Analýza formy a obsahu exhortace Amoris Laetitia (2016)

 

Analýza formy a obsahu exhortace Amoris Laetitia (2016)

Atila Sinke Guimarăes

duben 2016

Abych prostudoval Apoštolskou exhortaci Amoris laetitia (AL) vydanou papežem Františkem počátkem tohoto měsíce, rozdělím své komentáře do očíslovaných částí. První čtyři se týkají formy, které budu analyzovat dnes. Část pět a šest pojednává o obsahu a bude zveřejněna zítra. [Poznámka editora: Tento překlad spojuje obě části do jednoho článku.]

Analýza formy

František nemiluje své čtenáře

1. Poté, co jsem pečlivě přečetl AL, mou první reakcí na tento dokument o lásce je, že papež František ve skutečnosti nemiluje své čtenáře. Uvalil na ně nadbytečné břímě, jež by nikdo neuvalil na kohokoliv, koho miluje. Vskutku mohl vyjádřit vše, co zde prezentoval, v mnohem kratším textu. Italský výtisk, který jsem četl, převzatý z vatikánských webových stránek, má 146 stran. Anglické vydání ve formátu knihy má 250 stran. To je pro papežský dokument nadměrně mnoho!

František měl býval představit lépe psaný a mnohem kratší dokument. Kdybych byl vydavatelem tohoto dokumentu, prostě bych odstranil prvních pět kapitol, které neobsahují takřka nic k věci. Krátce řečeno, prezentovat takovýto rozvláčný koncept jako finální dokument, znamená nedostatek ohleduplnosti ke katolíkům.

Návrhy tantrických praktik

2. Je-li člověk uvyklý na papežské encykliky před Druhým vatikánským koncilem, vydané v nejserióznějším, nejvznešenějším a nejušlechtilejším jazyce, je srovnání s Františkovým populistickým stylem šokující. Zvláště, pokud jde o témata jako je manželská láska, která vyžadují velký odstup a rezervovanost, zvláště pojednáváme-li o ní u lidí, kteří se údajně zasvětili ctnostnému životu.

František si však nedělá žádnou takovou starost. Například euforicky vykřikuje: „Sám Bůh stvořil sexualitu, která je nádherným darem pro Jeho stvoření.“ (§ 150) Protože neuznává teoretický přístup, na mysl okamžitě přichází otázka: „Jak to víte? Nepředpokládá se, že budete ctnostný?“

V dalším textu to specifikuje: „V manželství je dobré mít radost z lásky. Když se honba za potěšením stane chorobnou, omezuje se jen na jednu oblast a zabraňuje nám v tom, abychom zakusili jiné druhy uspokojení. Radost na druhou stranu zvyšuje naši způsobilost pro potěšení a pomáhá nám nalézt naplnění v nespočtu věcí, dokonce i v těch údobích života, kdy [fyzické] potěšení slábne.“ (§ 126) Proč znovu taková prozaická orientace na sexuální potěšení v oficiálním papežském dokumentu?

Dále František pokračuje: „Nezapomínejme, že pravá láska také ví, jak dostávat od druhých,... neodmítá přijmout s upřímnou a opravdovou vděčností tělesné projevy lásky nacházející se v pohlazení, objetí, polibku a sexuálním spojení.“ (§ 157) Papež by neměl psát o těchto detailech. To je záležitost pro zpovědnici, ne pro veřejný dokument. Bergogliův přístup k sexualitě je nechutný. Bude-li pokračovat na této cestě, zanedlouho bude učit explicitní tantrické praktiky sexuálního objetí, které se zaměřují na poskytnutí intenzivnějšího potěšení.

V tomto bodě si představuji konzervativního čtenáře, jak obrací oči k nebi, a s výrazem soucitu vůči mně říká: „Jak absurdní prohlášení!“ Nu, já jsem jen přímo vyjádřil to, co František říká skrytě, když svého čtenáře vybízí, aby uvítal různé druhy taoismu a buddhismu, a nevylučuje jejich tantrické praktiky.

