Boží
volání (2019)
Kázání P. Martina Fuchse
v Praze 7. července 2019
4. neděle po Duchu Svatém
***
Drazí věřící!
Když Spasitel přišel na tento svět,
aby vykonal své dílo spásy a aby ustanovil Novou smlouvu, povolal dvanáct
apoštolů. Chodil po břehu Genesaretského jezera a povolal Petra a Ondřeje,
Jakuba a Jana. „Pojďte za mnou,“ řekl jim, „a učiním vás rybáři lidí!“ „A oni
ihned opustili své sítě a následovali Ho.“ (Mt 4:18-20)
Po Své smrti a Svém Vzkříšení shodil
Šavla z koně a učinil jej nejdůležitějším apoštolem pohanů. Slyšitelný byl jeho
hlas, hmatatelná jeho síla. (Skutky 9:3,4)
V průběhu církevních dějin znovu a
znovu působil mezi lidmi, aby povolal nové dělníky na Svou vinici. Volal je,
ale ve většině případů už ne slyšitelným hlasem.
Jak tedy mohli tito muži Boží volání
zachytit? Jak je volal do Své služby? Bůh je volal. Sice ne tak, že by to
volání mohli slyšet ušima, ale přesto tak, aby Ho mohli následovat. Někdy to
byla vnitřní vnuknutí, někdy různé vlohy, které jim dal, jindy různé rady a
doporučení bližních. Někdy hovořil skrze jistou mimořádnou událost, která je
podnítila k přemýšlení o takovém povolání.
Takové povolání pak bylo později
potvrzeno a zpečetěno voláním Církve při svěcení na podjáhny. Položme si
otázku, jak lze takové Boží volání rozpoznat a připojme i několik příkladů, jak
lidé na taková volání odpovídali.
Tedy: Jak může být Boží volání
rozpoznáno?
1. Skrze čistý úmysl
Týká se tedy toho, kdo v kněžství
svaté Církve hledá pouze Boží slávu a spásu nesmrtelných duší.
2. Skrze duševní dispozice
Pro svěcení jsou nutné jisté
vědomosti. Kandidát musí složit maturitu a úspěšně absolvovat nezbytné
teologické vzdělání.
3. Skrze morální dispozice
Kandidát kněžství musí vést čistý
život a být připraven zříci se rodiny. Kněz totiž náleží zcela a pouze Pánu
Bohu. Je Mu zasvěcen a oddán. Svatý Pavel píše ve svém 1. listě Korinťanům
(7:33) tato slova: „Svobodný se stará o věci Páně, aby se zalíbil Pánu. Ženatý
se stará o světské věci, aby se zalíbil ženě. Je tak rozdělen.“
4. Skrze lásku k modlitbě
Kněz je mužem modlitby. Ten, kdo se
nemodlí rád, nemá být knězem, protože asi polovinu jeho každodenní práce
zaujímá modlitba: Breviář, růženec, četba Písma svatého, jiná duchovní četba,
rozjímání atd.
5. Skrze mentální a fyzické zdraví
Nesmí totiž existovat žádná překážka
svěcení, jako je epilepsie, němota, hluchota, slepota nebo tělesné znetvoření.
Knězem nemůže být ani člověk, který
se dopustil zločinu. Jde například o odpadlíky, heretiky, vrahy, o ty, kdo se
pokoušeli o sebevraždu, kdo jako lékaři či pomocníci prováděli potraty nebo se
na tom podíleli.
Jsou-li tedy splněny všechny uvedené
podmínky a jestliže Církev potvrdí toto povolání před svěcením na podjáhna,
kandidát pak už nesmí o Božím povolání pochybovat.
Podívejme se na čtyři muže, jak oni
odpověděli na Boží volání:
1. Svatý Matouš – věrně naplněné
povolání
V Ježíšově době existoval bohatý
celník jménem Levi. Den co den sedával ve své celnici a provozoval svůj výnosný
obchod. Jeho jedinou myšlenkou a přáním byly peníze a zisk. Nepřicházelo pro něj
v úvahu, aby něco měnil ve svém životě. Jednoho dne přišel na jeho celnici
Ježíš. Jeho pohled jako blesk z jiného světa zasáhl duši Leviho.
Následovalo několik krátkých slov.
Velmi srdečných a přesto velmi direktivních a neodolatelných: „´Pojď za mnou!´ A
on vstal, opustil všechno a šel za ním.“ (Lk 5:27-28) Z celníka Leviho se stal
apoštol Matouš. Veškerou svojí silou šířil radostnou zvěst, napsal první
evangelium a zemřel jako mučedník.
2. Povolání, jehož se člověk vzdal
Bohatý mladý sedlák žil na velikém
statku. Měl všechno pozemské štěstí a radosti života, jež si mladé srdce mohlo
přát, a přesto byl vnitřně nespokojený.
