Arcibiskup
Lefebvre a koncilní papeži (2012)
John
Lane
Zatímco
jsme si jistí, že víra, kterou Církev učila po dvacet století, nemůže obsahovat
omyl, jsme si mnohem méně absolutně
jistí, že tento papež je skutečně papežem. (1)
Teologický postoj
arcibiskupa Lefebvra s ohledem na koncilní papeže je z několika
důvodů zahalen jistým tajemstvím. Za prvé, navzdory skutečnosti, že
arcibiskup pronesl mnoho komentářů ohledně možnosti, že současní papežové
nemusí být skutečně papeži a určil in
extenso relevantní principy, podle nichž by tato otázka měla být hodnocena
(2), vlastně podrobně nepopsal svůj vlastní postoj v této věci. Poskytl
dostatečné údaje, z nichž lze vytušit jeho postoj, výslovně jej však nevyjádřil
nijak detailně. Za druhé, Michael Davies [autor monumentální biografie Apologia pro Marcel Lefebvre – pozn.
překl.] vyretušoval záznamy, aby relevantní informace k tomuto tématu
prostě většina tradičních katolíků neznala. Musí se shromáždit z mnoha
různorodých zdrojů a donedávna nikdo takové dílo nevykonal. Za třetí,
arcibiskup v jistém smyslu považoval tuto otázku za druhořadou, což bude
z následující analýzy zřejmé.
Stejně jako správné
pochopení arcibiskupova postoje vůči sedesvakantistické tezi vyžaduje, abychom
měli na paměti jeho jedinečné postavení v tradicionalistickém hnutí,
podobně když zkoumáme související otázku jeho
vlastní teze, musíme ji umístit do kontextu toho, co vnímal jako svou
odpovědnost a do kontextu jeho osobní povahy a životního postoje.
Jak již bylo řečeno,
arcibiskup Lefebvre cítil velkou odpovědnost za věřící, řeholníky a klérus,
kteří k němu vzhlíželi, aby je v této krizi vedl. Byl vybaven
hlubokou vrozenou prozíravostí a vždy se snažil jasně oddělovat dvě kategorie
skutečností: ty, které jsou základní nebo nezbytné pro udržení víry, a ty,
které lze odložit stranou a nechat je počkat na hlubší zvážení. To vysvětluje,
proč trval na tom, že nauka týkající se pravé a falešné poslušnosti dostačuje pro minimální soubor kroků,
které jsou naprosto nutné, jako je odmítnutí omylů Druhého vatikánského koncilu
a reforem, jež zrodil, a pokračování v poskytování svátostí a svěcení
kněží a nakonec i biskupů pro pokračování Církve. Křesťanská láska a
obezřetnost také formovaly to, že se, kdykoliv to bylo možné, vyhnul
komentování nebo utváření soudů ohledně osob.
Arcibiskupovým cílem bylo
zajistit, aby měli věřící mši, svátosti a neporušenou nauku a při tom se
vyhnout zbytečným praktickým problémům nebo obtížím svědomí pro klérus nebo
věřící. Cítil, že otázka papeže je hlubokým tajemstvím. Svatí a učení muži se
v této otázce lišili a obě strany prezentovaly to, co se zdálo být silnými
argumenty, aniž by si kterákoliv strana zajistila rozhodné vítězství. Navíc
tato otázka vyvolávala hluboké rozkoly. Uznával, že spor je legitimní a že
křesťanská nauka nevyžaduje, aby byl kterýkoliv z těchto názorů zamítnut
jako nelegitimní. Přesto nepociťoval, že by fakta byla dostatečně solidní, aby
umožňovala jakýkoliv bezpečný soud.
S tímto na paměti
arcibiskup v rámci Bratrstva toleroval otevřeně sedesvakantistické i antisedesvakantistické
kněze a seminaristy. Líčí se, že to jednou vyjádřil takto: Neříkám, že tento papež není papežem, ale ani neříkám, že člověk nemůže
říkat, že tento papež není papežem.
Toto prohlášení shrnuje
skutečný názor arcibiskupa Lefebvra, ani sedesvakantistický, ani dogmaticky
sedeplenistický. Existuje však ve skutečnosti několik postojů vztahujících se
ke koncilním papežům, nikoliv jen ony dvě možnosti všeobecně volené tradičními
katolíky. Tyto možnosti jsou obměnami dvou hlavních otázek.
