Proč musí být „Rusko“ jmenováno v zasvěcení (2012)
John
F. Salza, J.D.
Ti, kteří znají historii Fatimy, vědí, že Bůh
skrze intervenci Naší Paní nařídil v roce 1929 papeži, aby zasvětil ruský
národ Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, v jednotě se všemi katolickými
biskupy světa ve stejný den a ve stejný čas. Také vědí, že od chvíle, kdy Náš
Pán vydal tento rozkaz, mu žádný papež (od Pia XI. po Benedikta XVI.) nevěnoval
pozornost. Papež Pius XI. neprovedl žádné zasvěcení. Papež Pius XII. zasvětil
v roce 1942 svět a v roce 1952 ruský národ (což bylo jedinkrát, kdy
papež zmínil „Rusko“ při zasvěcení Panně Marii). Žádné z těchto zasvěcení
nebylo za účasti biskupů. Jan XXIII., který, poté, co svolal Druhý vatikánský
koncil, pohřbil třetí fatimské tajemství, nevykonal žádné zasvěcení. Pavel VI. bez
biskupů zasvětil svět v roce 1964 a Jan Pavel II. učinil totéž v roce
1981, 1982, 1983, 1984 a 2000 (Jan Pavel I. možná zamýšlel zasvětit Rusko, ale
záhadně zemřel, než tak mohl učinit, což byl dle některých spekulací důvod jeho
skonu).
Samozřejmě, jestliže zasvěcení světa bez biskupů
ze strany Pia XII. a Pavla VI. nevyhovělo tomu, co předepisovala Fatima, pak
nevyhověla ani zasvěcení Jana Pavla II. (včetně jeho zasvěcení světa bez
biskupů v roce 1984). Navzdory tvrzením vatikánského státního sekretáře
neexistuje žádný jiný závěr. Jak řekl kardinál Ratzinger, v roce 2000
Vatikánem vydané Fatimské poselství
(v němž arcibiskup Bertone tvrdil, že zasvěcení z roku 1984 postačovalo)
je „pokusem“ o výklad Fatimy, který není pro katolíky závazný. Pátý lateránský
koncil (1512-1517) deklaroval, že papež sám je konečnou autoritou, která
vykládá proroctví, a žádný papež neprohlásil, že fatimská proroctví se naplnila
(tj. žádný papež neprohlásil, že Rusko bylo zasvěceno a že Neposkvrněné Srdce
zvítězilo). Ve skutečnosti Jan Pavel II. učinil docela jasným to, že nezasvětil
Rusko, když po zasvěcení v roce 1984 řekl otci Caillonovi: „...nemůžeme
zasvětit Rusko odděleně samo osobě.“ (1) Dokonce i během zasvěcení v roce
1984 se Jan Pavel II. spontánně nedržel svého scénáře a naléhavě prosil Pannu
Marii, aby „osvítila zvláště ty národy, u nichž Ty sama očekáváš naše zasvěcení
a vyjevení tajemství.“ (2) Krátce řečeno, Jan Pavel II. připustil, že
nezasvětil Rusko dle příkazu Naší Paní fatimské.
V důsledku těchto selhání (což je mravní
provinění, jež bude souzeno Bohem samotným), zakusil svět nejhorší materiální
tresty v historii lidstva. Desítky milionů lidí umřelo v druhé
světové válce, následovalo další krveprolévání v Koreji a Jihovýchodní
Asii, a nekonečné konflikty v Izraeli a Palestině. Další životy byly
ztraceny v iráckých konfliktech a při teroristických útocích 11. září.
Posledních sto let bylo nejkrvavějších v historii světa, s více
válečnými oběťmi než všechna jiná staletí zaznamenané historie dohromady. (3)
Vlastně od roku 1984 (roku zasvěcení „světa“ ze strany Jana Pavla II.) do roku
2005 (smrt Jana Pavla II.) existovalo více válek a konfliktů než
v kterékoliv chvíli v dějinách. Všemu tomuto krveprolití se mohlo zabránit
platným zasvěcením Ruska papežem v jednotě s katolickými biskupy
světa.
