Analýza formy a obsahu exhortace Amoris Laetitia (2016)
Atila Sinke
Guimarăes
duben 2016
Abych
prostudoval Apoštolskou exhortaci Amoris
laetitia (AL) vydanou papežem Františkem počátkem tohoto měsíce, rozdělím
své komentáře do očíslovaných částí. První čtyři se týkají formy, které budu
analyzovat dnes. Část pět a šest pojednává o obsahu a bude zveřejněna zítra.
[Poznámka editora: Tento překlad spojuje obě části do jednoho článku.]
Analýza formy
František nemiluje své čtenáře
1. Poté, co
jsem pečlivě přečetl AL, mou první reakcí na tento dokument o lásce je, že
papež František ve skutečnosti nemiluje své čtenáře. Uvalil na ně nadbytečné
břímě, jež by nikdo neuvalil na kohokoliv, koho miluje. Vskutku mohl vyjádřit
vše, co zde prezentoval, v mnohem kratším textu. Italský výtisk, který
jsem četl, převzatý z vatikánských webových stránek, má 146 stran.
Anglické vydání ve formátu knihy má 250 stran. To je pro papežský dokument
nadměrně mnoho!
František
měl býval představit lépe psaný a mnohem kratší dokument. Kdybych byl
vydavatelem tohoto dokumentu, prostě bych odstranil prvních pět kapitol, které
neobsahují takřka nic k věci. Krátce řečeno, prezentovat takovýto
rozvláčný koncept jako finální dokument, znamená nedostatek ohleduplnosti ke
katolíkům.
Návrhy tantrických praktik
2. Je-li
člověk uvyklý na papežské encykliky před Druhým vatikánským koncilem, vydané
v nejserióznějším, nejvznešenějším a nejušlechtilejším jazyce, je srovnání
s Františkovým populistickým stylem šokující. Zvláště, pokud jde o témata
jako je manželská láska, která vyžadují velký odstup a rezervovanost, zvláště
pojednáváme-li o ní u lidí, kteří se údajně zasvětili ctnostnému životu.
František si
však nedělá žádnou takovou starost. Například euforicky vykřikuje: „Sám Bůh
stvořil sexualitu, která je nádherným darem pro Jeho stvoření.“ (§ 150) Protože
neuznává teoretický přístup, na mysl okamžitě přichází otázka: „Jak to víte?
Nepředpokládá se, že budete ctnostný?“
V dalším
textu to specifikuje: „V manželství je dobré mít radost z lásky. Když se honba
za potěšením stane chorobnou, omezuje se jen na jednu oblast a zabraňuje nám
v tom, abychom zakusili jiné druhy uspokojení. Radost na druhou stranu
zvyšuje naši způsobilost pro potěšení a pomáhá nám nalézt naplnění
v nespočtu věcí, dokonce i v těch údobích života, kdy [fyzické]
potěšení slábne.“ (§ 126) Proč znovu taková prozaická orientace na sexuální
potěšení v oficiálním papežském dokumentu?
Dále
František pokračuje: „Nezapomínejme, že pravá láska také ví, jak dostávat od
druhých,... neodmítá přijmout s upřímnou a opravdovou vděčností tělesné
projevy lásky nacházející se v pohlazení, objetí, polibku a sexuálním
spojení.“ (§ 157) Papež by neměl psát o těchto detailech. To je záležitost pro
zpovědnici, ne pro veřejný dokument. Bergogliův přístup k sexualitě je
nechutný. Bude-li pokračovat na této cestě, zanedlouho bude učit explicitní
tantrické praktiky sexuálního objetí, které se zaměřují na poskytnutí
intenzivnějšího potěšení.
V tomto
bodě si představuji konzervativního čtenáře, jak obrací oči k nebi, a
s výrazem soucitu vůči mně říká: „Jak absurdní prohlášení!“ Nu, já jsem
jen přímo vyjádřil to, co František říká skrytě, když svého čtenáře vybízí, aby
uvítal různé druhy taoismu a buddhismu, a nevylučuje jejich tantrické praktiky.
