který odsoudil sv. Jakub (3:14). Duch sváru nepochází od Boha, ani není pravdou. Církev není tím, kdo nás zradil, protože je „svatou a bezúhonnou...je bez poskvrny, vrásky a čehokoliv podobného“ (Ef. 5:27).
Naopak je to Církev, která je naší jedinou oporou, útěchou a silou v této neutěšené době. Proto je to naše láska k Církvi, která nás povede k obraně tajemství Kříže, vnitřního života v milosti a svátostí, jimiž je naší duši tato milost poskytována a posilována. Vyhněme se proto pokušení stát se upovídanými, přespříliš kritickými, zahořklými, odsuzujícími všechny a všechno. Na takovém postoji, tak charakteristickém pro sedesvakantisty, není nic nadpřirozeného. Neobsahuje ani Kristovu pokoru, ani ducha Církve.
Svatost
Nadto nám tato láska k Církvi ukládá, abychom usilovali o své vlastní posvěcování a svatost, jimiž žijeme životem Církve a jimiž se naše víra rozvíjí. Místo, abychom nelibě nesli, že musíme žít v době takové krize a zmatení v Církvi, měli bychom děkovat Bohu za tuto velmi zvláštní milost, která je dalším a významným motivem, který nás má inspirovat k vlastnímu posvěcování, protože vidíme, že v současném světě neexistuje žádný prostředník. Jinak ztratíme vše. Nemůže existovat žádná náhražka za mimořádnou věrnost vlastním duchovním povinnostem, dennímu rozjímání a duchovní četbě a navštěvování tradičních mší a pobožností, kdykoliv se to dá nad rámec běžných povinností. Všechny tyto duchovní povinnosti jsou obsaženy v pravidlech pro terciáře Bratrstva sv. Pia X.
Arcibiskup Lefebvre (Cor Unum, červen 1982) také poukazuje na dvě ctnosti, které jsou v této době krize pro nás naprosto podstatné, ctnosti, které Náš Božský Spasitel dokonale praktikoval na kříži, a které jsou proto neoddělitelné od života Církve: naprosté podřízení se Božské Prozřetelnosti a pokora. Naše obrana Církve a naše posvěcování závisí zcela na našem praktikování těchto ctností, které vyplývají z našeho vnitřního života. Jak to shrnuje arcibiskup: „Rozjímání, poslušnost a pokora jsou všechno prvky téže reality – napodobování Ježíše Krista a účast na Jeho nekonečné lásce.“
Pokud jde o toto, nemůže existovat žádná náhražka za exercicie a zvláště pak ignaciánské exercicie. Nic nás tak mocně neinspiruje k očišťování duší, k tomu, abychom odkládali stranou své nemírné náklonnosti, abychom obnovovali svůj život, abychom se pokoušeli o svatost, žili nadpřirozený život Církve ve světě. Skrze exercicie naplňujeme modlitbu Našeho Pána: „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou...“ (Jan 17:15-17) Účastněte se exercicií, jezděte na ně opakovaně a přiveďte a pošlete na ně druhé, třeba i ty, kdo nejsou tradičními katolíky nebo dokonce vůbec katolíky.
Pět odpovědí na pět omylů kolegiality
Je zcela zřejmé, že se nemůžeme posvěcovat, aniž bychom brali v potaz skutečný svět, v němž žijeme, a krizi nové ekleziologie, v níž se nalézáme. Proto musíme nutně pozitivně reagovat na všechny aspekty tohoto přehodnocení Církve, ke kterému došlo na základě kolegiality. Těmito aspekty nás modernisté v současné době vyzývají. Jestliže zůstaneme zticha, znamená to, že schvalujeme ďábelské ničení Církve a to, že s tímto ničením nakonec vyhlašujeme příměří. To nemůžeme učinit, pokud skutečně milujeme Církev a chceme žít jejím životem, který celý směřuje k nebi. Nemůžeme si proto jednoduše nalézt polosoukromou indultní mši a spokojit se s takovým kompromisem, který s sebou nutně nese uznání legitimity nové mše a pokoncilní revoluce.
1) Ke konceptu Církve jako „Božího lidu“.