Hledal věčný život, proto přišel ke
Kristu, klekl si na kolena a vroucně se jej zeptal: „´Mistře dobrý, co mám
činiti, abych dostal život věčný?´ On mu odvětil: ´Chceš-li vejíti do života,
zachovávej přikázání: Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nepromluvíš křivé
svědectví, cti otce svého i matku svou a miluj bližního jako sebe samého!´ Dí
jemu jinoch: ´To všechno jsem zachovával od svého mládí. Co mi ještě schází?´
Ježíš mu odvětil: ´Chceš-li býti dokonalý, jdi, prodej, co máš a dej chudým, a
budeš mít poklad v nebi; a přijď a následuj mne!´ Když uslyšel jinoch to slovo,
odešel smutně, neboť měl mnoho majetku.“ (Mt 19:16-22)
Tento mladý muž měl Boží povolání:
Prožil mládí bez poskvrny a provinění. Spasitel mu ukázal cestu dokonalosti.
Scházel pouze souhlas tohoto mladého muže. On jej však nedal a ještě více
smutný odešel pryč.
Co by se bývalo stalo, kdyby tento
mladý muž přijal Kristovu výzvu? Kolik duší by mohlo být skrze něj zachráněno?
Když pomyslíme na starozákonního proroka Jonáše, který také chtěl utéct Božímu
volání a který, když byl podruhé zasažen Boží milostí, svržen do moře a
vyvrhnut velrybou na pobřeží, obrátil svým kázáním na 40 tisíc ninivských, pak
vůbec nemůžeme změřit škodu povolání, které nebylo tím povolaným člověkem
přijato.
3. Zrazené povolání
Když si Náš Pán Ježíš vyvolil ze
svých učedníků dvanáct apoštolů, byl mezi nimi také Jidáš Iškariotský. A Jidáš
toto povolání následoval. Byl pro tuto pozici apoštola způsobilý duševně i
morálně a jeho povolání bylo zpečetěno Pánovou volbou a jeho vlastním
souhlasem. Tři roky žil v Pánově nejtěsnější blízkosti a byl očitým svědkem a
na vlastní uši svědkem Jeho Božských slov a skutků.
Uchvátila jej však tajná vášeň –
jeho láska k penězům. Byl připraven pro ni obětovat vše. A tak poslední
zastavení na jeho cestě bylo odpadnutí od víry, zrada, zoufalství a nakonec
sebevražda. Zrazené povolání! „Bylo by pro něj lépe, kdyby se byl nenarodil“,
říká Spasitel. Neslýchaná tragédie!
4. Karl Moritz Talleyrand – vynucené
povolání
V Paříži žil na konci 18. století
mladý syn jednoho hraběte, Karl Moritz Talleyrand. Byl obdařen vynikajícími
rozumovými vlohami. V jeho stavu přicházely v úvahu jen dvě životní dráhy:
vojenská nebo duchovní. Ale vzhledem k tomu, že kulhal, do armády se vydat
nemohl.
Bylo tedy rozhodnuto, aby se přidal
k duchovenstvu a na naléhání rodiny se stal knězem, aniž by měl kněžské
povolání, nějakou způsobilost ke kněžství, nebo aniž by ke kněžství inklinoval.
Byl velmi nadaný, ale jen pro věci
světské, nikoliv pro církevní a náboženské. Nedostalo se mu žádného Božího
povolání „Pojď a následuj mě!“ Rozhodující byla pouze vůle jeho rodiny. Talleyrand
se přesto stal dokonce biskupem.
Když vypukla Francouzská revoluce
(1789), okamžitě se přidal k nepřátelům Církve. Zradil neporušitelná práva
Církve a papeže. Zřekl se své diecéze a dal se do občanské služby. Deset let
byl ministrem zahraničí republiky a císařství a byl tak služebníkem státu a
zrádcem Církve.
Papež Pius VII. ho převedl mezi
laiky. On se oženil, ale bez papežského dispensu. Zemřel ve věku 84 let, poté,
co téměř padesát let žil daleko od Církve a pracoval proti ní.
V den své smrti napsal dopis papeži,
zřekl se všech poblouznění svého života, smířil se s Církví a obdržel poslední
svátosti. Bylo to vynucené povolání – nešťastné povolání.
Ovšem Pánovo povolání a upřímná
odpověď a spolupráce činí z apoštola plodného apoštola. Modleme se za nová
kněžská povolání, za mnoho kněžských povolání, za mnoho svatých kněžských
povolání.
Tato záležitost bezpochyby obzvláště
ležela na srdci Spasitele. Neboť v Jeho životě není žádná jiná prosba
formulovaná tak důrazně, jako naléhavá výzva k modlitbě za povolání ke
kněžství: „Proste tedy Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!“ (Mt 9:38)
Amen.
Překlad: P. VVP
