Otázka principů: FSSPX vs. FSSP (2013)
Poznámka
REX!: Následující článek poukazuje na
některé principiální rozdíly mezi Kněžským bratrstvem sv. Pia X. (FSSPX) a
Kněžským bratrstvem sv. Petra (FSSP) s ohledem na jejich založení a
fungování. Mluví-li se v něm o FSSPX, myslí se tím FSSPX v plnosti
působící na principech svého zakladatele.
Další články přibližující mylnou
indultní mentalitu a kompromisnictví v Bratrstvu sv. Petra lze nalézt
např. zde:
***
Tento
rok 2013 znamená 25. výročí biskupských svěcení uskutečněných arcibiskupem
Lefebvrem a biskupem de Castro Mayerem. Také znamená 25. výročí založení
Bratrstva sv. Petra (FSSP) dvanácti kněžími FSSPX, kteří cítili, že již s dobrým
svědomím nemohou následovat arcibiskupa Lefebvra. Získali papežský souhlas a
pokusili se dělat to, co dělalo FSSPX.
Toto
dvojí výročí je příležitostí podívat se zpět na důvody a důsledky jejich
oddělení.
Falešný důvod: papežský souhlas
Někteří
si myslí, že jediným rozdílem je, že oni [FSSP] mají papežský souhlas a FSSPX
jej nemá. Kdyby to byla pravda, pak by tito kněží měli bývali opustit FSSPX o
mnoho let dříve, spíše v roce 1975 nebo nejpozději 1976. Skutečně už
v té době se arcibiskup Lefebvre musel rozhodnout pro zdánlivou
neposlušnost, aby pokračoval v předávání toho, co přijal, katolické Víry a
katolické liturgie všech časů navzdory bezprecedentnímu útoku proti Víře.
Vzpomeňte si na kázání při svěcení kněží v roce 1976. P. Bisig [jeden ze
zakladatelů FSSP a jeho první generální představený – pozn. překl.] žil a
skutečně dobře sloužil Církvi v FSSPX dvanáct let, tj. celé své kněžství,
než odešel. Jistě tedy souhlasil se všemi principy suplované jurisdikce
v takovémto případu nouze.
Skutečný důvod: krize Víry zesílená
skrze Assisi – odtud potřeba biskupů
Jestliže
člověk čte poselství papeže Františka pro FSSP při jejích výročí, zdá se, že
jedinou „velkou zkouškou pro Církev“
v roce 1988 bylo oddělení, pro něž FSSP dostalo „misi smíření“. Bylo to tak opravdu?
„Velkou zkouškou pro Církev“ byla
v té době – a ještě stále je – spíše krize Víry, jež se stala naléhavější
kvůli ekumenickému
setkání v Assisi v říjnu 1986. Toto setkání bylo nepochybně hlavním
důvodem pro svěcení biskupů v červnu 1988. Tváří v tvář pohoršení takové
závažnosti byl potřeba silný nápravný prostředek! Když sám papež dává takový
špatný příklad (1) – který byl poté následován mnoha biskupy – existuje potřeba
chránit věřící v jejich věrnosti Víře všech časů tím, že se jim poskytnou
biskupové, kteří nedělají kompromisy.
Bratrstvo
sv. Petra mylně tvrdí, že se těší ze stejného „protokolu“, se kterým souhlasil
i arcibiskup Lefebvre. To zjevně není pravda v prostém faktu, že asi
nejdůležitějším bodem onoho protokolu byla záruka biskupa pro FSSPX. Sám
arcibiskup Lefebvre řekl při kázání
při svěceních, že vysvěcení biskupa bylo papežem v principu
schváleno – jen praktické naplnění bylo znemožněno nekonečnými průtahy
uvalenými ze strany vatikánské byrokracie. Bratrstvo sv. Petra však nikdy
biskupa nedostalo.
Bez
dobrých biskupů však seminář nemohl formovat dobré kněze – v době svěcení
mohl světící biskup snadno říct: pokud nepřijmete to či ono, nebudete
vysvěceni.