Musíme v protikladu k naturalistickému konceptu Církve jako „Božího lidu“ vyznávat svou víru v nadpřirozené tajemství katolické Církve, mimo kterou není spasení. Je naší povinností postavit se proti lhostejnosti, která je všude zažitá, a učinit vše, co můžeme, pro obrácení druhých. Proto musíme být dobře poučení v oblasti apologetiky a poučení o tom, proč je katolická víra jedinou pravou vírou. Neexistuje pro to lepší nástroj, než studium katechismu Tridentského koncilu, který obsahuje nadpřirozené pohnutky a vysvětlení. Tento katechismus arcibiskup Lefebvre začlenil do pravidel třetího řádu Bratrstva.
Na námitku, že je těžké v dnešní zmatené době obracet druhé na víru, musíme odpovědět, že to bylo těžké vždy, protože jde o nadpřirozené dílo. Milost dnes funguje stejně, jako vždy fungovala a člověk, který je milostí inspirován, aby hledal nadpřirozenou pravdu, může prohlédnout naturalismus současné Církve stejně jasně jako kdykoliv předtím. Nemusíme se omlouvat, že jsme katoličtí a tradiční, ale musíme důvěřovat pravdě. Nejsme věrní Církvi, pokud se neustále nepokoušíme obrátit své přátele a známé a nepokoušíme se předat jim „nevyčerpatelné bohatství Krista“. Jestliže se vzdáme pokusů obracet druhé, ať už od modernismu nebo protestantismu nebo dokonce pohanství, staneme se také lhostejnými.
Stejně tak si musíme toužebně přát vyjadřovat svou lásku k Bohem zjevené pravdě, k Našemu Pánu skutečně přítomnému ve Svátosti oltářní, a ke mši a svátostem. Pravidelné Svaté přijímání, přijímání obětované jako náhrada za obrácení přítele nebo příbuzného, to vše bude následně částí naší odpovědi. Podobně budeme pokračovat v podrobném studiu tradičního katechismu, abychom byli schopni inteligentně reagovat při obraně nadpřirozené pravdy a odkrývání modernistických herezí.
2) Ke konceptu Magisteria jako služby.
Přidržování se Magisteria Církve z naší strany bude odpovědí na deformování hierarchie jakožto pouhé „služby“. Vlastně je preciznost Magisteria při odsuzování všech liberálních a zednářských omylů jediným jistým základem pro náš boj. Láska k autoritě, k poslušnosti a podřízení se musí být v našem srdci a musí nás inspirovat ke studiu a znalosti všech encyklik papežů před Druhým vatikánským koncilem, zvláště těch encyklik, kterým se odporuje a obzvláště těch, které napsal sv. Pius X., patron antimodernismu, kterého nám Bůh dal. Prorocká povaha jeho spisů (předpovídajících současné omyly) je neméně pozoruhodná než jeho nadpřirozený vhled a jeho smysl pro Církev. To je důvod proč arcibiskup Lefebvre zahrnul četbu těchto spisů do pravidel třetího řádu Bratrstva sv. Pia X.
Tento velký respekt k učitelské autoritě Církve zahrnuje nejen řádné a mimořádné Magisterium. Zahrnuje všechny církevní zákony, tradice, obyčeje, rity, schválené úkony zbožnosti a disciplinární zákony, které formují Církev. V to by měly být zahrnuté také suché dny (kvatembr - čtyři dny zostřeného půstu 4x ročně – pozn. překl.), častá svátost pokání, poslušnost zákonu Církve přijímat všechny děti, které Bůh dává, mít velké rodiny a poskytovat dětem hluboce katolické vzdělání, na které mají skrze svůj křest právo. Toto je také v pravidlech třetího řádu Bratrstva sv. Pia X. Nelze jen navštěvovat tradiční mši a přijímat svátosti, ale je také nutné je bránit jako jediné skutečně katolické, jediné, které skutečně odrážejí autoritu Církve a vážou náš vnitřní život, což je účelem této autority.