- Je
koncilní nárokovatel [Svatého stolce] skutečně papežem?
- Je
legitimní zaujímat k této otázce nějaký názor?
V důsledku toho od
samého počátku krize existovali ti, kteří zastávali názor, že Pavel VI. je
určitě papežem a kdokoliv, kdo to popírá, je schizmatikem. Podobně zde
existovali lidé, kteří považovali nárok Pavla VI. za určitě falešný a zastávali
názor, že kdokoliv, kdo toto nevidí, je schizmatikem podporujícím falešného
papeže na čele falešné církve. Byli zde však také ti, možná dokonce většina
myslících tradicionalistů v různých dobách, kteří uznávali, že je tato
otázka legitimní a že žádná odpověď si nemůže nárokovat dostatečně objektivní
jistotu, aby druhou odpověď učinila nelegitimní. A v této poslední
kategorii byli sedesvakantisté i sedeplenisté. Tyto různé pozice můžeme nazvat
jako dogmatický sedesvakantismus, ostýchavý sedesvakantismus, dogmatický
sedeplenismus a ostýchavý sedeplenismus.
Přesto by nedostačovalo
popsat arcibiskupa Lefebvra jako ostýchavého sedeplenistu, protože otevřeně
spekuloval, že může docela dobře změnit svůj názor a usoudit, že stolec je ve
skutečnosti uprázdněný. A vskutku, když člověk prozkoumává jeho různá
prohlášení k této otázce za několik desetiletí, stává se to jasnějším.
Takže člověk dochází k závěru, že náhled arcibiskupa Lefebvra lze jedině
popsat jako „Papa dubius“ (3) – statut papeže je pochybný.
V roce 1977
arcibiskup v připraveném textu, který zamýšlel vyjasnit věci pro klérus a
věřící, uvedl, že jednoho dne může Církev usoudit, že Pavel VI. ve skutečnosti nebyl papežem.
Otázka
je tedy rozhodná: Je Pavel VI., byl kdy Pavel VI., nástupcem Petrovým? Je-li
odpověď záporná: Pavel VI. nikdy nebyl, nebo již není, papežem, bude náš postoj
postojem období sede vacante, což by
problém zjednodušilo. Někteří teologové říkají, že je to ten případ a spoléhají
se na prohlášení teologů minulosti schválených Církví, kteří tento problém heretického
papeže, schizmatického papeže nebo papeže, který v praxi opustí svou
zodpovědnost nejvyššího pastýře, zkoumali. Není nemožné, že tato hypotéza bude
jednoho dne Církví potvrzena. (4)
Co to bylo jiného, než
uznání toho, že Pavel VI. s jistotou
není papežem? A přesně takto to shrnul biskup Tissier de Mallerais po arcibiskupově
smrti. V roce 1998, jako část úvah k desátému výročí biskupských svěcení,
biskup Tissier shrnul myšlení arcibiskupa následovně:
Vícekrát
o těchto papežích – o Pavlu VI. od roku 1976 a o Janu Pavlu II. po modlitebním
setkání [různých] náboženství v Assisi v roce 1986 – řekl, že
nevylučuje možnost, že tito papeži nejsou papeži, že jednoho dne Církev bude
muset jejich situaci prozkoumat, že budoucí papež a jeho kardinálové mohou
vyslovit zjištění, že tito muži nebyli papeži. Za sebe však dával přednost
tomu, považovat je za papeže. (5)
A v témže rozhovoru
biskup Tissier zveřejnil text původně napsaný arcibiskupem Lefebvrem
v roce 1984.
Současný
stav papežství činí nedůležitými obtíže ohledně jurisdikce, neposlušnosti a
apostolicity, protože tyto pojmy předpokládají panování papeže katolického ve
své víře a vládě. Aniž bychom vstupovali do úvahy o důsledcích heretického,
schizmatického nebo neexistujícího papeže, která by vedla k nekonečným
teoretickým diskuzím, nemohli a neměli bychom po promulgaci Kodexu kanonického
práva z roku 1983, který jasně potvrzuje novou církev, a po jeho
skandálních prohlášeních týkajících se Luthera, ve svědomí nyní uznat, že papež
Jan Pavel II. není katolíkem? Neříkáme nic víc, ale neříkáme ani nic méně.