Ve
skutečnosti, když pojednává o přijímání potěšení včetně sexuálního, říká: „V tomto smyslu můžeme přivítat návrhy
některých východních mistrů, kteří nás pobízejí, abychom rozšířili své vědomí,
abychom nezůstali uvěznění ve velmi omezené zkušenosti, která nám může uzavřít
perspektivy. Takové rozšíření našeho vědomí není popřením nebo zničením naší
touhy, ale jejím rozšířením a zdokonalením.“ (§ 149)
Zveličování role lásky ničí manželství
3. Když
prvním cílem manželství bylo plození a druhým byla vzájemná podpora manželů, odkazující
hlavně na nápravu tělesné žádostivosti, pojednávaly papežské encykliky velmi
málo o manželském aktu. Zdůrazňovaly s mimořádnou vyvážeností křesťanskou
lásku, která by měla v manželství existovat mezi manželi a vůči dětem, a
nezacházely ani do detailů ani do výstřelků.
Plodem této
moudré politiky bylo skoro dva tisíce let příkladně stabilních katolických
manželství.
Ale od té
doby, co Druhý vatikánský koncil obrátil cíle manželství, vyžadovalo to následné
zveličení role lásky. Tato hypertrofovaná láska přinesla v přímém důsledku
přehnaný erotismus. A tak namísto onoho čistého jazyka, jejž jsme měli
například v Casti connubii Pia
XI., dostáváme napůl pornografický a sirupem nasáklý sentimentalismus nauky
koncilních papežů.
Plodem
tohoto převrácení je to, že nikdy v dějinách nebyla katolická manželství
nestabilnější než v tomto pokoncilním období. Výsledek sám za sebe hovoří
o selhání tohoto zveličování lásky. Amoris
laetitia je jeho vyvrcholením: lepkavá bažina otráveného sirupu. Po jeho
přečtení jsem pocítil potřebu intelektuální i duchovní dezinfekce.
Způsobuje si své vlastní zatracení
4. Dalším
bodem, který přitahuje pozornost, je, že František se v kapitole 4 snaží
čtenáři vysvětlit mnohé řecké výrazy z první epištoly Korinthským,
v níž sv. Pavel pojednává o křesťanské lásce. A tak Bergoglio předkládá
původní řečtinu, překládá ji, a pak ji komentuje, což činí pro každý výraz.
Pokud jsem
si mohl ověřit v jeho životopise, František zná pouze naprosté základy
řečtiny, jež se učily v seminárních kurzech během koncilu. Byl bych mile
překvapen, kdyby mohl vést konverzaci v řečtině nebo bez potíží číst řecké
Otce. Dokonce si nejsem jistý, zda plynně hovoří latinsky, což je oficiální
jazyk Církve. Pokud se tedy nemýlím, proč toto teatrální předstírání, že umí
řecky natolik dobře, aby se ustanovil za rozvážného a učeného exegetu, který
umí vysvětlit celému světu nejhlubší významy původního textu sv. Pavla? Zdá se
mi, že toto je jen další z jeho blufů, názorně ukazující jeho silnou
marnivost chtít na chvíli zazářit před mnoha lidmi, kteří nemají zvyk
analyzovat to, co čtou.
Bez ohledu
na to v téže kapitole říká: „Další slovo – physioutai – je velmi prosté a naznačuje, že láska není domýšlivá.
Doslova znamená, abychom ´nevyvyšovali´ sami sebe nad druhé a také poukazuje na
něco velmi subtilního. Není to jen posedlost chlubit se svými vlastními dobrými
vlastnostmi, ale také nás to nutí ztrácet smysl pro realitu. Považujeme se za
důležitější, než jsme, protože věříme, že jsme ´duchovnější´ nebo ´moudřejší´.“
(§ 97)
Nevztahuje
se to i na samotného Františka, když předstírá, že umí řečtinu a učí ji?
Analýza obsahu
Ohlašování ženatých kněží
5. Ačkoliv
jsou morální body, které řeší Amoris
laetitia (AL) velice významné, jak potvrdím později, věřím, že pokud jde o
instituce, pokládá základy pro konec kněžského celibátu, jak nikdy předtím
žádný jiný papežský dokument neučinil.
Toto téma se
řeší jen letmo, když František pojednává o „obrácení“ Církve v kapitole 6:
„Je vyžadováno, aby Církev měla misionářské obrácení: Nesmí se uzavírat v pouze
teoretickém poselství, odtrženém od reálných problémů lidí.“ (§ 201)
Pak
pokračuje nařizováním nové formace pro kněze: „Spolu s pastoračním přístupem specificky orientovaným na rodiny,
předvídáme potřebu adekvátnější formace kněží, jáhnů, řeholníků a řeholnic,
katechetů a dalších pastoračních pracovníků. V odpovědích na konzultační
otázky rozeslané do světa, se ukázalo, že duchovní
často postrádají adekvátní formaci, aby se vypořádali se složitými současnými
problémy rodin. V tomto smyslu může být užitečná také zkušenost východní
tradice se ženatými kněžími.“ (§ 202)
Bergoglio
deklaruje potřebu nové formace kněží, aby lépe chápali moderní rodiny, a
poukazuje na model ženatých kněží východního ritu, kteří již údajně mají tuto
formaci.