Stejně tak musíme jasně prohlédnout obvyklé liberální autoritářské zneužití autority oddělené od svého skutečného cíle a vyhnout se krátkozrakému právnímu formalismu těch, kteří nejsou schopni vidět dál za mrtvou literu zákonů, které byly pokaženy, aby tak mnohé duše připravily o nadpřirozený život v milosti. To se nevztahuje jen na novou mši a na novoty při poskytování svátostí, ale také na věci jako je hanebné praktikování ekumenismu a sdílení svátostí s nekatolíky, které povolil naprosto neplatný kánon 844 Kodexu kanonického práva z roku 1983. Nejde o nerespektování nebo potlačování církevní pravomoci, ale naopak jde o pochopení její velikosti. Proto ať jsou naše diskuze vedeny s ohledem na principy krize a jejího odmítání.
3) Ke konceptu Církve jako „společenství“.
Proti současnému konceptu „společenství“ musíme postavit tradiční učení o společenství svatých. S nimi se musíme sjednotit a jejich ideály musíme přijímat a nikoliv přijímat světské ideály se všemi jejich marnými touhami, mylnými idejemi a modlářskými náboženstvími: „Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje─li kdo svět, láska Otcova v něm není.“ (I J 2:15). Svatý Jakub je ještě otevřenější: „Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím.“ (Jk 4:4), a stejně říká sv. Pavel: „Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami?“ (II K 6:14-16). Nemůžeme být dobrými přáteli s těmi, kteří patří tomuto světu, a kteří nesdílejí naše tradiční přesvědčení. Nepochybně vždy musíme být soucitní, chápající, trpěliví, laskaví a milující s ohledem na lidi tohoto světa, kteří nesdílejí naší víru, abychom tak napodobovali Krista a získali jejich duše. Nemůžeme však být dobrými přáteli s těmi, kteří nemají víru, protože s nimi nemůžeme sdílet hluboké myšlenky, pocity a touhy svého srdce. Jakýkoliv pokus udělat si takovéto přátele z tohoto světa skončí nevyhnutelně naší lhostejností.
Máme si však rádi číst o životech svatých kanonizovaných pro své zázračné heroické ctnosti, rádi číst Nový Zákon a Napodobování Krista, které sytí duše, a máme se držet dál od ducha tohoto světa tím, že se zdržíme sledování televize (a zbytečného používání internetu), nemravné četby a nevhodných, nákladných, světských dovolených a volnočasových aktivit. To představuje prostotu života, jehož středem je Bůh, a všechna tato doporučení jsou také obsažena v pravidlech třetího řádu Bratrstva sv. Pia X.
Věřící by také neměli podceňovat důležitost veřejné podpory tradičních kongregací, které jsou v jednotě s Bratrstvem sv. Pia X. a skutečně bojují za pravého ducha Církve. Laická elita oddaná boji proti principům, proti kterým stojíme, je nepostradatelná. Má možnost podílet se na přínosu naší kongregace, účastnit se na její zvláštní milosti v boji za kněžství a společenskou vládu Našeho Pána Ježíše Krista, a může velmi přispívat k našemu všeobecnému společnému úsilí. To jsou výhody možnosti připojit se k Bratrstvu jako terciář.
4) Ke konceptu, že všichni věřící jsou knězi, proroky a králi.
V odezvě na matení pojmů kněz a laik, podle nějž oba sdílejí Kristovu trojí kněžskou funkci, musíme demonstrovat pravého ducha hierarchické liturgie, kde každý člen mystického Těla zaujímá svou právoplatnou pozici. Arcibiskup Lefebvre poukazoval na to, že tohoto ducha liturgie má Bratrstvo sv. Pia X.:
Toto veliké tajemství (mše sv.) je nám Církví předáváno v liturgii, kde se Církev jako Matka pokouší odhalit nezměrná bohatství tohoto tajemství v konání, slovech, zpěvu a liturgických rouchách, jež se používají podle obdivuhodného liturgického cyklu. Bratrstvo sv. Pia X. se usilovně snaží prožívat toto tajemství, horlivě lne ke znalosti této liturgie a snaží se uvědomovat si ji v celé její kráse a nádheře... Duch Bratrstva je liturgickým duchem (Cor Unum, 1982).
