neděle 26. července 2015

O vychovávání dítek (1903)



O vychovávání dítek (1903)
Neděle devátá po svatém Duchu, na den svaté Anny
Ústa svá otevřela k moudrosti. (Přísl. 31, 26).
Dnes slavíme svátek, který jest velmi důležitý zejména pro křesťanské matky. A poněvadž manželka a matka jest duší celé rodiny, jest svátek ten velmi důležitý pro rodiny celé. A ješto z rodin skládají se osady, z osad země a národové, z těch pak církev svatá a pokolení lidské vůbec, jest svátek dnešní velmi důležitý pro celé pokolení lidské. Není pak důležitým jen proto, že dnes mají mnohé ženy a dívky svátky; nýbrž hlavně proto, že dává jak matkám tak také otcům pokynutí, jichž šetřiti mají vzhledem na své dítky.
Že církev svatá, slavíc svátek svaté Anny, hledí hlavně na to, aby ukázala rodičům křesťanským dobrý příklad, jak se mají chovati k dětem, to poznáváme z toho, jak se od počátku svatá Anna v církvi katolické vyobrazuje. Kdekoliv vidíte její obraz, pravidelně vždy s ní vidíte Marii Pannu, její dcerušku, a to tak, že ji vyučuje. Ano, na to chce upozorniti církev svatá obrazem i svátkem. O svátku máme svatou Annu náležitě uctíti, ale máme se od ní také učiti; učí pak zejména vás, rodičové křesťanští. Jak čteme ve dnešní sváteční epištole, svatá Anna otevřela ústa svá k moudrosti; mluvila ku své dcerušce tak, aby jí naučila moudrosti; a tak se máte zachovati, rodičové křesťanští, také vy; to jest také vaší úlohou, a podle toho, jak úkol tento provedete, budete jednou od Boha souzeni, a pak buď odměněni, nebo neodměněni. Svatá Anna dobře vychovávala dcerušku svou, tak máte učiniti také vy. Promluvím tudíž k uctění této veliké a nám všem zajisté milé světice o vychování dítek a to tak, že ukážu, jak se má díti, dále že má začíti záhy, a že má spočívati na základech náboženských.
1. Co vychováním třeba rozuměti, není mi do jista potřebí dlouho vykládati. Každý zajisté ví, že jím rozumíme ten vliv na dítě, kterým veškeré jeho schopnosti tak mají se vyvinovati a zdokonalovati, aby z něho byl jednou řádný a užitečný občan pro říši pozemskou a jednou pro říši věčnou. Proto ku vychování nenáleží jenom vyučování; kdo jen vyučuje, ten vzdělává jenom rozum dítěte, a ne jeho vůli. Vychování musí se vztahovati také na vůli. Nesmí jen učiti, že má člověk dobře činiti a ctnostně žíti, nýbrž musí dávati také návod, jak si má počínati, aby tento účel proveden byl, čili ku vychování jest potřebí také cvičení v dobrém. Kdo dítě vychovává, nedohlíží na ně jenom někdy, za den několik hodin, nýbrž hledí na ně stále; kdo dítě vychovává, tomu není jedno, co dítě činí, jak si počíná; nýbrž vidí-li, že jedná dobře, pochválí je a v dobrém utvrdí, naopak vidí-li, že jedná špatně, napomene je, pokárá, dle potřeby docela potrestá, aby se zlého varovalo, po případě je napravilo a činilo dobré. Poněvadž dobrý vychovatel dobře ví, jak mocně působí na dítko dobrý příklad, předchází dítěti vždy a ve všem příkladem dobrým, a vynaloží vše; aby dítko nebylo nikde sváděno a klamáno příkladem zlým. Vychovatel dobrý ví také dobře, že člověk není pouhé tělo, ale že také není pouhý duch; on ví také, že nežije jenom pro tuto zemi, nýbrž také pro věčnost; on ví dále, že žádný člověk, kterému Bůh delší život dá, nemůže stále žíti u rodičů, nýbrž že musí dříve nebo později vstupovati do života samostatně. Proto dobrý vychovatel nehledí jen na tělo svého svěřence, nýbrž také na duši, a naopak nejen na duši, nýbrž také na tělo; on také nevychovává jen pro život pozemský, nýbrž také pro život věčný, a to tak, aby nebylo jeho svěřenci potřebí stálého dozorce a rádce, nýbrž aby dovedl také žíti samostatně; proto dopřeje mu jeho svobody, ale jen tak dlouho, dokud nevybočuje z mezí dovolených. Takový vychovatel počíná si jako zahradník, který zalévá malý stromek a přivazuje mu kůl tak dlouho, dokud toho jest potřebí; jakmile toho potřebí není, nekoná dále práce zbytečné.
2. A takovéto vychování má začíti záhy, nemá s ním ani matka ani otec odkládati. Krásný doklad toho shledáváme na Kristu Pánu. Jak připomíná svaté evangelium, podávaly Mu jednou matky své dítky prosíce, aby na ně vzkládal ruce; ale učedníci matkám domlouvali, aby Pána neobtěžovaly. Avšak Pán Ježíš opravil ihned náhled učedníků řka: „Nechte dítek, a nebraňte jim jíti ke mně, nebo takových jest království nebeské.“ (Mat. 19, 14). Chce tedy Pán, aby dítky již za útlého mládí nabádány byly k tomu, aby Pána Ježíše znaly a k Němu šly, Jeho příkladu následovaly. – Avšak jak mnozí rodičové v té příčině chybují, a to hrubě! Jejich dítě se jim zdá pořád malé, pořád málo dospělé, a tak se nezřídka stává že lidé cizí počnou na ně působiti dříve než vlastní rodiče, a to ne dobře, nýbrž zle, a dítě počne žíti v tom domnění, že ku zlému jest dospělé, k dobrému však nedospělé, malé.
