Životní
aukce (2017)
Kázání P. Martina Fuchse v Praze
1. ledna 2017
***
Drazí bratři!
Daleko od shonu světa,
hluboko ve středu Austrálie, žili na osamělé farmě jeden otec a jeho syn, kteří
měli velké zalíbení jeden v druhém. Vlastnili velkou uměleckou sbírku,
kterou společně shromáždili během mnoha let. Velmi je těšilo vyhledávat další
vybraná umělecká díla a přidávat je do své sbírky. Zatím krášlily zdi
farmářského domu vzácné malby od Picassa, Van Gogha, Rembrandta a dalších proslulých
umělců. Tento postarší muž, vdovec, s uspokojením pozoroval, jak se jeho
jediné dítě v průběhu času stalo zkušeným sběratelem umění. Otec byl velmi
hrdý na vycvičené oko a prozíravý obchodní cit, jež jeho syn prokazoval, když
jednal s jinými sběrateli umění po celém světě.
Na počátku zimy vypukla
v zemi strašlivá válka a tento mladý muž opustil dům svého otce, aby
sloužil svému lidu. Již o pár týdnu později jeho otec obdržel telegram, který
mu říkal, že jeho milovaný syn je nezvěstný v bitvě. Znepokojený farmář
čekal na další zprávy a zároveň se obával, že svého syna již nikdy znovu
neuvidí. O něco později se jeho obavy potvrdily. Mladý muž byl zabit, když
přenášel zraněného spolubojovníka k lékaři. Tyto zprávy starého muže
zasáhly. Před příchodem Vánoc hluboce truchlil a byl plný žalu
z osamocení. Štěstí dřívějších časů Vánoc, času, na který se on a jeho syn
vždy těšili s radostí, již nikdy znovu nenaplnilo jeho dům.
Ráno na Hod Boží vánoční
probudilo skleslého starého muže důrazné klepání na dveře. Když otevřel,
pozdravil jej voják, který ve svých rukách nesl velký balík a který se
představil následujícími slovy: „Byl jsem přítelem vašeho syna. Jsem ten, jehož
život zachránil, než umřel. Mohu na pár minut dál? Rád bych vám něco ukázal.“
Voják mu pak vyprávěl o nadšení svého přítele, když každému vyprávěl o své
vášni pro umění, a tím spíše o vášni svého otce. „Já sám jsem umělec, pravda
neznámý, ale zaníceně maluji pro vlastní zálibu,“ řekl ten voják, „a rád bych
vám dal toto.“ Starý muž ihned otevřel balík – stěží věřil svým očím, ale byl
to portrét jeho syna. Ačkoliv by jej umělecký svět nikdy nepovažoval za
vynikající dílo, představoval tento portrét tvář jeho milovaného syna
v úchvatných detailech. Starý muž, hluboce pohnutý, poděkoval tomu vojákovi
a slíbil pověsit tento obraz nad svůj krb. Když voják odešel, starý muž se hned
dal do díla. Musel sundat některé nejdrahocennější obrazy z místa, kde je
nejraději vídal. Pak si sedl do svého křesla a strávil takřka celé Vánoce
díváním se na portrét svého syna.
Během následujících týdnů
se starý muž znovu a znovu utěšoval myšlenkou: „Ačkoliv můj syn již nežije,
nikdy nebude zapomenut všemi těmi, kteří s ním kdysi byli
v kontaktu.“ Jak se otec dozvěděl později, jeho syn zachránil nejen toho
malíře, ale i mnoho zraněných vojáků před tím, než smrtící kulka ukončila jeho
život. Když se starý muž dozvěděl o odvaze a užitečnosti svého syna, byl
naplněn otcovskou pýchou a pokojem, který pomalu začínal tišit jeho bolest.
Portrét jeho syna se stal jeho nejdrahocennějším klenotem a zastínil pozornost,
kterou dříve věnoval jiným portrétům, ačkoliv muzea po celém světě by dychtila
získat právě ty.
Také řekl všem svým
sousedům v bezmezném nadšení, že toto byl nejbáječnější dárek, který kdy
dostal.
Během následujícího jara
starý muž natolik onemocněl, že po krátké době umřel. Sběratelé umění po celém
světě byli z této novinky velice vzrušení! Nyní viděli možnost získat
vybrané rarity. Nikdo z nich se nezabýval myšlenkami na tragický osud
jediného syna tohoto starého muže; měli zájem jen o nadcházející aukci. Podle
poslední vůle starého muže se aukce všech obrazů neměla odehrát ihned, ale až o
příštím Božím Hodu vánočním, v týž den, kdy kdysi obdržel svůj
nejbáječnější dárek. Nakonec tento den nadešel a bohatí sběratelé umění
z celého světa doufali, že si koupí některé z úžasných uměleckých
pokladů, jež by jim mnozí další záviděli.
Aukce začala. Mezi lidmi,
kteří přicestovali z daleka, bylo naprosté ticho. S kterým pokladem
tento zvláštní den může začít? K velkému zklamání všech expertů na umění
však první obraz, který byl vložen do aukce, pro ně neměl naprosto žádnou cenu.
Byl to portrét onoho syna. Dražitel požádal o první nabídku, shromáždění však
mlčelo. Reagoval tím, že učinil neobvykle nízkou nabídku: „Kdo začne
s nabídkou 100 dolarů?“
Opět uplynulo několik
minut ticha. Nikdo se nepohnul. Nakonec se z nejzazší části místnosti
ozval hlas: „Komu záleží na tomto obraze? Je to jen nepříliš umělecký portrét
farmářova syna. Zapomeňme na něj a začněme se skutečnými obrazy!“ Druzí
sběratelé umění s ním hlasitě souhlasili. „Ne, tento portrét musí být
prodán jako první,“ odpověděl rezolutně dražitel. „Kdo si tedy vezme syna?“
Po jistém váhání
odpověděl zemědělský dělník, který byl po mnoho let zaměstnán zesnulým starým
mužem: „Nechal byste mi nakonec ten obraz za deset dolarů? To je veškerá
hotovost, kterou mám. Znal jsem toho chlapce velmi dobře a jeho portrét by pro
mě byl skvělou upomínkou.“ – „Nabídne někdo víc?,“ zavolal dražitel do
nechápajícího davu. Po několika minutách ticha pokračoval obvyklou formulí: „deset
dolarů poprvé, deset dolarů podruhé, deset dolarů potřetí!“. Kladívko dopadlo a
portrét byl prodán zemědělskému dělníkovi.
Potlesk naplnil místnost
a vzrušený hlas se dožadoval: „Můžeme nyní konečně začít podávat své nabídky na
skutečné poklady?“ Ale dražitel se podíval na obecenstvo a prohlásil, že aukce
je již skončena.
Nevěřícný údiv zadusil
každý zvuk v síni. První z přítomných osob, která znovu nabyla hlas,
se zeptala: „Co myslíte tím: ´Je skončena´? Nejeli jsme takovou dlouhou cestu
do této pusté divočiny, abychom si koupili portrét syna nějakého starého
farmáře.“
Ukázal na galerii: „Co se
stane se všemi těmito zbývajícími uměleckými díly. Jsou to milionové hodnoty!
Žádám, abyste pokračoval v aukci!“
Dražitel reagoval
nesmírně chladným způsobem: „Je to velmi prosté! Byla to vůle otce: ´Kdokoli si
vezme syna, dostane navíc všechno ostatní.´“
Drazí bratři!
Není to v duchovní
oblasti totéž? Jestliže vždy s sebou neseme portrét syna, máme vše,
vlastníme vše, dokonce i jestliže nevlastníme nic, pak nám patří nebe na zemi.
Kristus se vtělil, aby
z nás učinil děti Boží, abychom měli podíl na jeho Božím životě. Nejsme
jen nazýváni Božími dětmi, my jsme jeho děti.
Nebeský Otec v nás
vidí svého syna, jestliže v sobě neseme tento portrét. Svět chce odlišné obrazy.
Svět považuje za drahocenné poklady odlišné obrazy, ale přehlíží opravdový
poklad. Lidé přicházejí z dalekých míst, aby si koupili tyto jiné obrazy,
a činí mnoho obětí, aby je viděli a vlastnili je.
Jestliže neseme portrét
syna ve chvíli své smrti, jsme nejšťastnějšími lidmi. Tento portrét můžeme
dostat tak snadno, dokonce za něj nemusíme utratit ani deset dolarů.
Tento portrét máme,
jestliže patříme do tajemného těla Církve.
Tak tomu je
v případě, že
- jsme pokřtění a jsme ve
stavu milosti
„ Ježíš odpověděl:
„Vpravdě, vpravdě pravím ti: Nenarodí-li se kdo znova z vody a z Ducha
[svatého], nemůže vejíti do království Božího.“ (Jn 3, 5)
-
máme pravou víru
„Jděte do celého světa a kažte evangelium
všemu stvoření! Kdo uvěří a dá se pokřtíti, spasen bude; kdo však neuvěří, bude
zavržen.“ (Mk 16, 15-16)
-
jsme spojení s hierarchií katolické Církve.
„Ty
jsi Petr (to jest skála), a na té skále založím svou Církev, a pekelné brány ji
nepřemohou. A tobě dám klíče od království nebeského.“ (Mt 16, 18-19)
Usilujme si zachovat
tento portrét po celý tento rok tím, že budeme činit pokání, jestliže zhřešíme,
vyzpovídáme se, jakmile máme příležitost, a vyhneme se další příležitosti
hřešit.
Amen
Překlad: D. Grof
