neděle 28. října 2018

Královský majestát Krista Krále (2009)


Královský majestát Krista Krále (2009)
Plinio Correa de Oliveira
Idea královského majestátu Našeho Pána Ježíše Krista je v Církvi přítomná od počátku Jeho života na zemi. Například to byl On Sám, kdo jej potvrdil, když se Jej Pilát zeptal: „Ty jsi král židovský?“ A On mu odpověděl a řekl: „Ano, já jsem.“ (Lk 23:3)
Pod různými tituly nacházíme projevy Krista jakožto Krále přítomné v Církvi od jejího počátku. Existuje velmi stará úcta ke zpodobnění, které se nazývá Kristus Pantokrator – což je řecké slovo pro Krista jako Pána všech věcí. Sedí v majestátu na trůně a je obklopen kruhovou duhou nebo elipsovitou svatozáří.
Duha v Písmu svatém symbolizuje smlouvu, kterou Bůh uzavřel s člověkem po potopě světa; elipsovitá svatozář je symbolem, který byl vyhrazen k tomu, aby naznačoval, že On vstal z mrtvých. Ze Svého trůnu na výsostech vládne nad vším. To jest, vládne nad Církví vítěznou a Církví bojující, které vládne jako Král od Svého Nanebevstoupení do konce časů, a od té doby navždy. On je vládcem a pánem všeho.
Kristus si zasluhuje titul Krále ze dvou různých důvodů
Tato představa Krista Krále znamená, že není jen Králem všeho, ale především každého člověka. Zasluhuje si titul Krále jako Vtělený Syn Boží a také jako náš Vykupitel. Tato dvě práva královského majestátu, která nad námi má, nejsou totožná. První je, jak můžeme říct, vrozené právo; druhé je právo získané.
The painting of Christ Pantocrator
Duha na obraze Krista Pantokratora symbolizuje smlouva Boha s člověkem po potopě světa
Je naším Králem vrozeným právem, protože existuje zásada, která stanovuje, že když je jedna bytost nezměrně nadřazená jiné, pak ta první nabývá pravomoc nad tou druhou. Náš Pán má nekonečnou nadřazenost nad námi, protože je Člověk hypostaticky sjednocený s Druhou osobou Nejsvětější Trojice. Svým Lidstvím stejně jako Svým Božstvím je Králem a hlavou celého lidstva.
Je také Králem lidského druhu jakožto Vykupitel, protože vykoupil lidstvo: obětoval Sám sebe, obětoval se na Kříži a Svou obětí spasil lidstvo před peklem a otevřel nebeské brány. Svou Krví si podrobil veškeré lidstvo. Získal královské právo nad všemi lidmi. Proto se o královském majestátu Krista Našeho Pána může rozjímat vzhledem k Němu na Jeho Trůně nebo na Jeho Kříži, protože tato dvě práva, i když jsou odlišná, jsou nicméně oboustranná.
Král Církve a Král Státu
Lidstvo může být nahlíženo ve dvou druzích společnosti: duchovní společnost (Církev) a světská společnost (stát).
Náš Pán je Králem duchovní společnosti, katolické Církve. Byl jejím zakladatelem; je zdrojem veškeré milosti a pocty; On stanovil její pravidla. On je Hlavou této monarchické společnosti nazývané také Jeho Mystickým Tělem. Proto je Králem Církve v pravém a skutečném smyslu toho slova.
Papež je Králem Církve, přičemž je Kristovým náměstkem, zástupcem Krista. Královská moc, kterou uplatňuje – moc klíčů – je mocí, kterou Kristus delegoval Svému náměstkovi.
Christ as King, St. Mark's Cathedral, Sicily
Kristus jako král v apsidě katedrály sv. Marka na Sicílii
Nepřesná představa často rozšířená mezi katolíky ohledně odluky Církve a státu tvrdí, že Církev slouží duchovnímu cíli, zatímco stát se obrací k světskému cíli. Církev vede lidi do nebe; stát se stará o lidi v jejich materiálních životech, aby mohli praktikovat ctnosti, aby se dostali do nebe.   
Kdyby měl člověk chápat tuto odluku v takovémto jejím plném rozsahu, mohl by říct, že Náš Pán je pouze Králem Církve a že stát nemá krále. To by také nepřímo znamenalo, že katolické státy nemusí uznávat Našeho Pána jako svého Krále. Takové užití je mylné. Světské státy musí svou povahou mít Našeho Pána jako svého Krále. Každý stát má povinnost uplatňovat zákony Našeho Pána Ježíše Krista, a pokud tak nečiní, je to stát v nějaké fázi vzpoury vůči svému pravému Králi.
Je možné prokázat, že Náš Pán je pravým Králem státu? Už jsme to učinili. Má právo nad všemi lidmi, kvůli Svému narození jakožto Vtělené Slovo a kvůli Svému vítězství při Spáse lidstva.
Stát tedy musí uznat katolickou Církev jako jedinou pravou a oficiální Církev. Nemůže dovolit proselytismus falešných náboženství, ačkoliv jim přiznává jejich patřičné místo ve společnosti – což není významné místo – a toleruje je, když neexistuje žádné jiné řešení. Například: Brazilský stát by se vždy měl vyhýbat povolení imigrace protestantů nebo schizmatiků do naší země.  Jestliže však neexistuje žádné jiné řešení, může ji tolerovat. Měl by se ji však vyhnout, jak jen může, protože jinak by to šlo proti královské důstojnosti Našeho Pána Ježíše Krista.