Zbytek plánu
se odhaluje, když v dalším odstavci František řeší formaci seminaristů,
kteří budou zítřejšími kněžími. Říká:
„Seminaristé musí mít přístup k širší,
ne jen naukové, mezioborové formaci v oblasti zasnoubených a manželů. Jejich
formace jim ne vždy dovoluje projevit svůj vlastní duševní a citový svět.
Někteří si nesou zkušenost svých vlastních zraněných rodin, s absencí
rodičů a citovou nestabilitou. Je nutné zajistit, že se během jejich formace
dosáhne dospělosti, aby budoucí duchovní měli psychologickou rovnováhu, kterou
jejich poslání vyžaduje. Rodinná pouta
jsou nezbytná, aby u seminaristů posílila zdravou sebeúctu. Pro rodiny je důležité
být částí celého procesu od semináře ke kněžství, protože je [kněze] pomáhají
posílit realistickým způsobem.
„V tomto smyslu je pro seminaristy užitečné
kombinovat čas v semináři s časem stráveným ve farnostech, který jim může dát lepší kontakt s konkrétní realitou
rodinného života, protože v celém jejich pastoračním životě se budou
kněží zabývat rodinami. Kněze ve formaci
podporuje přítomnost laiků a rodin, a zvláště
přítomnost žen, schopnost ocenit rozmanitost a doplňování se u různých povolání
v Církvi.“ (§ 203)
Plán je tedy
vyložen: Seminaristé by měli být opakovaně vítáni jako hosté v rodinách s
„ženskou přítomností“, aby mohli „posílit svou sebeúctu“ a „projevit svůj
vlastní duševní a citový svět“. To vše by se mělo učinit s tím, že se při
tom vezme v potaz „zkušenost východní tradice se ženatými kněžími“. Co
jiného to znamená, než že byly otevřeny dveře pro ženaté kněze?
Nepředstavujte
si, že toto je plán pro vzdálenou budoucnost. Už se provádí právě teď, jak si
lze ověřit v oblasti Kansas City u Bratrstva sv. Petra s jeho mladými
seminaristy. Ve skutečnosti byli nedávno posláni do rodinných domácností
s ženskou přítomností – manželky a nádherné dcery, které je vřele přijaly
a uspořádaly pro ně oslavy. To je jen jeden případ, o němž vím. Kolik dalších
existuje v USA a ve světě?
V podobné
linii propagování ženatých kněží papež Bergoglio znevažuje i v jiných
textech AL kněžský celibát: „Jan Pavel
II. prohlašoval, že biblické texty nedávají žádný důvod vyhlašovat
„podřazenost“ manželství, ani „nadřazenost“ panenství nebo celibátu založených
na sexuální abstinenci.“ (§ 159)
To je
nehorázný omyl, který jde proti Písmu svatému i Tradici. František nicméně
říká: „Tudíž to není případ toho, že se
umenší hodnota manželství ve prospěch [pohlavní] zdrženlivosti. Neexistuje
žádný základ pro předpokládané stavění jednoho proti druhému. ... Jestliže
člověk, který lne k určité tradici, hovoří o ´stavu dokonalosti´ nemá to
co dělat se zdrženlivostí samotnou, ale s životem žitým podle evangelních
rad. Nicméně, i ženatý člověk může žít
nejvyšší stupeň křesťanské lásky.“ (§ 160)
Toto jsou
texty, které signalizují zelenou seminaristům poohlížet se po dobré ženě, aby
se zapojili do společenského života s mladou ženou. Jsem přesvědčen, že
kardinál Walter Kasper mluvil o tomto novém postoji, když řekl, že tento
dokument by mohl přinést počátek revoluce, která by změnila 1700 let katolické
Církve. Jsme svědky výzvy k ukončení kněžského celibátu.