Boj za Víru – jak může člověk mlčet
ohledně omylů Druhého vatikánského koncilu?
To,
že Bratrstvo sv. Petra nebylo vyňato z tohoto nebezpečí, je zjevné
v samotném papežově dopise k tomuto výročí: požaduje se po nich, aby
následovali směřování koncilní Konstituce
o liturgii a Katechismus katolické Církve, který zahrnuje nové nauky Druhého
vatikánského koncilu; požaduje se po nich, aby pracovali k lepšímu
pochopení a aplikaci Druhého vatikánského koncilu.
Jako by na Druhém vatikánském
koncilu a na Novus Ordo nebylo
nic špatného
Druhý
vatikánský koncil logicky vede k Assisi… a k tiché apostazi, což musel
později uznat i sám Jan Pavel II. Hlavní omyly Druhého vatikánského koncilu –
náboženská svoboda, kolegialita a ekumenismus – byly arcibiskupem Lefebvrem
odsuzovány od počátku a nadále ničí víru mnohých – tiše, ale nanejvýš účinně.
Nepočítaje mravní problémy u kléru (nejen pedofilii, homosexualitu, ale také
konkubináty a opomíjení povinností jako je povinnost zpovídat), kteréžto mravní
problémy jsou důsledkem ztráty duchovního života často kvůli světskému
směřování, jež předložil koncil, hlavním
problémem Církve dnes je ztráta Víry u věřících i kléru, možná dokonce víc u
kléru. (2)
Neschopnost
Církve účinně vzdorovat rostoucímu zlu světa má kořeny v těchto omylech
Druhého vatikánského koncilu. Je však velmi nepravděpodobné, že toto uslyšíte
od FSSP.
Katolická Víra není volitelná
Proč?
Protože Víra – pravá Víra, katolická Víra – není názorem, ale jistotou
založenou na svědectví Božím (I Jn 5:10): katolická
Víra není volitelná, ale povinná. Tato povinnost je velice jasně potvrzena
samotným Naším Pánem: „Kdo uvěří a dá se
pokřtít, spasen bude; kdo však neuvěří, bude zavržen.“ (Mk 16:16) Jakákoliv
subjektivní víra je nedostatečná: existuje potřeba objektivně pravé Víry,
katolické Víry. A omyl ve věci Víry není něčím nedůležitým, je to velice
závažné zlo, které může vést k zatracení. A lhostejnost nepřináší spásu,
je to pravá Víra, jež je počátkem spásy: „Co
žádáš od Církve Boží? Víru. Co ti dá Víra? Život věčný. Chceš-li vejít do
života, zachovávej přikázání…“ Toto je úplný počátek (tradičního) křestního
ritu, který je v novém ritu volitelný.
Žádáte
od pravé Církve pravou Víru a tato pravá Víra vás vede k věčnému životu –
a neexistuje žádná jiná cesta k věčnému životu! Protože „Bůh, Spasitel náš … chce, aby všichni lidé
byli spaseni a přišli k poznání pravdy.“ (I Tim 2:2-4) Náš Pán Ježíš
Kristus je Spasitel; přišel spasit všechny lidi; žádný člověk nemůže říct: „Nepotřebuji Ježíše Krista Spasitele.“
Žádný člověk nemůže říct: „Nechci Ježíše
Krista Spasitele.“ Bůh nám dal naši svobodu, nikoliv abychom odmítli Jeho
Zákon, ale abychom z lásky uposlechli, nikoliv abychom odmítli Jeho Syna
našeho Spasitele, ale abychom Jej přijali s láskou! Náš Pán Ježíš Kristus
není volitelný!
Náboženská
svoboda a ekumenismus podkopávají tento katolický princip, a tak podkopávají
víru milionů; první oběti jsou mezi duchovními právě proto, že vyučování omylů
je dělá prvními oběťmi těchto omylů.
