Schizma a monsignor Lefebvre (1988)
dp. T.C.G. Glover
(Kanovník, který pracoval mnoho let pro Vatikán.)
Jsou slyšet hlasy, které říkají, že Mons. Lefebvre a Mons. de Castro Mayer spolu s čtyřmi biskupy, které 30. června 1988 vysvětili [bp. Williamson, Fellay, Tissier, Galarreta], byli exkomunikováni kvůli schizmatu. Tytéž hlasy také říkají, že všichni kněží Bratrstva sv. Pia X. a všichni laici, kteří je podporují nebo navštěvují jejich mše, jsou kvůli schizmatu automaticky exkomunikovaní. Všeobecně ignorují skutečnost, že existuje mnoho tradičních kněží, kteří vedou mešní centra a nejsou členy Bratrstva sv. Pia X., a i je zahrnují mezi schizmatiky a exkomunikované. Fakta však nejsou na jejich straně.
Není sporu o tom, že tato biskupská svěcení se odehrála bez papežského mandátu, to znamená bez papežského povolení a skutečně v rozporu s jeho výslovným přáním. Kánon 1382 [Kodexu kanonického práva z roku 1983] říká, že biskup, který vysvětí jiného biskupa bez papežského mandátu, upadá do exkomunikace „latae sententiae“ a kněz, který se nechá vysvětit na biskupa, do ní upadá také. Exkomunikace je dvojího druhu: „latae sententiae“ a „ferendae sententiae“. První druh se nazývá samočinnou exkomunikací, protože provinilec do ní upadá prostě spácháním přestupku uvedeného v zákoně, zatímco druhý typ vyžaduje zásah soudce nebo představeného, který trest uloží.
1. července 1988 vydal prefekt Posvátné kongregace biskupů (stará konsistorní kongregace) výnos, který prohlašuje, že všech šest biskupů bylo exkomunikováno. Protože jde o trest „latae sentetiae“, nejedná se o odsuzující výrok uvalující trest, ale o deklaratorní výrok, který říká, že trest nastal porušením předmětné věci. Pro mnohé to znamená konec této záležitosti – šest biskupů porušilo zákon, jehož existence si byli všichni vědomí, a to s sebou nese automatickou exkomunikaci. – Není tomu tak.
Za prvé, do žádného trestu se nikdy neupadá bez vážné mravní přičitatelnosti (Kánon 1323,7). V terminologii morálních teologů to znamená osobní smrtelný hřích. Arcibiskup dal mnohokrát jasně najevo, že jeho primárním záměrem při svěcení nástupců bylo zajistit do budoucna kněze, kteří laikům poskytnou [tradiční] mši a svátosti. Jednal teprve po letech promýšlení a po mnoha měsících zdlouhavých jednání se Svatým stolcem. A podobný úmysl lze rozpoznat i u ostatních pěti biskupů. I kdyby bylo konečné rozhodnutí posouzeno jako chyba, nemůže se rovnat osobnímu smrtelnému hříchu.
Za druhé, kánon 1323,4 říká, že i když byl spáchán přestupek, který s sebou nese trest, trest nenastává, jestliže byl skutek vykonán z nutnosti a jestliže nebyl vnitřní podstatou špatný ani nesměřoval ke škodě duše. Opět je jasné, že se jednalo o nutnost, aby byl v budoucnosti zajištěn dostatek tradičních kněží. To poté, co se všechny naděje na „smíření“ s Římem ukázaly jako neopodstatněné, přimělo arcibiskupa a jeho spolusvětitele jednat, jak jednali.
Existuje velmi staré „panství práva“ [právní řád] (Regula Iuris 15), které dává výhodu pochybnosti v případech trestního práva: Odia restringi, et favores convenit ampliari [Vhodné je nepříznivé zúžovat, prospěšné rozšiřovat]. Jinak řečeno, pokud existuje pochybnost, zda má v konkrétním případě dojít k uložení trestu, znamená to, že k uložení nedojde. Proto není nutné prokazovat, že svěcení byla mravně nevinná a provedená z nutnosti. Stačí ukázat dostatečně vážné důvody ke stanovení toho, že existuje pochybnost, a těchto šest biskupů tak na základě kánonu 1382 nemůže být exkomunikováno.
Výnos Posvátné kongregace pro biskupy jde dál, když těchto šest biskupů prohlašuje za schizmatiky a tedy také za automaticky exkomunikované na základě kánonu 1364,1. Dále varuje věřící, že pokud budou podporovat „schizma Mons. Lefebvra, budou také ipso facto exkomunikováni“. Toto obvinění zahrnuje velký a neopodstatněný myšlenkový posun. Dochází k němu v Apoštolském listu „Ecclesia Dei“ z 2. července 1988. Ohledně svěcení se zde píše:
Sám o sobě byl tento akt aktem neposlušnosti vůči římskému pontifikovi ve velmi závažné věci a ve věci nejvyšší důležitosti pro jednotu Církve, jakou je svěcení biskupů, pomocí něhož se svátostně zachovává apoštolská posloupnost. Proto taková neposlušnost – která v praxi nepřímo vyjadřuje odmítnutí římského primátu – představuje schizmatický akt.
