Sv.
Václav: Mučednický skon a odchod na věčnost (1939)
Václav, posilněný
k ránu kratším spánkem, probudil se za svítání hlasem kostelního zvonu,
zvoucího k jitřním hodinkám. Pohlédnuv zamřížovaným oknem komnaty, uviděl
jasnící se světlo. Pozdravil jeho paprsky jako pohled do nebe.
Vstal rychle
z lůžka, říkaje ranní modlitby. Spěšně se oblékl a spěchal do chrámu.
Poklekl u oltáře.
Hluboce se poklonil Kristu Pánu a zkroušeným srdcem úpěl k Bohu, prosil za
odpuštění hříchů, modlil se za své nepřátele a pro sebe prosil, aby mu Pán
neodpíral být pomocníkem v den soužení.
Pak v tichu
sledoval jitřní zpěvy. Po dalších modlitbách a novém poručení do vůle boží
odcházel z chrámu, aby si v paláci na chvíli ještě odpočinul.
V té chvíli však
již Boleslav skrytý na dvoře hradu čekal na bratrův příchod. Když Václav vyšel
z chrámu, vykročil mu v ústrety.
Václav, spatřiv bratra,
šel k němu a objal ho bratrsky. Pravil mu: „Otec nebeský tě zachovej, bratře dobrý! Díky nezměrné mějž od Pána
svrchovaného, že velmi dobrým hostitelem byl jsi při včerejším kvasu!“ Boleslav
se zamračil, rychle vyňal meč ukrytý pod šatem a vzkřikl: „Včera podle
možnosti, dnes však bratr bratru takhle poslouží!“ A napřáhnuv meč, udeřil
rodného bratra do hlavy.
Rána však byla slabá,
sotva trochu krve vytrysklo. Hrůza, jež schvátila útočníka, oslabila jeho ruku
tak, že ani druhá rána Václavovi neublížila. Boleslav vztáhl potřetí meč, avšak
ani tentokrát bratra neusmrtil.
Statečný Václav mu nyní
meč vytrhl, a řekl jakoby s podivem: „Jak neobratně si počínáš, bratře,
chceš-li mě ranit!“
Když však viděl, že ani
nyní Boleslav nechce od vražedného úmyslu upustit, sám zamával mečem nad jeho
hlavou a pravil: „Vidíš divy boží, strůjce zločinů? Co mi nyní brání, abych
neprolil tvé krve? Hle, po právu by bylo možno krutou zhoubu obrátit na tebe,
jenže stále jsi proti právu žádal krve mé. Ale nechci, aby krev bratrova
v den soudu byla pohledávána u mne, raději snesu, aby od tebe byla
vymáhána krev má. Vezmi meč, urychli utracení, neodkládej dlouho, co má být
vykonáno!“
Vrátil bratrovi meč,
který mu před tím vyrval a krváceje na ruce, vracel se do kostela. Boleslav
rozzuřen volal na své společníky: „Kde jste? Kde jste zůstali?“
A tu se v zápětí
přiřítili spiklenci, dohonili Václava u dveří chrámových, které kněz po
bohoslužbách zavřel. Česta a Tyra srazili knížete k zemi a Hněvsa probodl
jeho srdce mečem.
Václav zalit krví klesl
a zvolal k nebesům: „V ruce tvé, Pane, odevzdávám duši svou!“
A mezitím co rozzuření
vrahové, jichž se plno k místu zločinu nahrnulo, bodali jeho tělo meči a
oštěpy, vypustil kníže Václav duši. Jeho ruka se ještě teď držela kruhu na
chrámových dveřích. Na tom však nezůstalo. Vrahové napadli i Václavovy
služebníky a pokud se nespasili útěkem, všechny je pobili.
Tělo Václavovo našel
kněz Krastěj. Položil jej před chrám a pokryl tenkou látkou.
Zdroj: České nebe – Život, utrpení i
sláva českých světců, Nakl. Jos. Vilímek, Praha, 1939, str. 101-102
Zpracoval: D. Grof