Ve skutečnosti, když pojednává o přijímání potěšení včetně sexuálního, říká: „V tomto smyslu můžeme přivítat návrhy některých východních mistrů, kteří nás pobízejí, abychom rozšířili své vědomí, abychom nezůstali uvěznění ve velmi omezené zkušenosti, která nám může uzavřít perspektivy. Takové rozšíření našeho vědomí není popřením nebo zničením naší touhy, ale jejím rozšířením a zdokonalením.“ (§ 149)

Zveličování role lásky ničí manželství

3. Když prvním cílem manželství bylo plození a druhým byla vzájemná podpora manželů, odkazující hlavně na nápravu tělesné žádostivosti, pojednávaly papežské encykliky velmi málo o manželském aktu. Zdůrazňovaly s mimořádnou vyvážeností křesťanskou lásku, která by měla v manželství existovat mezi manželi a vůči dětem, a nezacházely ani do detailů ani do výstřelků.

Plodem této moudré politiky bylo skoro dva tisíce let příkladně stabilních katolických manželství.

Ale od té doby, co Druhý vatikánský koncil obrátil cíle manželství, vyžadovalo to následné zveličení role lásky. Tato hypertrofovaná láska přinesla v přímém důsledku přehnaný erotismus. A tak namísto onoho čistého jazyka, jejž jsme měli například v Casti connubii Pia XI., dostáváme napůl pornografický a sirupem nasáklý sentimentalismus nauky koncilních papežů.

Plodem tohoto převrácení je to, že nikdy v dějinách nebyla katolická manželství nestabilnější než v tomto pokoncilním období. Výsledek sám za sebe hovoří o selhání tohoto zveličování lásky. Amoris laetitia je jeho vyvrcholením: lepkavá bažina otráveného sirupu. Po jeho přečtení jsem pocítil potřebu intelektuální i duchovní dezinfekce.

Způsobuje si své vlastní zatracení

4. Dalším bodem, který přitahuje pozornost, je, že František se v kapitole 4 snaží čtenáři vysvětlit mnohé řecké výrazy z první epištoly Korinthským, v níž sv. Pavel pojednává o křesťanské lásce. A tak Bergoglio předkládá původní řečtinu, překládá ji, a pak ji komentuje, což činí pro každý výraz.

Pokud jsem si mohl ověřit v jeho životopise, František zná pouze naprosté základy řečtiny, jež se učily v seminárních kurzech během koncilu. Byl bych mile překvapen, kdyby mohl vést konverzaci v řečtině nebo bez potíží číst řecké Otce. Dokonce si nejsem jistý, zda plynně hovoří latinsky, což je oficiální jazyk Církve. Pokud se tedy nemýlím, proč toto teatrální předstírání, že umí řecky natolik dobře, aby se ustanovil za rozvážného a učeného exegetu, který umí vysvětlit celému světu nejhlubší významy původního textu sv. Pavla? Zdá se mi, že toto je jen další z jeho blufů, názorně ukazující jeho silnou marnivost chtít na chvíli zazářit před mnoha lidmi, kteří nemají zvyk analyzovat to, co čtou.

Bez ohledu na to v téže kapitole říká: „Další slovo – physioutai – je velmi prosté a naznačuje, že láska není domýšlivá. Doslova znamená, abychom ´nevyvyšovali´ sami sebe nad druhé a také poukazuje na něco velmi subtilního. Není to jen posedlost chlubit se svými vlastními dobrými vlastnostmi, ale také nás to nutí ztrácet smysl pro realitu. Považujeme se za důležitější, než jsme, protože věříme, že jsme ´duchovnější´ nebo ´moudřejší´.“ (§ 97)

Nevztahuje se to i na samotného Františka, když předstírá, že umí řečtinu a učí ji?

Analýza obsahu

Ohlašování ženatých kněží

5. Ačkoliv jsou morální body, které řeší Amoris laetitia (AL) velice významné, jak potvrdím později, věřím, že pokud jde o instituce, pokládá základy pro konec kněžského celibátu, jak nikdy předtím žádný jiný papežský dokument neučinil.

Toto téma se řeší jen letmo, když František pojednává o „obrácení“ Církve v kapitole 6: „Je vyžadováno, aby Církev měla misionářské obrácení: Nesmí se uzavírat v pouze teoretickém poselství, odtrženém od reálných problémů lidí.“ (§ 201)

Pak pokračuje nařizováním nové formace pro kněze: „Spolu s pastoračním přístupem specificky orientovaným na rodiny, předvídáme potřebu adekvátnější formace kněží, jáhnů, řeholníků a řeholnic, katechetů a dalších pastoračních pracovníků. V odpovědích na konzultační otázky rozeslané do světa, se ukázalo, že duchovní často postrádají adekvátní formaci, aby se vypořádali se složitými současnými problémy rodin. V tomto smyslu může být užitečná také zkušenost východní tradice se ženatými kněžími.“ (§ 202)

 

Bergoglio deklaruje potřebu nové formace kněží, aby lépe chápali moderní rodiny, a poukazuje na model ženatých kněží východního ritu, kteří již údajně mají tuto formaci.