Když učitelé neučí
Katolickou
Víru vyučuje katolická Církev – to znamená biskupové a papež, kteří jsou Církev
vyučující, a kněží, kteří jsou jejich pomocníky, a také rodiče vůči svým dětem
atd. Krize Víry, jíž teď Církev prochází, pochází právě od skutečnosti, že ti,
jejichž posláním je učit Víru, v tom často selhávají. (3) A tak již
v 60. letech 20. století byli rodiče zděšení, když viděli, jak se mění
katechismus, a jejich děti se už neučili správně Víru. Mezi požadavky Jeana
Madirana (4) na papeže bylo: „dejte nám
zpět katechismus!“
Jak
tedy věřící rozliší mezi naukou členů Církve vyučující, tou, která je učením
Církve, a tou, která je jejich vlastním názorem (často mylným a někdy dokonce
heretickým)?
Druhý rozdíl: pravé nebo zveličené
pojetí papežské neomylnosti
Zde
přicházíme k druhému principu, který je u kořene oddělení se FSSP od
FSSPX. Je jím zveličené pojetí neomylnosti papeže. První vatikánský koncil
definoval, že papež má zaručeno, že se nebude mýlit, kdykoliv definuje ex cathedra, a patřičně předložil čtyři
kritéria, aby se rozeznalo, kdy takové definování nastalo – a kanonické právo
moudře říká, že žádná nauka by neměla být považována za „definitivní“, pokud
jako taková není manifestovaná, tj. pokud nejsou jasně naplněna tato čtyři
kritéria. Má však papež mimo tyto případy zaručeno, že se nemýlí, kdykoliv
užívá svou autoritu, nebo existují nějaké podmínky pro správné použití autority
i pro papeže, a jaké tyto podmínky jsou?
Dilema z roku 1988: papež nebo
Tradice
V roce
1988 si každý kněz FSSPX musel vybrat mezi dvěma důležitými principy
reprezentovanými dvěma osobami, papežem Janem Pavlem II. a arcibiskupem
Lefebvrem, protože první hrozil (a pokusil se) exkomunikovat druhého. Papež Jan
Pavel II. personifikoval potřebu lnout k Petrovu nástupci (5) a arcibiskup
Lefebvre personifikoval potřebu být věrný Tradici
Církve. Zdá se mi zjevné, že všichni kněží FSSPX, včetně P. Bisiga,
v té době zastávali oba principy a chtěli se držet obou principů; žádný
z nich nechtěl schvalovat Assisi, ani být exkomunikován. Přesto se
prakticky museli rozhodnout, na které straně zůstanou.
Pascalova sázka
Některým
věřícím se tato věc zdála velice jasná – takřka skrze dar rady. Já však pokorně
uznávám, že mně to tak jasné nebylo. Vyřešil jsem toto dilema tímto konkrétním
způsobem: Uvažoval jsem tak, že na konci světa, při posledním soudu, budou jen
čtyři možnosti: buď bude Jan Pavel II. i arcibiskup Lefebvre nalevo, nebo oba
napravo, nebo první napravo a druhý nalevo, nebo druhý napravo a první nalevo!
Velice prosté – takřka matematické. Pak jsem vyloučil první možnost, přičemž
jsem si řekl, že kdyby byli oba zatracení, pak opravdu nevím, kam bych se
obrátil! V druhém případě jsem si řekl, že neexistuje žádné nebezpečí při
následování kteréhokoliv z nich a že bude lepší následovat „věrného
biskupa“, nežli papeže Assisi.
Co
se týká posledních dvou případů, řekl jsem si, že bude-li jeden nalevo a druhý
napravo, bude to arcibiskup Lefebvre napravo a Jan Pavel II. nalevo, protože je
nemožné, že by ten, který byl celý život věrný a jehož jedinou „chybou“ bylo
pokračovat v předávání toho, co přijal od Církve, byl odsouzen, zatímco papež,
který učinil tolik novot v ekumenismu a činil věci, které by zjevně byly
odsouzeny, kdyby je udělal nějaký biskup kdykoliv před Druhým vatikánským
koncilem, by měl pravdu ve svém odsudku onoho předešlého jen proto, že je
papežem! Autorita nemění dobro na zlo a zlo na dobro! Líbání koránu, jak to Jan
Pavel II. učinil, zůstává zlem, i když jej udělal papež; zastávání Víry všech
časů a zajištění jejího předávání příštím generacím zůstává dobrem, i když je
papežem zakázáno.
Fakta: proč se arcibiskup rozhodl?
Později
při sběru dokumentů pro knihu Arcibiskup
Lefebvre a Vatikán, se důvody pro arcibiskupa staly dokumentovanější a
jasnější. Na jedné straně byl muž, který měl starost o čistotu Víry a její
věrné předávání, na druhé straně byli lidé, kteří – ačkoliv neměli argumenty,
aby jej odmítli – užívali své mocenské postavení k dalším a dalším
odkladům… dokud by neumřel.
V protokolu
z 5. května [1988] mu skutečně zaručili právo vysvětit biskupa, když však
6. května požádal, aby toto dobré rozhodnutí bylo konkrétně naplněno tím, že se
určí datum bez dalších odkladů a určí se definitivní kandidát, bylo za 24 dní
skutečně dáno datum pro svěcení (15. srpna, což bylo již šest týdnů po krajní
lhůtě stanovené na 30. června, jak to zmínil), v této odpovědi však byl
požádán, aby navrhnul nové kandidáty: nyní mu byl dán čas na přípravu dalšího „terna“ (seznamu tří kandidátů) a čas pro
Řím, aby jej zúřadoval. Už však nezbývalo dost času pro navrhované datum 15.
srpna 1988, což tedy znamenalo: „Dáváme
vám datum, ale dobře víme, že je to nemožné datum, a bude muset být dále
posunuto!“
To
opravdu nebylo čestné, protože jestliže měli námitky vůči jménům, jež již
předložil, měli mnoho měsíců říct mu to před Protokolem! Datum svěcení předtím
již mnohokrát posunul (30. červen byl čtvrtým datem), a už prostě tu hru dál
nehrál. Jejich přání jenom jej [datum] posunout… dokud [arcibiskup Lefebvre]
nezemře, bylo příliš jasné a nikoliv čestné.
Ale co papež?
Takřka
se zdá, že někteří v FSSP by si z motu
proprio Ecclesia_Dei Adflicta
učinili definici dogmatu, neomylný výrok! To z mnoha důvodů nedává smysl.
Zaprvé
proto, že neexistuje žádný zvláštní bod víry nebo mravů, který je tímto motu proprio definován: nikde neříká: „jestliže někdo řekne to a to, budiž proklet
– a protože arcibiskup Lefebvre to řekl, budiž proklet.“
Zadruhé,
jestliže někdo říká, že to, co je „definováno“ je, že arcibiskup Lefebvre je
exkomunikován, pak pro ty, kteří s tím nesouhlasí, neexistuje žádný postih,
a tudíž to neukládá povinnost souhlasit s takovým soudem a nenaplňuje
čtvrtou podmínku Prvního vatikánského koncilu.
Zatřetí,
protože to naprosto ignoruje stav nouze, jehož se arcibiskup Lefebvre výslovně
dovolával: žádný řádný soud nějakého soudce nemůže ignorovat obhajobu; to je
prostě proti spravedlnosti. Začtvrté, kdyby se o takovou „definici“ jednalo,
žádná římská univerzita by nikdy nedovolila P.
Murraymu prezentovat případ argumentující proti. A člověk by snadno
mohl představit více důvodů.
Autentické Magisterium?
Není
však papež také někdy neomylný při výkonu svého řádného Magisteria?
Někdy
ano, ale kdy? Co je kritériem neomylnosti řádného Magisteria? Při odpovědi na
tuto otázku musí být člověk opatrný. Zde skutečně nalézáme moderní zveličování
neomylnosti papeže obvyklé mezi mnoha konzervativci a jež je jaksi u kořene
„hermeneutiky kontinuity“ papeže Benedikta XVI.
