Komentář Eleison CDXLV – Parazit na hostiteli I (2016)
(445)
23. ledna
2016
PARAZIT NA HOSTITELI I
Smyslem
toho, že před půl rokem bylo řečeno, že kněz nemá povinnost v každém
případě zakázat katolíkovi navštěvovat novou mši (NOM), zjevně nebylo říct, že
NOM je k navštěvování dokonale v pořádku. NOM ritus je sám o sobě
ústředním aktem bohoslužby falešného, na člověka zaměřeného, náboženství
Druhého vatikánského koncilu, z nějž v roce 1969 vyplynulo. Ve skutečnosti
je povinnost držet se dál od NOM úměrná tomu, jaké povědomí člověk má ohledně
toho, jak špatný [NOM] je. Nesmírně přispěl ke ztrátě víry u bezpočtu katolíků,
takřka aniž by si to uvědomili.
Existují
však faktory, které dokonce až dodneška učinily pro katolíky snadným nechat se NOMem
oklamat. Za prvé, byl zaveden v celé Církvi latinského ritu skrze to, u
čeho se Pavel VI. činil, seč mohl, aby to vypadalo jako plnost moci jeho
papežské autority, která se v roce 1969 zdála ohromná. Ještě dnes se NOM
přijímá za „řádný“ ritus, zatímco mše všech časů je snižována jako „mimořádný“
ritus, takže dokonce i o 47 let později může čestný katolík cítit povinnou
poslušnost navštěvovat NOM. V realitě samozřejmě nemůže existovat žádná
taková povinnost, protože žádný církevní zákon nemůže katolíka zavazovat, aby
vystavoval svou víru v nebezpečí, což navštěvováním NOM normálně činí, protože
taková je jeho falešnost.
A za druhé,
NOM byl zaváděn postupně v sérii dovedně odstupňovaných změn, zvláště
v roce 1962, 1964 a 1967, takže masová revoluce z roku 1969 nalezla
katolíky připravené pro tuto novotu. Ve skutečnosti dokonce i dnes NOM ritus
zahrnuje pro celebranta alternativy, které mu umožňují, aby NOM slavil buď jako
čistokrevný obřad nového humanistického náboženství, nebo jako obřad
připomínající pravou mši natolik dostatečně, aby oklamal mnoho katolíků, že
neexistuje žádný významný rozdíl mezi starým a novým ritem. Samozřejmě
v realitě, jak vždy říkal arcibiskup Lefebvre, lepší starý ritus
v moderním jazyce, než nový ritus v latině kvůli zeslabení nebo
vyloženému zfalšování katolické nauky o mši v NOM.
Navíc tyto
dva faktory, oficiální zavedení změn a jejich někdy volitelný charakter vlastní
NOMu, více než postačují k vysvětlení, že dodneška musí existovat velký
počet katolíků, kteří chtějí a zamýšlejí být katolíky, a přesto se domnívají,
že správnou cestou, jak být katolíky, je navštěvovat každou neděli NOM. A kdo se
odváží říct, že z tohoto velkého počtu katolíků nejsou žádní, kteří ještě sytí
svou víru tak, že jsou poslušní toho, co se jim zdá (subjektivně) být jejich
(objektivní) povinností? Bůh je jejich soudcem, ale jak mnoho let musela
většina stoupenců katolické Tradice jednoduše navštěvovat NOM předtím, než
pochopili, že jim jejich víra neukládá tak činit? A jestliže je po všechny ty
roky NOM nutil ztrácet svou víru, jak to, že došli ke katolické Tradici?
V závislosti na tom, jak celebrant používá alternativy v NOM, ne všechny
prvky, které mohou sytit víru, jsou z něj nutně eliminovány, zvláště,
je-li proměňování platné, což je možnost, kterou nikdo, kdo zná sakramentální
teologii, nemůže popřít.
Proč však,
vzhledem k slabosti lidské přirozenosti a tedy riziku povzbuzování
katolíků jít s novým a snadným náboženstvím skrze slovo řečené ve prospěch
jeho ústředního bohoslužebného ritu, říkat jediné slovo ve prospěch jakéhokoliv
rysu Novocírkve? Přinejmenším ze dvou důvodů. Za druhé, kvůli odvrácení
potenciálního farizejského pohrdání jakýmikoliv věřícími vně tradičního hnutí,
a za prvé, kvůli odvrácení toho, co začíná být nazýváno „ecclesiavakantismus“,
konkrétně ideje, že Novocírkev v sobě nemá zachováno vůbec nic
katolického. V teorii je
Novocírkev ryzí hniloba, ale v praxi by tato hniloba nemohla
existovat bez něčeho ještě neshnilého, co má shnít. Každý parazit potřebuje
hostitele. Kdyby také tento konkrétní hostitel, pravá Církev, úplně zmizel,
neznamenalo by to, že ji brány pekelné přemohly? Nemožné (Mt. XVI, 18).
Kyrie
Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof