Komentář Eleison DCXXXII – „Postmoderna“ – I (2019)
(632)
24. srpna
2019
„POSTMODERNA“ – I
Člověk naráží na slova „postmoderní“, „postmoderna“ a přemýšlí nad tím, co
znamenají, nebo na co odkazují. Rozumnou domněnkou je, že „moderna“ se vztahuje
na období světových dějin, jež začalo s koncem druhé světové války
v roce 1945, kdy civilizace musela vystoupat z ruin a vydat se novým
směrem. Ale rok 1945 je nyní skoro tři čtvrtě století zpět a 74 let je příliš
dlouhá doba, aby se svět nepohnul dál a nevyvinul se v něco jiného –
v každé době se svět točí, „Volvitur orbis“, ale nikdy se svět nezdál točit
rychleji než ve 21. století. A tudíž, ať už je to cokoliv, kam se pohnul,
je to „postmoderna“.
Samozřejmě pak nastává otázka, kam se pohnul? A zde může být samotné jádro
„postmoderny“ definováno v knize nazvané Culture as religion; the post-modern interpretation of the relationship
between culture and religion [Kultura
jako náboženství; postmoderní výklad vztahu mezi kulturou a náboženstvím]
od Wojciecka Niemczewskiho. Zde následuje shrnutí Niemczewskiho tezí ve dvou
odstavcích:
Žijeme ve věku změn všeho druhu, ale
staré náboženské a filozofické zásady brzdí pokrok a už nadále neodpovídají
realitě kolem nás, která se mění rychleji, než kdy dříve. Od teď zakoušíme
„kulturu volby“ zahrnující všechny ty kulturní prvky, jež můžeme smísit, aby
dohromady poskládaly naši vlastní vizi světa. Možnost zvolit si se pak stává
znamením svobody za cenu starého prvku pravdy, což nám umožňuje zůstat
přizpůsobiví modernímu životu.
Ve výsledku tato postmoderní kultura
na celý náš život neuvaluje žádná pravidla, žádné povinnosti, žádný program.
Ani nepřesahuje tento život, protože Bůh může existovat, ale pouze v nás,
pouze v našem nitru, ve skutečnosti závisí na nás! Postmoderní člověk chce
být v souladu se svou dobou, jinak řečeno, s pohybem a změnou. Ale
nikdy nekončící pohyb a změna vůči čemu? O tom nemá žádnou představu, protože
se učinil neschopným určit, kam směřuje. A tak, i když se lidé přidržují
Tradice, mají sklon být pohlceni touto novou kulturou.
V Noemově době – viz Genesis, VI-IX, zvláště VI, 1-13 – bylo lidstvo
tak zkažené, že aby Všemohoucí Bůh spasil ještě nějaký významný počet duší,
musel uložit celosvětový trest, který by dal alespoň menšině z nich
motivaci a čas učinit dobré pokání. A vzhledem k prvotnímu hříchu je
logické, že pouze Boží zásahy mohly od té doby zpomalit nebo zvrátit sklon
lidstva k pádu. Samozřejmě největším takovým zásahem bylo vlastní Boží
Vtělení, ale „čím výše jsou, tím tvrději dopadnou“, a tak po skoro 2000 letech
bylo předvídatelné, že stav lidstva bude jen horší, než kdy dřív, jestliže to
Bůh dovolí. On se od věčnosti jasně (Lk XVIII, 8) rozhodl dovolit takřka úplné
vymizení Církve Svého Syna před koncem světa. Jakou podobu toto vymizení
přijme? Vidíme to dnes v Niemczewskiho popisu „nové kultury“.
Jeho popis nás vybízí rozlišovat mezi „moderním“ a „postmoderním“
následovně. „Moderní“ bude všeobjímající kultura nihilismu následující zvláště
po druhé světové válce – srdce a myšlení vyprázdněné od všeho přesvědčení,
víry, naděje nebo důvěry, tato srdce a myšlení se však ještě sama nerozložila,
a stále zde existuje bolestné cítění toho, co bylo ztraceno. Naopak
„postmoderní“ bude logický důsledek této bolesti, konkrétně sebezničení zbytků
srdce a myšlení skrze vůli, takže tato bolest se již nebude cítit. Záměrně se
zříkám pravdy, aby se mé myšlení vznášelo ve stavu zapomnění a krásných lží,
jichž si již nejsem vědom, že jsou lžemi, a mé srdce se toulá v zemi snů
bláhové touhy, kde je vše hebké a sladké a vždy tomu tak bude.
Ale „skutečnost je silnější než pan primátor“, říká přísloví. Pravda, mnohé
moderní myšlení a srdce se zbavila všeho ukotvení a odmítají všechny vlivy, ale
vítr a příliv zůstávají větrem a přílivem, jak alespoň neměnní nepřátelé
neměnného Boha nikdy nezapomínají. Chtějí všechny reálné duše v reálném
pekle. Kdyby jen Boží přátelé měli tolik smyslu pro realitu!
Kyrie Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