Zbytek plánu se odhaluje, když v dalším odstavci František řeší formaci seminaristů, kteří budou zítřejšími kněžími. Říká:

„Seminaristé musí mít přístup k širší, ne jen naukové, mezioborové formaci v oblasti zasnoubených a manželů. Jejich formace jim ne vždy dovoluje projevit svůj vlastní duševní a citový svět. Někteří si nesou zkušenost svých vlastních zraněných rodin, s absencí rodičů a citovou nestabilitou. Je nutné zajistit, že se během jejich formace dosáhne dospělosti, aby budoucí duchovní měli psychologickou rovnováhu, kterou jejich poslání vyžaduje. Rodinná pouta jsou nezbytná, aby u seminaristů posílila zdravou sebeúctu. Pro rodiny je důležité být částí celého procesu od semináře ke kněžství, protože je [kněze] pomáhají posílit realistickým způsobem.

„V tomto smyslu je pro seminaristy užitečné kombinovat čas v semináři s časem stráveným ve farnostech, který jim může dát lepší kontakt s konkrétní realitou rodinného života, protože v celém jejich pastoračním životě se budou kněží zabývat rodinami. Kněze ve formaci podporuje přítomnost laiků a rodin, a zvláště přítomnost žen, schopnost ocenit rozmanitost a doplňování se u různých povolání v Církvi.“ (§ 203)

Plán je tedy vyložen: Seminaristé by měli být opakovaně vítáni jako hosté v rodinách s „ženskou přítomností“, aby mohli „posílit svou sebeúctu“ a „projevit svůj vlastní duševní a citový svět“. To vše by se mělo učinit s tím, že se při tom vezme v potaz „zkušenost východní tradice se ženatými kněžími“. Co jiného to znamená, než že byly otevřeny dveře pro ženaté kněze?

Nepředstavujte si, že toto je plán pro vzdálenou budoucnost. Už se provádí právě teď, jak si lze ověřit v oblasti Kansas City u Bratrstva sv. Petra s jeho mladými seminaristy. Ve skutečnosti byli nedávno posláni do rodinných domácností s ženskou přítomností – manželky a nádherné dcery, které je vřele přijaly a uspořádaly pro ně oslavy. To je jen jeden případ, o němž vím. Kolik dalších existuje v USA a ve světě?

V podobné linii propagování ženatých kněží papež Bergoglio znevažuje i v jiných textech AL kněžský celibát: „Jan Pavel II. prohlašoval, že biblické texty nedávají žádný důvod vyhlašovat „podřazenost“ manželství, ani „nadřazenost“ panenství nebo celibátu založených na sexuální abstinenci.“ (§ 159)

To je nehorázný omyl, který jde proti Písmu svatému i Tradici. František nicméně říká: „Tudíž to není případ toho, že se umenší hodnota manželství ve prospěch [pohlavní] zdrženlivosti. Neexistuje žádný základ pro předpokládané stavění jednoho proti druhému. ... Jestliže člověk, který lne k určité tradici, hovoří o ´stavu dokonalosti´ nemá to co dělat se zdrženlivostí samotnou, ale s životem žitým podle evangelních rad. Nicméně, i ženatý člověk může žít nejvyšší stupeň křesťanské lásky.“ (§ 160)

Toto jsou texty, které signalizují zelenou seminaristům poohlížet se po dobré ženě, aby se zapojili do společenského života s mladou ženou. Jsem přesvědčen, že kardinál Walter Kasper mluvil o tomto novém postoji, když řekl, že tento dokument by mohl přinést počátek revoluce, která by změnila 1700 let katolické Církve. Jsme svědky výzvy k ukončení kněžského celibátu.

Apokalyptická morálka

Pokud jde o morálku, AL toleruje naprosto všechny zvrácenosti – nazývané „neregulérní situace“ nebo „situace slabosti“ – tím, že doporučuje kněžím a laikům, aby takové osoby přivítali do farního života a příležitostně u Svatého přijímání. To zahrnuje homosexuály, osoby, které praktikují předmanželský sex, nesezdané páry žijící na hromádce, civilně rozvedené a „znovusezdané“ páry, svobodné matky, stejně jako veřejné hříšníky, jejichž život Církev doposud považovala za pohoršlivý. František požaduje, aby se na ně nevztahovala žádná dřívější morální pravidla.

