V jádru fatimského poselství (2020)
19. října 2020
Obětování našich každodenních povinností Neposkvrněnému Srdci Panny Marie za obrácení hříšníků
„Ježíš chce ve světě ustanovit pobožnost k Mému Neposkvrněnému Srdci. Těm, kteří ji přijmou, slibuji spásu a tyto duše budou Bohu drahé, jako květiny ode mě, které mají krášlit Jeho trůn.“
(Naše Paní z Fatimy, 13. června 1917)
„Blahoslavená Panna Maria mi řekla, že Bůh dal světu poslední dva nápravné prostředky: Svatý růženec a pobožnost k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Protože toto jsou poslední dva, žádné další nebudou.“
(Rozhovor otce Fuentése se sestrou Lucií v roce 1957)
Co bychom měli udělat?
Existuje samozřejmě smírné Svaté přijímání o první sobotě každý měsíc alespoň v pěti po sobě jdoucích měsících. Pobožnost k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie však nesestává pouze z nějakých modliteb jednou za měsíc. Musí to být pobožnost celého života.
Přečtěme si, co říká sestra Lucie:
„Nejdůležitější věcí je vykonávat naši každodenní práci a oběti nutné pro splnění naší práce nabízet za ubohé hříšníky.
Dalšími požadavky jsou růženec a škapulíř a zvláště to, co každá z těchto pobožností vyžaduje: pozorné rozjímání o tajemstvích růžence a zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.“
(Sestra Lucie v knize Johna Hafferta, The Brother and I, kapitola 27)
„Hříchy (světa) jsou početné, ale [nejbolestnější] je opomenutí ze strany duší, ve které má Náš Pán takovou vroucí naději, pokud jde o jejich službu. Pouze omezený počet duší Mu slouží, jak to chce. Nejhorší věcí je, že já [sestra Lucie] jsem mezi těmi vlažnými, i po všem tom úsilí, které vyvinul, aby mě přitáhl do kroužku těch horlivých. Snadno činím sliby, ale ještě snadněji zklamu. Prach se hromadí kolem našich činů jako se to děje u našeho oblečení a my nevíme, jak se to stalo.“
(Dopis otci Gonçalvésovi, 24. dubna 1940)
„Náš Pán hořce a bolestně truchlí kvůli velmi omezenému počtu duší ve stavu milosti, které jsou připravené zříci se samy sebe podle toho, co Jeho zákon vyžaduje. Toto je pokání, které dnes Bůh vyžaduje: Oběť, kterou musí každý vzít na sebe, aby vedl spravedlivý život při dodržování Jeho zákon.
Chce, abychom toto jasně vysvětlili duším, protože mnohé si myslí, že slovo „pokání“ znamená velké umrtvování. A protože k tomu necítí ani vnitřní sílu, ani ušlechtilost, ztrácejí odvahu a osvojují si vlažný a hříšný život.
Jednou ve čtvrtek, když jsem byla s dovolením svých představených o půlnoci v kapli, mi Náš Pán řekl:
Oběť každého ke splnění jeho vlastních povinností a dodržování mého zákona: to je pokání, které chci a které požaduji právě teď.
(Dopis biskupovi v Gurza, 28. února 1943)
„Je dobré žít v naprostém spoléhání na vůli Boží! Je to spoléhání, která vede každý náš krok. Proto pokoj a radost překypují v našich duších, i když činíme oběti, protože naší jedinou inspirací je potěšit Boha tím, že se obětujeme pro Něj a pro duše, které chce spasit. Tato oběť spočívá v dokonalém konání své práce každý den a v každou chvíli. Víte přece, že [takováto oběť] chápe to, čím jsme povinováni Bohu, svému bližnímu i sobě. Pravý duch pokání spočívá v následujícím: vědět, jak se obětovat, abychom nehřešili; vědět, jak se obětovat spíše, než být nedokonalí; vědět, jak se obětovat, abychom se stále více blížili bodu velkorysé lásky. To musí být ideálem každé duše, která se snaží dojít dne, kdy spatří Boha a povznese se v Jeho přítomnosti do nebe.“
(Dopis příteli, 17. listopadu 1954)
Naše Paní chce toto: pokání povinnosti stavu naplňované tak dokonale, jak je to možné. Existují duše, které přemýšlí o velkém a mimořádném umrtvování, do nějž by se měly ponořit. Vědí, že toho nejsou schopné a tak ztrácejí odvahu. Když Naše Paní žádá pokání, hovoří o dokonalém plnění našich povinností stavu. To je svatost!
(L´appel du Coeur Douloureux et Immaculé de Marie, no. 78)
Zdroj: Dominicans of Avrillé
Překlad: D. Grof