Všechny zákony státu by měly být inspirovány Církví, jako tomu bylo před Francouzskou revolucí. A skutečně, když Církev promulgovala nějaký zákon, byl v té době také aplikován ve státě, aniž by bylo potřeba jej ratifikovat. Řekněme, že by Církev stanovila nové zákony týkající se porodů, sňatků nebo výchovy: stát by je také automaticky přijal a zavedl.
Náboženské autority byly předmětem veřejné úcty a cti, protože to byly autority pravé Církve pravého Boha, který byl Králem státu.
Aby stát demonstroval svou úctu k Církvi, musí organizovat všechen občanský, kulturní i umělecký život v souladu se zákonem Našeho Pána Ježíše Krista. To je důsledek principu, že je Náš Pán Králem lidských společností.
Tyto představy jsou nám důvěrně známé, i když dnes byly všeobecně zapomenuty. Vše, co slyšíme z kazatelen nebo od progresivistických autorit, nás vede nejen k tomu, abychom zapomněli, ale také popřeli tyto principy. V důsledku toho si my katolíci zvykáme na mylnou ideu, že stát by měl být přirozeně nenáboženský a neměl by mít co do činění s Naším Pánem Ježíšem Kristem. A tak dnes vidíme, jak občanský stát neustále ignoruje a popírá Našeho Pána.
Toto je princip královské důstojnosti Našeho Pána ve dvou sférách.
Praktický důvod pro zdůrazňování těchto pravd
Jedna věc je věřit těmto pravdám teoreticky, jiná žít s trvalým vědomím, že jsou pravdivé. Vždy, když vidíme, že se královská důstojnost Našeho Pána v občanské společnosti popírá, musíme si toho být vědomí, cítit kvůli tomu žal a být pro takové popírání rozhořčení. Tato pravda v nás musí být živá, jako by byla součástí naší kůže. Měl bychom být smutní, když jsme svědky laicismu, který vstupuje do každé společenské aktivity a vede k ateismu. Měli bychom snášet život v současné společnosti jako exil, protože popírá královskou důstojnost Ježíše Krista a všechno obrací vzhůru nohama. Měli bychom vznášet neustálý vnitřní protest proti této situaci.
Jedině s takovým stavem mysli můžeme být pravými vojáky Krista Krále.
Například jdeme do brazilské soudní síně a na zdi nalezneme krucifix. Jsou dva způsoby, jak se na to dívat. Jeden je sentimentální – trochu pošetilý – kdy si člověk pomyslí: „Ach, jaká krásná věc mít tu Našeho Pána! Uplatňuje Svůj vliv nad soudci a rozsudky. Podívejte na toho soudce – jaký dobrý prorodinný muž to musí být a vždy pohlíží na Krista na kříži! A ten obhájce – kolik milostí musí dostávat díky přítomnosti Našeho Pána tady… A považte jeho [krucifixu] vliv na ty vážené členy poroty… Ach, jak krásné to je mít tu Krista!“
The crucifix is still shown in Italian court rooms
Italské soudy si také ponechávají krucifix, ale zákony urážejí Našeho Pána
Jsem přesvědčen, že toto je sentimentální a liberální způsob, jak se vyhýbat vidění reality a pravého utrpení, jež Kristus zakouší skrze popírání Své královské důstojnosti, které se děje v oné soudní síni. Realita je vlastně docela odlišná od toho, co si myslí sentimentální katolík. I když je to stále dobré mít zde krucifix, celý systém zákona a spravedlnosti naší země ignoruje Ježíše Krista. A tak střet onoho zbytku starého řádu s laicismem, který v současnosti vládne systému zákona a spravedlnosti, uráží Našeho Pána.
Proto pravý a věrný poddaný Krista Krále, pravý bojovník Krista Krále, musí stále zastávat úplné pojetí toho, co se kolem něj děje, a vidět všechno to, co popírá královskou důstojnost Našeho Pána a hořekovat nad tím. Nemá žádný užitek mít jen všeobecné abstraktní ideje, nejsou-li aplikovány na praktické situace našeho života.
Katolík, který si neosvojil postoj žalu a hořkosti, když vidí, že je dnes královská důstojnost Našeho Pána popírána, není pravým vojákem Krista Krále. Měli bychom být známí stálým zaujímáním tohoto postoje hořkého žalu, když vidíme práva Našeho Pána popírána kolem nás. Neměla by to být sterilní, akademická věc, ale mužné pobouření, které připravuje protiútok, aby věci uvedlo do svého pravého pořádku, co nejrychleji.
Když si osvojíme tento stav lidí v exilu, měli bychom se modlit k Našemu Pánu a prosit Jej, aby nám dovolil obnovit Jeho Království na zemi co nejautentičtějším a nejvznešenějším možným způsobem, tj. skrze královskou důstojnost Naší Paní. Je to Království Naší Paní, které se objevuje na horizontu, jak bylo předpovězeno ve Fatimě.
Překlad: D. Grof