Takto
k onomu zveličení došli: zavádějí nový pojem a hovoří o „autentickém
Magisteriu“, které by bylo pod mimořádnými
definicemi ve smyslu Prvního vatikánského koncilu, a které vůbec nedovolují
zpochybnit. A celý Druhý vatikánský koncil a také mnoho dokumentů moderního
Magisteria zařazují do této kategorie.
Člověk
by mohl přijmout pojem „autentického“ Magisteria v tom smyslu, že mezi akty
biskupů – a papežů – existují některé velmi obyčejné (dopisy jednotlivcům,
kázání…) a jiné formálnější události (např. encykliky všem biskupům světa,
pastorační dopisy nějakého biskupa pro celou jeho diecézi, synody biskupů,
koncily), které jsou nepochybně závažnější, a tudíž by mohli být nazývány
„autentické“. V tomto smyslu by člověk mohl říct, že Druhý vatikánský
koncil je částí „autentického“ Magisteria. Takové Magisterium by však stále
bylo podmnožinou „řádného Magisteria“ a podmíněné
týmiž základními kritérii.
Tvrdit
však, že celé toto autentické Magisterium je neomylné, není tradiční naukou.
Magisterium versus prohlášení
Církev
rozlišovala mezi mimořádným a řádným Magisteriem. Avšak přesné termíny
Prvního vatikánského koncilu jsou, že máme „věřit
též pevnou Vírou vše, co je obsaženo v Božím slově psaném i předávaném a
co Církev předkládá k věření jako Bohem zjevené buď formou slavnostního
prohlášení, nebo formou řádného a univerzálního
Magisteria.“ (Denzinger [Dz.] 1792). V kontrastu k „řádnému Magisteriu“
jsou slavnostní prohlášení často konstruována jako „mimořádné“ Magisterium.
Všimněte si však, že tento (První vatikánský) koncil nehovoří o „Magisteriu“,
ale spíše o „prohlášení“.
A
skutečně existuje podstatný rozdíl mezi prohlášením [rozsudkem] (aktem soudce)
a Magisteriem (aktem učitele/magistra).
Soudce pečlivě zvažuje každé slovo rozsudku, jejž chce mít stručný a jasný, jak
je to jen možné, vyhlásí svůj rozsudek jednou a neopakuje se. Naopak učitel,
který by se neopakoval, by nebyl dobrým učitelem! Učitel vysvětluje, objasňuje,
rozvíjí, vykládá mnoha způsoby tutéž pravdu, dívá se na ní z každé strany,
dává příklady atd. To, co pronikne do mysli studentů, je to, co je společné
v těchto všech slovech jejich učitele: proto je opakování (takřka)
podstatou učení (přinejmenším pro lidi po pádu [Adama a Evy], se zraněním
nevědomosti).
Slavnostní prohlášení
Proti
rozsudku nižšího soudu se lze odvolat k vyššímu soudu, ale proti rozsudku
Nejvyššího soudu se nelze odvolat. V Církvi Náš Pán Ježíš Kristus udělil
výsadu neomylnosti Svému náměstkovi na zemi, když „svazuje a rozvazuje“, tj. když konečným způsobem soudí. Zdá se
důležité jasně chápat, že neomylnost, jak je definovaná Prvním vatikánským
koncilem se aplikuje na takové rozsudky, tj.
konečné rozsudky Nejvyššího soudce na zemi (náměstka Nejvyššího soudce
v nebi).
Ne
každý rozsudek soudce je konečným rozsudkem; tentýž soudce může vynést řádné
rozsudky nebo slavnostní rozsudky – pouze ty konečné jsou neomylné. Neomylnost
se vztahuje na slavnostní výroky
nejvyššího soudce na zemi, nikoliv na každé slovo a úvahu, jež učiní před
vynesením svého rozsudku. Koncil je typickým případem slavnostnosti, ale není-li na takovém koncilu žádný výrok, pak zde
není žádná neomylnost. Tudíž díky faktu, že Druhý vatikánský koncil nechtěl
kohokoliv odsoudit a nevynesl jakýkoliv výrok, nebyl neomylný.
