Příprava na podzemní Církev – 8 (2021)
Poznámka REX!: Richard Wurmbrand (1909–2001), autor textu, byl rumunský Žid, který konvertoval ke křesťanství a stal se luteránským pastorem. Po převzetí vlády komunisty v Rumunsku působil v rámci podzemních křesťanských struktur. Zažil mnohaleté věznění a brutální mučení. Kvůli mezinárodnímu politickému tlaku byl propuštěn a vykoupen křesťanským organizacemi na Západ, kam na naléhání svých spolupracovníků odešel. Následně publikoval zprávy o perzekuci křesťanů a založil organizaci Voice of the Martyrs (Hlas mučedníků). Je mimo jiné autorem zajímavých knih Mučen pro Krista a Marx a Satan.
Stejně jako jiní uprchlíci z východního bloku, i Wurmbrand si brzy všimnul krize Západu a je známý jeho následující citát: „Kdo poznal duchovní krásu podzemní církve, ten už nemůže být spokojen s prázdnotou některých západních [křesťanských] sborů. Na Západě jsem trpěl víc než v komunistickém vězení, protože jsem mohl na vlastní oči vidět umírání západní civilizace.“
Autor článku byl protestantským pastorem a členem luteránského sboru, který je křesťanskou sektou, ačkoliv o sobě mluví jako o církvi. Autorovy postřehy však mohou být v budoucnosti obecně použitelné pro jedinou pravou katolickou Církev. Z tohoto důvodu je v překladu ve spojení podzemní Církev psáno slovo Církev s velkým písmenem, přičemž tím není myšlena žádná protestantská sekta. Na místa, která jsou v textu zásadně nekatolická, upozorňujeme poznámkou překladatele.
***
Naučte se mlčet
Richard Wurmbrand
Další věc, kterou se musíme v podzemní Církvi naučit, je mlčení. Kněží jsou ze své profese upovídaní lidé, lidé, kteří hovoří. Kněz však nemá hovořit stále. Nikdo nemůže dobře kázat, pokud neumí dobře naslouchat. Když se ohlédnu zpět na svou práci s dušemi, získal jsem více duší nasloucháním, než tím, že jsem k nim hovořil. Lidé mají na srdci tolik břemen a není nikdo, kdo má trpělivost jim naslouchat. Dokonce ani váš vlastní manžel nemá žádnou trpělivost, ani vaše žena a vaše děti. Děti jsou mladé a chtějí někam chodit. Není tu nikdo, kdo by vám naslouchal. Jestliže někdo najde člověka, který naslouchá, je získán bez velkého mluvení. V podzemní Církvi je mlčení jedním z prvních pravidel. Každé slovo navíc, které řeknete, může někoho přivést do vězení. Jeden můj přítel, skvělý křesťanský skladatel, šel do vězení, protože křesťané měli zvyk říkat: „Jak nádherná je tato píseň, kterou složil tento bratr.“ Chválili jej a on za to dostal patnáct let vězení. Zpívejte tu píseň, ale nezmiňujte jméno toho, který ji napsal.
Nemůžete se naučit mlčet hned v tu chvíli, kdy v zemi došlo k převratu. Musíte se učit mlčet od chvíle svého obrácení. Křesťan je člověk, který hovoří málo, ale s velkou váhou. Přemýšlí nad tím, jestli má nějaké slovo říct a zda může uškodit nebo ne. V podzemní Církvi může každé nadbytečné slovo uškodit.
Solženicyn, nositel Nobelovy ceny, v jednom rozhovoru řekl, že tím, kdo byl jeho největším pronásledovatelem, tím, kdo jej nejvíc odsuzoval, byla jeho vlastní bývalá žena. V knize Kazatel je napsáno, že nemáme říkat tajemství svého srdce ani vlastní ženě. To je slovo Boží. Bůh věděl, že budeme mít podzemní Církev a věděl, že v určitou chvíli se na vás žena kvůli nějaké otázce může rozzlobit. Solženicynova sekretářka se dostala pod takový tlak komunistů (a byla Solženicynovou ženou odsuzována), že se oběsila. Kdyby Solženicyn mlčel, nestalo by se to.
Další otázka, která je velmi důležitá: Děkuji Bohu za roky, které jsem strávil na samotce. Tři roky jsem byl devět metrů pod zemí. Nikdy jsem nezaslechl ani slovo. Nikdy jsem nepromluvil ani slovo. Nebyly zde žádné knihy. Vnější hlasy ustaly. Stráže měly boty s plstěnou podrážkou, takže nebylo slyšet jejich příchod. Časem pak utichly i vnitřní hlasy. Drogovali nás, mlátili nás. Zapomněl jsem celou svou teologii. Zapomněl jsem celé Písmo svaté. Jednoho dne jsem zpozoroval, že jsem zapomněl „Otče náš“. Už jsem jej neuměl odříkat. Věděl jsem, že začínal „Otče náš…“, ale neznal jsem pokračování. Prostě jsem zůstal šťastný a řekl jsem: „Otče náš, zapomněl jsem tu modlitbu, ty ji však znáš nazpaměť. Slyšíš ji tolikrát za den, ustanov tedy anděla, aby ji řekl za mě, a já zůstanu zticha.“ Mnohokrát moje modlitba byla: „Ježíši, miluji Tě.“ A pak po krátkém čase znovu: „Ježíši, miluji Tě. Ježíši miluji Tě.“ Pak se stalo příliš obtížným dokonce říct i to, protože jsme byli zdrogovaní, což mělo zničit naše myšlení. Byli jsme velice hladoví. Dostali jsme jeden krajíc chleba týdně. Bylo zde bití, mučení, nedostatek světla a další věci. Stalo se nemožným soustředit svou mysl i na to, abych řekl jen: „Ježíši, miluji Tě.“ Zanechal jsem toho, protože jsem věděl, že to není nutné. Nejvyšší formou modlitby, kterou znám, je tichý tlukot srdce, které Jej miluje. Ježíš jen slyšel: „buch-buch, buch-buch“ a věděl, že každý úder srdce je pro Něj.
Když jsem vyšel ze samotky a byl jsem s ostatními vězni a slyšel jsem je hovořit, divil jsem se, proč hovoří! Tolik z našeho hovoru je zbytečné. Dnes se lidé seznamují navzájem a jeden říká: „Jak se máte?“ a druhý odpovídá: „Jak se máte vy?“ K čemu to je? Jeden řekne: „Nemyslíte, že máme pěkné počasí?“ a druhý říká: „Ano, myslím, že je pěkné.“ Proč musíme mluvit o tom, zda je pěkné počasí? Nebereme vážně slovo Ježíše, který říká, že lidé budou souzeni nejen za každé zlé slovo, ale i za každé zbytečné slovo. Tak je to psáno v Písmu svatém. Zbytečné mluvení znamená v některých zemích vězení a smrt pro vašeho bratra. Slovo chvály o vašem bratru, pokud není nezbytné, může znamenat katastrofu. Například vás někdo přijde navštívit a vy řeknete: „Je mi líto, že jste zde nebyl předtím – bratr W. právě odešel.“ Ten návštěvník by mohl být informátorem tajné policie. Teď bude vědět, že bratr W. byl ve městě! Mlčte. Naučte se to teď.
Zdroj: Richard Wurmbrand, Preparing for the Underground Church, The Voice of the Martyrs, str. 12–13
Překlad: D. Grof