Zatímco jsou tyto materiální tresty pro svědomí
šokující, duchovní tresty jsou mnohem vážnější, protože mají věčné, nikoliv jen
časné, důsledky. Od Druhého vatikánského koncilu je v katolické Církvi krize.
Miliony katolíků zběhly od Víry, včetně bezpočtu kněží a řeholníků. Proběhly
bezprecedentní a nevysvětlitelné změny v církevní liturgii, teologii a
disciplíně a nepochopitelný pedofilní skandál mezi katolickým klérem.
Papež Pavel VI. bědoval nad dopady Druhého
vatikánského koncilu, když popisoval „sebezničení Církve“ a prohlašoval, že
„Satanův dým proniknul do Chrámu Božího“. Ve své modlitbě k Naší Paní
fatimské papež Jan Pavel II. připustil, že „jsou podkopávány samotné základy
naší spásy“. Papež Benedikt XVI. také ve spojitosti s fatimskými
proroctvími dokonce řekl, že „největší pronásledování Církve nepochází od
vnějších nepřátel, ale je z hříchu v Církvi“. Paradoxně byly všechny tyto
tresty, duchovní i materiální, prorokovány Naší Paní fatimskou a mají spojitost
se selháními papežů zasvětit jmenovitě Rusko Jejímu Neposkvrněnému Srdci
v jednotě se všemi katolickými biskupy světa.
Proč vlastně Naše Paní požaduje, aby papež
jmenoval ruský národ při zasvěcení? Abychom pochopili odpověď na tuto otázku, je
nutné pochopit teologický význam „zasvěcení“. Slovo „konsekrace“ [zasvěcení]
pochází z latinského slova consecrare
a obecně znamená zasvětit, obětovat či posvětit. Katolická encyklopedie jej
definuje jako „akt, jímž je věc oddělena od obecného a profánního
k posvátnému použití“. (4) Akty zasvěcení jsou vidět v Písmu svatém,
například v Mojžíšově posvěcení Božího lidu (Ex 19:10), Jozueho zasvěcení
(Num 27:18-23), kněží (Ex 19:22) a levitů (Num 8:14) a zasvěcení Árona (Ex 29).
Jak tyto a další pasáže odhalují, zasvěcení musí být konkrétní a musí přesně
identifikovat zamýšlený objekt.
Například, ačkoliv Mojžíš oddělil svůj lid skrze
akt posvěcení, musel dále oddělit kněze skrze posvěcení pro jejich specifické
kněžské poslání: „Potom levity postav před Árona a před jeho syny a nabídni je
jako obětní dar Hospodinu. Tak oddělíš levity z řad synů Izraele.“ (Num
8:13-14). Podobně musel být Áron znovu posvěcen jako velekněz, i když byl již
členem Božího zasvěceného lidu: „ať Áronovi udělají roucha, v nichž bude
posvěcen, aby mi konal kněžskou službu“ (Ex. 28:3).
Protože posvěcení vyjímá něco ze svého dřívějšího
profánního stavu, je jedním ze základních principů zasvěcení pokání nebo
náhrada za stav ve své minulosti, za neposvěcený život. To je zvláště pravdivé,
když byl objekt posvěcení znesvěcen zlem. Například sv. Tomáš učí, že „kostely
poskvrněné prolitím krve nebo semene se mají smířit“, tj. znovu vysvětit,
„protože nějaký úklad nepřítele je zjevný vzhledem k tam spáchanému
hříchu.“ (5) Jinak řečeno, vysvěcení slouží k zahnání démonů, jež mohli
přilnout k objektu. Aby byli démoni vypuzeni, musí být objekt výslovně
identifikován. Netřeba říkat, že kněz by nemohl vykonávat exorcismus na
posedlém člověku tím, že by jej vykonal nad celým městem, v němž tento
člověk žije.
Proto v obřadu exorcismu kněz přikazuje démonovi,
aby se identifikoval svým jménem, protože démon je vyháněn jménem. Ani biskup by
nevysvětil svou katedrálu tím, že by provedl obecné vysvěcení kostelů ve své
diecézi, ani by nezasvětil svou diecézi zasvěcením všech diecézí ve své zemi.
