Nepozorovaný teologický posun (2016)
22. prosince
2016
P. Curzio Nitoglia
P. Curzio Nitoglia je italský kněz, který studoval
v semináři v Écône a byl vysvěcen Msgr. Lefebvrem v roce 1984.
Několik let těsně spolupracoval s P. Francescem Puttim, zakladatelem
protimodernistického časopisu Sí Sí No No, a nyní je kaplanem Učedníků
Večeřadla ve Velletri, což je tradicionalistické společenství založené Domem
Puttim, které bylo až do krize v roce 2012 svázané s FSSPX.
***
Vážnost současné situace: od dialogu k dohodě
Dnes jsme
svědky nejnovějšího ultramodernistického útoku proti tradicionalistům, a to
skrze past „dialogu“ (1), kdy se po neuváženém a takřka bezděčném přijetí
teologické změny, která je pomýlená a lehkovážná, dochází k soužití.
Zvláště
papež Bergoglio vede více méně utajenou psychologickou válku proti
tradicionalistům, která má za cíl nikoliv zničit, ale postupně oslabit jejich
odpor vůči modernistickým (1900-1950), neomodernistickým (1950-2013) a
ultramodernistickým (2013-2016) omylům.
Otupělost a pasivita dobra
U mnoha
tradicionalistů si povšimnete stavu oslabeného myšlení se sklonem k tomu
„nechat to být“, pasivity, která vede k váhání, poddávání se, tichým
ústupkům a bohužel ke konečnému pasivnímu a nepřímému podvolení se, takže,
abychom parafrázovali Benedetta Croceho, můžeme říct: „nemůžeme říct, že
nemodernizujeme“ nebo „my všichni skrytě a tiše modernizujeme“ (Rahner a
Schillebeeckx).
Bergogliovská teologická manipulace
Bergogliovská
taktika proti tradicionalistům je nejprve taktikou ryzího „hovoru“, diskuze, porozumění
si, poznávání jeden druhého, setkávání se, dokonce aniž by se došlo teoretické
či výslovné psané dohody. Marxismus, zvláště jeho eurokomunistická verze
(Gramsci, Bloch, Togliatti a Berlinguer) využívala se značným úspěchem tuto taktiku
proti „bláhově dospělým“ katolíkům, kteří si nevšimli, že podstupují
psychologickou manipulaci ze strany marxistů; Bergoglio tedy nechce, aby si
tradicionalisté všimli, že jsou teologicky manipulováni a zaváděni
k modernismu.
Tradicionalisté
v zákopech si jistě uvědomují, i když neurčitě, že pokračuje evoluce,
teologický přechod. Klamou se však, když si myslí, že toto je skutečně
dobrovolný a neškodný přechod, skutečně prohloubení, patřičné dozrávání, i když
je to s pomocí tohoto „pěkného a šlechetného subjektu“, totiž „modernismu
s lidskou tváří Bergoglia“, jemuž nemůžete říct ne, který však brzy sejme
svou masku a učiní z nich ze všech otroky „snůšky všech herezí“, jako to
činí ďábel, když nás svádí pod zevnějškem dobra, celý oblečen jako anděl světla.
Tento způsob jednání a toho, že jsme manipulováni, nazývám „nepozorovaným
teologickým posunem“, skrze nějž přecházíme od tradice k modernismu.
Přirozená reakce na modernistickou nereálnost a skryté
přesvědčování
Protože
přirozené zdravé uvažování a zdravý rozum naší objektivní lidské povahy
představuje jistý odpor vůči subjektivistické a nerealistické nauce
modernistického kantismu (podle nějž je to „já“, které vytváří realitu), vyhýbá
se modernismus spolu s Františkem výslovnému přesvědčování tradicionalistů
(vyhýbá se psanému a podepsanému protokolu o kapitulaci a přijetí Druhého
vatikánského koncilu a Novus Ordo mše) a odstartoval taktiku skrytého
přesvědčování, která není nic nového. Byla použita již ďáblem v ráji, když
v podobě hada řekl Evě, že když sní zakázané ovoce, nezemře, ale bude jako
„bůh“ a bude znát dobro a zlo (Gen. III, 5).
Ale ty
katolíky, kteří jsou pevně protimodernističtí, a nejsou ochotní k dialogu
a kompromisu, se budou snažit marginalizovat, dezorganizovat, vzít jim odvahu a
umlčet je skrze orwellovskou „psycho-klerikální policii“.
„Nepřátelská pátá kolona“
„Nepřátelská
pátá kolona“ se, i když pod zevnějškem toho, že „projevuje sympatie“,
infiltrovala do tradicionalistického světa, který jednoho dne ukázal jistého
ducha ledabylosti a bezstarostného optimismu pokud jde o krizi, která postihuje
církevní oblast a celý svět, a vyvíjí na něj skrytě „modernizující“ vliv tak,
aby výměnou za „mísu šošovice“ („kanonickou dohodu“ a „“plné společenství“)
přijal dobro Druhého vatikánského koncilu, mši Pavla VI. a nové náboženství
holocaustu; připomínám – dle hermeneutiky kontinuity – že ve světle Tradice.
„Pátá kolona“ je mnohem efektivnější, když sebe samu prezentuje jako zdánlivě
protimodernistickou.
Od rezignace k selhání
Všechno
tohle „umrtvilo“ většinu tradicionalistického světa, který má složené ruce a je
poslušně nakloněný tomu, aby nestál v cestě modernistům, kteří v tuto
chvíli postupují pomalu, aby nevyvolali úlek a odezvu. Od rezignace člověk
postupuje k mírně příznivému očekávání a pak k plným sympatiím,
sympatiím k „modernistovi s lidskou tváří“, dokud člověk nedospěje
k praktické spolupráci a nakonec přijetí přinejmenším nepřímo vyjádřených
principů, které byly dříve považovány za nepřijatelné. „Nemo repente fit pessimus.“ [Nikdo se nestane špatným náhle.]
Od tohoto stavu
netečnosti a rezignace nevědomě přecházíme k „nepozorovanému teologickému
posunu“. To je smutná realita naší doby „Velké apostaze“, v níž jen
všemohoucnost Boží může zachránit situaci ukrácením zkoušek (viz Mt. XXIV,
15-35).
Můžete
prohrát bitvu a být poraženi zlým nepřítelem, nikdo by však nikdy neměl klekat
před zlým dočasným vítězem, aby od něj dostal „falešný pardon“ (Msgr. Antonio
de Castro Mayer), jenž nám umožňuje život, který však přinejmenším předpokládá
praktické zřeknutí se našich zásad, abychom se vyhnuli vyloučení a
exkomunikaci, tj. odloučení od moderního světa, které není trestem, ale
milostí, protože toto „pronásledování“ je nejvyšší blažeností, jak učil Ježíš
v Kázání na hoře (Mt. V, 3-12).
Nutnost teologických disputací
Když se pod
zástěrkou opatrnosti, která je vlastně „opatrností tělesnou“ vzdáte debaty nebo
teologické disputace k vyvrácení omylů a prokázání pravdy, dopouštíte se
naukové krádeže, jinak řečeno, kradete pravdu, kterou nám Bůh nadpřirozeně
zjevil a kterou lidský rozum může přirozeně pochopit. Je skrytá a nemůže být
dána těm, kteří jsou lační po pravdě a spravedlnosti. Rovná se to zakopání „hřiven“,
které nám Pán dal. Církev, po vzoru Ježíše, který káral farizeje, vždy bojovala
proti falešným filozofickým a teologickým systémům, které se ve všech epochách
lidských dějin objevovaly. Když se setkáme s omylem proneseným veřejně,
znamená mlčení souhlas.
Utopie „ráje na zemi“
Naturalisté
věřili, že člověk je od přirozenosti dobrý, bez dědičného hříchu. Dnešní
neomodernistický antropocentrismus se vrací ke „kultu člověka“. Bohužel,
někteří tradicionalisté jsou touto lidskou utopií svedeni. Věří, že nyní
s Františkem na vrcholu je Vatikán veden „člověkem dobré vůle“, a tak
s ním můžete zavést jistý druh soužití, společný pokojný život,
v němž se neshody překonávají bez boje skrze „nevědomé potlačování“, skrze
dialog, skrze setkání a „porozumění si“. To je duch anarchistického a
sentimentálního utopismu, připravený pro republiku a univerzální chrám, který
zednáři chtějí po 68 let od Druhého vatikánského koncilu.
Heslem
svobodných zednářů a diskutujících modernistů (viz Jan XXIII.) je následující: „musíme
hledat, co nás spojuje, a ne, co nás rozděluje. Namísto toho Pius XII., když
zavrhoval modernismus, učil: „Avšak
nejeden z těchto nerozumných horlivců pro „irenismus“ považuje za překážky
k obnovení bratrské jednoty i samotné zákony, ustanovení a principy
zavedené samotným Kristem a od něho pocházející, anebo to, co slouží za hradby
a opory neporušenosti víry. Je pravda, že kdyby byly strženy, všichni by se
sice spojili, ale toliko ke všeobecné zkáze.“ (Encyklika Humani Generis, 11,
12. srpna 1950) Tato iluze nebo mylná představa vyjít s ekumenismem,
dialogem, experimentováním, „porozuměním si“, všeobecnou spoluprací, otevírá
cestu irenismu, subjektivistickému relativismu a novému světovému řádu.
Ve
skutečnosti takové zanícení dosáhnout všeobecného a globálního souladu vede
k touze umenšit důležitost hodnoty odlišností mezi lidmi a náboženstvími
(např. islám a judaismus, s nimiž vede dialog jakožto
s monoteistickými náboženstvími a ignoruje jejich popírání Boží Trojice a
Božství Krista, přičemž to obojí je dvěma hlavními pravdami křesťanské víry). A
tak budou relativizovat hodnotu všech názorů, jistot a dogmat a skončí
optimismem a v důsledku toho popíráním pravdy a ignorováním objektivního
omylu. To je emocionální a sentimentální stav, jistý druh mátožnosti zdravého
rozumu, typický pro postmoderní éru, jejž modernismus využívá, aby nás vedl
k relativismu a k absolutnímu irenismu, snění o „ráji na zemi“,
v němž všichni myslí a jednají dobře a v jednotě.
Modernistický
nebo „semikonzervativní“ utopista začíná považovat zlo, omyl, boj a utrpení za
něco absurdního, co musí být z tohoto světa odstraněno. Tímto způsobem
ztrácíme ze zřetele nadpřirozený život a skutečnost, že život na zemi je jen
zkouškou zamýšlenou pro nás, abychom si zasloužili ráj skrze boj a
pronásledování pro pravdu. Naivní a neurčitě nebo skrytě utopický
tradicionalista tedy začíná hovořit, setkávat se a smiřovat se s „modernistou
s lidskou tváří“, což nakonec, otevřelo dveře domu stejně, jako to udělal
vlk v „červené karkulce“
Bohužel
irenista/tradicionalista, unáhlený a nedůtklivý jako každý utopista,
nenaslouchá rozumu nebo radám, a běsní proti komukoliv, kdo se mu snaží
zabránit, aby neupadl do pasti „nepozorovaného teologického posunu“, a tak jako
Pinocchio, který rozmáčknul cvrčka Jiminyho [V pohádce Pinocchiova
dobrodružství je tento cvrček jeho svědomím a rádcem. – pozn. překl.], upadá za
oběť sám sobě a „modernistovi s lidskou tváří“.
Zde si
uvědomujeme hegeliánskou dialektiku (teze / antiteze / syntéze) mezi dvěma
protikladnými a odporujícími si tezemi, která nerozlišuje mylnou tezi, ale
namísto toho dochází k nové tezi, jíž následně odporuje další, jen aby
povstala nová syntéza, skrze níž neustále, trvale a na neurčito žijete
v evoluci přirozené pravdy a zjeveného dogmatu. Krátce řečeno, je to
znamení trvalého duševního šílenství.
V náboženství
je dnes skutečně nebezpečím relativismus, který je nyní rozbujelý a
všudypřítomný, což bylo hrozbou od Jana XXIII. po Františka s „motus in fine velocior“ [časem, jenž se v době
krize zrychluje], zvláště v katolicismu. Skutečný věrný katolík a
antimodernista musí bojovat zvláště proti tomuto pacifistickému irenismu, který
paralyzuje svědomí a snižuje čistotu víry, která musí být zachována nedotčená,
protože popření jediného článku nebo dogmatu víry má za následek její úplnou
ztrátu.
Vztyčte bašty
Musíme
zachovat nedotčený a čistý smysl naší víry, aby nikdo nebyl na jakýchkoliv
pochybách ohledně toho, co nás rozděluje dogmaticky, disciplinárně a
liturgicky. Pouze jasnost v myšlení a ve výkladu celé pravdy, a nikoliv
polopravd, což je nejnebezpečnější ze všech otevřených omylů, vede k pravé
jednotě (slučitelné s realitou, s tím, co je dobré a nádherné)
namísto k velkému zmatení.
Dialog je nutný
„Nevést
dialog“ je v 21. století podle modernistů zpátečnické, zastaralé,
prehistorické, zatímco „vést dialog“ znamená být aktualizovaný, modernizovaný,
moderní. Z toho pramení nenávist a antipatie živená neomodernisty vůči
katolíkovi, který debatuje o teologii s argumenty, které hájí pravdu a
odmítají omyl. Modernista plný „slizké horlivosti“ miluje všechny nepřátele
Boží, ale vehementně nenávidí toho, kdo by měl být jeho „bratrem ve víře“,
považuje jej za postrádajícího lásku, živeného „hořkým zápalem“ a tedy jej
považuje za jediného, jemuž se nemůže a nesmí odpustit, s výjimkou toho, když
ukáže znamení lítosti a otevřenosti k dialogu, jmenovitě k podvolení
se „nepozorovanému teologickému posunu“. Jinak musíte použít všechnu taktiku
psycho-policie proti „zatvrzelci“ nevedoucímu dialog: spiknutí mlčení, pomluvy,
očerňování, ostrakizaci, urážky. Krátce, vše je proti němu dovoleno, dokonce i
to, co je nezákonné a závažným způsobem nemorální. Veškerý kontakt s ním
je zakázaný, je jako teologický mor, jemuž je potřeba se zcela vyhnout.
Musíme se dívat na to, co nás rozděluje, a ne jen na
to, co nás sjednocuje
A tak jsou
od Jana XXIII. po Františka ti nejschopnější, nejhorlivější, nejčestnější a
nejnezištnější věřící vylučováni z hlavních pozic v Církvi bojující,
zatímco jsou povyšováni zrádci, heretici, odpadlíci, lenoši a zvrhlíci.
Aby se
vymýtila tato smrtelná nemoc vedení dialogu až k hořkému konci, který
nevyhnutelně vede k „nepozorovanému teologickému posunu“, musíme si dobře
pamatovat pravdivou a platnou zásadu, která je diametrálně protikladná
k irenistické zásadě: „musíme se dívat na to, co nás rozděluje, a ne jen
na to, co nás sjednocuje“. Naopak irenistický, modernistický a dokonce i
„otevřený“ tradicionalista vidí úkosem pouze to, co dle vnějších pozorovatelů a
nepravověrných sjednocuje, a stejně jako pštros, který strká hlavu do písku, si
nechce všímat toho, co nás od nich odlišuje i ve věcech víry a morálky.
Nepřizpůsobujte se tomuto světu
Světští lidé
usilující smířit Evangelium s třemi žádostivostmi milují cokoliv, co
prosazuje naprostý optimismus, lásku k míru jako konečný cíl, dokonce i za
cenu uhašení ducha víry. František má (nebo se zdá, že má) všechny znaky, které
se líbí světským lidem: shovívavost, laskavost, úsměvy, radost, veselost,
slizkou horlivost, vtipkování, ach tak hezké, ale triviální. On je „žoldácký
prorok“, který ohlašuje růžovou budoucnost plnou úspěchů, jestliže vše dobře
půjde. Tato zjevná „sympatie“, která je opravdu nepříjemná a nechutná, otevírá
cestu slávě, je vždy na „titulní straně“ a ať řekne cokoliv, nemůže spáchat
žádný „zločin“, i když to je nanejvýš absurdní (2). Všichni lidé „báječného
světa“ o něm rádi dobře mluví, nikdo (nebo takřka nikdo) není kritický, opakují
jeho vtipy, jeho gesta, jeho úsměvy a myslí si, že mohou vyřešit nejsložitější
problémy skrze dialog, úsměvy, sympatie a skrze to, že si nasadí klaunský nos a
budou se oddávat snění, aby odstranili světovou chudobu, války, konflikty,
sváry, náboženské odlišnosti, hranice, zdi a bariéry, moc, vynucování (i když
jej nemilosrdně užívají proti těm, co nejsou s nimi), dokonce i vězení.
Ve
skutečnosti pro utopického irenistu jsou všichni lidé neposkvrnění a bez
dědičného hříchu, tudíž jsou vždy dobře smýšlející, a odlišnosti, které
vyvstanou, jsou jen nešťastné náhody, výsledek nedorozumění a nepochopení, jež
mohou být odstraněny skrze setkávání, vedení dialogu a porozumění si.
Závěr
Buďte
opatrní! Jsme jen polovičními křesťany, nebo dokonce i skrytými či anonymní
modernisty, když jsou naše volby váhavé, když jsme povolní a odmítáme si zvolit
svou stranu, když se bojíme obtíží, izolace a dočasné porážky, když jsme
připraveni ke kompromisu a vedeme dialog s omylem a se zlem, když se
neodvažujeme říkat celou pravdu, ale jen polopravdy, které jsou nejškodlivějším
ze všech otevřených omylů.
Poznámky:
(1)
Podobnými termíny jsou „ekumenismus“, „irenismus“,
„mír za každou cenu“, „koexistence“.
(2)
Naposledy nejen volal po generální milosti pro vězně,
ale také řekl, že vězení by se měla zavřít (ačkoliv sám zavřel P. Manelliho)
... dokonce ani Merlin nezašel tak daleko, ale zastavil se u „veřejných domů“.
Zdroj: Archbishop
Lefebvre Forum
Překlad: D.
Grof