Čekali jsme, až se míra naplní a od nynějška tomu tak je. (6)
Ostýchavá, prozatímní
povaha arcibiskupova postoje zjevná v tolika textech, v nichž to
komentoval, byla zřejmá také v jeho přednáškách z roku 1986,
v nichž nadnášel, že možná změní svůj soud a rozhodne se, že bude
považovat stolec v Římě ve skutečnosti za uprázdněný.
Po
dvacet let jsme Msgr.de Castro Mayer a já dávali
přednost čekání; říkali jsme, že je prozíravější a více v souladu
s Prozřetelností čekat, protože je to tak důležité, tak tragické, když
nejde jen o biskupa, arcibiskupa nebo kardinála, ale o člověka na Petrově
stolci. Je to tak významné, tak vážné, tak smutné, že upřednostňujeme čekat,
dokud nám Prozřetelnost nedá takový důkaz, že již není možné odmítat říci, že papež je heretik. (7)
Je velmi dobře známé, že
biskup Tissier je nejautentičtějším komunikačním kanálem myšlení arcibiskupa
Lefebvra a z tohoto důvodu je biskupův dopis, který vyšel nedávno na
světlo, velmi zajímavý. Text je následující:
Pro:
P. Paula Schoonbroodta
28.2.2009
Drahý
otče,
obdržel
jsem Váš dopis při svém návratu z USA. Umím pochopit, proč kněz nebo laik může
chovat pochyby ohledně platnosti papeže jako je J.P. II. nebo Benedikt XVI.;
cožpak je nechoval i Msgr. Lefebvre? Avšak stejně jako náš ctihodný zakladatel,
ani já sám nechci učinit tuto legitimní pochybnost hlavním důvodem pro svůj boj
nebo jako ospravedlnění pro své kroky. Můj boj je zcela založen na povinnosti
hájit víru stylem sv.
Pavla. Co se týče toho, který sedí na Římském stolci: Protože existuje
pochybnost, presumpce je ve prospěch držitele [stolce] a protože argumenty sede vacante nejsou přijímány velkou
většinou tradičních katolíků, je nutné aplikovat kánon č. 209: „in dubio
positivo....juridictionem supplet ecclesia pro fors tum externo tum interno.“
(v případě pozitivní pochybnosti...je jurisdikce doplněna Církví ve vnitřním i
vnějším fóru); proto FSSPX udržuje kontakt s Benediktem XVI.; samozřejmě
nikoliv, aby přijalo jeho omyly, ale aby jej obrátilo.
Přijměte,
prosím, drahý otče, navzdory tomu všemu ujištění o mé zbožné oddanosti
v Našem Pánu Ježíši Kristu.
+
Bernard Tissier de Mallerais
Z tohoto dopisu je
dostatečně jasných několik věcí. Za prvé, ostýchavý sedesvakantistický názor je
legitimní; arcibiskup Lefebvre sám měl pochyby o legitimitě koncilních papežů.
Za druhé, vzhledem ke své pochybné povaze nemůže být tento názor základem
našeho odporu k Druhému vatikánskému koncilu, jenž musí spíše být založen
na nadpřirozené jistotě víry. Za třetí, jestliže Benedikt není papežem, pak ty
jeho kroky, které jsou objektivně pro dobro duší, jsou platné na základě
suplované jurisdikce. Jurisdikce je suplovaná pod různými podmínkami, z nichž
jedna spočívá v pozitivní a pravděpodobné pochybnosti o skutečnosti.
Pozitivní pochybnost je pochybnost založená na závažném důvodu, přesto bez
dostatečné síly, aby bylo možné vyloučit všechny obavy z omylu. Pochybnost
se předpokládá, jestliže existuje solidní a předpokládaný důvod ve prospěch
této teorie, která však nemá jistotu. Biskup Tissier proto říká, že teorie, že
Benedikt není papežem, má solidní předpoklad; není to lehkovážný nebo
nezodpovědný názor. Za čtvrté, Benedikt se musí obrátit k víře – nehlásá
katolickou víru.