Také
skutečnost snížení standardů (6)
objasňuje, že člověk nezamýšlí vyslovit nejvyšší výrok, který by zavázal Církev
až do konce časů – rozsudky jsou skutečně akty moudrosti a člověk nemůže mít nízké standardy moudrosti pro nejvyšší rozsudek. Neomylné výroky jsou
nezměnitelné „ex sese“ říká První
vatikánský koncil (Dz. 1839), tj. samy ze sebe, nezávisle na jiných
prohlášeních.
Řádné Magisterium
Prohlášení
řádného Magisteria naopak nejsou neomylná ex
sese: právě proto, že patří do povahy učení (magisteria) zahrnovat
opakování. Je to tedy shoda v učení – quod
ab omnibus, quod ubique, quod semper – to, co bylo učeno všemi, všude a
vždy – to je kritériem pravdy pro řádné
Magisterium. Nejzákladnějším hlediskem je zde ono „vždy“: učení Církve je
skutečně pravdou natolik, nakolik je pokračováním učení Našeho Pána Ježíše
Krista, apoštolů a jejich nástupců: pochází-li od Krista, pak je pravdivé;
nepochází-li od Krista, pak nepatří do učení Církve! Novota vždy byla znamením hereze. To neznamená, že vše musí být
výslovně v Evangeliu; skutečně existuje legitimní vývoj nauky, ale je to
od implicitního k explicitnímu, tj. odkrýváním bohatství obsaženého
v pokladu Víry – nikoliv jeho měněním.
Správnou
vírou je „zastávat to, co se zastávalo od
chvíle, kdy byla založena Kristova Církev, to, co bylo přijato od Otců, to, co
bylo předáno jejich nástupcům.“ (8) Sv. Pavel to nádherně shrnuje jedním
slovem: „Tak smýšlej o nás každý jako o
služebnících Kristových a správcích tajemství Božích! Tu však se žádá od
správců, aby každý byl shledán věrný.“ (I Kor. 4:1-2)
Věrnost
je tedy jednou vlastností, jíž vyžaduje od služebníků Krista, tj. kněží, biskupů
a především všech papežů; tato věrnost může být shrnuta těmito dalšími slovy
sv. Pavla: „Především jsem vám totiž
podal to, co jsem také přijal – tradidi quod et accepi“ (I Kor. 15:3) Když
to papež činí, když to biskupové činí, pak jsou součástí onoho řádného a univerzálního Magisteria, jež učí Víru
neomylně – nikoliv, že jejich individuální prohlášení samotné (ex sese) je neomylné, ale že jejich obecná shoda s tím, co se vždy v Církvi
učilo, je znakem jeho Božího původu, a tudíž neomylnosti.
Kritériem je věrnost
A
tak může člověk říct, že věrnost je
kritériem řádného a univerzálního Magisteria: člověk pozná, že to, co
nějaký papež říká, co nějaký biskup říká, patří do onoho řádného a
univerzálního Magisteria, když vidí, že věrně předává to, co přijal. Naopak,
když je jasné, že to, co nějaký prelát učí, je novota, pak je tedy jasné, že
„nezapadá“ do univerzálního (v čase a prostoru) Magisteria; hovoří sám za sebe,
ne z toho, co přijal od Krista.
Zavést
„autentické Magisterium“, které by již
nepotřebovalo být „věrné“, které by již nepotřebovalo být v kontinuitě
s minulým Magisterium, a vyžadovalo si plný souhlas od věřících, je samo o
sobě novotou. Předstírat, že toto Magisterium je nutně v kontinuitě, bez
ohledu na to, co říká, je omyl
„hermeneutiky kontinuity“, jako by kontinuita byla automatickým
důsledkem jeho autenticity, a nikoliv
předběžnou podmínkou požadovanou pro jeho autenticitu.
