Komentář Eleison DCCCXXXI – Solženicyn vidí (2023)
(831)
17. června 2023
SOLŽENICYN VIDÍ
Alexandr Solženicyn (1918–2008) byl ruský spisovatel, který se stal proslulým díky svému silnému a jasnému odsouzení sovětského komunismu ve svém nejznámějším díle „Souostroví Gulag“ (1973). Tato kniha ve třech svazcích hrála velkou roli v tom, že ukázala světu hrůzy komunismu a byla plodem jeho vlastní konverze ke starším hodnotám jako je Bůh a země, kterou podstoupil během osmi let svého vlastního uvěznění v sovětských gulazích neboli vězeňských táborech (1945–1953). Text níže je mírně upraveným výňatkem z jeho proslovu, který měl v National Arts Club v New Yorku v roce 1993. Ukazuje, jak jasně chápal moderní umění, které odráží nedostatek duchovního života v duších na Západě i na Východě:
Celý náš svět prožívá století duchovní nemoci, která se nutně zrcadlí v umění. Pocit zmatení, pokud jde o svět, povstal nejen v bývalých komunistických zemích, ale také na Západě, kde jsou bezprecedentní zvýšení materiálního blahobytu a neustále rostoucí životní standardy doprovázeny úpadkem a zamlžením vysokých morálních a etických ideálů. Duchovní osa života potemněla a existují umělci, jimž se teď zdá, že svět jako absurdní hromada odpadků nedává žádný smysl. Ano, světová kultura současnosti je ve velmi těžké krizi.
Jednou cestou ven je uchýlit se k nápaditým novým metodám, jako by žádná krize nikdy neexistovala, jako by změna komunikačního prostředku mohla vynahradit nedostatek poselství. Marné naděje. Nic hodnotného nelze vystavět na zanedbání vyšších poselství nebo na relativistickém náhledu na pojmy a kulturu jako celek. Zde pod povrchem lze totiž rozeznat, jak probleskuje něco většího, než je fenomén týkající se pouze umění – probleskuje to nikoliv světlem, ale hrozivou rudou září, stejnou, jaká probleskuje v hořícím městě...
Pod těmito všudypřítomnými a zdánlivě nevinnými experimenty, kdy se odmítá „zastaralá“ tradice, totiž leží hluboce zakořeněné nepřátelství vůči jakékoliv duchovnosti. Tento nesmiřitelný kult novosti se svým tvrzením, že umění nemusí být dobré nebo ryzí, jen pokud je nové, novější a ještě novější, zakrývá rozhodný a neustálý pokus podkopat, zesměšnit a vykořenit všechny mravní zásady. Jako by neexistoval žádný Bůh, žádná pravda, jako by byl vesmír chaotický, neexistuje nic absolutního, vše je jen relativní.
V těchto závěrečných dekádách 20. století totiž světová literatura, hudba, malířství a sochařství vykazují vytrvalý sklon růst nikoliv výše, ale do stran, nikoliv vzhůru k nejvyšším výsledkům řemeslné dovednosti a lidského ducha, ale sestupně k rozpadu na šílenou a rafinovanou „novotu“. K výzdobě veřejných prostor vztyčujeme sochy, které předstírají, že ryzí ošklivost si zasluhuje naši pozornost – a my už dokonce nejsme ani překvapení. Kdyby návštěvníci z vnějšího vesmíru přesto měli zachytit na rozhlasových vlnách naši hudbu, jak by se vůbec kdy mohli domnívat, že pozemšťané kdysi měli Bacha, Beethovena nebo Schuberta, kteří jsou v současnosti opuštění jako by byli zastaralí a překonaní?
Pokud se my, umělečtí tvůrci, budeme poslušně podrobovat tomuto sestupnému propadu, pokud přestaneme střežit velkou kulturní tradici předešlých staletí spolu s duchovními základy, z nichž tato vznešená tradice vyrostla – budeme přispívat k velice nebezpečnému pádu lidského ducha na zemi, k degradaci lidstva na jakýsi druh nižšího stavu, bližšího zvířecímu světu. A přesto je těžké věřit, že dopustíme, aby se to stalo. Dokonce i v Rusku, které je teď tak strašlivě nemocné, čekáme a doufáme, že po kómatu a období ticha budeme cítit dech ruské literatury, která se probouzí, že u svých mladších bratrů uvidíme příchod nových a svěžích sil, které nám přijdou na pomoc.
Kyrie elesion
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