Několik věcí je
nejasných, což není vzhledem ke stručnosti tohoto textu překvapivé. Není jasné,
co biskup Tissier myslí tím, když říká, že je nutné aplikovat kánon 209 o
suplované jurisdikci, protože většina tradičních katolíků nejsou
sedesvakantisté. Tento fakt by se zdál po formální stránce irelevantní. Nutné
je, aby byla pochybnost objektivně pozitivní a pravděpodobná. Názory většiny
tradicionalistů jsou mimo toto téma. Názory tradičních katolíků by byli
relevantní pouze, kdyby člověk zvažoval existenci suplované jurisdikce pod
podmínkou obecného omylu, spíše než
pozitivní a předpokládanou pochybnost ohledně faktu nebo zákona.
Zvažme způsob
argumentace: „protože argumenty sede
vacante nejsou přijímány velkou většinou tradičních katolíků, je nutné
aplikovat kánon č. 209“. Tímto argumentem je nepřímo vyjádřen z toho
plynoucí důsledek: jestliže by sede
vacante argumenty byly přijímány
většinou tradičních katolíků, Benedikt by nevykonával žádnou jurisdikci,
dokonce ani suplovanou jurisdikci. Jak již bylo řečeno, tento argument by se
správně aplikoval na případ obecného
omylu, nikoliv na případ pozitivní a předpokládané pochybnosti. Toto je
tedy nejasné.
Také je nejasný závěr,
který biskup Tissier vyvozuje: „proto FSSPX udržuje kontakt s Benediktem
XVI.“. Toto nemůže být skutečně závěr založený na existenci suplované
jurisdikce, která nepropůjčuje nebo nepotvrzuje jinak pochybný úřad, ale pouze
doplňuje jurisdikci pro specifické akty.
Doplňovat
jurisdikci znamená dávat ji samotným
aktům, které nemají jurisdikci z jakéhokoliv jiného zdroje. Proto,
když je jurisdikce doplňovaná Církví, je jednající osoba zcela bez jurisdikce
před i po aktu, o nějž se jedná; má jurisdikci doplněnou Církví jen při aktu
samém. (8)
Pokud Benedikt uplatňuje
suplovanou jurisdikci, není papežem. Proto chovat se k němu jako
k papeži by nebylo důsledkem úvahy, že uplatňuje suplovanou jurisdikci. Co
tedy biskup Tissier myslí v tomto velmi zhuštěném komentáři? Jeho „proto“
se musí vztahovat zpět k dřívějšímu bodu a tím je skutečnost, že většina
tradicionalistů nepřijímá „argumenty sede
vacante“. Argument vyjádřený v úplnosti by zněl: „Protože argumenty sede vacante nejsou přijímány velkou
většinou tradičních katolíků, FSSPX udržuje kontakt s Benediktem XVI.“
Případ týkající se suplované jurisdikce je zcela odlišný a v podstatě
nesouvisející.
A nakonec, nejasný je následující
komentář biskupa Tissiera: „Protože existuje pochybnost, presumpce je ve
prospěch držitele [stolce].“
Je to aplikace obecného
principu, že držení je devět desetin zákona; princip preskripce [vydržení]. Kodex kanonického práva (9) však prohlašuje,
že cokoliv, co se vztahuje k Božímu zákonu, ať přirozenému nebo
pozitivnímu, nemůže být předmětem preskripce. Ale jestliže Benedikt není
papežem, je to kvůli Božímu zákonu, Božímu zákonu, který po všech křesťanech
vyžaduje, aby se vyhýbali heretikům, jak učí sv. Robert Bellarmin. Proto se zdá,
že preskripce by se na úřad papeže v případě nároku ze strany veřejného
heretika nevztahovala.
Naopak nauka vyložená
Wernzem a Vidalem by se jevila jako aplikovatelná.
454.
Scholion.
Staří
autoři všude připouštěli axiom „Papa dubius est papa nullus“ [tj. „Pochybný
papež není papežem“] a použili jej při řešení obtíží, které vyvstaly
z velkého západního schizmatu. Tento axiom mohl mít několik významů.