Odpovědí laiků nemá být snaha stát se kněžími, ale být skutečnými laiky a hrát svou vlastní podstatnou roli v životě Církve. Znamená to respektovat velkou důstojnost kněžství, kdy kněží jsou skutečně „dalším Kristem“. Znamená to nevidět již v knězi, v jeho slovech, radách, kázáních a doporučeních člověka, ale Krista. Znamená to modlit se za posvěcování a vytrvalost kněží a za kněžská povolání a povzbuzovat a podporovat mladé muže, kteří se touží dát Bohu. Znamená to také milovat obřady mše svaté a přát si v nich hrát svou roli podle svých nejlepších schopností. Může to být ministrováním, zpěvem gregoriánského chorálu, úklidem kostela, šitím rouch, budováním co nejskvělejšího kostela nebo prostě svou zbožnou a uctivou účastí na obřadech, chápáním jejich významu a přemítáním o jejich symbolice. Pro každého z nás existuje něco, co můžeme dělat k podpoře velkoleposti liturgie a majestátu Svaté matky Církve skrze její veřejnou modlitbu.
Navíc by všichni katolíci měli dělat vše, co mohou, aby podpořili slavnostní církevní obřady, jako jsou slavná mše a nešpory každou neděli, je-li to možné, procesí se Svátostí oltářní, svátek Krista Krále a jiné velké svátky, procesí ke cti blahoslavené Panny Marie, pouti na svatá místa apod. a účastnili se na nich. Také mají milovat a cenit si účasti na těch částech liturgie hodin, oficiální modlitby Církve, které jsou přístupné lidem žijícím v laickém světě. Pro členy třetího řádu Bratrstva pravidla určují, aby se účastnili první a poslední liturgické hodinky nebo se modlitbu pomodlili, mohou-li. Vše výše řečené má hluboký dopad na duše a je nezbytné pro misijní společenství, jakým je to naše. Arcibiskup Lefebvre zahrnul tohoto liturgického ducha do třetího řádu Bratrstva. Říká se zde: „Liturgický život je o nedělích a svátcích prvořadý.“
5) Ke konceptu ekumenismu.
V odpovědi na zvrácenost ekumenismu se musíme stát horlivými podporovateli veřejných práv našeho Božského Spasitele Krista uctíváním Božského srdce a zvláště pak zasvěcením katolických rodin a domácností Božskému srdci jako Králi lásky, a to i v těch rodinách a domácnostech, které nejsou tak katolické, jak by měly být. Přinese to hojnost milostí a obrácení, bude-li se to kombinovat s denní modlitbou a růžencem v rodinách, což je hlavní povinností u této pobožnosti. Také musíme dělat, co umíme, abychom prosazovali a bránili společenskou vládu Našeho Pána Ježíše Krista, kterou sekularismus odmítá, což je však „odpadnutím společnosti od Boha“, jak to přesně popsal sv. Pius X. ve své první encyklice (E Supremi). To vše je také obsaženo v pravidlech třetího řádu Bratrstva sv. Pia X. Důsledkem bude studium sociální nauky Církve a toho, jak ji uvést do praxe v našich kaplích a společenstvích, zvláště pak tím, že budeme aplikovat principy distributismu. Toto je pro mnohé zřejmá a jasná forma Katolické akce. Fakticky je to však pouze jedna z mnoha věcí, kterou můžeme „udělat“ a vyplývá z předešlých duchovnějších aktivit.
V souhrnu celou otázku toho, co by měli laici dělat za současné krize Církve, rozřešil arcibiskup Lefebvre v roce 1980, když založil třetí řád Bratrstva sv. Pia X. Jeho pravidla dávají odpověď na každý aspekt modernistické revoluce v Církvi a zvláště na každý aspekt nové ekleziologie. Jde o hluboce nadpřirozenou odpověď, která vyplývá z pravého pochopení tajemství Církve. Kdyby mnoho šlechetných katolíků učinilo oběť a připojilo se ke třetímu řádu Bratrstva, měli by nejen prostředky nezbytné pro své posvěcování, ale přispěli by také velmi k dílu Bratrstva pro Církev v souladu s Církví a její snahou obnovit vše v Kristu. Kéž Panna Maria, Prostřednice všech milostí, podnítí takovou elitní sílu jednotek, které podpoří kněze Bratrstva.
Překlad: D. Grof
