Komentář Eleison DCCXXVI – Pravda a autorita (2021)
(726)
12. června 2021
PRAVDA A AUTORITA
Jedna čtenářka těchto „Komentářů“ byla nedávno zmatená tím, co se jí zdálo relativně nedostatečným vysvětlením, které předložil jeden renomovaný tradicionalistický vůdce ohledně svého návratu pod autoritu oficiální církve poté, co několik let následoval vedení arcibiskupa Lefebvra (1905–1991) a pak fakticky převedl svou malou kongregaci zpět pod autoritu místní oficiální diecéze a Říma. Tyto „Komentáře“ pravidelně vysvětlují neuspokojivou povahu takového uvažování jako je jeho, pokud jde o Pravdu a autoritu Církve. Ty mají být partnery, ale díky Druhému vatikánskému koncilu (1962–1965) se od sebe oddělily. Naše čtenářka říká, že jí toto vysvětlení velice pomohlo. A tak jej všem čtenářům předkládáme znovu.
Pravda je pro katolickou Církev podstatná natolik, jako pro žádnou jinou instituci na tváři země. Jestliže, jak si nárokuje, zastupuje jediného pravého Boha, který sám sebe nazývá „Cesta, Pravda a Život“ (Jn. XIV, 6), pak pokud by měla vyhlásit jednu jedinou nepravdu a držet se jí, byla by zásadně diskreditována. Žádná jiná lidská instituce, která má zůstat věrohodná, není tak závislá na tom, že se musí vyhnout i té nejmenší nepravdě. Prvotní hřích je však strašlivou realitou, kterou současný člověk všeobecně popírá, ale je důvodem, proč pravda přirozeně nevzkvétá, když je vystavena na tržišti, jak si tak optimisticky myslel Thomas Jefferson. Spása lidí však závisí na Boží pravdě (Jn. XVIII, 37), což je důvod, proč Bůh dává Svou Boží autoritu Své Boží Církvi, aby Své Boží Pravdy zavedl pro vzpurné a svéhlavé lidi, dokud se jim nepodrobí.
Vzhledem k hříšnosti lidí je církevní autorita základním ochráncem a oporou její Pravdy. Například Lk XXII, 31: „Šimone, Šimone [Petře].... já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala“ = Pravda – „a ty, až se obrátíš,“ = k Pravdě, „buď posilou svým bratřím“ = uplatňuj svou autoritu. Všimněte si zde, jak je Pravda účelem a základem autority Církve (jak to jedinečným způsobem pochopil arcibiskup Lefebvre) a předchází ji, ale zároveň má pro hříšné lidi takovou potřebu církevní autority. Pro Boží záměry jsou Pravda (nauka) a autorita (hierarchie) myšleny jako neoddělitelní partneři. Zde je však ten rozpor. Na Druhém vatikánském koncilu se katolická autorita (papež a koncilní otcové) oddělila od katolické Pravdy, když předstírala, že modernistická nauka je katolická, i když takovou vůbec není, ale může se dělat a dělalo se, že tak vypadá.
A od té chvíle byli, jak řekl arcibiskup, všichni katolíci nutně rozpolcení. Buď následovali katolickou autoritu (papeže a biskupy) a více či méně opustili katolickou Pravdu (kterou autorita opustila), nebo následovali katolickou Pravdu a museli více či méně opustit katolickou autoritu. Protože papež a biskupové rezolutně odmítli návrat ke katolické Pravdě a Tradici, museli se katolíci lnoucí ke katolické Pravdě více či méně oprostit od zákonné katolické autority nebo té autority, která se zdála zákonná. A tak, když byl pastýř bit naukově (zvláště papežové Pavel VI. a Jan Pavel II.), protože Pavel VI. vedl modernistický tanec, ovce se nutně rozprchly. Mnohé vzaly 100 % autority a žádné procento nauky. Některé vzaly, řekněme, 85 % autority a 15 % nauky. Jiné vzaly 60 % autority a 40 % nauky. A tak dále. Arcibiskup Lefebvre měl takříkajíc 100 % nauky, ale pořád ještě 15 % autority. Vždy trval na tom, aby se uznával, ctil a poslouchal papež jakožto papež, kdykoliv mu to Pravda (Víra) dovolovala.
Ale jakmile se od proklatého koncilu autorita dále oddělovala od Pravdy, existovalo v nitru každého katolíka (který bere svou Víru vážně) pokračující „přetahování“ mezi katolickou Pravdou a katolickou autoritou. Vůdce, jehož chování tak zmátlo naší čtenářku, na počátku byl a je seriózním a zbožným katolíkem, takže je rozpolceným člověkem, o němž lze soudit, že jednal ve třech fázích: nejprve se svou kongregací následoval a zbožně poslouchal to, co vypadalo jako normální katolická autorita. Za druhé si uvědomil, že arcibiskup má pravdu, když Pravdu nadřazuje autoritě, a následoval jeho příklad při „neposlušnosti“ vůči Římu, aby byl věrný katolické Tradici. A za třetí, když arcibiskup v roce 1991 zemřel a jeho osobní charisma zmizelo ze scény, pak se mocná přitažlivost katolického Říma znovu prosadila a autorita jej přetáhla k tomu, aby následoval Novobratrstvo zpět pod autoritu červených knoflíků a mahagonových psacích stolů „Říma“.
Kyrie Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
