František,
marťani a Boží trpělivost (2015)
Alexandre-Marie
Papež
František přijímá usmívajícího se José Mujica – prezidenta Uruguaye: marxistu,
ateistu, propagátora homosexuality a potratů. Poté František řekne tisku, že je
potěšen, že si pohovořil s „moudrým mužem“
Zcela jasně
se zdá, že František se chce stát nejinovativnějším a nejatypičtějším papežem
v dějinách. A my musíme připustit, že doposud tohoto cíle dosahuje
skvěle. Abychom se o tom přesvědčili, stačí se podívat na některá prohlášení,
jež učinil ve svém krátkém pontifikátu a jež způsobila celosvětový zájem.
Nevzrušeně prohlásil, že nevěří v katolického Boha, protože „neexistuje žádný katolický Bůh“;
neváhal říct, že proselytismus je
„dokonalá absurdita“; prohlásil, že Panna
Maria stojící u paty kříže se cítila Bohem „oklamaná“ a bouřila se proti Němu;
řekl, že římský pontifik nemá žádné
právo soudit „gaye“; radil muslimům,
aby hledali duchovní potravu v koránu, pevně formuloval, že „dialog“
je „jediným prostředkem“, jak dosáhnout světový mír, že laicizace státu je prospěšná pro zaručení „náboženské plurality“,
že důležité při vzdělávání dětí není
učit je náboženství, ale „nakrmit je“, že všichni lidé jsou Božími syny a jsou spaseni, „včetně ateistů“, že
Petrův úřad je „zhoubné dílo“, že Stará
smlouva „nebyla nikdy zrušena“ a že Židé
„se nepotřebují obrátit“, že Víra a
Jistota jsou neslučitelné a že prezident
Uruguaye Jose Mujica, ateista, který podporuje homosexualitu a potraty, je
„moudrý muž“. (1)
Toto je jen několik perel,
vypuštěných Františkem při uplatňování jeho mediální pseudomagisteriální nauky sui generis, v níž jeho bezuzdnou a
nadměrnou hovornost doprovází prostá demagogie.
Rabín Sergio
Bergman tvrdí, že v kardinálu Bergogliovi nalezl svého „rabína“, protože
vždy „naslouchal a radil ohledně povolání“ a během své služby v Argentině
pomohl „nalézt židovské kořeny katolicismu“.
Vždy usiluje o to, zajít dál, a
trumfnout sebe sama při svém hledání originálnosti. František -„můj rabín“, jak
jej nazývá jeho přítel, argentinský rabín Sergio Bergman - vyjádřil ve
svém kázání v Domě sv. Marty velmi novátorskou myšlenku, že by
Církev neměla odmítnout křtít marťany (!), kdyby po tom toužili. Zjevně dá
rozum, že Duch svatý ponouká Církev, aby se posouvala dál, „aby šla za svá
omezení“ a že bychom neměli „klást překážky nebo zavírat dveře“ lidem, o nichž
stále mylně smýšlíme jako o „nečistých“. Abych řekl pravdu, je nepravděpodobné,
že František vážně přemýšlí o křtění mimozemšťanů, ačkoliv musím připustit, že
u něj by mě už nic nepřekvapilo. Spíše je to vše o podávání Svatého přijímání
rozvedeným a znovusezdaným a o udělování svátostí „gayům“, abych použil
šokující Bergogliovu mluvu. V tomto kázání řekl, že „marťani“ ve skutečnosti reprezentují rozvedené a homosexuály, kteří
usilují o křest od Církve, která je netolerantní a že jim svévolně uzavírá
dveře, protože jsou „nečistí“, čímž zabraňuje „Duchu“, aby vál, kam chce.
Není třeba říkat, že tento přehnaný výlev současného obyvatele Domu sv. Marty
byl strategií zamýšlenou ke snížení citlivosti myšlení v rámci přípravy na
mimořádnou synodu biskupů svolanou Františkem k tématu: „Pastorační
výzvy pro rodiny v kontextu evangelizace“, jež se ve Vatikánu konala
5.-14. října 2014.
Před několika týdny se udál případ,
kdy František telefonoval jedné argentinské ženě, která je vdaná
v civilním svazku za rozvedeného muže. Napsala Františkovi, aby
vyjádřila své nepochopení a odmítnutí svého farního kněze zpovídat ji a podat
jí Svaté přijímání. Dle svědectví této cizoložnice – které bylo šířeno
v médiích – ji papež zjevně řekl,
že někteří kněží jsou „papežštější než papež“ a že, aby se vyřešil tento
problém, vše, co musí učinit, je „jít ke zpovědi a ke Svatému přijímání
v jiné farnosti“. Toto prohlášení Tiskový úřad Svatého stolce nikdy
nerozporoval, a proto propůjčuje věrohodnost příběhu, jejž cizoložný pár šíří o
„soukromém telefonátu“, který obdržel z Vatikánu.
Tento revoluční program, který
s největší pravděpodobností povede k novým žádostem přijímání
svátostí a rodinné pastorační péče, záludně ohlásil František ve své apoštolské exhortaci Evangelii Gaudium
a byl promulgována vloni v listopadu. Toto řekl v odstavci č. 47
[český překlad Radiovaticana – pozn. překl]:
„Církev je povolána být
vždycky otevřeným domem Otcovým. Jedno z konkrétních znamení této otevřenosti
je mít dveře kostelů opravdu otevřené, aby se někdo, kdo chce následovat hnutí
Ducha a přiblížit se Bohu, nesetkal s chladem zamčených dveří. Ale jsou další
dveře, které také nemají být zavřeny. Všichni se mohou určitým způsobem
účastnit církevního života, všichni mohou být součástí společenství, a ani
dveře svátostí by neměly být zavírány z ledajakého důvodu. Platí to zejména,
pokud jde o onu svátost, která je „branou“ - křest. Eucharistie, byť tvoří
plnost svátostného života, není odměnou dokonalých, nýbrž velkorysým lékem a
potravou slabých. Tato přesvědčení mají také pastorační důsledky, které jsme
povoláni rozvážně a směle vzít v úvahu. Častokrát se chováme jako kontroloři
milosti a nikoli jako její příznivci. Církev ale není celnice, je otcovským domem,
kde je místo pro každého i s jeho úmorným životem.“
Není potřeba proroka, aby
předpověděl, že kromě neregulérních manželských případů bude příští synoda
s velkou pravděpodobností řešit otázku statutu těch, kteří žádají snětí
zákazů vůči těm, jenž praktikují zvrácenosti proti přírodě.
Několik velice symbolických činů
naznačuje, že to přichází. Pro začátek ono legendární: „Kdo jsem, abych soudil ´gaye´?“, vyslovené Františkem na závěr
Světového dne mládeže v Riu de Janeiru na tiskové konferenci v letadle
při své cestě zpět do Říma. Tato neuvěřitelná otázka pochází z úst
člověka, který se právě po své volbě 13. března 2013 sám nazval biskupem Říma.
A neměli bychom zapomenout, že toto
prohlášení přišlo jen několik týdnů po silně
medializovaném pohřbu Dona Galla, neblaze proslulého komunistického
kněze, který byl vášnivým propagátorem „práva“ na potrat a byl také nesporným
přeborníkem, pokud jde o věc homosexuality. Jeho pohřeb byl slavnostně
celebrován v Janově v květnu 2013 kardinálem Angelem Bagnascem, předsedou
Italské biskupské konference.
Kardinál
Bagnasco, předseda Italské biskupské konference, podává Svaté přijímání
transsexuální LGBT aktivistce Vladimiře Luxurii na pohřbu kněze Dona Galla,
který byl obhájcem homosexuality.
Je nutné objasnit, že při kázání
kardinál pěl chvalozpěv na tohoto revolučního kněze a dovolil dvěma
transsexuálům vznést přímluvu za LGBT (2) ideologii v době „univerzální
modlitby“, kdy vášnivě děkovali tomuto odpadlému knězi za pomoc
„transgenderovým [sic] stvořením, aby se cítila milovaná a Bohem chtěná“.
Italský prelát jim pak osobně podával Svaté přijímání, čímž znesvětil Svátost
oltářní. Jde o pohoršení největšího kalibru, které samo sebou prošlo bez
jakékoliv nevole ze strany Vatikánu.
Ohyzdná
podívaná na lesbickou dvojici znesvěcující katedrálu v Córdobě,
s portrétem kmotry „jejich“ dítěte, argentinské prezidentky Cristiny
Fernández de Kirchner, reprezentované uniformovaným pobočníkem. Fraška se
konala se souhlasem místního biskupa Msgr. Carlose Naneze.
Mohli bychom docela dobře dodávat
další podobné příklady jako jsou dvě
argentinské lesbické „matky“, jejichž „dcera“ byla pokřtěna s velkou
publicitou v katedrále v Córdobě vloni v dubnu s výslovným
souhlasem místního ordináře Msgr. Carlose Naneze. Kmotrou nebyl nikdo
jiný než prezidentka Argentiny Cristina Fernandez de Kirchner, zuřivá harpyje, která
v roce 2010 stála za „zákony“ dovolujícími „homosexuální sňatky“ a „adopci
ze strany homosexuálů“ v Argentině, čímž dala Argentině smutné privilegium
toho, že se stala prvním latinskoamerickým národem, který zavedl LGBT agendu
globalistů z OSN. Tato bezbožná žena, socialistka, feministka a idol
„homosexuálů“ se tím, díky svatokrádeži dovolené biskupem z Córdoby, stala
spoluzodpovědnou za křesťanské vzdělání ubohé dívenky žijící se svými dvěma
lesbickými „matkami“.
Kardinál
Schönborn, primas Rakouska, uvítal úspěch svého krajana, „drag queen“, Conchity
Wurst, na písňovém festivalu Eurovize a prosí Boha, aby „požehnal jeho
životu“, protože existuje „rozmanitost barev v jeho mnohobarevné zahradě“.
Další příklad: kardinál Dolan, arcibiskup New Yorku, který veřejně pochválil
homosexuálního fotbalistu za to, že učinil svůj „coming out“ („Bravo! Jsem za něj
šťastný; kéž mu Bůh žehná!“) nebo příklad kardinála Schönborna, vídeňského arcibiskupa, který vřele
blahopřál svému krajanovi, vousaté „drag queen“ Conchitě Wurst, za jeho
vítěznou píseň na festivalu Eurovize („Jsem potěšen, že uspěl! V Boží
mnohobarevné zahradě existuje rozmanitost barev: Modlím se, aby byl jeho život požehnaný!“).
Nezapomeňme na výroky P. Leonarda Steinera, generálního sekretáře biskupské
konference v Brazílii, nejvýznamnějšího katolického národa na světě
s největším počtem věřících. P. Steiner řekl, že „je nutné hovořit o právech na civilní svazky osob stejného pohlaví,
které se rozhodly žít spolu, a že by jim měla být poskytnuta právní ochrana.“
Své poznámky ospravedlňuje tak, že tvrdí, že „Církev není stejná v různých
epochách“ a že Církev „hledá způsoby, jak odpovědět na potřeby dneška“. A co se
dá říct o slovech Msgr. Galantina,
jmenovaného vloni v březnu samotným Františkem za generálního sekretáře
Italské biskupské konference? Msgr. Galantino v odpovědi novináři,
který se jej zeptal, v co doufá od italské církve, řekl, že doufá „že bude schopná bez tabu hovořit o jakémkoliv tématu,
jako například o ženatých kněžích, o podávání Svatého přijímání rozvedeným a
homosexuálům“. Také rázně uvedl, že se neidentifikuje „s bezvýraznými tvářemi těch,
kteří se modlí svůj růženec před potratovými klinikami.“
Papežská
univerzita sv. Františka Xaverského v Bogotě v Kolumbii, založená a
spravovaná jezuity, každoročně od roku 2001 organizuje za lhostejného
přihlížení Vatikánu „akademický růžový cyklus“, který má propagovat LGBT
ideologii.
Další příklad pro ilustraci
katastrofální situace naší doby: papežská
univerzita sv. Františka Xaverského v Bogotě v Kolumbii, založená
a řízená jezuity, organizuje každoročně
od roku 2001 „růžový akademický cyklus“, který otevřeně propaguje homosexuální
životní styl. A jak bylo možné očekávat, nikdy nepřišla žádná ani ta
nejmenší sankce vůči této „papežské“ univerzitě ani ze strany biskupské
konference v Kolumbii, ani ze strany Vatikánu.
Tyto příklady by mohly pokračovat
dál a dál, jak se případy odpadnutí od Víry a zrada morálky staly běžnými mezi
duchovními ekumenické „církve Druhého vatikánského koncilu“, kde jde apostaze
ruku v ruce se špatným vkusem a nejzákladnějším nedostatkem lidské
slušnosti.
Otec Luigi
Ciotti se svým učitelem a přítelem, anarchistickým knězem a obhájcem
záležitostí sodomitů, zesnulým Donem Gallem.
František
ruku v ruce s Luigim Ciottim – knězem, levicovým aktivistou a zarytým
stoupencem homosexuální věci.
Když o tom skutečně přemýšlíme, co
jiného můžeme očekávat od společenství [koncilní církve], jejíž hlava ze sebe
dělá veřejnou podívanou, která se obklopuje zastánci sodomitské věci jako jsou italský kněz Luigi Ciotti (blízký
přítel a spolubojovník pervertovaného Dona Galla v homosexuálních věcech),
který byl italskou televizí nafilmován, jak se drží za ruce
s papežem, a Michele de Paolis, jehož ruku políbil poté, co
s ním koncelebroval v Domě sv. Marty pod dohledem novinářů, kteří
byli dychtiví zachytit tuto chvíli pro historii?
Když
František hovořil s novináři, hluboce se uklonil, aby zbožně políbil ruku
Michela de Paolise, kněze a stoupence práv gayů poté, co s ním v Domě
sv. Marty ve Vatikánu koncelebroval.
Papež
František byl časopisem The Advocate, americkým kultovním časopisem
propagujícím LGBT ideologii, jmenován „Osobností roku 2013“.
Co lze říct o – přinejmenším –
neospravedlnitelném ocenění „Osobnost
roku 2013“ propůjčeném Františkovi v prosinci americkým časopisem The
Advocate, což je významná LGBT publikace v USA? Toto trapné a
nevhodné Františkovo ocenění se nesetkalo ani
s nejmenším vysvětlením ze strany Vatikánu. To vše přinejmenším uráží
duše věřících.
Není třeba říkat, že by tento
stručný seznam opakovaných pohoršení, vybraný, aby ilustroval obrovský koncilní debakl, mohl
pokračovat do nekonečna. Naopak, co
jistě nebude pokračovat do nekonečna, je Boží trpělivost. To můžeme říct
beze stínu pochyb, protože Bůh nás miluje tak moc, že nás předem varoval
ohledně výsledku této groteskní frašky. My, kteří jsme bezmocnými svědky této
tragické hodiny, kdy se tajemství ničemnosti rozvíjí ve vší své domýšlivosti,
my jsme svědky tohoto ohavného podvodu, jsme ohromeni bezprecedentním
pozdravem, oním profánním a silně podvratným „buona sera“ vysloveným na
verandě Svatopetrského náměstí 13. března 2013, který již tehdy byl symbolem
předjímajícím nekonečné pohromy, jež se měly objevit během tohoto pontifikátu.
Nechceme předpovídat budoucnost –
protože nikdo neví dne ani hodiny, kdy se Syn člověka vrátí na zem, aby soudil
každého člověka podle jeho skutků – ale když
jsme postaveni před tolik pohoršení, nemůžeme se nezeptat na tuto otázku:
Žijeme v době vlády šelmy a falešného proroka, jak bylo ohlášeno
v Apokalypse sv. Jana (Kniha Zjevení, kapitoly 13-19)? Co má ještě přijít
před projevením se „jiného“, jak jej nazval Náš Pán (Jan 5:43), aby se objevil „člověk
hříchu“, „syn záhuby“, „protivník“, jak jej nazval sv. Pavel (2 Thess. 2:3)?
„Řím ztratí
Víru a stane se sídlem Antikrista,“ předpověděla Naše Paní v La Salette
(1846). Když František páchá tato pohoršení, nedláždí neustále cestu pro
příchod Antikrista?
Poznámky:
1) Všechny tyto
poznámky jsou převzaty z brožury publikované dominikány z Avrillé: L´étrange
pontificat du pape Francois, Éditions du Sel, 2014).
2) Tato zkratka
znamená: Lesby, Gayové, Bisexuálové a Transsexuálové.
Zdroj: Dominicans of Avrillé
Překlad: D.
Grof