Nejenže tedy všeobecné zasvěcení „světa“ ze strany Jana Pavla II. v roce
1984 nenaplnilo to, že by identifikovalo Rusko jakožto objekt, který má být
zasvěcen, selhalo i při zahnání démonů této země a při vykonání pokání za jeho mnohé
hříchy – tj. náhrady, o níž Naše Paní řekla, že je pro platné zasvěcení
nezbytná. (6)
Jak jsme se dozvěděli, Rusko musí být nejen zasvěceno
jmenovitě, ale musí se při tomto zasvěcení spojit všichni katoličtí biskupové
světa. Proč Naše Paní požadovala tuto dodatečnou podmínku? Odpověď vás může
překvapit. Učinila tak, aby bojovala proti falešnému ekumenismu koncilní
církve, která, jak uvidíme, je také středem fatimského poselství. Řecké slovo
pro „ekumenismus“ je oiko-menos, což
doslova znamená „to, co patří do domu“. „Domem“, jejž svatý Pavel nazývá
“domovem víry“ [v různých českých překladech též „rodina víry“, „souvěrci“,
„členové rodiny víry“ – pozn. překl.] je samozřejmě Římskokatolická církev. Na
každém ekumenickém koncilu až do Druhého vatikánského koncilu se jednání
účastnili pouze katoličtí biskupové světa – ti, kteří patřili „do domu“. Přesně
to znamená ekumenismus – vyjádření pravé katolické jednoty mezi papežem a jeho
biskupy – a proto jsou tyto koncily nazývány „ekumenickými“.
Na Druhý vatikánský koncil však, jako součást
hanebné dohody Vatikánu s Moskvou (známé jako „dohoda z Met“), papež
Jan XXIII., poté, co pohřbil třetí fatimské tajemství, pozval ruské pravoslavné
„duchovní“ (tj. dva formální heretiky a schizmatiky), aby se formálně účastnili
koncilu. Tento bezprecedentní a skandální akt také vyžaduje náhradu a pokání,
jichž se dosáhne, když katoličtí biskupové světa s vyloučením heretických a schizmatických „křesťanských“ duchovních
(kteří nebudou pozváni, aby se účastnili jako na shromážděních v Assisi)
zasvětí Rusko Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Toto společné zasvěcení bude
světu demonstrovat, že papež je Kristovým náměstkem na zemi a že heretici a
schizmatici se musí podrobit jeho autoritě (včetně ruských pravoslavných).
Tento akt také potvrdí papežské dogma (napadané „omyly Ruska“, jež bylo
vyhlášeno papežem Bonifácem: „Prohlašujeme, pravíme, stanovíme a oznamujeme, že
ke spasení je veškerému lidskému stvoření nutně potřebná podřízenost římskému
veleknězi.“ (7)
To také znamená, že toto zasvěcení má spásný
účel. Konec konců, zatímco světským účinkem zasvěcení Ruska bude období míru na
zemi, duchovním účinkem bude obrácení Ruska ke katolické Víře. Proto je
převažující (a nejdůležitější!) součástí fatimského poselství spása duší.