Jeden otec měl synáčka svého pořád za malého. I když mu matka vytýkala rozličné chyby, stále opakoval: „Jen ho nech, on jest ještě malý hošíček, ještě je na všechno dosti času.“ Tak se stalo, že se hošík naučil dobře skákati a s dětmi se proháněti, uměl také zpívati a nadávati, ba dosti srozumitelně i zaklíti; ale když se ho jednou tázal duchovní, slyše jeho plynnou řeč, jestli se umí také modliti, odpověděl: „Tatínek říká, že na to jest hošíček ještě malý.“ Jak trpká to byla výčitka nedospělým dítětem dospělému otci! Nyní mohl poznati, jak hrubě chyboval, tvrdě, že jest na vychování ještě dosti času; dítě mu ukázalo, že jest dosti schopno ku věcem buď neužitečným nebo docela špatným; proto bylo patrno, že bylo dosti schopno ku věcem také dobrým. – Kdo zanedbává z mládí syna svého, domnívaje se, že jest na vychování pořád dosti času, podobá se zahradníku, který nechává plevel dlouho růsti, domnívaje se, že neuškodí semenu dobrému. Jak často se zmýlí! Když se plevel vzmohl, jest mnohem obtížnější odstraniti ho, než dokud ho bylo málo; a mimo to seslabuje půdu, tak že jeho následky jsou patrny později. Tak jest také s chybami, kterým si dítě přivykne z mládí. Těžko pak jest odstraniti je úplně, a když jsou odstraněny na čas, jsou-li zastaralé, objeví se později jistě opět. Proto, rodičové křesťanští, počněte za příkladem svaté Anny vychovávati dítky své záhy, hned od útlého mládí.
3. Avšak hleďte také na to, abyste vychovávali dítky své na základech náboženských. Myslete si cokoliv, a nechť vám lidé jiní mluví také cokoliv; já vám zejména na tomto posvátném místě musím říci úplnou pravdu, ať se vám líbí nebo nelíbí, že cílem posledním všech dětí jakož i vaším jest Bůh, že dítky vaše vám nedal nikdo jiný než Bůh, a že z nich nebudete před nikým jiným tak těžce odpovídati, jako před Bohem. Pravdou neúprosnou, které nikdo nevyvrátí a vyvrátiti nemůže, vždy zůstanou slova: „Všecko pro sebe samého učinil Hospodin.“ (Přísl. 16, 4) a jiná: „Aj přijdu, a odplata má se mnou jest, abych dal každému podle skutků jeho. Já jsem první a poslední, počátek i konec.“ (Zjev. sv. Jana 22, 12–13).
Ano, ať svět učený nebo neučený, bohatý nebo chudý, pyšný nebo pokorný mluví jakkoliv, věčně zůstanou pravdivá slova, že stvořen jest od Boha člověk proto, aby Boha poznal, Jej miloval a ctil, Jemu sloužil a tak jednou věčně blažen byl. V tom smyslu musí býti vedeno dítě od útlého mládí, jeho vychování musí spočívati na základech náboženských, a vychází-li vychování z počátku jiného, nevychází-li z Boha, nemůže vésti k Bohu, a nepřivede k poslednímu cíli. Proto hledíte-li, milí rodiče, k tomu, aby se dostalo vašim dětem záhy rozličných vědomostí; dbáte-li o to, aby jejich chování bylo slušné a uhlazené, káráte-li dítky své, když se chovají neslušně; staráte-li se o jejich pokrm, šat a zdraví; nabádáte-li jich vždy tak, aby se jednou staly spůsobilými, aby si chléb vezdejší vydělaly a zasloužily samostatně; a pečujete-li o to o všecko od útlého mládí: dobře činíte. Ale zapomínáte-li na náboženství, zapomněli jste na věc nejdůležitější, a vaše celá budova nespočívá na náležitém základu, a buďte jisti, že se zřítí dříve nebo později jistě. A kdybyste si počínali stále tak, jak chcete jednou předstoupiti před soudnou stolici Boží, které se neubráníme nikdo, kam musíme každý? Nehrozíte se děsné výčitky Boží a soudu zdrcujícího: „Dítky jsem vám dal, a vy jste jich byli nehodni, poněvadž jste jich nevedli ke mně, nýbrž odvraceli ode mne?“
Vím, že jest úloha vaše zejména v dobách našich velmi těžká, an se na mnohých místech boří to, co jste vy pracně zbudovali; avšak přece nemohu jinak, než klásti zejména vám co nejvíce na srdce vychování vašich dítek. Konejte tuto úlohu svou vždycky od útlého mládí svých svěřenců a pokladů až do té doby, kdy je z domu jako samostatné propustíte, ano pamatujte na ně i potom; vycházejte v tomto svém díle velmi důležitém a záslužném opravdu ze základů náboženských, z Boha, neboť jen tak povedete dítky opět k Bohu. Proste svatou Annu, aby vám vyprosila u Boha k tomu potřebné milosti a pomoci. Ona tak učiní jistě. Pak zachráníte duši svou i svých milých dítek. Amen.
Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 482
Zpracoval: Jakub Albert