Například „pochybný papež“ se mohlo chápat nikoliv negativně, ale pozitivně –
tj. ve smyslu, který by se uplatnil, když by, po pečlivém zkoumání skutečnosti,
kompetentní muži katolické Církve vyhlásili: „Platnost kanonické volby tohoto
římského pontifika je nejistá.“ Mimoto, slova „není papežem“ se nutně nevztahují
na papeže, který byl předtím přijímán jako jistý a nepochybný celou Církví, ale
týkají se toho, s jehož volbou postupně vychází na světlo tolik obtíží, že se
stává „pochybným papežem“, takže by tím ztrácel papežskou moc již získanou.
Takové
chápání tohoto axiomu týkajícího se „pochybného papeže“ by mělo být pokáráno,
protože celá Církev, kvůli jednotě přislíbené Kristem Jeho Církvi, nemůže zcela
odpadnout od římského papeže, který byl legitimně zvolen. Ale jiná část tohoto
axiomu mohla mít ten význam, že římský papež, jehož kanonická volba je nejistá
a zůstává předmětem pozitivních a solidních pochyb po pečlivém přezkoumání,
naprosto nenabyl také papežskou jurisdikci od Krista Pána. Z tohoto důvodu
biskupové shromáždění na všeobecném koncilu, aby podrobili zkoumání pochybný
případ tohoto typu, nevyhlašují soud ohledně pravého papeže, protože dotčená
osoba postrádá papežskou jurisdikci. Pokud by se tento axiom chápal
v tomto posledním smyslu, nauka, jíž obsahuje, je zcela neporušená. Pro
jurisdikci je podstatný vztah mezi představeným, který má právo být poslouchán,
a podřízeným, který má povinnost poslouchat. Když se postrádá jedna
z těchto stran v tomto vztahu, pak druhá nutně také přestává
existovat, jak je jasné z povahy vztahu. Je-li však papež opravdu a trvale
pochybný, nemůže existovat vůči němu povinnost poslušnosti ze strany
jakéhokoliv podřízeného. Protože zákon „Poslušnost je dlužna legitimně zvolnému
nástupci sv. Petra,“ nezavazuje, je-li pochybný; a je nanejvýš pochybný,
byl-li zákon pochybně promulgován, protože zákony jsou ustanoveny, když jsou
promulgovány a bez dostatečné promulgace postrádají konstitutivní část nebo
nezbytnou podmínku. Je-li však skutečnost legitimní volby konkrétního nástupce
sv. Petra pouze pochybně projevena, je promulgace pochybná z toho důvodu,
že zákon není řádně a objektivně utvořen ve svých nutných částech a zůstává
opravdu pochybný a proto nemůže ukládat jakoukoliv povinnost. Bylo by vskutku
ukvapené poslouchat takového člověka, který neprokázal svůj titul ze zákona.
Nelze se ani odvolat k principu držení, protože se jedná o případ římského
papeže, který ještě nemá [svůj úřad] v držení. V důsledku toho taková
osoba nemá žádné právo přikazovat – tj. postrádá papežskou jurisdikci.
Tentýž
závěr se potvrzuje na základě viditelnosti Církve. Protože viditelnost Církve
spočívá ve skutečnosti v tom, že má takové znaky a rozlišující známky, že
když se užije mravní svědomitost, může být [Církev] rozeznána a rozpoznána,
zvláště na straně svých legitimních oficiálních představitelů. Ale
v předpokladu, který zvažujeme, se nedá papež nalézt dokonce ani po
svědomitém zkoumání. Správný závěr proto je, že takový pochybný papež není
řádnou hlavou viditelné Církve ustanovené Kristem. O nic méně ani není takový
pochybný papež slučitelný s jednotou Církve, která by v nejvyšším
stupni došla újmy v případě, že by tělo bylo dokonale odděleno od své
hlavy. Protože pochybný papež nemá žádné právo nařizovat a tudíž neexistuje
žádná povinnost poslušnosti ze strany věřících. Proto by v takovém případě
hlava byla dokonale oddělena od zbytku těla Církve. (srovnej Suarez, De Fide,
Disp. 10, sekce 6, č. 4, 19)
Tato nauka není tak
jasná, aby připouštěla nepokryté tvrzení, že je-li Benediktův nárok pochybný,
pak není papežem. To říkám proto, že předložit tento argument (věřím, že argument
se může vznést), vyžaduje
demonstrovat několik spojujících pravd. Za prvé, musí se prokázat, že celá
Církev pokojně nepřijala Benediktův nárok, když byl prvně zvolen. To se, jak říkám,
dá dokázat, ale dokud se to nedokázalo, nauka Wernze a Vidala nepomůže
k vyjasnění debaty. Bohužel tito vážení autoři nepojednávali výslovně o
případu heretického papeže, takže aplikace [jejich principu] je diskutabilní.