Apokalyptická morálka
Pokud jde o
morálku, AL toleruje naprosto všechny zvrácenosti – nazývané „neregulérní
situace“ nebo „situace slabosti“ – tím, že doporučuje kněžím a laikům, aby takové
osoby přivítali do farního života a příležitostně u Svatého přijímání. To
zahrnuje homosexuály, osoby, které praktikují předmanželský sex, nesezdané páry
žijící na hromádce, civilně rozvedené a „znovusezdané“ páry, svobodné matky,
stejně jako veřejné hříšníky, jejichž život Církev doposud považovala za
pohoršlivý. František požaduje, aby se na ně nevztahovala žádná dřívější
morální pravidla.
František ve Vatikánu žehná dítěti nesezdaného páru a
de facto schvaluje jejich stav (nahoře) a žehná těhotné nevěstě, čímž schvaluje
předmanželský sex (dole)
Následuje
seznam, kde František přímo popírá katolickou morálku při řešení regulérních
či „neregulérních“ situací:
- Již
žádné „všeobecné normy“ (§ 2),
- žádné
„abstraktní texty“ (§ 22),
- žádné
„diskriminující formy a modely z minulosti“ (§ 32),
- žádné
„řečnické odsuzování zel současnosti“ (§ 35),,
- žádný
„abstraktní teologický ideál manželství“ (§ 36),
- žádné „vnucování
řady jakoby zkamenělých norem“ (§ 49),
- žádná
„obrana chladné a neživé nauky“ (§ 59),
- žádné
„mluvení o nerozlučitelnosti jako o povinnosti“ (§ 134),
- žádný
„moralizující jazyk“ (§ 139),
- žádná
„teoretická a nesouvisející poselství“ či „prezentování sady pravidel“ (§
201),
- žádná
výuka „úplného katechismu“ u snoubenců zahlcující je „příliš mnoha
informacemi“ (§ 207), nebo je sytící „naukovými přesvědčeními“ (§ 211),
- žádná
„pastorační činnost úzkých elit“ (§ 230),
- žádné
„vnucování nepopiratelné pravdy“ (§ 264),
- žádná
„aplikace rigidních a neměnných metod“ (§ 273),
- žádná
manifestace „autority a norem“ (§ 288),
- žádný
„odsudek viny u osoby [v ´neregulérní´ situaci]“ (§ 302),
- žádné
„nepodstatné úvahy, že jednání osoby [žijící na hromádce] musí odpovídat
zákonu nebo pravidlům“ (§ 304),
- žádná
„aplikace morálních zákonů vůči těm, kteří žijí v ´neregulérních´
situacích, jako by to bylo házení kamenů na lidi“ (§ 305),
- žádná
„chladná byrokratická morálka při nakládání s citlivějšími problémy“ (§
312),
- žádné
„kruté odsudky ohledně těch, kteří žijí v situacích velké slabosti“ (§
325).
Tento seznam
přináší velkou nenávist vůči katolické morálce, jak ji Svatá Matka Církev vždy
vyučovala. Charakterizuje také nové náboženství tolerance. Každá neřest a každé
zlo je tolerováno.
Pak papež
Bergoglio zveřejňuje tuto ohromující zásadu, která shrnuje Amoris laetitia:
„Již není možné říkat, že všichni ti, kteří
žijí v takzvaných ´neregulérních´ situacích, žijí ve stavu smrtelného
hříchu a jsou zbaveni milosti posvěcující.“ (§ 301)
Nakonec
definuje novou koncilní církev: „Upřímně
věřím, že Ježíš chce církev pozornou k dobru, jež Duch zasévá uprostřed
lidské slabosti: Matku, která, i když vyjadřuje svou objektivní nauku, vždy
činí dobro, jaké jen může, dokonce i když v průběhu toho riskuje, že se pošpiní blátem ulice.“ (§
308)
Máme tedy
koncilní církev proměněnou na obří dům tolerance. Mimochodem,
v portugalštině je „dům tolerance“ odborným a právním pojmenováním pro dům
prostituce. Bergoglio proměňuje Církev na „obydlí zlých duchů, vězení všech
duchů nečistých a vazby všeho nečistého a odporného ptactva“. (Zjevení 18:2)
Tato shoda
okolností evokuje postavu, před níž nás sv. Jan, apoštol lásky, varoval, že se
objeví v době, která přijde: Veliká nevěstka nabízející celému světu zlatý
pohár obsahující „smilné víno“. (srov. Zjevení 17:2, 4; 18:3) Ptám se: Není
odpadlý pokoncilní Řím tou nevěstkou? Není Amoris
laetitia pohárem obsahujícím „smilné víno“, kterým je tato tolerance
nabízená, aby zkazila to, co v celém světě zbylo z morálky?
Překlad: D.
Grof