Osobní polemiky a liberalismus (1884)
Dr. Don Félix Sardá Y Salvany
„Je docela
dobré válčit proti abstraktním naukám,“ mohou říct někteří, „ale je patřičné v boji
proti omylu, když je velice zjevný, napadat i osoby těch, kteří jej prosazují?“
Odpovídáme, že velmi často je, a nejen patřičné, ale příležitostně dokonce i
před Bohem a lidmi nezbytné a záslužné.
Obvinění ze
zabývání se osobami nejsou ušetřeni ani katoličtí apologeti, a když nám tohle
liberálové a ti, kdo jsou poznamenaní liberalismem, hodili na hlavu,
představují si, že jsme tímto obviněním přemoženi. Klamou však sami sebe. Tak
snadno se nenecháme upozadit. Máme na své straně opodstatnění – a to zásadní
opodstatnění. Abychom bojovali proti falešným idejím a zdiskreditovali je,
musíme v srdcích velkého počtu lidí vzbudit opovržení a hrůzu z těch,
kteří se je snaží svést a morálně zkazit. Nemoc je neoddělitelná od osob těch,
kteří jsou nemocní.
Cholera
ohrožující nějakou zemi přichází v osobách těch, kteří jsou nakažení.
Chceme-li ji vyloučit, musíme je vyloučit. S idejemi se v žádném
případě nevypořádává abstraktně; samy se nešíří ani nepropagují. Ponechány samy
o sobě – kdyby bylo možné představit si je odděleně od těch, kteří je vymýšlejí
– by nikdy nezpůsobily všechno to zlo, jímž trpí společnost. Jsou účinné pouze
konkrétně, když jsou osobním výtvorem těch, kteří je vymýšlí. Jsou jako šípy a
kulky, které by nikoho nezranily, kdyby nebyly vystřeleny z luku nebo
pušky. Je to lučištník a střelec, jimž bychom měli věnovat naší první pozornost;
bez nich by nebyla vražedná palba. Jakákoliv jiná metoda boje by mohla být
liberální, když dovolíte, ale postrádala by zdravý rozum.
Autoři a
propagátoři heretických nauk jsou vojáky s otrávenými zbraněmi ve svých
rukách. Jejich zbraněmi jsou knihy, časopisy, přednášky, jejich osobní vliv.
Stačí uhýbat se jejich ránám? Vůbec ne; první nutnou věcí je zničit samotného
bojovníka. Je-li hors de combat
[„mimo boj“], už nemůže udělat žádnou škodu.
Je proto
naprosto patřičné nejen diskreditovat jakoukoliv knihu, časopis nebo přednášku
nepřítele, ale je také v jistých případech patřičné diskreditovat i jeho
osobu; protože ve válce je nepochybně hlavním prvkem účastnící se osoba,
protože střelec a nikoliv dělo, střelný prach a náboj je hlavním faktorem
v dělostřeleckém boji. Je proto v jistých případech legitimní
odhalovat neblahou pověst liberálního protivníka, vystavit jeho zvyky opovržení
a vláčet jeho jméno v blátě. Ano, je to přípustné, přípustné v próze,
ve verších, karikaturou, v seriózním tónu nebo v žertu, všemi
prostředky a metodami, které jsou na dosah. Jediným omezením je, neužívat lež
ve službě spravedlnosti. To nikdy. Pod žádnou záminkou nemůžeme ani minimálně
pošpinit pravdu. Jak říká jeden francouzský spisovatel: „Pravda je jediná
laskavost dovolená v dějinách,“ a my můžeme dodat: při obraně náboženství
a společnosti.
Církevní
Otcové tuto tezi podporují. Samotné názvy jejich děl jasně ukazují, že
v jejich boji s herezí byly první údery vedeny proti hereziarchům. Díla
Sv. Augustina takřka vždy nesou jméno autora hereze, proti níž jsou sepsána:
Contra Fortunatum Manichoeum, Adversus Adamanctum, Contra Felicem, Contra
Secundinum, Quis fuerit Petiamus, De gestis Pelagii, Quis fuerit Julianus atd. A
tak velká část polemik tohoto velikého Otce a Učitele Církve byla osobní,
agresivní, biografická a stejně tak i nauková. Boj muže proti muži
s heretiky i s herezí. To, co zde říkáme o sv. Augustinovi, můžeme
říct i o jiných Otcích.
Odkud
liberálové odvozují svou pravomoc ukládat nám novou povinnost bojovat proti
omylu pouze abstraktně a jim věnovat štědré úsměvy a lichotky? My,
ultramontáni, povedeme svůj boj dle křesťanské tradice a budeme bránit Víru,
jak byla vždy v Církvi Boží bráněna. Když meč katolického polemisty udeří,
nechť zraňuje, a když zraní, ať zraní smrtelně. To je jediný skutečný a účinný
prostředek vedení války.
Zdroj:
Liberalism is a Sin, Dr. Don Félix
Sardá Y Salvany, kapitola 21
Překlad:
D. Grof