Vzpomeňte si, že Naše Paní prvně řekla dětem, aby se obětovaly a činily náhrady
za hříšníky. Pak jim ukázala vizi pekla: „Viděli jste, kam jdou ubohé duše
hříšníků. K jejich záchraně si
Bůh přeje uvést do světa úctu k Mému Neposkvrněnému Srci. Když lidé
udělají, co vám říkám, mnoho duší bude
zachráněno [duchovní účinek] a nastane pokoj [světský účinek].“ Co Naše
Paní říká, že se musí „učinit“? Papežské zasvěcení Ruska Jejímu Neposkvrněnému
Srdci v jednotě se všemi biskupy světa: „Jestliže se mé požadavky splní,
Rusko se obrátí [duchovní účinek] a
nastane mír [světský účinek] ... Nakonec Mé Neposkvrněné Srdce zvítězí. Svatý
otec Mně zasvětí Rusko a to se obrátí
[duchovní účinek] a světu bude zaručeno období míru [světský účinek].“
Obrácení Ruska na katolickou Víru není jen věcí
selského rozumu, ale je také potvrzeno otcem Joaquinem Alonsem, asi největším
učencem, pokud jde o Naší Paní fatimskou. Otec Alonso píše: „...měli bychom
vědět, že Lucie si vždy myslela, že „obrácení“ Ruska se nemá omezovat jen na
návrat ruského národa k pravoslavnému křesťanskému náboženství a odmítnutí
marxistického ateismu sovětů, ale že se spíše vztahuje pouze, jasně a jednoduše
na úplné, celkové obrácení Ruska k jediné pravé Kristově Církvi, katolické
Církvi.“ (8) Bohužel moderní Církev ve svém ďábelském zmatení překroutila
fatimské poselství na falešné zasvěcení („světa“ nikoliv „Ruska“), falešný
ekumenismus (shromáždění heretiků nikoliv katolíků) a falešný mírový plán
(modlitba s pohany v Assisi nikoliv dovolávání se Matky Boží v
zasvěcení Ruska). V důsledku toho zemřely nespočetné miliony.
Modrá armáda [Naší Paní fatimské – veřejné
mezinárodní sdružení křesťanských věřících, které má jako jeden cíl šíření
fatimského poselství – pozn. překl.] právě oznámila, že bude pokračovat ve své
mylné cestě se svou celosvětovou „mezináboženskou“ modlitební iniciativou za
mír (univerzální „Assisi“). Jestliže však zasvěcení z roku 1984 uspokojilo
požadavek Naší Paní (jak Modrá armáda tvrdí), proč se pak modlit za mír, který
bude ovocem platného zasvěcení? Jestliže zasvěcení z roku 1984
neuspokojilo požadavek Naší Paní, proč se pak Modrá armáda nemodlí za zasvěcení
Ruska? I když jsme zajisté vděční komukoliv, kdo obrací pozornost k Naší
Paní fatimské a usiluje o Její přímluvu, je iniciativa Modré armády de facto uznáním toho, že Rusko není
zasvěceno. To znamená, že požadavky Naší Paní zůstávají nesplněny. Pohoršující
aktivita Modré armády (modlitební jednota s nekatolíky, která ignoruje
nápravný prostředek, jejž nám nebe dalo) je aktem neposlušnosti pod maskou
poslušnosti. Není divu, proč je Církev a svět na pokraji Božího soudu. Kéž
papež Benedikt XVI. zmaří zasvěcením Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie ještě
horší duchovní i materiální tresty, které mají přijít.
Poznámky:
1) Christopher Ferrara, „Setting the Record Straight“, The
Fatima Crusader, č. 98, jaro 2011, str. 55.
2) Zprávu o přesně těchto slovech přinesl L´Osservatore Romano. V italštině
jsou slova tato: „Illumina specialmente i
popoli di cui Tu aspetti la nostra consacrazione e il nostro affidamento“.
Toho večera se papež opět odvolával na „ty národy, pro něž Ty sama očekáváš náš
akt zasvěcení a svěření“. L´Osservatore
Romano, francouzské vydání, 27. března 1984, str. 3; tamtéž, 10. dubna
1984, str. 5.
3) Nejvážnější válkou byla válka proti nenarozeným,
kde je každý rok zabito 50 milionů dětí při potratu.
5) ST, III, Q83, čl. 3, a. 3, ad 3.
6) Od Druhého vatikánského koncilu modernisté
útočili na neměnné církevní učení ohledně skutečnosti pekla a démonské
posedlosti (dokonce i staletí starý římský ritus exorcismu byl značně oslaben
skrze drastické revize), což slouží jako další síla k zabránění zasvěcení
Ruska.
7) Papež Bonifác VIII., Unam Sanctam, 18. listopadu
1302.
8) La
Verdad sobre el Secreto de Fatima sin mitos, P. Joaquin Alonso (2. vydání, Ejercito Azul, Madrid, 1988, str. 78),
citováno v The Devil´s Final Battle,
str. 137.
Zdroj: John
Salza Apologetics
Překlad: D. Grof