 

František ve Vatikánu žehná dítěti nesezdaného páru a de facto schvaluje jejich stav (nahoře) a žehná těhotné nevěstě, čímž schvaluje předmanželský sex (dole)

 

Následuje seznam, kde František přímo popírá katolickou morálku při řešení regulérních či „neregulérních“ situací:

• Již žádné „všeobecné normy“ (§ 2),
• žádné „abstraktní texty“ (§ 22),
• žádné „diskriminující formy a modely z minulosti“ (§ 32),
• žádné „řečnické odsuzování zel současnosti“ (§ 35),,
• žádný „abstraktní teologický ideál manželství“ (§ 36),
• žádné „vnucování řady jakoby zkamenělých norem“ (§ 49),
• žádná „obrana chladné a neživé nauky“ (§ 59),
• žádné „mluvení o nerozlučitelnosti jako o povinnosti“ (§ 134),
• žádný „moralizující jazyk“ (§ 139),
• žádná „teoretická a nesouvisející poselství“ či „prezentování sady pravidel“ (§ 201),
• žádná výuka „úplného katechismu“ u snoubenců zahlcující je „příliš mnoha informacemi“ (§ 207), nebo je sytící „naukovými přesvědčeními“ (§ 211),
• žádná „pastorační činnost úzkých elit“ (§ 230),
• žádné „vnucování nepopiratelné pravdy“ (§ 264),
• žádná „aplikace rigidních a neměnných metod“ (§ 273),
• žádná manifestace „autority a norem“ (§ 288),
• žádný „odsudek viny u osoby [v ´neregulérní´ situaci]“ (§ 302),
• žádné „nepodstatné úvahy, že jednání osoby [žijící na hromádce] musí odpovídat zákonu nebo pravidlům“ (§ 304),
• žádná „aplikace morálních zákonů vůči těm, kteří žijí v ´neregulérních´ situacích, jako by to bylo házení kamenů na lidi“ (§ 305),
• žádná „chladná byrokratická morálka při nakládání s citlivějšími problémy“ (§ 312),
• žádné „kruté odsudky ohledně těch, kteří žijí v situacích velké slabosti“ (§ 325).

Tento seznam přináší velkou nenávist vůči katolické morálce, jak ji Svatá Matka Církev vždy vyučovala. Charakterizuje také nové náboženství tolerance. Každá neřest a každé zlo je tolerováno.

Pak papež Bergoglio zveřejňuje tuto ohromující zásadu, která shrnuje Amoris laetitia:

„Již není možné říkat, že všichni ti, kteří žijí v takzvaných ´neregulérních´ situacích, žijí ve stavu smrtelného hříchu a jsou zbaveni milosti posvěcující.“ (§ 301)

Nakonec definuje novou koncilní církev: „Upřímně věřím, že Ježíš chce církev pozornou k dobru, jež Duch zasévá uprostřed lidské slabosti: Matku, která, i když vyjadřuje svou objektivní nauku, vždy činí dobro, jaké jen může, dokonce i když v průběhu toho riskuje, že se pošpiní blátem ulice.“ (§ 308)

Máme tedy koncilní církev proměněnou na obří dům tolerance. Mimochodem, v portugalštině je „dům tolerance“ odborným a právním pojmenováním pro dům prostituce. Bergoglio proměňuje Církev na „obydlí zlých duchů, vězení všech duchů nečistých a vazby všeho nečistého a odporného ptactva“. (Zjevení 18:2)

Tato shoda okolností evokuje postavu, před níž nás sv. Jan, apoštol lásky, varoval, že se objeví v době, která přijde: Veliká nevěstka nabízející celému světu zlatý pohár obsahující „smilné víno“. (srov. Zjevení 17:2, 4; 18:3) Ptám se: Není odpadlý pokoncilní Řím tou nevěstkou? Není Amoris laetitia pohárem obsahujícím „smilné víno“, kterým je tato tolerance nabízená, aby zkazila to, co v celém světě zbylo z morálky?

Zdroj: Tradition In Action; Tradition In Action

Překlad: D. Grof