Nic takového se neděje. Schizma definované v kánonu 751 znamená odepření podřízenosti nejvyššímu veleknězi nebo odmítnutí společenství s jinými členy Církve. Pouhý akt neposlušnosti vůči představenému sebou nenese popření toho, že představený drží úřad, ani popření jeho autority.
Dítě, které své matce říká: „Neudělám!“, nepopírá, že je jeho matkou, voják, kterému jeho důstojník nařídí vyleštit si knoflíky, a on místo toho kouří cigaretu, nepopírá platnost důstojnické hodnosti. Aby bylo obvinění ze „schizmatu“ oprávněné, musí být nade všechnu pochybnost jisté. Jednoduše řečeno si těchto šest biskupů nezpůsobilo exkomunikaci kvůli schizmatu, takže ani ti, kteří k nim lnou, nemohou být exkomunikovaní. Existuje zde velké zmatení v úsudku.
Často se používají slovní spojení typu „stoupenci Mons. Lefebvra“, „lefebvristické mešní centrum“, „lefebvrističtí kněží“. Nepřímo naznačují, že Mons. Lefbevre je hlavou Bratrstva sv. Pia X. Tou však není. Generálním představeným je [v roce 1988] už pět let P. Schmidberger a má pod sebou představené distriktů.
Ani kdyby bylo těchto šest biskupů exkomunikováno za nezákonná svěcení a schizma, samo o sobě by to nepostihlo další lidi. Kdyby měl být exkomunikován penzionovaný benediktinský biskup, neznamenalo by to, že jsou exkomunikováni i benediktýni na celém světě a ti, kteří chodí na mši do benediktinských kostelů. Exkomunikace je trestem pro ty, kteří spáchají určité přestupky s plnou morální vinou, nikoliv, že je exkomunikace jakousi nakažlivou nemocí!
Toto tvrzení se může zdát akademické – podporovat schizmatika proti papeži a „lnout“ k němu, znamená připojit se k jeho schizmatu. My jsme však ukázali, že obvinění ze schizmatu je neoprávněné. I kdyby oprávněné bylo, automaticky by nezahrnovalo laiky, kteří navštěvují mešní centra, která jsou pod exkomunikací. Kánon 844,2 dovoluje věřícím přijmout svátost Eucharistie, pokání a pomazání nemocných dokonce i od nekatolických služebníků (za předpokladu, že je jejich kněžské svěcení platné), jestliže je fyzicky nebo morálně nemožné jít ke katolickému přisluhovateli. Tento kánon [nového Kodexu kanonického práva z roku 1983] zapříčinil velké pohoršení mezi tradičními katolíky, papež jej však samozřejmě akceptuje! Dokonce i starý kodex dovoloval v určitých nutných případech přístup k exkomunikovanému knězi.
A není pochyb, že je často fyzicky nemožné přijmout tradiční svátosti s výjimkou kněze, který podporuje činy Mons. Lefebvra. To vede k další věci. Tradiční katolíci si zvykli obhajovat své činy a ospravedlňovat svou účast na mších, aniž by zpochybňovali autoritu místního biskupa atd. Tento článek je napsán v podobné snaze a ukazuje na základě kanonického práva, že těchto šest biskupů nebylo exkomunikováno ani kvůli nezákonným svěcením, ani kvůli schizmatu, a že v důsledku toho nejsou exkomunikovaní ani další tradiční kněží a laici. Je však chybou skončit tuto věc takovým obranným tvrzením.
Je také na papeži a biskupech, aby ospravedlnili své kroky. Oni opustili svůj tradiční ritus mše a svátostí, umožnili, aby se vyučovala hereze a aby se v Církvi hojně vyskytovalo zneužití. Tradiční katolíci jen zůstali věrní tomu, co Církev vždy učila a činila a tato věrnost tradici je jedinou příčinou všech jejich problémů s autoritou. Máme tu tedy naprosto absurdní příhodu, kdy Svatý stolec odsuzuje šest biskupů v Církvi, kteří jsou jednoznačně katoličtí! Možná existuje spousta dalších, jejich katolicismus už se však neprojevuje a jejich postoj v posledních dvaceti letech jejich katolicismus zpochybňuje.
Nyní je na papeži a na těch, kteří tvrdí, že jsou mu „věrní“, aby vysvětlili své kroky a ukázali, že jsou ještě katolíky. Těchto šest biskupů, kteří se podíleli na událostech z 30. června [1988], svou pravověrnost prokázali jasně.
(Publikováno v časopise „The Northern Catholic, listopad 1988)
Zdroj: SSPX Asia
Překlad: D. Grof
