Komunismus, svobodné zednářství a
pravá mše (1984)
P. Francis E. Fenton
Bylo to v minulosti,
v polovině a koncem 40. let 20. století, kdy jsem si prvně uvědomil
ďábelskou povahu komunismu a jeho cíle dobýt svět za každou cenu v lidském
životě a utrpení – cíle, jehož se nikdy nevzdal. Ačkoliv jsem věděl, že USA je
prvotním cílem komunismu, až o několik let později – řekněme kolem poloviny 50.
let 20. století – jsem si začal uvědomovat už tehdejší rozsah komunistické
infiltrace do americké vlády. Dobře si pamatuji, jak jsem v té době dával
kázání a proslovy o špatnostech komunismu – a to bylo před nějakými 30 lety. Mé
snahy se však setkaly jen s malou podporou lidí. Dokonce i mezi mnohými
kněžími v diecézi, do níž jsem patřil, mi jen jeden ukázal nějakou podporu,
zatímco tehdejší vedení diecéze na mé antikomunistické křížové tažení pohlíželo
s něčím menším než nadšením. Vlastně jsem
si jistý, že mě přinejlepším považovalo za potížistu – a při nejhorším, za
mírně duševně nevyrovnaného.
Prošlo však
pár dalších let před tím, než jsem postupně došel k přesvědčení, že
komunismus nejen hluboko proniknul do americké vlády, ale také značně neblaze
zasáhnul i do Římskokatolické církve. Pravda, byl jsem si dobře vědom, že
odstranění veškeré víry v Boha a všech mravních norem bylo prvořadým cílem
komunismu, a že mezi náboženskými sbory byla Římskokatolická církev tím
nejpřednějším na jeho seznamu ke zničení. Přesto, kvůli povaze Církve, a s
vědomím toho, že je tak dlouho největší baštou proti komunismu ve světě, jsem
prostě věděl, že ačkoliv všichni
ostatní se mohou stát jeho obětí, Římskokatolická církev bude pevně stát a bude
nedobytná. Jak jsem se mýlil! Ačkoliv, jak jsem se později dozvěděl, byli
skrytí komunisti v Církvi dlouho před Druhým vatikánským koncilem, pro mě
prvním nezpochybnitelným důkazem, že komunismus musel hluboce infiltrovat
Církev, byla skutečnost, že tento koncil ani jednou během čtyř let svých
rokování neodsoudil komunismus. Vlastně je to slovo v přepisu oněch
koncilních sezení zmíněno jen jednou – a to, jak si vzpomínám, jen
v poznámce pod čarou. Dnešní koncilní „katolická“ církev je samozřejmě
jedním z vážených spojenců komunistů na světové scéně. Mimochodem, zmínil
Jan Pavel II. ve svých mnoha proslovech a prohlášeních po světě v posledních
více než pěti letech slovo komunismus, aby jej odsoudil? Nevím o tom.
A pak je zde
svobodné zednářství, každým coulem takový nepřítel Církve a občanské vlády jako
je komunismus – jakkoliv nevědomí o této drsné skutečnosti mohou být jeho
řadoví členové. Vrcholný stupeň mezinárodního zednářstva si toho však je dobře
vědom. Nikoliv bez vážného důvodu Římskokatolická církev tento tajný řád
odsoudila a uložila trest exkomunikace těm jejím členům, kteří se k němu
přidali. Alespoň deset papežů za poslední dvě a půl století výslovně odsoudilo
svobodné zednářství. To, že koncilní církev nyní dovoluje svým členům stát se
zednáři, je jen další mocnější obžalobou proti této církvi. Tato zlá organizace
[zednáři] je i dnes tím, čím vždy byla, jak to deklaroval papež Lev XIII., „smrtícím
jedem kolujícím...v žilách lidské společnosti“. Slovy stejného pontifika:
„...křesťanství a svobodné zednářství jsou svou povahou nesmiřitelné“. Není
zvláštní, že lsti a podvody a cíle této podlé společnosti jsou všechny pro
většinu lidí neznámé, dokonce i pro mnoho římských katolíků, i když je to
„úhlavní nepřítel katolické Církve“?
Mnoho
tradičních římských katolíků, včetně autora těchto řádek, je přesvědčeno, že
rozsáhlá komunistická a zednářská infiltrace do Římskokatolické církve je
lidsky řečeno základní příčinou žalostného úpadku této Církve v posledních
dvou desetiletích, jakož i základním důvodem pro existenci současné koncilní
církve. Člověk by mohl citovat další faktory, které se na tom podílejí, ale
prvotními ničemy jsou ti zarputilí a neúnavní nepřátelé katolicismu –
komunismus a svobodné zednářství. Zničení Římskokatolické církve vždy bylo
jedním z jejich základních cílů a Druhý vatikánský koncil jim poskytl
významnou možnost usilovat o jejich zločinné cíle ještě silněji. Roky od tohoto
katastrofálního koncilu stále jasněji ukazují, jak úspěšný je komunistický a
zednářský průnik a podvratná činnost v Církvi od Vatikánu směrem dolů –
vskutku, tak pozoruhodně úspěšný, že v nějaký neurčitý okamžik cestou
začala existovat nová církev, koncilní církev. A ještě jednou, i když byly
nápomocné i jiné síly (například modernismus, sekulární humanismus,
liberalismus) – a mezi těmito různými faktory existuje velký překryv – přesto
komunismus a svobodné zednářství byly a jsou, jak uznávám, hlavními příčinami
pro masivní ničení způsobené Církvi během Druhého vatikánského koncilu.
Pokud jde o
současný stav morálního úpadku v Americe, existuje paralela mezi touto situací
a tragickou historií Římskokatolické církve v posledních asi 20 letech?
Jinak řečeno, existuje vztah mezi ohromnou bezbožností a nemravností
v tomto národě dnes a úpadkem a pádem Církve z významné pozice
dobrého vlivu, kterou dříve zaujímala na americké scéně? O tom nepochybuji. Mezi
obojím však existuje blízká spojitost. Zatímco USA byly sotva vzorem nevinnosti
a počestnosti pro svět dříve, řekněme ve 30., 40. a 50. letech 20. století,
dalo se přesto při pohledu zpět říct, že duchovnost a mravnost, pokud jde o
americký národ obecně, v oněch dnech vzkvétala v porovnání se
současností. Mnoho Američanů dnes dokonce ani nemá tušení hříchu. A není, jak
tvrdím, žádná pouhá náhoda, že postupný úpadek USA v posledních letech do
současného stavu morální nemravnosti má paralelu, a je z velké části
důsledkem, úpadku Římskokatolické církve během téhož časového období. Jak duchovní
a mravní síla a vliv Církve upadaly, tak degeneroval i náš národ, aby se stal
verzí Sodomy a Gomory 20. století.
Je však
možné specifikovat ještě další příčinu současného bídného stavu Církve i země
mimo svobodné zednářství a komunismus? Existuje mnoho tradičních římských
katolíků, kteří by na tuto otázku bez váhání nutně odpověděli „ano“, konkrétně
[by jmenovali] takřka naprostý zánik Svaté mešní oběti. A jistě pro podporu
tohoto tvrzení existuje pádný důvod. Mše a svatá Eucharistie jsou srdcem a
středem římskokatolické Víry a nevyčerpatelným zdrojem Boží milosti pro
prožívání nadpřirozeného života. „V eucharistické Oběti má katolická Církev
slunce své bohoslužby, jakož i srdce svého života milosti a ctnosti, svého
nejvyššího dobra, svého největšího bohatství a svůj nejdrahocennější poklad.“ (The Holy Sacrifice of the Mass, P.
Nicholas Gihr). Nespočet svazků byl sepsán o mši (kniha citovaná výše je dlouhá
skoro 800 stran) a každý správně poučený katolík dobře zná významné místo mše
v Římskokatolické církvi. Jak Církev učí, mše je dokonalým úkonem
bohoslužby poskytnutým Bohu na této zemi, modlitba „par excellence“ člověka ke
svému Stvořiteli.
Slovy
svatého Leonarda z Porto Maurizio (The
Hidden Treasure: Holy Mass): „...kdyby nebyla mše svatá, byl by v tuto
chvíli svět v propasti, neschopný unést těžký náklad hanebností.“ Ačkoliv
byla tato slova napsána před nějakými dvěma a půl stoletími, jak překvapivě
použitelná jsou na současnost! Stav předpovídaný svatým Leonardem, kdyby
neexistovala žádná mše, se dnes stává stále neúprosnější realitou. A jestliže
tento národ a svět nejsou nyní zcela
„v propasti“ kvůli svým „hanebnostem“, mohlo by to být proto, že pravá mše se
stále ještě uchovává a slouží tradičními kněžími? Ano, skutečně by to tak mohlo
být. V posledních asi 15 letech vidím široce rozšířené ničení pravé mše ze
strany koncilní církve na jedné straně a obrovský duchovní a mravní rozklad našeho
národa na straně druhé. Přemýšlím nad tím, zda je zde přímá spojitost mezi
těmito dvěma. Ačkoliv to nejsem schopen prokázat, silně věřím tomu, že je.
Je naukou
naší Víry, že Římskokatolická církev přetrvá navždy, že „brány pekelné ji
nepřemohou“. A ani mocnosti pekla jak se projevují ve svobodném zednářství,
komunismu, modernismu, liberalismu, sekulárním humanismu atd. Dnes se Církev
nachází a existuje v tradičním katolicismu, který sám uchovává plnost Boží
pravdy, jak byla Bohem zjevena a hlásána Církví během křesťanských staletí. A
mezi vším nedocenitelným vlastnictvím naší Bohem dané Víry jsou nejcennějšími
poklady Svatá mešní oběť a Svátost oltářní. V současnosti jsou tyto
poklady, je-li to možné, cennější než kdy dříve, protože svět je do velké míry
bez nich. Svět si samozřejmě není vědom své ztráty, ačkoliv by tato ztráta
docela dobře mohla být podstatnou příčinou jeho otřesně degenerovaného stavu.
Překlad:
D. Grof