FSSPX vs. FSSP: pravdivé versus mylné
pojetí Magisteria
Zdá
se mi, že toto zveličení neomylnosti papeže je v jádru rozdílu mezi FSSP a
FSSPX. Podle FSSP se papež nemohl mýlit, když exkomunikoval arcibiskupa
Lefebvra. Podle FSSPX měl arcibiskup Lefebvre pravdu při „předávání toho, co přijal“, včetně samotného svého episkopátu, aby
zajistil věrné předávání katolické Víry, když „bez této Víry nemůže být nikdo ospravedlněn.“ (9)
Věrnost je principem FSSPX
Tento
velký princip věrnosti je vlastním
principem Bratrstva sv. Pia X., věrnosti víře všech časů, věrnosti liturgii
všech časů, věrnosti, víře světců, věrnosti mši světců, věrnosti mravům světců,
věrnosti Církvi! To byl hlavní princip celého života arcibiskupa Lefebvra: „tradidi quod et accepi – předal jsem, co
jsem přijal.“ Máme naději, že obdrží slibovanou odměnu: „Služebníku dobrý a věrný! … Vejdi
v radost svého pána!“ (Mt. 25:21, 23)
Kéž
nám všem nejvěrnější Panna Maria pomůže zůstat „věrnými až do smrti“, abychom obdrželi korunu života. (Zj 2:10)!
Poznámky
1) Dokonce
i P. Bisig v roce 1986 nesouhlasil s Assisi. Každý musí uznat, že
kdyby nějaký biskup udělal takové setkání o padesát let dříve, byl by zcela
jistě odsouzen (Mortalium Animos byla [zveřejněna] jen před 58 lety). Stává se
zlo dobrem, když jej učiní papež? Papež nevytváří dobro a zlo; jeho posláním je
učit to, co je dobré, posuzovat to, ale neměnit to! Jak by mohl kterýkoliv
katolík ospravedlnit Buddhu na katolických oltářích? Přesto dal papež
v Assisi buddhistům katolický kostel, aby si konali svou bohoslužbu! To je
důsledkem toho, když se Kristův náměstek postaví na stejnou úroveň jako
zástupci všech druhů falešných náboženství. Toto je nejtěžší hřích proti
prvnímu přikázání.
Člověk ale u Bratrstva
sv. Petra sotva nalezne kritiku setkání v Assisi v roce 1986, ani
velmi nebezpečných oficiálních prohlášení, jež jsou ze strany církevních
hierarchů, dokonce i papežů, dnes tak obvyklé., jako např. „máme stejného Boha jako muslimové; Starý
zákon je stále platným prostředkem spásy pro Židy“ atd.
2)
Sám Scott Hahn – který nemůže být obviněn, že je
tradiční katolík – zmiňuje „katolíky,
kteří opustili svou Víru, ale nevzdali se svého mocenského postavení.“ Rome, Sweet Home, str. 119-120
3)
Mají větší starost o „nezaměstnanost mládeže a osamělost starých lidí“, což pro ně je „nejvážnější zlo, jež dnes postihuje svět“.
Viz rozhovor papeže Františka pro La Repubblica, 1.10.2013
4)
Pan Jean Madiran byl pracovníkem první hodiny,
zakladatelem časopisu Itineraires, který od 50. let 20. století bojoval dobrý
boj a hájil Víru proti progresivistům! V jeho časopise byla poprvé
zveřejněna Deklarace
arcibiskupa Lefebvra z 21. listopadu 1974.
5)
Všimněte si, že dokonce i během a po biskupských
svěceních se arcibiskup Lefebvre i Bratrstvo sv. Pia X. drželi tohoto principu
a nadále odmítali
sedesvakantismus ve všech jeho formách; my však také se sv. Tomášem
zastáváme názor, že člověk může uznávat držení autority, a přesto odporovat
zneužití této autority … Viz Ia IIae, q. 64 a. 1, IIa IIae q 104 a. 5).
6)
Např. v případě nových kanonizací, kde se zřekli
požadavků na zázraky.
7)
Sv. Vincenc Lerinský, Commonitorium, 2, 6.
8)
Viz sv. Augustin, De
peccatorum meritis et remissione, II 6.12.
9)
Tridentský koncil
Zdroj: SSPX USA
Překlad: D. Grof