Dá se předložit silný argument, ale znamenalo by to otevřít dveře jiným, aby
vůči němu činili námitky a, myslím si, že s argumenty určité
pravděpodobnosti.
Pro účely tohoto článku
jsme viděli dost. Naším cílem bylo pochopit postoj, který zaujal arcibiskup
Lefebvre ve vztahu k otázce statutu koncilních papežů.
Arcibiskup zastával
názor, že je jejich status pochybný. Biskup Tissier to interpretuje jako druh
pochybnosti, která by ospravedlňovala aplikaci kánonu 209, pozitivní a
předpokládanou pochybnost o skutečnosti. Přesto, je-li toto skutečně statut
koncilních papežů, zdálo by se, že nauka Papa
dubius est papa nullus, by se dala aplikovat a učinit jistým to, co je
jinak pochybné.
V každém případě
názor arcibiskupa Lefebvra jej jistě uchránil od ukvapeného podrobení se Pavlu
VI. a Janu Pavlu II. Aplikoval přesně ústřední konstitutivní zásadu
formulovanou Wernezem a Vidalem: „bylo by vskutku ukvapené poslouchat takového
člověka, který neprokázal svůj titul ze zákona“. Arcibiskup Lefebvre se
k nim nechoval tak, jak se katolíci musí chovat a vždy se chovali
k nepochybným papežům. Odvolával se na nauku o stavu nouze a jednal zcela
nezávisle na nich a zachovával pouze verbální uznání jejich nároků.
Celá moc koncilní revolty
spočívala na významnosti postavení Říma. Bez ní by revolta byla zoufalým
selháním; s ní byla nebývalým úspěchem. Poslušnost byla využita ve
prospěch revolty. Opakovaná spekulace arcibiskupa Lefebvra týkající se
skutečného statutu Pavla VI. a Jana Pavla II. sloužila jako mocná zbraň proti
modernistům, kteří si nárokovali stolec, zbavovala je části pravomoci, které
využívali proti věřícím. Nikdo z těch mužů si nemohl být nikdy jistý, že
arcibiskup Lefebvre nakonec nezformuje soud, že Římský stolec je uprázdněný a
že je jejich pravomoc neplatná. To vážně oslabilo jejich moc a umožnilo
Bratrstvu sv. Pia X. vzkvétat bez vážných zásahů ze strany modernistů. Do té míry, do jaké Bratrstvo přestalo brát
zřetel na skutečný názor arcibiskupa Lefebvra na tuto otázku, do té míry bylo
zataženo do vztahů s heretiky.
Poznámky:
1)
Le Figaro, 4. srpna 1976
2)
Zvláště při své přednášce z roku 1986
k seminaristům v USA a publikované v The Angelus a Fideliter.
3)
Doslova „pochybný papež“.
4)
Arcibiskup Lefebvre, Econe, 24. února
1977, Odpovědi na rozličné palčivé otázky.
Toto je jeden z výrazných textů, které Michael Davies ve svých knihách
vynechal.
5)
Biskup Tissier de Mallerais
v rozhovoru publikovaném ve francouzském časopise Bratrstva sv. Pia X. Fideliter (č. 123, str. 25-29,
květen-červen 1998) připomínajícím desáté výročí biskupských svěcení
z června 1988.
6)
tamtéž
7)
Promluva arcibiskupa Lefebvra pronesená
30. března a 18. dubna 1986, The Angelus,
sv. IX, č. 7, červenec 1986. V roce 1988, když arcibiskup Lefebvre
přikročil ke svěcení biskupů proti vůli Jana Pavla II., zabezpečoval to, co
bylo jistě nutné – pokračování
pravého katolického kléru ve světě – tím, že jednal proti tomu, co nebylo zcela jisté – autoritě Jana Pavla
II.
8)
Bouscaren a Ellis, Canon Law, A text and Commentary, 2. vydání Bruce,
Millwaukee, 1953, str. 141.
9)
CIC 1509.
Zdroj: Bellarmine Forums
Překlad: D. Grof
